Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mám už jinou rodinu - 14. kapitola

22.09.2013 (09:30) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3124×

14. kapitola

Bella:

Edward byl zbytečně starostlivý, i když teď jsem mu to nezazlívala. Byl to ten nejstarostlivější nastávající tatínek.

Cesta bude trvat alespoň čtyři hodiny, takže jsem měla před sebou ještě dlouhou cestu. Moje velké bříško mi trochu v řízení zavazelo, bylo to nepohodlné, ale to mě udržovalo bdělou. Cesta ubíhala rychle. Už jsem byla na příjezdové cestě, když zrovna začal zvonit telefon.

„Už jsem tu, Edwarde. Právě jsem na příjezdové cestě,“ řekla jsem okamžitě do telefonu.

„To je dobře, už jsem měl strach. Tak buď opatrná.“ Jenom se ujistil, zda jsem v pořádku a už zase mohl letět. Dohodli jsme se, že udělá co nejvíc práce, aby potom mohl být se mnou. Ještě než jsem vystoupila, uviděla jsem, jak Eleazar vychází z domu.

„Bello, tak rád tě vidím, kde máš Edwarda?“ Objal mě.

„Ahoj, Edward přijede zítra večer, ještě potřeboval něco dodělat v práci,“ odpověděla jsem mu.

„Krásně si se zakulatila,“ poblahopřál mi.

„Jak to víš?“ zeptala jsem se ho.

„Kate nám to předvčerejškem řekla, myslela si, že bude lepší, když na tebe nebudeme tak koukat.“ 

„Mně je to jedno, já jsem byla pro i předtím, jen Edward to nechtěl.“ Chtěla jsem vše ujasnit na pravou míru. A věděla jsem, že Eleazar pochopil, že to není kvůli nim.

„Já to chápu.“ Pokýval hlavou.

„Pojď dál, nikdo tady ještě není. Jsou tu sice Cullenovi, ale všichni jsou po obchodech, jenom já jsem se z toho vykroutil.“

„Pomůžeš mi vynést šaty z auta?“ optala jsem se ho. Samozřejmě mi pomohl, takže jsme všechny šaty donesli do jednoho z pokojů a tam je nechali. Potom jsme se posadili na gauč, dostala jsem vodu a zabředli jsme do rozhovoru.

Ani jsem si nevšimla, že zastavila před domem dvě auta.

„Už jsou doma,“ promluvil Eleazar.

„Bello,“ oslovila mě Carmen hned, jak vešla do dveří.

„Moc ráda tě zase vidím. Kde máš, Edwarda?“ Nenechala se zastavit. 

„I já tebe, Carmen. Edward dojede zítra večer, musel ještě něco dodělat do práce,“ odpověděla jsem jí.  Pak se přivítal i zbytek, samozřejmě kromě Cullenů, ti postávali bokem. Slyšela jsem několik gratulací na miminko. Neměla jsem odvahu, podívat se na Culleny, co na to říkají.

„Máš šaty?“ vyjekla na mě najednou Kate.

„Klid, vždyť ji vyděsíš.“ Krotil ji její snoubenec.

„To nic, Garrette, mám je.“ Usmála jsem se na Garretta a vedla Kate do pokoje.

„Tady jsou.“ Rozepnula jsem zip a trochu povytáhla. Pak už jsem jenom slyšela děkování. Když konečně Kate shlédla všechno, co jsem přivezla, dostala jsem se zpátky na gauč, a dokonce jsem dostala i oběd.

„Tak co, Bello, už tak dlouho jsme vás neviděli, že ani nevím, jak se máte.“ Začala rozhovor Carmen. I Cullenovi si sedli za námi na gauč, ale já jim jinak nevěnovala žádnou pozornost.

„Stále stejně, Carmen, teď čekáme přírůstka, Edward stále pracuje v té samé firmě, a já stále navrhuji šaty a obleky, i když teď jsem to musela hodně omezit.“ Usmála jsem se na Cramen.

„Jak to, vždyť to není nijak náročné?“ zeptala se mě Irina.

„Práce sice ne, ale ty látky nejsou nijak lehké a Edward zuří pokaždé, když vezmu do ruky těžší věc než je hrnek.“ Zasmála jsem se. Slyšela jsem, jak si někdo od Cullenů povzdychnul.

„A co to bude?“ Najednou zaznělo od nich.

„Prosím?“ zeptala jsem se naprosto zaskočeně, protože od nich jsem to vážně nečekala. Ten, kdo se zeptal, byla Alice. Usmívala se na mě a přitom mě pohledem pobízela k odpovědi.

„Prosím, Bello, já vím, že nás nemáš ráda, ale my se vážně snažíme a stále je to náš bratr,“ prosila mě. Koukala se na mě přitom tak kajícně, že jsem to musela říct.

„Bude to holčička,“ odpověděla jsem slušně s lehkým úsměvem, protože vždycky když jsem mluvila o naší holčičce, musela jsem se usmívat.

„Děkuju.“ Zaznělo od ní zcela upřímně.

„A už máte jméno?“ zeptala se mě Kate.

„Ještě ne, ani jsme nad ním pořádně nepřemýšleli, protože si říkáme, že nás časem napadne samo,“ vysvětlila jsem.

„A plánovali jste to? Nebo to bylo nečekané?“ vyzvídala dál Kate.

„Nečekané to nebylo. S Edwardem jsme si řekli, že to necháme osudu, tak jsem vysadila antikoncepci a do měsíce jsem byla těhotná.“

„Já vždycky věděl, že Edward je kaňour.“ Zaslechla jsem Emmetta. Tomu jsem se musela pousmát.

„To Edward říká o tobě, takže nevím, kde je pravda,“ odpověděla jsem mu. Myslím, že jsem ho překvapila, nejspíš nečekal žádnou reakci. Dál už bylo ze strany Cullenových ticho.

Holčička byla dost neklidná a celkem dost se mlela, dělalo mi potíže sedět v klidu a i ostatní si toho všimli.

„Můžu si šáhnout?“ zeptala se mě Tanya.

„Jistě, že můžeš.“ Natáhla se ke mně a přiložila dlaň na moje bříško.

Nejednou jsem měla na břichu pět rukou. Nabídneš prst a utrnou ti ruku. Ale musím uznat, že to bylo příjemné. Všichni moje břicho obdivovali a já jsem se cítila dost pyšně.

„Nechci vás nějak vyhánět, ale jsem už unavená a ráda bych si šla lehnout.“ Musela jsem to utnout, protože jinak bych tady strávila další hodinu.

„Jasně, že jo,“ odpověděla mi Carmen a všechny odehnala.

Popřála jsem jim dobrou noc a šla do svého pokoje. Jakmile jsem zavřela dveře, opadla ze mě nervozita a napětí. Nechci říct, že mi jejich přítomnost vadila, ale určité napětí tu bylo. Zalezla jsem do koupelny a dala si dlouhou sprchu. Malá se uklidnila, takže jsem si sprchu vychutnala bez většího rušení. Byla jsem unavená po tak dlouhé cestě a v takovém napětí. Byla jsem ráda, že jsem si lehla do postele. Doufám, že si Edward pospíší a nenechá mě tady samotnou.

Ráno bylo krušné, celou noc jsem se převalovala. Nespalo se mi moc dobře. Chyběl mi Edward, s ním jsem se cítila bezpečně. Ale dneska přijede, už se na něho těším.

„Dobré ráno, Bello,“ přivítala mě Carmen, když jsem sešla po sprše do kuchyně.

„Dobré, Carmen,“ pozdravila jsem ji taky.

„Vypadáš jako bys celou noc nespala.“ Byla to řečnická otázka. Musela jsem opravdu vypadat špatně. I když jsem se snažila to zamaskovat, Carmen nikdy nic neušlo.

„Měla jsem špatnou noc, ale to není nic neobvyklého. Navíc jsem v cizím prostředí, takže si musím zvyknout.“ Snažila jsem se jí to vysvětlit, aby si nedělala starosti.

„Chybí ti Edward že? Chápu, že se tady necítíš, když jsou tu Cullenovi. Ale jsem ráda, že jste na nás nezanevřeli, vážně jsme se snažili to utajit.“ Snažila se mě Carmen pochopit.

„Neboj Carmen, ani já ani Edward vám nic nevyčítáme, stejně by se to dozvěděli. Jen Edward teď o rodině nechce ani slyšet, úplně na ně zanevřel. Nemůžu mu to vyčítat, ale možná by bylo snažší, kdyby jim odpustil.“ Přiznala jsem Carmen, co mě teď dost trápí.

„Nech to na Edwardovi.“ Poplácala mě po rameni a přitáhla do náruče. Byla jako moje druhá mamka.

„Bello, konečně jsi vzhůru, už jsem si myslela, že nevstaneš.“ Přiletěla do kuchyně Kate.

„Něco potřebuješ?“ Samozřejmě, že něco potřebovala, protože jinak by se takhle nevběhla a nedožadovala se mé přítomnosti.

„V jednom květinářství jsme domluvení, že nám naváží květiny. Domluvili jsme se předem, že dojedeme týden před svatbou, oni nám navážou kytice na ukázku, které si budeme přát, a za týden pak dovezou čerstvě navázané. Chtěla bych tě poprosit, zda nepojedeš s námi a nepomůžeš mi s výběrem? Stejně se v tom vyznáš daleko líp, než všichni z nás.“ Byla roztomilá, když se mě snažila přemluvit.

„Jasně, že pojedu, ale nejdřív se musím najíst,“ odpověděla jsem jí. Pak už jsem jenom slyšela, ať si pohnu a už byla fuč.

„Nachystala jsem ti snídani, snad ti bude chutnat,“ promluvila Carmen a položila přede mě míchaná vajíčka se slaninou. Vypadala úchvatně.

Po snídani jsem se šla obléct. Vzala jsem si na sebe kraťase a fialový top na ramínka. Krásně mi obepínal bříško, ale zároveň byl velmi pohodlný a příjemný.

„Bello, už čekáme u auta,“ volala na mě z venku Kate.

„Už běžím,“ řekla jsem potichu, ale věděla jsem, že to slyší.

Jakmile jsem vyšla ven, stála tam dvě auta. Jak jsem předpokládala, pojede i ženská část Cullenových kromě Esmé, která očividně zůstává tady. Takže nás je šest.

„Tak kde jsi, Bello?“ Usmívala se na mě Kate.

„To víš poloupírské potřeby.“ Vrátila jsem jí.

Pak už jsme nastoupily. Ve městě jsme byly hned. Nakupování květin byla zábava a musím říct, že Alice je moc příjemná. Sice jsme se moc spolu nebavily, ale jak se bavila s ostatními, tak mi připadala milá. Rosalie byla ale jiný případ. Koukala se na mě nenávistně. Stále mi zírala na břicho, až mi to bylo nepříjemné. Asi po třech hodinách, když už jsme byli skoro na odchodě, jsem to už nevydržela.

„Máš se mnou nějaký problém?“ optala jsem se jí.

„Cože, já?“ Obrátila se na mě, jako bych říkala úplnou blbost.

„Zíráš na mě, jako bys mě nenáviděla, pokud vím, nic jsem ti neudělala,“ řekla jsem jí všechno, co jsem měla na jazyku.

„Nekoukám na tebe, ale na tvoje břicho.“

„Proč?“ zeptala jsem se jí.

„Já dítě mít nikdy nebudu a ty si tady chodíš s velkým břichem jako by nic.“

„Nechápu.“ Opravdu jsem to nechápala, to co říkala, bylo naprosto nesmyslné.

„Nezasloužíš si ho,“ vyřkla ta slova a já myslela, že omdlím. Chvíli jsem si myslela, že jsem se opravdu přeslechla, ale očividně ne.

„Nech toho, Rosalie,“ okřikla ji Alice. Ostatní tam jen tak stáli a vypadali ohromeně přesně tak jako já.

„Ty nemáš právo mně říct, že si ho nezasloužím. Prožila jsem si toho v životě dost. Edwarda miluju a budu s ním mít naši dceru, na kterou se těším. Já budu dobrá matka.“ Skončila jsem. S Rosalií jsem naprosto skončila. Bylo mi z toho smutno, měla jsem co dělat, abych udržela slzy. Ale před ní brečet nebudu.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mám už jinou rodinu - 14. kapitola: