Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 8.

18.09.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1360×

8.

George neměl nejmenší tušení, kdy se dostal zpátky do chajdy, ale byl promočený jako blázen. Jediná suchá věc na něm byla ruka zabalená v tom šustivém hnusu. Doufal, že na něj zbyla alespoň trocha teplé vody, ale moc naděje neměl. Přesto to zkusil. Voda sice nebyla horká, ale vlažná ještě jo. Rozhodně měla vyšší teplotu, než měl v tu chvíli on, a to ocenil. Jenže ať se na drhnutí soustředil sebevíc, Tanya mu nešla z hlavy.

Co to bylo za holku? I přes všechny ty zodpovězené otázky nebyl odpovědi o nic blíž než předtím. Možná spíš dál. S každou její vyhýbavou odpovědí přišlo několik dalších otázek, na které už se zeptat nemohl. Tedy mohl, ale nepočítal s tím, že by mu odpověděla, tak proč kalit vodu. Jenže… Bylo tu něco, kvůli čemu nevěděl, jak se k ní stavět. Když byl sám, přál si ji mít někde poblíž, ale když s ní byl, nejradši by utekl. Hrdina, jen co je pravda. Jenže ona byla jako duch, co ho přišel strašit… jenže ho straší tím, že si s ním povídá a je na něj milá. Už zase měl chuť dát si trvalé přízvisko magor.

Vylezl ze sprchy a obmotal si kolem beder ručník. Podíval se na sebe do zrcadla a levou rukou si projel mokré vousy.

„Kdo jsi?“ zeptal se svého odrazu zdeptaně, ale popravdě nevěděl, jestli se na to ptá jí nebo sebe. Malým pootevřeným okénkem dovnitř vnikal chlad a na vlhké kůži mu tvořil husí kůži. Napůl čekal, že uslyší její odpověď. Ani přesně nevěděl proč. Snad jen – říkala přece, že je tu slyší ne?

„Tanyo?“ hlesnul trochu nerozhodně a napjatě, vnitřní hlas mu u toho prozpěvoval magor, magor, magóóór. Bylo ticho, uvolnil se a zakroutil nad sebou hlavou. Potom to umyvadlo málem utrhnul, když se ozvalo tiché:

„Ano?“

„Kruci,“ syknul a odpovědí mu byl jen tichý smích.

„No jasně, jen se bav,“ odfrkl si.

„Tys mě volal, nezapomeň,“ ozvalo se tiše od větračky.

„To nikdy nespíš?“ zeptal se s dávkou sarkasmu.

„Ne,“ zazněla skoupá odpověď. Zarazil se.

„Páni. Dobré vědět. A co budeš dělat?“ zeptal se a potlačoval touhu nabídnout jí svoji postel a nejspíš i všechno oblečení. Vidět ji, jak tam venku stála jen v mokrém svetru a džínsech, na něj bylo silné kafe. Takhle vychovaný nebyl a všechno se v něm bouřilo touhou se o ni postarat. Věděl, že to nepotřebuje, sama mu to řekla, ale to jeho zažité chování se nedalo tak lehce potlačit.

„Nevím, asi počítat hvězdy,“ odpověděla.

„Prší. Nejsou vidět hvězdy,“ odpověděl skepticky. Zase se zasmála.

„Kdo řekl, že je u toho potřebuji vidět?“ Protočil oči. No jasně, takovouhle odpověď mohl čekat.

„Vážně nic nepotřebuješ?“ zeptal se po chvilce celý nesvůj.

„Ne, díky. Ale jsi hodný, že ses zeptal.“ Slyšel v té odpovědi úsměv? Magór.

„Dobře, tak já asi půjdu spát,“ řekl. Ona nespí, bezva. Ježiši!

„Ehm, tak tu nic neproveď, než se zase proberu, jasný?“ Vážně teď zavrčela? Magór.

„Dobře, promiň. Dobrou,“ popřál jí rychle a chtěl vypadnout, jenže byl pořád mokrý. Bezděčně se podíval k okýnku, ale bylo vysoko a on přece není nějaká puberťačka, aby se styděl. Bleskově ze sebe setřel přebytek vody a s ručníkem přidržovaným kolem pasu se potichu došoural k posteli. Hodil na sebe tepláky a zalezl do pelechu. O tom, že usne, si ale mohl nechat jenom zdát. Hogan s Timem řezali double pilu. Dvakrát tolik a dvakrát hlasitěji.

♣♣♣

Probudily ho tiché hlasy. Cítil se naprosto zničeně, nebyl schopný ani otevřít oči.

„Time, povídám ti nech ho spát. Nevím, kdy přišel, ale muselo to být pozdě. Navrch nám stejně k ničemu nebude, když ho vzbudíme. Sundají mu to nejdřív za týden a pak se teprve uvidí, co bude a nebude moct,“ šeptal Hogan. Vedle Georgovy postele zavrzala podlaha, jak někdo přešlápl.

„Ale prošvihne snídani,“ namítal Tim. „A kde vůbec byl?“ vyzvídal.

„Jak to mám vědět, nejsem jeho mamka. A ty taky ne, tak ho nech být a pojď,“ pobídl ho Hogan a George slyšel tiché kroky ke dveřím. Po chvilce se Tim vydal za ním. Bouchly dveře a chajda se zase ponořila do ticha. George unaveně vydechl. Cítil se nevyspalý a bolela ho hlava, o ruce nemluvě. Přetočil se lehce na levý bok, aby pokračoval ve spánku. Nikdy by si nemyslel, že ho bude tak štvát zrovna to, že se nemůže v posteli převalovat dle libosti, ale šílel z toho. Přál si lehnout na břicho, nebo se aspoň otočit na druhý bok, ale nešlo to. Naštvaně funěl, až se z toho rozkašlal. Hlahol z ranního snídaňového a odjezdového rituálu ho přiváděl pomalu k šílenství. Buď ho mají nechat spát, nebo ho mají vzít sebou, ale válet se tu v pozici a lá lazar ho děsně vytáčelo. Nakonec usnul s myšlenkami na to, jaké to asi bude, až si konečně bude moct nabrat jídlo pravačkou a podaří se mu každé sousto donést až do pusy.

Když se vzbudil podruhé, bylo mu hůř než prve. Potil se a hlava mu třeštila, jako by mu v ní někdo rozbil obří zrcadlo a ty střepy se mu zapíchaly do mozku. Trhl sebou, když se jeho spodního rtu dotklo něco studeného. Otevřel oči a zaostřil. Setkal se, se starostlivým zlatým pohledem, který byl neuvěřitelně blízko.

„Napij se,“ pobídla ho Tanya tiše. Došlo mu, že to co mu drží u pusy je sklenička s vodou. Poslechl a ona ji pak odložila na noční stolek.

„Co tu děláš?“ zachraptěl. Skoro se vlastního hlasu lekl. Nachladil se? Kruci, bude za slečinku.

„Neboj, všichni jsou dávno pryč. Nikdo si nevšimne, že jsem tu byla,“ uklidňovala ho.

„To je sice fajn, ale na to jsem se neptal,“ zachroptěl. Lehce povytáhla obočí v pobaveně udiveném výrazu.

„Co bys asi tak řekl? Pochybuju, že bys tu našel někoho jiného, kdo se o tebe postará. Alespoň do večera určitě ne.“

„Zvládnu se o sebe postarat sám,“ zabručel zamračeně.

„Budu hodná a nevezmu si to osobně, teď ztichni a já dojdu udělat čaj. Čaj pomůže ne?“ znejistěla lehce. George zavřel pusu, která se mu při jejích posledních slovech trochu pootevřela. Tuhle větu už jednou slyšel. Řekla mu jí Anne, když stonal poprvé pod jejím dohledem. Poslal ho do háje zeleného úplně stejnými slovy a šla mu udělat čaj.

„Jo, čaj bude fajn,“ vydechl přešle a sledoval, jak Tanya prohledává ty dvě skříňky nad pultem s plotýnkou. Podívala se do několika krabiček, až našla tu správnou. Lehce si k ní přičichla a neuvěřitelně zhnuseně se na to zašklebila. Přesto vzala jeden pytlík do ruky a vložila ho do hrnku, který byl z těch tři poškozený nejméně. Popadla do ruky konvici na vodu a v koupelničce ji naplnila. Položila ji na plynovou plotýnku a nešťastně se rozhlédla. Pohled jí padl na krabičku zápalek, ale nevzala si ji. Rozhlížela se dál, dokud neuviděla krbové zápalky stojící na jeho římse. Ty si vzala a jednu dlouhou zápalku rozškrtla. Pustila plyn a zapálila ho. Potom zápalku okamžitě zhasila a odložila stranou. Rychle se přemístila zpět k postelím a na Timovu se posadila. George ji celou dobu fascinovaně pozoroval. Její pohyby byly jisté a ladné do chvíle než přišel na řadu oheň. Chovala se přehnaně opatrně, ale to ho tak netrápilo. Pořád se nemohl vyrovnat s tou náhlou podobností mezi ní a Anne, kterou si uvědomil. Asi byl obluzený tím nachlazením a nedostatkem spánku, protože mu přišlo, že ho to skoro těší. Vlastně ne skoro, těšilo ho to.

„Neměl jsi na tom dešti být tak dlouho,“ povzdechla a prohlížela si jeho strhaný obličej pokrytý potem.

„Nejsem taková padavka, jak si myslíš. Trocha vody mě nezabije,“ zabručel dotčeně a jeho dobrá nálada byla v trapu.

„Vidím,“ poznamenala. Chtěl jí něco odseknout, ale při nádechu se málem udusil, jak se rozkašlal. Natáhla se k němu, ale ucukl. Jenže kašel jako na potvoru spíš zesiloval, než aby ustával. Podruhé nedostal šanci se bránit. Jemně ho uchopila po stranách hrudi a vytáhla ho do sedu, jakoby nevážil víc než středně velký pes. Samým překvapením se zajíkl a málem se udusil. Deka se mu svezla k pasu a dřevěné čelo postele ho zastudilo na nahých rozpálených zádech.

„Co to -“ Chtěl se zeptat, co to bylo, ale nedostal se k tomu. Jeho pozornost upoutalo něco, co ještě nikdy neviděl. Její zlaté oči během zlomku vteřiny změnily barvu na propastně černou. To byl tak neuvěřitelný jev, že na ni prostě zíral a nebyl schopný slova. Jako by věděla, kam se ubírají jeho myšlenky, otočila se k němu zády. Ovšem její myšlenky zdaleka nebyly tak předvídavé. Snažila se vzpomenout, kdy naposledy měla sex. To bylo... uff, no přinejlepším přede dvěma lety. Hrozně dlouhá doba, pro někoho jako ona. Měla sex ráda, všeobecně se to o ní vědělo, stejně jako o jejích sestrách. Jenže už dlouho na něj neměla myšlenky, až teď.

Ta deka odkryla víc, než čekala. On byl tak… zatraceně sexy! Kdy naposledy viděla někoho jako je on? No… moá Emilio, ale to už je dobrých pět století zpátky. A nejspíš ani ten nebyl takhle udělaný, panečku! Na Georgovi si stvořitel prostě vyhrál, a to viděla jen tu horní půlku. Zatnula ruce do matrace a zhluboka se nadechla. Pak radši ještě několikrát. Pálení v krku, které si zvykla zatlačovat do pozadí mysli, se teď ozývalo s větší naléhavostí, ale vlastně jí pomáhalo se ovládnout. Zavřela oči, a když si byla jistá, že je všechno jakž takž dobré, zase se na něj otočila. Snažila se moc nebloudit očima pod úroveň jeho krku. Sáhla po dece a regulérně ho do ní zabalila. Nechala mu volnou jen levou ruku, jinak vypadal jako kukla. To je lepší, pochválila se v duchu. Než stačil něco říct, rozpískala se konvice na vodu a Tanya měla důvod odejít. Bleskově vypnula plyn, když oheň zhasnul, už se s čajem mohla pitvat tak dlouho, jak chtěla. Pomalu lila do hrnku horkou vodu a lžičkou v ní míchala pytlík smradlavé směsi. Krčila u toho nos, ale natahovala to, co to šlo. Na malém porcelánovém talířku byl kousek oschlého citronu. Nedůvěřivě si k němu čichla, ale byl v pořádku. Skoro celý ho vyždímala do hrnku. Ze skleničky s nápisem cukr mu do hrnku vsypala dvě lžičky a pomalu míchala. Když už nebyla možnost jak to prodloužit, vzala hrnek a donesla mu ho k posteli. Položila ho na stolek, ale nepodívala se na něj.

„Vím, že nemám, ale nevydržím to. Co jsi zač?“ zeptal se. Přesně tuhle otázku čekala, ale tak jako předtím mu nehodlala dát odpověď. Jenže on pokračoval. „Proč ti zčernaly oči?“ Zaskočil ji. Vůbec netušila, že se to stalo a že si toho všimnul. Byla tak zoufalá?

„Nechceš to vědět,“ řekla mu s neotřesitelnou jistotou v hlase.

„Neptal bych se.“

„Věř mi, zrovna na tuhle otázku nechceš znát odpověď. Věř mi,“ naléhala na něj a zapíchla mu svůj pohled do očí. Nepovolil, jako by to udělala většina, jen se zamračil.

„A můžu?“ zeptal se po chvíli.

„Co?“ nechápala.

„Věřit ti,“ dodal.

„Nikdy bych ti nezpůsobila jakoukoliv újmu,“ řekla lehce zoufale, až se tomu sama divila. Už se na něj nedívala vyzývavě, spíš naléhavě. Přála si, aby jí v tomhle uvěřil. Pořád si ji měřil pohledem.

„Ale pravdu mi neřekneš.“

„Mohla by tě stát život,“ hlesla bojácně. Udiveně si ji prohlédl, ale pak zakroutil hlavou.

„A proč myslíš, že by mi to vadilo?“ zeptal se.

„Nebuď pitomý!“ div na něj nezakřičela. „Lidský život je jedna z nejúžasnějších věcí na světě, každý, kdo ho jen tak zahodí, je víc než jen hlupák,“ vrčela vztekle.

„K čemu je život bez důvodu žít,“ poznamenal klidně a zpříma se na ni díval.

„Hlupáku, důvod k životu se vždycky dá najít. Jen bys musel chtít!“ prskla vztekle. Vůbec netušila, proč ji to tak rozčílilo, ale každé jeho slovo pro ni bylo jako červený šátek pro býka.

„Co ty o tom víš? Na tak vyhraněné názory jsi moc mladá,“ povzdechl a natáhl levou ruku pro hrnek čaje. Nestihl to, během vteřiny ho držela za bradu a z blízka mu vrčela do tváře.

„Moje názory na život se utvářely tak dlouho, že si to nedokážeš ani představit,“ odsekla a pustila ho. Ruka, která původně mířila k čaji, mu teď držela čelist, kterou ona předtím tak drtila. Překvapeně na ni zíral, ale nevypadal zastrašeně.

„Alespoň teď stoprocentně vím, že nejsi člověk. Tohle rozhodně nebyla halucinace, to bych tak necítil bradu. Kruci, ty máš ale sílu,“ zahučel a zakašlal. Tanya byla z jeho reakce tak překvapená, že úplně vychladla.

„Ty– No toh- Arghhh,“ zavrčela a plácla sebou poraženecky na Timovu postel.

„Takže?“ zeptal se.

„Nic ti neřeknu,“ štěkla dotčeně. Tak se kvůli němu rozohnila a s ním to vůbec nic neudělalo. Neslýchané. Div se jí ještě nevysmíval.

„Proč ses tak rozčílila? O svém životě si přece rozhoduje každý sám.“

„Měl bys vědět, že ženy jsou citlivé na téma věku.“

„Chvílemi mě skoro děsíš,“ zahučel.

„Konečně, už jsem myslela, že nejsi normální,“ usmála se spokojeně.

„Proč zase? Copak jsi noční běs?“ zkusil odlehčit atmosféru, ale podívala se na něj tak, že ho ta chuť přešla.

„A když ano?“ zeptala se.

„Pak bych řekl, že jsem se s tím andělem asi seknul.“ Rozesmála se, jasně, zvonivě a nahlas. Udiveně si ji prohlížel. Vypadala jako kdejaká vysokoškolačka. Rozpustilá a v rozpuku života. Jenže její oči říkaly něco jiného. Žádná rozpustilost na obzoru, jen spousta zkušeností a bolest. Jako by někdo skloubil dva protiklady do jediného celku. „Jsi zvláštní,“ usoudil zamyšleně. Podívala se na něj zpod přivřených víček a jemu přeběhl mráz po zádech. Ne děs. Tohle byl jiný druh mrazení. Úplně jiný druh. Raději sáhl po čaji a odtrhl tak od ní pohled. Napil se a zkřivil tvář.

„Nechutná?“ zeptala se a znělo to trochu poplašeně. Snažil se ovládnout, ale měl pocit, že mu tam vymačkala snad kilo citrónů.

„Ne, dobrý. Jen jsem si opařil jazyk,“ vymluvil se a v duchu přemlouval panicky stažené mimické svaly, aby se uvolnily.

„Tak s tím ještě počkej,“ doporučila mu s pousmáním.

„Jo, to asi udělám,“ souhlasil. Prd noční běs, spíš postrach kuchyně, odhadoval to George. Chtěl si zase lehnout, ale než se stačil pohnout, už ho podpírala a pokládala do postele. Musel mít horečku, její ruce se zdály neuvěřitelně ledové. A unesla stodvacetikilového chlapa. Byla snad ženská variace na Ramba?

„Ty se mi snad musíš zdát,“ povzdechl si zoufale.

„To budu brát jako kompliment,“ pousmála se. Měl chuť říct, ať si to přebere jak chce, ale kašel mu v tom úspěšně zabránil. Rukou si setřel pot z čela, bylo mu šílené vedro. Odhrnul deku, aby se trochu ochladil. Jeho spokojené vydechnutí se smísilo s Tanyiným bezděčným zakňučením. Podíval se na ni, ale měla pevně sevřená víčka a něco bezhlesně mumlala.

„Co to děláš?“ divil se. Ona se snad modlí? Teď? Neodpověděla mu. „Tanyo?“ Podívala se na něj zase tím černým pohledem. „Panečku, to je lepší jak zvláštní efekty,“ bručel si pro sebe.

„Přikryj se, nebo si to ještě zhoršíš,“ vybídla ho pevným hlasem.

„Neporoučej, je mi hrozný vedro,“ odsekl.

„Jo, ještě chvíli a uvidíš, jak tě zchladím.“ Nebyl si jistý, jestli to opravdu řekla, nebo se mu to jen zdálo.

„Poliješ mě vodou?“ uchechtl se a pokrývku nechal tam, kam ji odhodil. Překvapeně sebou škubnul, když mu přitiskla svoji dlaň na prsa. Nebyl si jistý, jestli tím náhlým kontaktem nebo tím, jak byla ledová.

„Ježiš, ty studíš!“

„Nepotřebuju vodu, abych tě zchladila. Teď se přikryj a já ti tu horečku srazím sama,“ bručela. Přesto měl pocit, že s ním smlouvá.

„O co ti vážně jde?“ přimhouřil oči v otázce. Zaúpěla.

„Já tě snad zakousnu!“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 8.: