Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 2.

12.09.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1714×

2.

Práce byla těžká. Po prvním týdnu se George nemohl celé dva dny volna skoro hýbat, jen ležel v posteli a doufal, že se mu tělo zase vzpamatuje. Nechápal, jak Tim a Hogan můžou být naprosto v pohodě a jet s ostatními do místní ratejny, kde se konala nějaká zábava. Tedy s těmi, co se už v pátek po práci nevydali za svými rodinami.

Rodina, to slovo pořád bolelo, ale nedokázal na ně nemyslet. Kdykoliv byl jeho mozek unavený méně než smrtelně, našel si chvilku, aby mu promítl několik vzpomínek a trochu ho potýral.

„Koukám, že máš prvotýdenní příznaky,“ rozlehl se srubem McArthurův hlas.

„Hhh,“ zachrčel souhlasně George a snažil se pohnout.

„Jen zůstaň, jak jsi, jinak se budeš kroutit ještě v pondělí. Tím jsme si tu prošli všichni,“ mávl nad ním rukou Todd a sedl si na Hoganovu postel, která byla vedle Georgeovy.

Jo, hned druhý den zjistil, že předákovo jméno se shoduje se jménem jeho nejlepšího přítele, bylo to jako facka od minulosti, která se nechtěla nechat zapomenout.

„Fajn, žádný problém, šéfe,“ zabručel George zmoženě. Nebyl zvyklý fňukat, nebo si stěžovat, tak ho nevychovali. Muž má být silný, pevný jako skála a za žádnou cenu neukazovat slabost. Tak proč se tu teď válel jako lazar a ani neprotestoval?

„Tak se mi líbíš. Ale přišel jsem kvůli něčemu jinému,“ řekl Todd vážně.

„Čtvrtek,“ řekl George chabě. Jo, on na to taky nezapomněl.

„Nevím, čím to bylo, jestli nezkušeností, anebo že ses nesoustředil. S nezkušeností se dá počítat, ale když jsi tam venku, musíš být stoprocentně soustředěný, jasné? Tahle práce není hračka, příště by to mohlo stát někoho z hochů krk a jsem si jistej, že to bys mít na svědomí nechtěl. Jo, nehody se stávají, ale jestli tě cokoliv rozrušuje – vypořádej se s tím a rychle. Jasný?“ zeptal se.

„Jo,“ odpověděl jen, ale myslí mu vířila změť argumentů, proč to nejde. Ale ty svět znát nepotřebuje, tohle přece dokáže.

„G., věř mi, nejsi tu jediný, co má něco za sebou. Sem chlapi dobrovolně nechodí, jsou jen tři možnosti – snaha uživit rodinu, tradice, nebo útěk před minulostí. Logicky jsi tu kvůli té třetí možnosti. Ale ať je to cokoliv, nesmí to nikoho odtud stát zdraví nebo život. Takže to ze sebe dostaň, uzavři to. Jedno jak, ale udělej to.“ Znělo to skoro jako rozkaz, ale ten pohled tomu neodpovídal. Todd se otočil a vydal se ke dveřím, ale po dvou krocích se plácnul do čela. „Málem bych zapomněl. Tohle jsem ti přinesl, pomáhá to,“ mrkl a na stolek mezi postelemi položil malou láhev čiré tekutiny a předchozí rozhovor jako by se nestal. George ji chvilku pozoroval. Hříšné já jako by se pohnulo v tmavé jeskyni jeho duše. Todd už byl skoro pryč, když na něj promluvil.

„Jak jsi to udělal ty?“ zeptal se a Todd se zarazil. Jednou rukou se jakoby opřel o futra dveří a dosud napjatá ramena mu poklesla. Otočil se.

„Vypsal jsem se z toho. Kus papíru je dobrý posluchač a nikdy od něj nepřijdou výčitky,“ řekl a dotkl se pera, které měl neustále zastrčené v náprsní kapse vesty. Chvíli bylo ticho. „Jo,“ mlaskl nespokojeně do ticha a otočil se zase ke dveřím.

„Díky,“ řekl George, než zmizel. „I za to pití.“ Todd se rozesmál.

„To je mazání,“ vysvětlil se smíchem a zabouchl dveře. I přes ně ještě chvíli pronikal jeho smích. George se svému chybnému úsudku potichu zasmál a sáhl po lahvičce, snažíc se ignorovat tu zklamanou hříšnou část, která se těšila na pořádný lok. Jenže při roztírání po unavených svalech nedokázal vnímat úlevu, která pomalu přicházela. Myslel jen na nepopsané sešity, které je třeba zaplnit.

♣♣♣

„Tady to máš, G. Budeš skládat básně?“ popichoval Tim, když mu házel tři čisté sešity a dvě propisky, ale George už si to nebral k srdci. Tim plácal kraviny dřív, než si jeho mozek stihnul uvědomit, že vůbec otevřel pusu. Pak už bylo pozdě to brát zpět, tak se jen zářivě usmíval, aby to zlehčil.

„Blbče,“ zabručel s pousmáním George.

„Chlape, budeš muset přitvrdit. Takhle jsem mu říkal dva roky a myslíš, že to pomohlo? Kulový,“ zabručel Hogan, který si otíral vodu z holé lebky. To chmýří po stranách se jako vlasy nedalo počítat.

„Jasně, já něco vymyslím,“ sliboval George.

„Hele, vy dva, tohle není fér. Jste se proti mně normálně spikli!“ bránil se Tim.

„A to vadí? Odkdy?“ zeptal se Hogan znuděně a zřítil se do židle naproti krbu. Natáhl k plamenům nohy ve vlhkých ponožkách, které měly záplaty na obou patách, a na pravé mu z díry lezl palec. Hogan s ním spokojeně kroutil.

„Néé, ježiš, jdi s tim ven. Ty tvoje fusky by se daly používat jako biologická zbraň,“ skučel Tim a ostentativně si cpal do nosních dírek prsty.

„Mladej, vypadáš jako retard,“ zkonstatoval Hogan stále stejně znuděným hlasem. George na posteli vibroval potlačovaným smíchem. Kdyby ho tak nebolelo všechno svalstvo, určitě by se smál pořádně a nahlas. Tim ale zbystřil.

„Hele, co je to za zvuk? Nepřivezl sis nějakej vibrující suvenýr od tý fešný kovbojky, že ne?“ ptal se Tim podezřívavě.

„Jasně, celej arzenál,“ zabručel Hogan a nad tím blbým dotazem zakroutil hlavou. „Chtěl jsem ti ho dát pod stromeček, ale úplně sis to překvapení zkazil.“ To už George nevydržel. Z tichého vibrování se stávalo tlumené bručení, které se jako přibližující chopper mnohonásobně zesilovalo a probouzelo do plné podoby, ve které byl nakonec poznat Georgův smích. Tim i Hogan se na něj udiveně dívali. Už si zvykli na trudomyslného bručouna, kterého jim přidělili a teď zjistili, že se dovede i smát. A pěkně nahlas. Tim vzal do ruky lahvičku s mazáním.

„Hele, necvakl sis toho náhodou?“ zeptal se podezřívavě.

„Tak to se neboj,“ řekl George a zase se vracel do normálního zamračeného stavu. „Na chlast už nejsem.“ Oba tu poznámku vzali na vědomí, ale nijak ji nekomentovali. Tim se ale vrátil k předchozímu tématu.

„Hele, tak ty mi chystáš takovej supr dárek a nic neřekneš? Já bych zase jako trapák přišel s magazínem o štrikování. Musím ti vymyslet něco lepšího,“ tvářil se zadumaně a na Hoganově obličeji se konečně ukázalo něco jiného než znuděnost. Tohle byla regulérní panika. George se ušklíbl a byl rád, že na něj si s tímhle zatím netroufnou. Dva sešity a propisku položil na stolek, ten třetí si otevřel na první straně a cvakl zbylou propisovačkou. Ti dva se pořád pošťuchovali. Vážně netušil, co by od nich mohl čekat k Vánocům. Ale už věděl, kde začít se psaním.

Ten šílený čas, kdy se všechno třpytilo, vzduchem se nesly koledy a každý vypadal neuvěřitelně šťastně a spokojeně, už byl zase tu. Věděl jsem, že u mnohých to byla jen maska, ale ne v naší rodině. Vánoce byly jedním z nejdůležitějších svátků, které jsme s rodiči slavili a já je miloval od doby, co si na ně vzpomínám. Matka trávila spoustu času výzdobou, kterou dokázala vyvést k dokonalosti. Všechno u nás bylo v tu dobu zeleně ozdobené a světla svíček tomu všemu dávala pohádkově neskutečný nádech. I přes to, že se rodiče vydali přes oceán splnit si svůj americký sen, nikdy nezapomněli, odkud opravdu pocházejí, a snažili se, abych si toho byl dobře vědom i já. Irsko byla naše vlast a vděčíme jí za mnoho, i když tam nežijeme a já tam ani nikdy nebyl. Toužil jsem po tom, to ano, ale nedostal jsem se tam.

A tehdy, právě v době před Vánoci, jsem ji potkal. Odcházela zrovna ze zkoušky dramatického kroužku a byla ještě v kostýmu. Vypadala neskutečně nádherně. Zpod šátku jí okukoval pramen blonďatých vlasů a neposedně jí tančil kolem tváře. Smála se něčemu, co jí řekla dívka jdoucí vedle ní a trochu u toho zčervenala. Věděl jsem, že na ni zírám s výrazem úplného imbecila, ale nemohl jsem si pomoct. Divil jsem se, kde celou dobu byla, když kolem mě prošla a zmizela za rohem.

Až časem jsem si zjistil její jméno, bydlela dokonce ve stejném městečku jako já. Netušil jsem, jak mi mohla celou dobu unikat, ale nic to nezměnilo na tom, že byla nedosažitelná. Tenkrát chodila s fotbalovým kapitánem – Mark se, myslím, jmenoval. Celý poslední ročník jsem ji potajmu pozoroval, dokonce jsem se jednou přihlásil jako dobrovolník pro dramatický kroužek. Můj herecký talent je rozhodně neoslovil, ale vzali mě jako kulisáře, což mi vyhovovalo víc. Ani v nejmenším jsem netoužil prohánět se po jevišti navlečený do škrtících elasťáků. Tušil jsem, že tím směrem by cesta nevedla, alespoň Mark by se do nich taky nenavlékl.

Jo, tenkrát byla moje největší starost, za kterou kulisou na ni nejlépe uvidím, skvělé časy. Přesto jsem se neodhodlal pozvat ji na ples, i když jsem věděl, že dala tomu frajírkovi kopačky. Ale ona o nápadníky nouzi neměla a vůbec netušila, že mně se pozvání vzpříčilo v hrdle pokaždé, když jsem ji potkal a kolikrát i když jsem prošel okolo její skříňky. Byl jsem srab a bohužel jsem odvahu nenašel ani po maturitě, když ona zmizela na univerzitu. Jenže pak přišla ta pozvánka na mejdan u Todda…

„G., vstávej!“ zakřičel mu někdo u ucha, až sebou polekaně škubnul. Sešit, který mu ležel rozevřený na hrudi, dopadl s mlasknutím na podlahu.

„Co tak řveš?“ mručel nazlobeně a rozespale.

„Protože musíme jít makat, proto, a ty si tu vychrupuješ jako zkurvená Šípková Růženka,“ řekl Tim s úšklebkem a drbal se na dvoudenním strništi. Což bylo lepší než Hogan, kterej se drbal na koulích. George se zasténáním padl hlavou na polštář, ale pak se poraženecky zvedl do sedu. Bydlení s dvěma chlapama mělo svá pro, ale rozhodně i dost proti. A volná koupelna rozhodně nebyla dost velké plus, když byla volná jen kvůli smradu z Hoganova ranního rituálu, kdy si provětral zažívací trakt. Ale i přes to všechno doufal, že začíná lepší týden, než byl ten minulý.

„Georgi, hejbni kostrou, dneska jdeme na klády,“ pobízel ho Tim. Se zafuněním se odhodlal do koupelny a byl rád, že se nemusí holit. Tak dlouho by nevydržel mít zadržený dech.

Když o dvacet minut později, už po snídani, naskakovali na korbu, bylo venku už dost světla na práci. Jejich skupinku vyhodili o chvíli později u jezera.

Klády, kruci, na tohle se vážně netěšil, ale byla to jeho práce. Spousta hodně studené vody a v ní klády, které měli postupně přidělávat k vrtulníku, aby je mohl odnést na určené místo. Stačil jeden blbý krok a někdo z nich mohl skončit ve vodě, kde by ho ty obří kusy dřeva rozmačkaly na kaši, nebo přinejlepším jen podržely pod hladinou dost dlouho, aby si nalokal dost na cestu do Nebe. Nepěkné vyhlídky, ale riziko hrozilo u všeho. Přesto tohle George děsilo víc než to ostatní. Voda nebyla jeho přítel a měl za to, že si jí tenkrát v devětadevadesátém užil dost na celý život. Jen s největším sebezapřením skočil na jednu z klád a v duchu se modlil ke všem svatým, co znal i neznal. Zdálo se, že ho vyslyšeli.

„Georgi, hoď tam zpátečku. Na klády polezou jen zkušený hoši, ty se budeš hezky držet na pevnině, i pro tebe je tu práce až dost,“ zakřičel na něj Todd a George mu v duchu blahořečil. Přešoural se po kládě zpátky a skočil na molo.

„Jasně, šéfe, bez problému,“ zabručel neutrálně. Nesnášel, když na něm lidi poznali, co si myslí. Vedlo to pokaždé jen ke stejným otázkám - a ty bolely.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 2.: