Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 35.

06.02.2012 (15:15) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1352×

35.

(hudba)

Když konečně přistál v Kansasu, nemohl uvěřit tomu, že se sem zase vrátil. Vlastně ne, nemohl uvěřit, proč se sem vrátil. Todd a Jamie, oba mrtví, to nebylo něco, co by si jeho mozek hodlal bez boje připustit. A pak tu byla ještě ta horší část. Nevesele se uchechtl. Jo byla tu i horší část než úmrtí nejlepších přátel. A to, že kromě nich přišel i o Tanyu. Mohl si namlouvat, co chtěl, ale ve chvíli, kdy z toho domu odešel, převzal zodpovědnost za Karen a tím vyškrtl Tanyu ze svého života. Netušil, jestli někde na světě existovalo ještě těžší rozhodování, které by mu mohl někdo podstrčit, ale pochyboval o tom. Sevřel prsty kolem krabičky, kterou měl v kapse. Těch několik hodin v letadle se zabýval jen jedinou otázkou z milionu, které měl k dispozici a to: Bylo by něco jinak, kdyby neváhal a řekl jí to dřív? Dokázalo by to něco změnit? Byl by to důvod, aby se odmítl postarat o Karen? Nebo by to snad byl důvod, aby Tanya riskovala a zůstala s ním?

Ať se na to díval, jak chtěl, nedokázal vymyslet lepší řešení než to, jak to bylo teď. Nejbolestivější, to rozhodně, ale nejspíš jediné správné. Přesto měl pocit, že bude umírat každou minutu života, kterou bude bez ní. Zamrkal, aby rozehnal tu protivnou vlhkost v očích a mávnutím si přivolal taxi. Z Phillipsburgu to bylo do Kirwinu hodinu jízdy. Sáhl do kapsy pro telefon, když si uvědomil, že je to rodinný telefon. Dostal ho od nich a byla tam všechna jejich čísla. Bylo by tak snadné najít to její a stisknout vytáčení. Jen okamžik, kdy by mohl slyšet její hlas. Dal by za něj život! Ale nemohl jí to udělat. Vybral si a ona to věděla. Nechtěla pro něj to rozhodnutí dělat ani o zlomek těžší, než už tak bylo. On jí to teď může oplatit jen tak, že nebude celou situaci zhoršovat telefonátem. Místo toho vytáhl z druhé kapsy dopis a vytočil číslo, kam se měl ozvat, když se rozhodne dorazit. Vyzváněcí tón se ozval čtyřikrát, než to někdo vzal.

♣♣♣

Čekali ho. Domluvil se s nimi po telefonu, že lepší bude jiné místo než jejich dům. Měl tedy přijet na radnici. Stejně bylo třeba vyřídit hromadu papírování a tam pro to bude dostatek místa i prostředků, jak mu sami řekli. Čím víc se blížil, tím těžší závaží cítil v žaludku. Proboha, co jí má říct? Ze své zkušenosti ví, že přijít o rodinu je něco, co nezahojí pár dobře zvolených slov, a čas ty rány taky zrovna dvakrát nehojí.

Zaplatil taxikáři slušnou sumu za tu dálku, poděkoval a s taškou přes rameno se podíval ke schodům. Najednou měl pocit, že musí spěchat. Vyběhl je a dveře skoro rozrazil. Nebyl pryč tak dlouho, aby na něj v tak malém městě byl někdo schopný zapomenout a podle výrazu Caroline Douglasové za pultem si domyslel, že poslední dojem, který zanechal, nebyl zrovna nejlepší, ale dalo se to pochopit. Teď víc než nesouhlas z její tváře vyzařovala lítost. Což nebylo ani v nejmenším to, co potřeboval, ale byl schopen se s tím smířit. Otevřený nesouhlas by věci určitě dost komplikoval. Kývnutím ji pozdravil.

„Kudy?“ zeptal se. Pozdrav mu oplatila a ukázala na třetí dveře zleva. Poděkoval a zaklepal na dveře, kterými bez čekání prošel.

Seděla na židli u zdi a dívala se na svoje ruce spojené na klíně. Vlasy jí zplihle visely kolem hlavy a nebylo jí vidět do tváře, ale ruce se vlhce leskly v kancelářském osvětlení a podle lehkého trhání ramen poznal, že potichu pláče. Muž sedící za stolem to okázale ignoroval a vyplňoval jakési papíry. George okamžitě zaplavil vztek na toho necitelného hulváta, který sem dotáhne osiřelou holku a pak jí ani nenabídne kapesník, kterých měl mimochodem na stole plnou krabici. Shodil tašku z ramene, došel ke stolu, sebral vyjevenému chlápkovi ty kapesníky a pak je zlehka podal Karen. Ani se na něj nepodívala a chvilku si myslel, že i kapesníky bude ignorovat, ale nakonec si je vzala a hned několik použila.

„Vy budete pan Coinneach, že?“ zeptal se muž pořád trochu vyvedený z míry.

„George,“ opravil ho automaticky. Pak se na něj i podíval. „A vy ste?“ Muž se narovnal a rukama si uhladil oblek. Pansky k němu natáhl přes stůl ruku se slovy: „Daniel Elmstrans, sociální pracovník.“ George se podíval na zdrcenou Karen a měl chuť mu odseknout, že je tak maximálně asociál, ale nakonec se ovládl. Jen se narovnal a stoupl si proti chlapíkovi, kterého o dobré dvě hlavy převyšoval. Ten se zakoktal a radši Georgovi nabídl, ať se posadí. Ten odmítl, tak si radši sednul sám, aby se mu přestala klepat kolena. Pravda byla, že mu George naháněl hrůzu vědomě, protože ho ten bezcitný úředník štval. Ten vytáhl papíry, které Georgovi strčil a během toho, co si je četl, mu vysvětloval, jak se to má s opatrovnictvím.

Karen při zmínkách o rodičích několikrát hlasitě vzlykla, ale vždycky se hned utišila. George měl chuť ji obejmout a odvést někam, kde by měla na všechen ten pláč a stýskání svůj klid, jenže ten skrček si svůj úkol očividně užíval, a tak jim nakonec zabralo víc než tři hodiny, než se všechno vyřídilo. George podepsal hromady a hromady papírů, kde se zavazoval k tomu postarat se o Karen do její plnoletosti a starat se o ni dál i po dobu jejích studií, pokud o ně bude stát. Na jeho jméno má být převedeno to, co zbude po zrušení účtů, prodeji domu a doplacení hypotéky. S tím, že jsou to prostředky pro ně oba, nejen pro Karen. Zařekl se, že si z těch peněz nevezme ani cent, měl dost svých a měl docela skromné potřeby, Karen ty peníze ocení víc. Navrch patřili jejím rodičům, ne jeho. Když byli konečně propuštěni ze spárů úředního šimla, byť kopyt by bylo asi přesnější, vzhledem k oslu, který to měl na starosti, ulevilo se mu. Ovšem jen na chvíli.

Ten panák se okamžitě sbalil a zmizel, teď v té místnosti zbyl jen on a Karen, která se na něj ještě pořád nepodívala. Vzdychl. Nevěděl co říct ani udělat, jakoby se mezi ně pokoušela postavit zeď a jeho mermomocí udržet za ní. „Karen, já…“ Ani nedořekl a už zvedala ruku, aby ho umlčela. Pak zvedla hlavu. Sevřelo se mu srdce nad tím, kolik vzteku dokázala do svého pohledu dostat. Hluboký odpor a ten namířený na něj.

„Nemluv na mě. Vůbec to nezkoušej,“ prskla zuřivě. Odhodila krabici kapesníků na vedlejší židli a stoupla si. Zkusil k ní natáhnout ruku, ale uhnula.

„Karen, poslouchej, prosím tě,“ zkusil ji zastavit, ale to nebylo třeba. Vyšla mu vstříc. Chtěl se usmát, ale v další chvíli mu poskočila hlava, jak mu na tváři přistála řádná facka.

„Nech mě být. Je to jen tvoje vina, tak mi udělej službu a vypadni!“ křikla a pak vyletěla z místnosti jako namazaný blesk. Šokovaně si přitiskl ruku na tvář, která ho po té ráně pálila. Rozhodně ho nešetřila, tady se o potlačovaném vzteku nedalo vůbec mluvit. Hned se ale vzpamatoval, popadl tašku a vyběhl za ní. Caroline se tvářila naprosto šokovaně, takže ani ji nejspíš Karen zrovna nešetřila. Dostihl ji až venku na schodech. Doběhl ji a chytil ji za loket. Pokusila se mu vyškubnout, ale byl na to připravený a držel ji pevně. Zlostně se na něj podívala a otevřela pusu, aby se mohla rozkřičet.

„Ani to nezkoušej. Nezapomeň, že mám u sebe hromadu papírů dokazujících, že jsem tě právě dostal na starost, tak si nepřitěžuj. Krucinál, Karen, já nejsem tvůj nepřítel, uvědom si to!“ zaprosil trochu zoufale. Nepomohlo mu to, pořád ho nenáviděla. Nebo se tak alespoň tvářila.

„Ty jsi horší, jsi důvod, proč jsou mrtví!“ zasyčela a tentokrát už se mu i vyškubla. Nechala ho tam stát a zírat na její vzdalující se záda, jak utíkala domů. Konečně mu došlo, že to není jen póza na zakrytí smutku, vážně ho nesnášela. Vinila ho ze smrti rodičů. Netušil proč, ale bylo to tak. Okamžitě ho napadlo, jestli tohle celé nebyla chyba. Jestli se toho všeho co měl, nevzdal zbytečně, protože tohle prostě nemohlo fungovat, ale hned se vzpamatoval.

Nebylo mu to cizí, tohle chování si moc dobře pamatoval. Todd tomu říkal fáze smutku: popírání, touha, vztek, deprese a smíření. A tohle byl rozhodně vztek. On sám k němu došel ve chvíli, kdy mu Todd vylil všechny láhve s alkoholem. Odnesl to zlomeným nosem a natrženým koutkem, ale posunul George na jeho cestě ke smíření o kousek dál. O podstatný kus a pak i o ten další. S tím posledním mu pomohla Tanya, až s ní poznal, co je to smíření. Karen postoupila rychleji, jenže o to hůř to vypadalo s posunem od vzteku dál. Teď se totiž objevil on, na něm si mohla zlost vylívat a mohla ho nenávidět a obviňovat ještě celá léta. Což je něco, co nemohl připustit. Její otec zvládl pomoct jemu a on už přijde na to, jak pomoct jeho dceři.

♣♣♣

(hudba)

Od chvíle, kdy se zařekl, že jí pomůže, uběhly už skoro dva týdny a naprosto nic se nezměnilo. Pořád ho nenáviděla, jen k tomu teď navrch pravidelně zvracela, za což ovšem mohlo nejspíš jeho vaření. Poslední tři dny se uchýlil ke kupovanému jídlu, to sice nebylo zdravé, ale rozhodně bylo poživatelné bez rizika otravy. Jenže to nebyl největší problém, ani to, že už ji dvakrát nachytal s alkoholem, i když si myslel, že už všechen objevil a zlikvidoval. Nejhorší byly její noční útěky. Skoro pravidelně ji musel chodit hledat po nocích, zatímco ona se toulala ulicemi nebo zapadla do některého z barů, odkud ji občas vyhodili, ale občas taky ne. Noci se pro něj staly živoucí hrůzou, kdy trnul, a děsil se toho, co by se jí mohlo samotné venku stát. Bylo jedno, jak moc jí domlouval, zlobil se nebo prosil. Vždycky po pár dnech se zase pokusila vypařit. Byl nevyspalý, deprimovaný a přiznejme si to i zlomený. Kdykoliv neměl pohotovost, třeba když spala, ale opravdu spala, nedokázal dělat nic jiného, než sedět na gauči a neustále si hrát s tou malou semišovou krabičkou. Otvíral a zavíral víčko, chytal odlesky světel do třech krásně vybroušených kamenů a zase to všechno schovával do kapsy, odkud to po pár minutách opět vylovil a začal se vším nanovo. A pil. I tohle si musel přiznat. Nevyhodil všechno, co našel, i když by možná měl. Jednu flašku schoval, a když si byl jistý, že ho nevyruší, nalil si sklenici, kterou pomalu upíjel. Ještě nikdy si nenalil víc než jednu, ale přesto si byl jistý, že selhal. Tady v Toddově domě, kde se měl zodpovědně starat o jeho dceru, se po večerech chlácholil chlastem, protože věděl, že do konce života to bude ta jediná věc, která ho kdy zahřeje.

A tenhle večer nebyl jiný. Seděl před krbem, v jedné ruce točil skleničkou s pitím a v druhé tisknul krabičku s prstenem. Semiš ho lehce šimral v dlani a on prstem přejížděl po spoji mezi víčkem a spodkem krabičky. Pomalu upil ze skleničky a poválel na jazyku ostrou chuť, která mu pomáhala uvědomit si, že je ještě pořád živý. Polknul a horkost se mu pomalu šířila dál. Ani nepostřehl, že mu po tváři stéká slza, dokud ho nezašimrala ve vousech. Znechuceně si ji otřel a odfrkl si.

„Zatraceně, chlape, seber se a nebul si tu do pití,“ vynadal si polohlasem a zbytek whisky do sebe kopnul na ex. Položil sklenici na stůl a rukou si zajel do kapsy kalhot. Vytáhl malý stříbrný telefon a odklopil horní část. Prstem najel na ikonku seznamu kontaktů a otevřel ho. Po jednom se posouval níž a níž až k T. Těsně před tím, než se mu to podařilo, ozval se seshora tlumený výkřik. Prudce se narovnal a pak vyběhl ke schodům. Zkusil stisknout kliku Karenina pokoje a s překvapením zjistil, že není zamčeno. Otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Ležela na posteli schoulená do klubíčka, byla vzhůru a plakala. Nedokázal tam jen tak stát, došel až k ní a sedl si na kraj postele.

„Karen?“ zkusil to. Ve chvíli, kdy její jméno doznělo, mu visela kolem krku a místo peřiny máčela slzami jeho košili. Rychle ji objal, aby si to náhodou nerozmyslela a neuměle ji zkoušel utěšit hlazením po zádech a vlasech. „Neboj, Prcku, to bude dobrý. Časem, uvidíš,“ šeptal potichu, zatímco fňukala a popotahovala, pořád dokola dokud zase neusnula. Ale i když odpadla, zvládla se ho držet jako klíště, i když jenom za ruku. Zjistil, že by ji vzbudil, kdyby ji od sebe odtáhl silou, tak se napůl posadil na zem, napůl položil na postel a doufal, že tak nebude muset zůstat už navěky, protože na tyhle opičiny začíná být trochu starý.

Fakt byl, že se ráno cítil, jako by ho v noci někdo zkopal a moc mu nepomáhalo, jak ho někdo šťouchal prstem do obličeje. Zamručel a trhnul sebou. Jenže to píchání neustávalo, tak se skučením otevřel oči. Karen na něj koukala zabalená do peřiny až po uši a mračila se. Zlé dvojče je zpátky, pomyslel si okamžitě a popravdě byl zklamaný. Doufal, že v noci trochu prolomily ty hradby z ledu, co si kolem sebe utvořila. No, očividně moc ne.

„Dobré ráno?“ zkusil to opatrně. Zamračila se ještě víc. Asi to nebyla dobrá volba slov. Jenže místo, aby se na něj osopila, naprosto nečekaně se naklonila blíž a začichala.

„Tys pil,“ oznámila mu rozezleně. Tak jo, teď se cítil jako žáček na hanbě. Krucinál, kdo z nich dvou je tu opatrovník?

„A když jo?“ odpověděl klidně. Zamračila se ještě víc. Teď to vypadalo, že nemá dvě obočí, ale jedno přes celé čelo. Odolal touze se zasmát, na to byla situace moc křehká, ale vypadalo to nadějně.

„Neměl bys pít,“ oznámila mu velitelsky. Oplatil jí to.

„To jsme dva.“ Budiž jí počítáno k dobru, že se alespoň trochu začervenala.

„Fajn, nebudu, když ty taky nebudeš,“ navrhla.

„To je dobrej obchod,“ pokýval hlavou a natáhl k ní ruku. Trochu rozpačitě mu s ní potřásla. Píchlo ho za krkem. A taky v zádech. A jednu ruku měl přeleželou. „Au,“ zahrnul všechny svoje poznatky do jediného výstižného slova a pokusil se postavit. Bolestivě zaskučel a trochu nakřivo se vydal ke dveřím. Tam se ještě otočil a podíval se na Karen.

„Příště spíš na zemi ty,“ poučil ji, než za sebou zavřel dveře a s bolestivým skučením se odešel probrat do sprchy. Vyprovodil ho její trochu nesmělý, ale přesto smích. Jo, tohle vypadalo nadějně.

♣♣♣

(hudba)

Mohla křičet. Mohla rozbíjet věci. Mohla ničit, ale proč? Čemu by to pomohlo? Vybral si a nemohla říct, že by to nečekala. Milovala by ho vůbec, kdyby si byl schopen zvolit obráceně? To už by pravděpodobně ani nemohl být on. Měl tak ohromný smysl pro rodinu a zodpovědnost, že snad předčil i Esmé. Nedával to najevo tak jako ona, ale bylo to v něm. Byl kvůli tomu o ždibec víc dokonalý, než je běžný průměr dokonalosti. Nadprůměrná dokonalost? Co to žvaní? Jestli byl někdy nějaký muž úplně nedokonalý, byl to George. Moc pracoval. Bručel jako starý medvěd s bolavou tlapou. Byl neústupný. A taky nevychovaný. Nedokázal se na sako ani podívat, natož si ho obléct. Netancoval. Neuznával romantiku. Měl tolik chyb jako celá vláda, tak proč zrovna bez někoho jako on nemůže žít?

Desítky a stovky let si vystačila s románky a muži na jednu noc. Ano, občas toužila po vztahu, ale to až po tom, co se kolem ní začaly usazovat vrkající párečky. Nemohla by svoji mizérii hodit na ně? Asi by to neprošlo, ale jako nápad dobrý. Poznamenat si pro příště.

Ale jo, byly tu i chyby. Byl tu Leon. Například. I když to se nedá nazvat chybou, spíš přírodní katastrofou. Takové tornádo by se s ním asi srovnat dalo. Ale byl mladý, krásný, dvorný, romantický, úžasný milenec a nakonec i ochotný hýčkat ji do skonání světa. Netouží po někom takovém každá žena s trochou rozumu? No, pak byla záhada, proč mu utrhla hlavu, místo aby s ním odešla za krásným životem, ale to ona ne. Musela si najít vdovce, blázna, tvrdohlavého berana se sebevražednými sklony a závazky k minulosti.

Je ztracený případ, ale může si za to sama. Krucinál! A ne, teď se nerozbrečí jako malá holka. Ne. Prostě ne!

„Do háje,“ vzlykla nad vzpourou svého vlastního těla, které se choulilo na skále a třáslo se od zběsilého pláče. S přestávkami na nadávky už tu takhle brečela týden, což byl asi její nový rekord. Dvakrát se jí pokoušela dovolat Alice, ale ignorovala to. Nakonec to vzdala. Stejně jako Tanya. Ta to zabalila téměř hned. Vůbec se nesnažila ho tu nějak udržet. Vůbec. Ale fakt je, že ho znala a věděla, že by to nepomohlo. Mohla zkusit žít s pěvkyní? Ne, ne s touhle ne. Nefungovalo by to a pak, neměla mladá holka jako Karen právo na normální život bez záhad upírství? I George vlastně. Jenže…

On si přece vybral život s upíry, byla to informovaná dobrovolná volba, ne? Líbil se mu ten život? Vypadalo to, že ano. Bude se mu líbit život bez nich? Možná ano.

Vzdychla. Nejradši by si ty myšlenky vysypala z hlavy, třeba uchem, to je jedno. Nebo by si do ní mohla udělat dírku, takovou malou.

„No dobře, tak ne,“ obořila se na zběsile pípající telefon. „Ale už zmlkni, kráme.“ Poslechl s dvouvteřinovým zpožděním. Jak se sem proboha dostala? A nemyslela teď ten pitomý kus kamene, na kterém dřepěla. Spíš tuhle část života, kterou nikdy nečekala. Po tisíci letech se už jeden přece jenom docela smíří s představou života, který bude o příležitostném sexu a flirtování bez nějakého valného výsledku. Jenže pak přišel Edward a jeho posedlost lidskou dívkou. V tu chvíli se objevily téměř tři miliardy potenciálních budoucích partnerů, nad kterými předtím neuvažovala. A ona musí na toho jediného správného narazit jen tak, zrovna na Aljašce. Co na tom, že je to šílený kus země a lidmi posetý jen docela řídce. Bylo v tom něco víc, že si vybral zrovna Aljašku a ona ho mohla potkat. Nebo by snad zabloudila i do Kansasu a potkala ho tam?

Odfrkla si. Tohle byly sebevražedné úvahy. Prostě to tak je, na co to rozpitvávat. Ale… Jo, pořád tu bylo jedno ale. Ale kdy se rozhodla všechno předem vzdávat?

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 35.: