Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 15.

25.09.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1245×

15.

Stačilo jediné mávnutí ruky, aby barman pochopil, co po něm George chce. Nečekal ani minutu, než před ním přistála dvojitá skotská. Díval se na tu skleničku jako na záchranné lano a všechny ty pocity se vracely. Vzpomínky na tu chuť, když ji lehce poválel po jazyku, než ji spolknul, pálení, jak mu protékala hrdlem, a hřejivá úleva, kterou přinášela. I zapomnění, které nastávalo někdy mezi první a druhou lahví.

Prsty se mu trochu třásly, když se po tom pohárku tekutého ohně natáhl. Sevřít ho byl pro něj úkol skoro nadlidský. Jeho prsty a skleněnou plochu dělily pouhé milimetry a on se nemohl donutit je překonat - nebo možná nepřekonat? Rozum na něj křičel, ať to nechá být, že z toho ještě není venku a i tahle jediná sklenička mu otevře cestu zpět do pekel alkoholika, ale pocit, že když si ji nedá, tak vybuchne, byl minimálně stejně tak silný a vtíravý.

Vysíleně zafuněl, když se jeho prsty obtočily kolem chladného skla. Teď už jen stačilo vyklopit do sebe ten obsah a uleví se mu. Alespoň tuhle jednu, aby mu neexplodovala hlava.

Trhnul sklenicí směrem k sobě, ale jako by ji k tomu baru přibili, ani se nehnula. Zmateně se na ni podíval. Už ho nehypnotizovala komíhající se bronzová hladina. Na sklenici byla ruka, která ji držela přilepenou na naleštěném dřevě.

„Nedělej to,“ hlesla vedle něj serenáda líbezných tónů. Bolestně stiskl víčka k sobě a pokoušel se nemyslet na nic, co by jeho hlavu donutilo prasknout. Skoro viděl mozek stékající po zdech a nespokojené hosty, kterým nějaký ubožák zkazil zábavu. Bože! Už nevěděl, jestli se k němu má modlit nebo mu spílat za cestu, kterou mu připravil. Kdo tvrdil, že mu Bůh postaví do cesty jen tolik, kolik dokáže zvládnout? On už dávno svému životu nevládl a cestou klopýtal, když se zrovna neválel v prachu u nohou ostatních.

„Prosím, nedělej to,“ nedaly se ty krásné tóny odbýt.

„Dej mi pokoj,“ zaprosil zoufale.

„Nemůžu. Promiň.“ Zněla tak zdrceně. Jako by mu to přání toužila vyplnit víc, než cokoliv jiného, ale nešlo to. Zatnul zuby, jen aby ho nepřemohl ten smutek, který slyšel u ní. Přemohl se a otevřel oči, aby si ji mohl prohlédnout. Podívat se, jestli to, co slyší, se bude odrážet i v jejích očích. V ten moment, kdy to udělal, si za to spílal. Viděl to tam všechno. Úplně všechno, i to, co si vidět nepřál, tam bylo, a její pohled to dělalo tisíckrát zářivější než dřív. Dá se odolat takové síle, zradil by proto sám sebe? Zradil by Anne a jejich lásku? Pouhá vteřina stačila k tomu, aby si uvědomil, že ano. Zabil by se pro to, aby ty oči nikdy nepřestaly tak zářit.

Prsty, dosud obepínající sklenici tak silně, až jim bělely klouby, se pomalu odlepily od skla a stáhly se do pěsti. Vyčerpaně vydechl a lehce sklonil hlavu. Měl pocit, jako by uběhl maratón, ten pocit vyčerpání, smísený s vítězstvím, byl skoro omamný. Na tváři ucítil lehký dotek, ale neucukl před ním. Naopak, hlava se mu do její dlaně zhroutila dřív, než si to vůbec uvědomil. Cítil se zničený tak, jako už dlouho ne. Ne unavený, ale doslova psychicky rozcupovaný. Ztrácel sám sebe a nacházel něco, co nedokázal rozpoznat. Nebyl zbabělec, ale teď byl vyděšený jako králík pronásledovaný stínem dravce. Neměl předtím šanci na únik a stejně se hnal hlava nehlava, jen aby tu agónii strachu prodloužil. Proč to dělal? Měl by se poddat. Ano, poddat se dravci.

„Tanyo,“ vydechl její jméno, jako by se topil.

„Omlouvám se ti. Strašně mě to mrzí,“ šeptala Tanya lítostivě. Skoro, jako by plakala. Nechtěl, aby plakala ona, to on byl ten, kdo by měl ronit slzy nad svým selháním, ale nedokázal to. Cítil, jak ho její útlé paže objaly. Daly mu příležitost najít oporu v její skryté síle. Využil toho a skoro se na ni zhroutil, když ji sevřel v náruči. Slyšel, jak si oddechla a ještě pevněji ji stiskl. Tváří zabořený v jejích vlasech se utápěl tou sladkou vůní, která mu pomáhala osvobodit se od myšlenek na pití a vracela mu pošramocenou rovnováhu. Po chvíli byl schopný volně dýchat a nepřipadal si u toho, jako by celou noc běhal po lese s bičem za zády. A možná by se dokázal vzpamatovat úplně, nebýt vlezlé otázky od někoho, na koho v tu chvíli úplně zapomněl.

„Georgi, no tak, nebuď škrt. Užil sis a jsou tu i další, co mají zájem!“ V ten moment se na Kurta díval z výšky svých dvou metrů, zatímco tomu se po obličeji roztékala krev proudící z přeraženého nosu. Se zaskučením se připitý Kurt dotknul nosu s naprosto nevěřícným obličejem. Hogan a Alan se u nich vyloupli skoro v té samé chvíli, kdy sebou Kurt praštil na zaprášenou podlahu.

„Odtáhněte ho někam, nebo za sebe neručím,“ zavrčel George tak rozzuřeně, že se nikdo neodvážil protestovat. Hogan chytil Kurta pod ramenem a trhnutím ho zvedl z podlahy, zatímco ten skučel jako zbitý pes. Alan prohlásil něco o pohotovosti a zmizeli v davu. George se uklidnil, až když mu Kurt zmizel z dohledu a se shrbenými rameny se otočil zpět k baru. Tam místo alkoholové pasti stála sklenice šumící coly. Pousmál se.

„Jsi rychlá,“ poznamenal a podíval se na Tanyu. Ta se rychle usmála, ale všiml si, že se předtím tvářila jinak. Bála se. „Už odešli?“ zeptal se a kývl hlavou ke dveřím.

„Ano, ale ještě se zdrží v okolí. Nebývají často sami, tak toho využijí, dokud mohou,“ pousmála se Tanya. George pokýval hlavou a napil se. Sladká chuť mu ulevila a jemné bublinky ho povzbudivě šimraly na jazyku. Z druhé strany si někdo odkašlal.

„Co je, Time?“ zeptal se trochu otráveně.

„Jsi v pohodě? Kurt trochu přebral, když…“ Tim ztišil hlas s ohledem na to, že Tanya stála kousek od nich. Netušil, že to nepomůže.

„Když jsi mu ji vyfoukl,“ dodal šeptem. George otráveně vyfoukl.

„Tak ať nepije, když se pak neumí nechovat jako debil,“ zabručel, nechystal se toho imbecila litovat. Ten přeražený nos si zasloužil. Pak sáhl do kapsy pro klíčky od auta, kterým přijeli, a které měl odřídit zpět do tábora.

„Je tu někdo, kdo nepil?“ zeptal se Tima. Ten se zamyslel.

„Jo, Andrew nepil. Říkal, že ho bolí žaludek nebo snad pálí žáha, či cosi,“ uvažoval Tim nahlas. George mu do dlaně vtiskl klíčky.

„Fajn, tak mu řekni, že tu smečku dneska veze on, jo? Díky,“ požádal ho George a otočil se zase k pití.

„Počkej, a co ty?“ nechápal Tim.

„Nějak si to zařídím,“ odbyl ho George. Tim se chápavě pousmál, ale pak radši zmizel, protože George už zas začínal nebezpečně připomínat bouřkový mrak. Znovu si pořádně lokl a vypil tak většinu sladkého nápoje.

„Proč je nechceš odvézt?“ zeptala se Tanya. Trochu překvapeně se na ni podíval, že neví.

„Musíme si promluvit.“

♣♣♣

(hudba)

Kopal před sebou kus asfaltu, který se uvolnil z krajnice a mlčel. Nevěděl vlastně, co říkat, i když si byl jistý tím, že to říct musí. Měli před sebou dlouhý kus cesty, ale štěstí jim přálo a už nemrholilo. Zima ho, díky bundě, netrápila a ruce si zastrčil do kapes od sepraných džínsů, které měl ještě ze života v Kansasu.

„Neměl ti to říkat,“ přerušila ticho Tanya. George si povzdechl.

„Nemyslím, že to byl jeho záměr. Spíš se neovládl,“ pokrčil rameny George a myšlenku na to, že mu to měla říct sama, si radši nechal pro sebe.

„Edward se neovládl?“ nevěřila vlastním uším, „to jsi mu mával před očima hořícím zapalovačem nebo co?“ pousmála se té představě.

„To by pomohlo?“ zeptal se.

„Netuším, já to ještě nezkoušela,“ zašklebila se na něj.

„Ale rozhodně jsem mu nijak nevyhrožoval, jestli tím myslíš tohle. Ale trefil jsem se do citlivého místa, pokud můžu soudit z té reakce,“ poznamenal. Šlehnul po ní postranním pohledem.

„Ty mi k tomu nemáš co říct?“

„V první řadě ses to vůbec neměl dozvědět, pak by celá tahle debata vůbec nebyla nutná,“ zavrčela popuzeně.

„Děláš, jako by se mě to netýkalo,“ nechápal.

„V podstatě ne. Vlastně ti do toho nic není. Nic po tobě nechci, tak proč se v tom pořád šťouráš? Nejsme v pubertě, abychom museli rozebírat každou prkotinu,“ vyjela navztekaně. Měl chuť odseknout, že ona už si pubertu pamatovat snad ani nemůže, ale s velkým sebezapřením to spolkl.

„Ale mě se to krucinál týká! Vím to a zapomenout na to nemůžu. Musím to vyřešit, protože nemůžu dovolit, aby mi to leželo v hlavě.“ Měl pocit, že nechápe, o co mu jde. Dělá přece nebezpečnou práci a tohle – to by mu sakra narušovalo soustředění. Možná to zní melodramaticky, ale v sázce jsou životy. Zavrčela. Neznělo to vztekle, spíš frustrovaně. Zastavil se a otočil se čelem k ní.

„Nech toho,“ snažila se ho odbýt, ale neměl chuť se nechat.

„Tanyo, přežil jsem, když ses objevila v lese a já doufal, že jsi duch. Přežil jsem, když jsi na mě promluvila a já tě považoval za anděla. Přežil jsem i zjištění, že jsi upírka, tak proč se mnou, proboha, nechceš mluvit o tomhle?!“ díval se na ni nechápavě a trochu naštvaně. Ona se naproti tomu tvářila zoufale.

„Protože nic z toho neohrožovalo to, co cítíš ke své ženě!“ štěkla na něj pak a otočila se k němu zády s obličejem v dlaních. Ohromeně strnul. Čekal jakýkoliv důvod, ale ne, že ho chce uchránit před bolestí z výběru. Tak moc do něj viděla?

„Já-“

„Ne, odpusť si to a nezkoušej to popřít,“ přerušila ho. Zmlknul. Ano, viděla do něj, jako by se mu myšlenky promítaly na čele. Jak to dokázala? V tomhle se lišila od všech, co znal, kromě jediné osoby. Jeho matka do něj viděla úplně stejně, přesto u té se to dalo pochopit, znala ho. Vychovávala ho a předávala mu část sama sebe, bylo jen logické, že do něj vidí, ale Tanya? Nikdy to nezažil. Anne se v něm za ta léta nevyznala tak bravurně jako Tanya za pár týdnů nebo možná měsíců.

Natáhl ruku a zlehka jí stiskl rameno. Nejprve nechtěla, ale nakonec se přece jen otočila. Těšilo ho, že to udělala dobrovolně. Dívala se na něj pevně, ale v očích jí viděl ty obavy. Mohl dravce, jako ona, přirovnat k tomu roztřesenému králíkovi, za kterého se měl ještě před hodinou on sám? Vážně ji pozoroval.

„Nech starosti s výběrem na mně, ano?“ požádal ji jemně. V odpověď zmateně zamrkala a on si všimnul, že jí řasy v měsíčním světle vytvářejí na tvářích roztřesené stíny. S myšlenkou na cestu do pekel se k ní sklonil a zlehka přejel svými rty po jejích. Překvapeně vtáhla vzduch do plic. Než stihla vydechnout, měla ústa zakrytá těmi jeho tak, že vzduch neměl šanci na únik. Chtěl ji políbit jen lehce, ale až příliš pozdě zjistil, že odtrhnout se od její sladké chuti, je nad jeho síly. Zamručel a vtáhl si ji do náruče. Nepřekvapilo ho, že se k němu přitiskla, ale překvapilo ho, co to s ním udělalo. Nedokázal si představit, že by ji měl pustit nebo dokonce už nikdy ty pevné hladké rty neochutnat. Věděl, že by měl přestat, bylo by to nejlepší pro oba, nebo snad ne? Co když – ne, určitě by měl přestat, za chvíli.

Cítil její chladné prsty na krku, po těle mu přejelo zachvění a naskočila mu husí kůže. Jen si nebyl jistý, jestli je to opravdu reakce na chlad. Když mu prsty zapletla o kousek výš do vlasů, spokojeně vzdychl a ona ho napodobila. Jenže v okamžiku, kdy chtěl jejich polibek prohloubit, splašeně ucukla.

Byl to šok a on se lehce zakymácel, jak ho vyvedla z rovnováhy.

„To nemůžeš!“ vydechla polekaně, „mohl ses vážně poranit a způsobit si několikadenní šílenou agónii o smrti nemluvě,“ breptala rychle a držela ho od sebe na délku paže. George byl neuvěřitelně zmatený.

„Z polibku?“ nechápal.

„Nejsem člověk, Georgi. My upíři jsme jedovatí a naše zuby jsou mnohem ostřejší než kdejaká čepel,“ vysvětlovala a pořád vypadala trochu vyplašeně.

„Zuby?“ ptal se lehce nechápavě. Cítil se divně zpomalený, a i když nechtěl, musel si přiznat, že to bylo z jejího polibku.

„Ano, zuby. Jsou to nástroje určené k zabíjení. A já ti nechci ublížit, kruci, byla to ode mě lehkovážnost,“ bručela a vypadala, že se zlobí. Zvedl jí prstem obličej, tak, aby se na něj musela podívat. Mohla tomu sice zabránit, ale neudělala to. Potěšilo ho to, i když pořádně nechápal proč, byla to jen taková prkotina.

„Dám si pozor,“ řekl tak, až to skoro připomínalo slib. Jenže Tanya lehce pootočila hlavu.

„Nechci ti ublížit. Děsí mě to,“ přiznala. George se pousmál. Zamračila se. „Co je tu tak zábavné.“

„Občas mi přijde, že opravdu nejsi starší, než vypadáš,“ vysvětlil, pořád s tím úsměvem. Ona se zamračila, pak se uculila, ale hned se zase zamračila. Vydechla.

„Já nevím, jestli to mám brát jako kompliment nebo urážku,“ řekla zoufale a George tím rozesmála. „No, hlavně že se bavíš,“ poznamenala kysele.

„Ty mě bavíš,“ vydechl, když se uklidnil. Využil toho, že měla pootevřené rty, jak se mu chystala něco odseknout a znovu ji políbil. Potěšilo ho, že už se neodtáhla, spíš naopak, přišlo mu, že na ni působí alespoň trochu jako ona na něj. Návykově. Vracela mu polibky se stejnou dychtivostí, i přes svá slova o strachu. Lehce jí jazykem přejel po spodní části horního rtu a Tanya se mu v náruči zachvěla. Spokojeně se usmál a zopakoval to. Vzdychla a její sevření zesílilo. V jeden moment se nejspíš až příliš přiblížil jejím zubům, ale tentokrát se neodtáhla. Vymyslela lepší způsob, odstrčila jeho jazyk svým. Ten jediný dotyk byl nabitý smyslnou energií, která je zasáhla oba nepřipravené. George zamručel, ale zcela ho zastínilo vzrušené zavrčení, které se vydralo z jejího hrdla. Pomyslel si, že ještě nikdy neslyšel nic tak vzrušujícího a nebezpečného zároveň. Cítil, jak se mu ježí chloupky na krku a, žel bohu, to nebyla jediná fyzická reakce, kterou to v něm vyvolalo. Nejspíš proto si nebyl jistý, jestli ho těší nebo štve, že do hry vstoupily dva reflektory, které je na moment úplně oslepily.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 15.: