Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - Epilog - 2. část

09.02.2012 (12:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1397×

Epilog – 2. část

Nebylo to zábavné. Nebylo to ani uspokojující a přesto to dělala. Jen pro ten pocit, že to vlastně vůbec není ona.

♣

(hudba)

Aby ho dostala z hlavy, musela popřít sama sebe a chvíli trvalo, než přišla na to jak. Skoro rok se utápěla v žalu a snažila se najít společnou notu se čtyřmi naprosto šťastnými bytostmi. Ani nevěděla, proč jí trvalo tak dlouho, než přišla na to, že to prostě fungovat nebude. Čistá logika byla nejspíš jediným platným řešením. Nejde žít s nimi, tak musí žít bez nich. Jenže jak opustit to poslední, co jí zbylo? Nebylo to tak jednoduché jako prásknutí dveří, které by odchod provázelo, kdyby bylo všechno mnohem jednodušší. Jak za sebou zavřít tak, aby nikdo nic nepostřehl? Ani jedno zaskřípění zrezlých pantů. Žádné cvaknutí zámku a neslyšné otočení klíčem. Jak něco takového udělat, když jste jen kus kamene, co s každým pohybem hlasitě duní, jehož pohyb všichni sledují s obavami z laviny?

Nakonec přišla i na to. Prostě odešla na lov… a už se nevrátila. Jestli ji hledali? Určitě. Možná ji za to i nenáviděli, ale ona nebyla novorozená, věděla, že je jednoduché připravit je o jedinou stopu. Stačilo si jen zaplavat. Trocha vody ji dělila od svobody bez neustálých výčitek jejího svědomí, že jim kazí štěstí svou lítostivou přítomností. Nepotřebovala jejich lítost, sama ji zvládala až příliš dobře. Takhle to bylo nejsnazší.

♣

Tlukot srdce se nesl tmou, v dálce se ozývala policejní siréna a zvuky rušného nočního života přinášeli do noci svůj osobitý nádech chlípnosti. Přísahala by, že tu scénu viděla v tolika levných céčkových hororech, že už ji nemůže překvapit. Přesto se pletla. Překvapivé bylo to, že se jí vlastně líbila. Svým odporně všedním způsobem jí přinášela špetku uspokojení do mrtvolně chladné přítomnosti. Sípavým dechem, kterým by se měl zadýchávat vrah, se tentokrát zadýchávala oběť. Jaká škoda, že nebyl víc v kondici, mohla by se ještě chvíli zabývat sentimentálními úvahami nad nepřejícností svého osudu a nad zbytečnou existencí toho jeho. Takhle ji to ovšem přestávalo bavit. Ten uchcípaný idiot kazil kouzlo téhle naprosto všední noci tím, že sám sobě nestačil v dechu.

Tiše se k němu přikradla ze zadu a přiložila mu ruku na ústa. Než stačil třeba jen ztuhnout, trhla mu hlavou a do uší ji uhodilo tiché zakřupání. Složil se jí k nohám jako uschlý podzimní list. Zabořila mu zuby do krku a vychutnávala si nával vášně, který přinášela dnešní noc. Běžná noc se rozzářila ohňostrojem požitků, které přinášela čerstvá lidská krev. Rudé jiskry protínající temnotu jejího života, jak poetické, pomyslela si. Z uvolněného požitkářství ji vytrhly přibližující se kroky. Vytáhla anonymní oběť do stoje a opřela se s ní o nejbližší špínou potaženou zeď. Pak nerušeně pokračovala v předešlé činnosti a záplava blond vlasů to vše s přehledem tajila partičce procházejících mladistvých. Ozvalo se několik hvízdnutí a pobídka k příjemné noci. Scéna se jevila jednoduše jako vášnivé vzplanutí neznámé dvojice v temné uličce. Proč se o ně starat? Proč jim věnovat víc než jedno letmé přeběhnutí pohledem? Jak předvídatelní jsou lidé v dnešní době, pomyslela si, když zmizeli za rohem a ona si přehodila mrtvolu přes rameno. Ve městě dnes bude jako každou noc zářit tisíc ohňů, co je jeden navíc?

♣

Nebyly to ani v nejmenším lehké časy, ale i tak byly mnohem lehčí, než jaké by zažívala obklopena milující rodinou a přesto sama. Teď žila obklopena jinými, cizími a divokými upíry. Upíry jako ona. Přežívající a parazitující na pulzujícím uzlu lidské civilizace, který o nich nevěděl nebo alespoň nemluvil. Nocemi se rozbíhala šeptanda o klanech, vraždícím gangu, sériových vrazích, ale nic, co by se alespoň stopou blížilo pravdě. Nic, co by je ohrožovalo. Až příliš mnoho životů soustředěných na jednom místě. Koho zajímá, že jich pár zhasne pro obživu jiných? Pro uhašení touhy v krvavých duších, která jen nahrazuje touhy mnohem větší a nesplnitelnější. Touhy po duších. Jak ďábelské smýšlení, absence duší vynahrazovaná litry krve protékající chtivými hrdly nočních děsů.

Jak moudrá jsou dětská stvoření, že se bojí toho, co dospělí považují za báchorky. Kéž by jim to vydrželo do doby, kdy by jim to pomohlo přežít. Možná by teď měla problém najít další krev, která zaplatí za absenci jedné duše pro ni. Ale tohle problém nikdy nebude. Zabíjet je totiž mnohem lehčí než se smiřovat. S opuštěností, s nechtěností, se snahou být statečnější než je nutné. Je jedno, jak si to pojmenuje, vždycky z té rovnice vyjde stejný výsledek. Ona. Sama. Přebíjet žal i vtek něčím, co do temnoty přináší alespoň iluzi světla. Jako alkoholik, blesklo jí myslí. Přála by si na to nepomyslet, vyvolávalo to vzpomínky. Na místa, na dobu, na osobu…

„Barmane, další rundu,“ zavrčela si sama pro sebe a skočila z výšky šestipatrového domu do hlubin svého loviště.

♣

Byly tu krátké jasné okamžiky. Šance, které dávala těm na severu, aby ji mohli zastihnout alespoň na pár minut. Rozhodnutí, která dělala s dostatečným předstihem, aby je někdo mohl zachytit. Rozhodnutí koupit si inzerci u přístaviště v Riu nebo na známých místech Tijuany. Možnosti pro krátké zprávy, které k ní mohly pronikat. Čistě účelové. Ze zkušenosti věděli, že na srdceryvné prosby o návrat nereagovala a z míst, kde ji viděli, mizela hned, jak jim umožnila tenhle jediný krátký způsob kontaktování. Tak věděla, že on je v pořádku a tohle všechno má ještě nějaký mizivý pomatený důvod, že je třeba udržet se, neminout ten bod příčetnosti, zpoza kterého už se nedá vrátit zpátky. Tak ubíhaly dny, týdny a měsíce v přežívání a čekání na zprávu, že žije. Daleko od ní, a přece by se tam mohla kdykoliv dostat. To nebyl ten problém, problém byl to neudělat. Nerozhodnout se za ním vydat. Nezničit to, kvůli čemu se dobrovolně ruinuje. Vydržet. Vydržet až do smrti. Čí přijde dřív? Mnoho jich už minulo za tu dobu odloučení. Zbytečných, ulevujících, rychlých, nenaplňujících smrtí. A přece jich bylo přesně o jednu víc, než bylo nezbytně nutné. Byl tu on. Chlapec? Muž? Snad někde na půli cesty mezi nimi, s tmavými vlasy, s tmavým pohledem a zářivou duší. Připletl se jí do cesty jen úplnou náhodou, ani netušila, čím ji zaujal, snad že se kolem něj potulovali verbíři. Tak jim říkala, upírům, co hledali nováčky pro své malé novorozenecké armády, které později bojovaly o území a krev. Tajně pod příkrovem noci tak, aby se o nich nevědělo, ale dělali to. Volturiovi se zdáli jako vzdálená hrozba a zatím nezasáhli.

Nechtěla se do těch směšných rozbrojů plést. Měla své území, stačilo jí a nepotřebovala si ho zvětšovat, jen aby měla pocit moci. Jenže někdo ty pocity měl. Chtěli ji vyhnat, vzít jí její útočiště. Snad toho prostě už ztratila přece jen až příliš. Něco v ní se probudilo. Ten teritoriální pud ji vyburcoval k obraně, zbytečné, nepotřebné a hlavně pro něj osudné. On měl být první. Patřilo by mu nejlepší místo v její malé skupině, která by chránila to, co bylo její. Našla ho, pozorovala ho, ulovila ho. Jak sladce mu slibovala, že se probudí do nového světa plného radostí a síly.

Tak moc mu lhala, když se poddával jejím silným pažím a ostrým zubům. Už se neprobudil. Uvědomila si, jak moc jí někoho připomíná. Jak v sobě vidí ty noční stvůry bojující o zemi jako psi o kus hadru. Jim se chtěla připodobnit? Jim ho chtěla předhodit? Takhle ho zradit nemohla. Vybrala si tedy tu menší zradu, nechala ho odejít. Dál. Do světla. Připojit se k matérii vesmíru. K Bohu. Bylo jedno, ani netušila, v co věřil, ale doufala, že přesně tam zamířil. Nespálila ho jako ostatní své oběti. Pohřbila ho v poušti, tak hluboko, aby si k němu ani zvířata cestu nenašla. A něco se v ní zlomilo. Už se nedržela poblíž velkoměst ve střední a jižní Americe. Až příliš se tam soustřeďoval její druh. Aniž by si to její mozek připouštěl, posunovala se výš a výš k severu. Ne kvůli návratu, ale kvůli samotě.

♣

(hudba)

New Orleans, město hudby a tance. Pamatovala doby, kdy tu jazz hrál z každého okna, a teď? Rámus střídaly nadávky, hluk velkoměsta, střelba a to všechno protínal zápach uliček, kde se po sobě plazili ztroskotanci, jako byla ona, jen s tím rozdílem, že oni si mohli dávku blaha vstříknout rovnou do žil. Komu by pak záleželo na tom, kde leží a za živa hnije, kdyby si jeho vědomí mohlo odskočit do světa plného duhových panáčků a čistých záchodů bez potřeby hromady drobných? Dokud byli v rauši, byli to králové světa. Jenže je čekalo probuzení zpět do světa špíny, zápachu a rozkladu. Měla jim závidět nebo je litovat? Ona si o úniku mohla nechat jen zdát. Její potěšení bylo čistě krátkodobé, hned potom nastupovala její verze abstinenčních příznaků. Touha mít víc, častěji, topit se v krvi a nikdy nemuset přestat pít. Těch pár minut, než nad sebou převzala kontrolu, bylo nejmučivějších. Posilovalo ji to a ničilo zároveň.

V tomhle městě se rozhodla nezůstávat. Vlastně se v žádném nedokázala dlouho zdržet. Míjela jedno za druhým, zastavovala se jen tehdy, když by ji mohli ve dne vidět. Utíkala přes hory, aby se nemusela zdržovat. Města opouštěla čím dál častěji. Už jim nedávala šanci ji zastihnout. Nerozhodovala se, prostě utíkala. Honilo ji svědomí i vědomí toho, že se nikdy nic nezmění. Neustále bude utíkat a zabíjet, jen aby se donutila cítit něco silnějšího, než co obsahovalo její pouto k němu. Musela se nenávidět, sžíravou a silnou emocí dokázala alespoň trochu utlačovat tu nesmiřitelnou vlnu lásky, která ji zaplavovala s každou myšlenkou nebo i připomínkou. Nenávist byla jediným lékem. Ta a vina z toho, co působí, hnus z toho, čím se stává.

Ale byl to způsob, jak přežít. Nenávidět sebe, to monstrum, to, co jí bránilo se ho vzdát, a nechat mu život, jaký si zaslouží. Nenávist. Nenávist! Nenáviď se, přikazovala si zoufale, když ukrajovala míli za mílí. Míjela vesnice, městečka, vtek ji dusil a ona ho schraňovala, aby, když pak padla noc v už v tak dost temné uličce, se jím nechala pohltit. Zlobou, zhnusením, vším tím, co si pěstovala hluboko v srdci, aby byla schopna jít a vzít někomu život. Představovat si, že on za to všechno může, že on je ten, kdo spustil řetězec událostí beroucí jí smysl života. Že je to ona sama, koho drtí kamennými pažemi, trhá jeho maso, vysává z něj život a mění ho v hromadu mrtvé hmoty, která už nemá žádnou formu a smysl v celkovém obrazu kolektivního vědomí. S každým zakousnutím se otisky zubů vrývaly hlouběji a hlouběji do její duše. Zanechávaly ji pošpiněnou, nehodnou lásky, kterou k ní snad kdy cítil. Nesměla si ji zasloužit, nesměla po ní toužit a nesměla ji už nikdy znovu chtít.

♣

Pršelo a ulice se plnila vodou za zvuků pleskajících kapek. Lidé spěchali skryti pod deštníky. Přebíhali zpod přístřešku pod střechu a zpět, jen aby se jich voda dotkla co nejméně. Aby neničila ty pracně vytvořené masky, které světu předváděli. Auta při rychlém projíždění zvedala vlny špinavé břečky a bezohledně ji nechávala dopadat na vše, co bylo okolo. Od jiných aut až po dětský kočárek, který nějaká matka tlačila uříceně před sebou, aby ho dostala z dosahu deště. Špinavá a mokrá Philadelphie za deštivého dne, přesto pulzující životem. Neskrývala se před deštěm, stejně nemohl odplavit špínu, kterou na sobě cítila. Ta byla vrytá hluboko pod kůží, uvnitř v duši, v srdci i v mysli. Ta mravenčí aktivita lidí okolo ji jen víc připomínala, že ona si život jako oni nezaslouží. Bylo jedno, jak moc je bude napodobovat, jak moc se bude snažit. Vždycky to budou oni, kdo zaplatí za to, že je mezi nimi. Nikdy nebude stejná, nikdy nebude mít ten pohled na život jako lidé. Chyběla jí konečnost. Něco, co lidi nutí žít své životy. Ten omezený čas, který dává všemu smysl. Protože když nic nekončí, tak proč se o něco snažit? Dřív nebo později se to stejně stane. Stačí si jen počkat. A život tak postrádá ten jedinečný smysl, který ho činí životem.

Nikdo si nevšiml, že zmizela. Kdo by se staral o promočenou ženu, když strádá vodou na vlastní kůži? Stačilo běžet jen chvíli, než se dostala někam, kde nejsou lidé. Wharton stálo na ceduli. Podle množství snadno mohla určit, že když je hezky, lidé sem jezdí kempovat. Teď nehrozilo, že někoho potká. Deště to tu sužovaly už čtrnáct dní, půda byla bahnitá, byla zima, koho by to lákalo, pokud by nebyl upír toužící po samotě? Rozhodně tu musí být jediná.

„Upravená příroda, jak nechutné,“ odfrkla si v duchu. Lidé neustále touží po divočině, a přesto každou přetvoří do něčeho, co ji jen zdánlivě připomíná. Žádné spadané větvě, popadané kmeny, pařezy, cokoliv… Kdyby nebylo bahno, vypadalo by to tam jako v parčíku. Vyšplhala na strom a posadila se na větev. Koho by napadlo hledat ji nahoře, i kdyby ji hledal? Ona nebyla bod zájmu kohokoliv. Mohla by tu zkamenět.

„Kdyby to tak šlo,“ vydechla zdrceně. Trochu sebou trhla při zvuku svého hlasu, i když to byl stěží pořádný zvuk. Nemluvila už tak dlouho… Pět měsíců? Šest? Kdo to počítá? Tiše se zaposlouchala do zvuků v okolí. Šumění deště jasně vítězilo mezi ostatními zvuky přírody. Mohla by ho poslouchat hodiny a nebylo by to něco, čeho by se snad dalo nabažit. Samozřejmě, kdyby ho nepřerušil úplně jiný zvuk. Tichý, to ano. Ale jasně rozpoznatelný pro její smysly. Tohle bylo plížení a hned z několika směrů. Napřímila se a pohledem pátrala po zemi. Neslyšela jakýkoliv průvodní zvuk člověka, takže to musel být její druh. Očividně pátrali, a pokud mohla soudit, jediným možným objektem jejich zájmu byla ona.

Kdo ji našel? První volba byla logická. Kdo je nejlepší v hledání kohokoliv? Demetri. Volturiovi. Potlačila vrčení a seskočila na zem. Nebylo kam jít nebo se schovat, pokud po ní šel on, najde ji. Ale rozhodně tu byl důvod se ptát, proč by ji hledal? Doslechl se o její návštěvě jihu? Chce informace? Nebo ji loví, protože se oddělila od silné skupiny a k vládcům se to doneslo šeptandou? Postavila se proti nim, to by jí mohlo být osudné. Tak proč jí to nevadilo? Nedalo se dělat nic než čekat. Nemělo by to trvat dlouho, zvuky už byly mnohem hlasitější a byly to zvuky běhu. Když v ten moment jí to došlo. Pokud je to tak, musí je donutit popravit ji hned. Aro se jí nesmí za žádnou cenu dotknout. Pokud to udělá, přijde na George, tomu musí zabránit. George. Jak dlouho už se v duchu bála to jméno vyslovit? Jakou vnitřní agónii jí způsobovalo, zatím co ji zlehka hladilo po duši, kterou si soustředěně rvala na kousky? S jeho jménem v srdci hlasitě a vyzývavě zavrčela. Jestli jsou to oni, tak ji budou muset zabít. Jestli jsou to oni, tak ji George šťastně přežije. Ironie, že i ve smrti se dá najít útěcha…

♣♣♣

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - Epilog - 2. část: