Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Man´s world - 13.

23.09.2011 (09:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1381×

13.

„Georgi, jsi v pohodě?“ Dotázaný sebou trhnul, jako by mu nad hlavou práskl bič.

„Co? Jo, jasně. Úplně v pohodě,“ zamumlal nesoustředěně a rozhlédl se po okolí. Pak nad něčím zakroutil hlavou a zase se věnoval své práci.

„Vypadáš trochu vystresovaně,“ nedal se Todd. „Co kdyby sis dneska zašel s náma do baru?“

„Klidně,“ zabručel mu George v odpověď. Štvalo ho, že ho drží od těžké práce, a on tu už týden dělá poskoka, když by mohl pomáhat tam, kde byl potřeba. Ale když to Toddovi navrhnul, ten mu stručně a jasně vysvětlil, že ho tam nechce, dokud nebude stoprocentní. Jenže on byl! Byl stoprocentně připravený se zaměstnat tvrdou prací, aby pořád nemyslel na to, co asi dělá Tanya, a kdy přesně se to vrátí. Nechápal, jak je možné, že si dokázala bez problémů uzurpovat celou jeho mysl, sotva mu zbylo něco málo místa pro udržování běžných tělesných funkcí. A do toho ty sny… Byl unavený, psychicky vyšťavený a frustrovaný. Jako by se mu vlastní podvědomí chtělo vysmívat, předhazovalo mu v noci ty nejkrásnější chvíle jeho života s Anne, které se před probuzením měnili v pořád jedno a to samé. Vždycky se objevily ty dveře osvětlené plameny svíček a tiché klepání znějící jako ozvěna v prázdné duši. V tu chvíli se George obvykle hrůzou budil, protože věděl, co přijde.

Možná proto se přes den tak upínal k Tanye. S ní byl v jiném světě. Možná nebezpečném a neznámém, ale připadal mu lepší než ten, ve kterém žil doteď. Vždyť tady už mu nic nezbylo, jen tahle nebezpečná práce, která ho měla rozptýlit, ale nedařilo se jí to ani z poloviny tak, jak doufal.

„Chlape, děje se něco?“ zeptal se Hogan, když se nenápadně přitočil.

„Ne. Jsem v pořádku,“ řekl George bez zájmu a jakýchkoliv emocí.

„Nezdáš se,“ zabručel Hogan, ale dál už se k tomu nevyjadřoval a věnoval se zase své práci. Na kládách se potřeboval soustředit, kdežto Georgovi se při smotávání lan a řetězů mohla mysl volně toulat. Jak by si teď přál držet nějaký ten proklatý strom na laně a soustředit se na to jak ho udržet ve správném směru. Třeba by to nedopadlo tak katastrofálně jako posledně, i když deště teď byly na denním pořádku. Trochu zoufale se podíval přes vodu na místa, kde ostatní skupiny těžily.

„Neber si to, G. Příští týden střídáme a místo k vodě půjdeme na kopec. Zase si zablbneš a tentokrát doufejme bez zlomenin,“ zazubil se na něj Tim, který udýchaně seskočil z klády na molo a setřel si levačkou pot z čela. „Kurva, to je vedro,“ postěžoval si.

„Vole, je tak deset nad nulou. Takovou kosu jsem tu ještě nezažil,“ oklepal se nechápavě George.

„Jo? Se jdi proběhnout po těch kládách, uvidíš, jak se zapotíš,“ zasmál se Tim, ale očividně mu nedělalo vrásky, že vykonává jednu z nejriskantnějších prací na světě.

„To víš, že jo, já jsem tak určitě stejnej magor jako ty. Kulový, já si radši vymlátim zimou všechny zuby, než bych se nechal umačkat těma velkejma bestiema v ledový vodě,“ odfrkl si George a provokativně si dopnul zip u bundy až ke krku, i když se mu tak hůř pracovalo. Tim se ale nepřestal smát a vrátil se zase do práce. Rozhodně ovšem s provokacemi neskončil. Minimálně do konce šichty byl odhodlaný George popichovat.

♣♣♣

„Ale no tak! Přidej se!“ pobízel ho Tim vesele a strkal ho do ramene, zatímco druhou rukou mával vesele okolo nedbaje na to, že pivo co v ní držel, kropí okolí jako jeden z těch zdejších slejváků.

„Mladej, kolikrát ti mám ještě opakovat, že nezpívám. Ani ve sprše ne,“ odporoval Hogan a mračil se na rozjetého mladíka.

„Ale no tak, copak by tě ubylo?“ dorážel Tim pořád, jenže pak se zákeřně a nečekaně otočil na George, který se nenápadně snažil upíjet svoji zázvorovou limonádu a snažil se vypadat jako permanentní vybavení baru. „Georgííí!“

„Di do prdele,“ zněla srdečná odpověď na nevyslovenou otázku, až se hlouček nejbližších chlapů rozchechtal.

„Ale no tááák,“ div nezakňučel Tim, ale hned svoje rozhořčení spláchnul dalším hltem piva. Najednou se vymrštil a děsně si urovnával tričko s košilí a rozepnutou mikinu, kterou zdobil nejeden vlhký flek. Nakonec ji ze sebe serval a zahodil kamsi do temného rohu. Svůj sváteční kovbojský klobouk si stáhnul víc do čela. George se udiveně rozhlédl, ale všechno mu došlo, když pohledem uvíznul na známé brunetce stojící u baru a nesměle pokukující jejich směrem.

„Proboha tě prosím, hlavně netancuj,“ požádal prosebně Tima, který už ho beztak nevnímal, protože se za povzbuzujícího chechotu vydal k baru se svým výrazem svůdníka Don Juana. George se odevzdaně plácnul do čela, protože bylo jasné, jak tohle musí dopadnout. Hogan se zasmál do půllitru s pivem a pak si na Timovu počest mohutně říhnul. Strhla se další salva smíchu.

„Tak to je pohled. Ještě chvilku a on se snad nesplaskne do původní podoby,“ chechtal se Kurt, který se při pozorování nebránil hodnocení dalších pěkných kousků na baru. Netrvalo dlouho a zkušená polovina stolu zasténala. Tim vytáhl bránící se slečnu na parket a rozjetá country písnička nevypadala jako něco, na co by byl běžně zvyklý trsat.

„Zabte mě. Prosím. Tohle já nemůžu znova přežít,“ naříkal George a hypnotizoval hladinu svého pití tak zoufale, jako by mu to mělo vyléčit rakovinu. Jenže rána z milosti odnikud nepřišla, spíš naopak.

„Kruci, ten ale válí, co?“ poznamenal po chvíli Alan a donutil tak George zvednout pohled od pití. Mladej válel, to musel uznat i on. Netušil, kde se to naučil, ale to, co tam předváděl, bylo na cenu. Brunetce tím naprosto učaroval, ale vzhledem k tomu, že ji oslnil i svým předchozím výkonem, tak to možná nebyl zase až tak těžký úděl.

„No jo, je poznat, že vyrůstal v Texasu,“ zasmál se Hogan.

„Vážně?“ ujišťoval se George.

„Jo,“ zněla lakonická odpověď. „Až do svých šestnácti, pak se přesunul na sever,“ dodal po chvíli Hogan. Jenže další tok informací přerušil Kurtův nadšený povyk.

„Ta je! Chlapi, tak já mám dneska vybráno, tu musím dostat!“ Jako na povel se většina otočila a začala pátrat očima po lokále. I George se po chvíli odtrhnul od synchronizovaně poskakujícího Tima a podíval se co Kurta tak rozhodovalo. Všimnul si jí ve vteřině. Doslova tu nálevnu rozsvítila, a když se pousmála, bylo to jako by zpětný náraz toho lana, kterým před pár týdny dostal do obličeje. Skoro ani nevnímal Kurtovi řeči. Skoro.

„Sedni,“ štěkl na Kurta. „Tahle není pro tebe,“ zavrčel nabroušeně a postavil se. Všichni na něj překvapeně zírali a Kurt ze všech nejvíc. Ale ani zdaleka to nedosahovalo stupně úžasu, který nasadili, když se vydal jejím směrem. Když mu vyšla naproti, bylo už překvapení některých natolik vysoko, že už je vlastně napadlo zespodu.

„Ahoj,“ pozdravila ho, i když se tvářil, jako by se mu do zažívacího traktu nastěhoval ježek i s celou rodinkou a příbuzenstvem z půlky státu. Zastavil se až kousek od ní.

„Co tu proboha děláš?“ zeptal se zhurta. Ironicky se ušklíbla.

„No, na drink nejdu. Co bys řekl, že tu dělám?“ oplatila mu otázku.

„To je fuk. Tohle pro tebe není vhodné místo,“ zasyčel a chytil ji za ruku. Zrada nastala v okamžiku, kdy zjistil, že s ní nedokáže pohnout. Nevšímala si jeho neúspěšných pokusů.

„A pročpak ne?“ zeptala se mile.

„Protože - protože - no prostě protože proto,“ štěkl nakonec popuzeně.

„Jo, tak to je rozhodně pádný důvod,“ pokývala hlavou chápavě a bylo na výsost jasné, že z něj má srandu.

„To není vtipné,“ vzdychl si, ale ještě nechtěl přiznat porážku. „Je tu spousta chlapů.“

„Žárlíš?“ zeptala se tentokrát opravdu překvapeně.

„Ale kulový, jenže co když tě někdo pozná. To bude hrozný průšvih,“ mračil se, jako by vůbec nechápal, jak ji její úvaha vůbec mohla napadnout. Měla co dělat, aby se neurazila. Tón, jakým jí to vyvrátil, nebyl zrovna ten, který byla zvyklá slýchat od lidských mužů.

„Jestli tě trápí tohle, tak jsem nikoho z nich nepotkala,“ mračila se a jen s velkým sebezapřením neřekla, že nikoho z nich neobtáhla, jestli si myslí tohle.

„Ale mohli tě zahlédnout někde kolem tábora, co ty víš,“ naléhal dál.

„Všimla bych si a už toho nech. Co je tohle, prosím tě, za přivítání?“ štěkla navztekaně. Zarazil se.

„Ehm,“ odkašlal si, ale nějak nevěděl jak pokračovat.

„Mám zase odejít?“ zeptala se a myslela tu otázku úplně vážně. Sice by ji to asi zničilo, kdyby souhlasil, ale rozhodně ho nechtěla rozčilovat pouhou svojí přítomností. Jenže on ji chytil oběma rukama a pevně stiskl a snad si to ani neuvědomil.

„Ne, to ne. Nechoď zase pryč. Chápu, přehnal jsem to, omlouvám se. Jen… uff… trochu panikařím, co se týče tebe v reálném světě,“ ztišil hlas až do šepotu.

„Máš kliku, že slyším líp jak lidi, jinak bys mi to teď musel všechno zopakovat,“ popíchla ho, ale usmívala se. To, co řekl, ať už tím myslel cokoliv, jí udělalo radost. „Měl bys to nějak odčinit, nemyslíš?“ Zbystřil a pustil ji, jako by si teprve teď uvědomil, že ji vlastně chytil.

„To nezní dobře,“ zabručel už zase se svým obvyklým zamračeným výrazem. Tanya se málem rozplynula blahem. Nikdy by nevěřila, že jí bude chybět zrovna tenhle pohled a lá kakabus. Jenže když se objevil, bylo to jako dávná vzpomínka, která se vykroutila odněkud z hlubin zapomenutých krásných okamžiků.

„To je otázka, co podle tebe zní dobře. Co kdybychom si zatancovali, když už tu jsem?“ zeptala se rozpustile. Vytřeštil na ni pohled. Tak vyděšeného ho nejspíš ještě nikdy neviděla.

„Tancovat? Co – ne - Tanyo, neblbni, to není dobrý nápad,“ bránil se, když ho táhla k parketu. Jenže ona tu byla ta silná a pouhý člověk jí nemohl bránit v něčem, co si zamanula. „Tohle je tak nefér,“ brblal si potichu a neustále se snažil vykroutit se jí. Ovšem tak, aby to ti pštrosi u stolu neviděli, protože je pozorovali ostřížími zraky a natahovali krky div ne až za roh.

„Snad se nebojíš? Nekousnu tě,“ povzdychla si a ignorovala jeho snahu se osvobodit.

„Tak to by mi vadilo míň, to mi věř. Co si udělat piknik? Já ti dám k dispozici svůj krk a ty mě za to nebudeš nutit veřejně se tu ztrapňovat,“ smlouval a vyhekl, když se prudce obrátila a tvrdým prstem ho bolestivě dloubla do hrudníku.

„Tak tohle nebylo ani v nejmenším vtipné,“ sykla rozčíleně a pohledem ho měnila na škvarek o velikosti slepičince. Naprosto ji překvapilo, když se usmál. Ne moc, ale dost na to, aby si toho v tom šeru všimnul i někdo jiný než ona.

„Kdes byla tak dlouho?“ zeptal se z ničeho nic. Jako by jejich předchozí rozhovor vymazal z disku a celá konverzace začala od začátku. Přizpůsobila se.

„Sestra mě nechtěla pustit. Prý se jí stýskalo,“ vysvětlila a sledovala jeho teplé hnědé oči, které si ji prohlížely, jakoby se snažily její podobu skenovat.

„Bez tebe tu byla nuda,“ řekl a jeden koutek se mu povytáhl vzhůru, aby tak vytvořil úžasný křivý úsměv.

„Taky se mi stýskalo,“ vhrkla dřív, než si stihla uvědomit, co to vlastně říká a hlavně komu. Nemohla zčervenat, ale nic to neměnilo na trapném pocitu, který se jí rozlil mezi vnitřnostmi a ztěžkl v jejích útrobách jako beton. George se zamračil, ale po chvíli, kdy ji bedlivě pozoroval, se zase usmál.

„Tím mě neukecáš. Nebudu s tebou tancovat,“ ušklíbl se. Tanya se rozesmála a napětí z ní opadlo. A nestihlo se vrátit, ani když se kolem ní obtočily jeho silné paže a objaly ji. Spokojeně se mu opřela do ramene a chvilku si jen užívala ten pocit, kdy ji hřál tělem, a nemusela nic předstírat. Nemusela se tvářit, že pro ni znamená míň, než ve skutečnosti znamená. To bylo velmi vyčerpávající a nic na tom neměnilo její neunavitelné tělo. Zvedla hlavu a chtěla se podívat jak se tváří, když ji do nosu udeřil známý sladký pach. Nádherná vůně, přesněji.

„Edwarde.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Man´s world - 13.: