Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má poslední šance - 5. kapitola

13


Má poslední šance - 5. kapitolaMá poslední šance, povídka z pohledu Edwarda. V téhle kapitole nás čeká načapání v pokoji. :) Byla jen otázka času, kdy ho tam načapá. ;)

5. Odhalení

„Rychle ses vzpamatoval, brácho,“ začala Rose jen jsem vešel do domu.

„Teda, ty máš nějakou slabost na Isabelly,“ ozval se Emmett.

„Řekne mi už konečně někdo, o co tu jde? Já tomu nerozumím,“ zeptala se Esme. „Vysvětlí mi to už konečně někdo?“ zvýšila hlas. Udiveně jsem se na ni podíval. Ještě nikdy jsem nezažil, aby zvýšila hlas.

„Já musím jít,“ odpověděl jsem rychle a vyšel z domu. Rozeběhl jsem se rovnou k domu Belly. Ať to Esme vysvětlí kdo chce.

Vyskočil jsem na stejný balkon jako včera. Okno bylo stejně jako večer přivřené. To mi usnadnilo dlouhodobé otevírání bez zničení něčeho v dosahu. Otevřel jsem ho a přeskočil dovnitř. Pokoj byl prázdný. Bod pro mě. Alespoň se lépe porozhlédnu. V klidu jsem si prošel vše, co v něm měla. Vyrušilo mě z toho až dupání po schodech. Podle nemožnosti čtení myšlenek jsem s přesností věděl, že je to Bella. Tak jo, teď nebo nikdy. Jestli se jí teď tady neukážu, nemusím už nikdy. Dobře. Jde se nato. Sedl jsem si na postel a čekal až vejde. Hned poté, co jsem se otočil, sem vběhla. Ihned si všimla otevřeného okna, ale dlouho se na něj nedívala. Po pár vteřinách se otočila směrem ke mně. Jakmile si mě všimla její srdce vynechalo jeden úder a oči se jí vytřeštily do šoku. Ihned jsem začal přemýšlet nad tím, jestli tohle nejsou počáteční známky kolapsu. Nebo se prostě jenom lekla.

„Co tady děláš? Jak ses sem dostal?“ zeptala se mě. Hlas se jí třásl šokem. Opravdu jsem o ni začínal mít strach.

Ukázal jsem na otevřené okno. „Zkus hádat,“ usmál jsem se. I když mi do smíchu moc nebylo.

„To tě nikdo neučil, že se má chodit dveřmi?“ pokárala mě. Zasmál jsem se. Vypadá to, že počáteční šok už překonala.

„Učil, jenže to jsem nebyl upír,“ odpověděl jsem pohotově.

„Řekneš mi, proč se s tebou vůbec hádám?“ vydechla. Po šoku, ve kterém byla ještě před pár vteřinami, nebyla už ani památka.

„To máš vědět ty?“ odpověděl jsem jí nenuceně. Ve skutečnosti jsem byl zcela ochromen radostí, že jí nic není. Bože, předtím vypadala na infarkt.

„Pravda,“ přisvědčila.

„Hezký pokoj,“ sklonil jsem jí poklonu. Začervenala se.

„Díky… doufám, že se ti na mé posteli hezky sedí,“ řekla nervózně.

„Už jsem seděl na pohodlnějších,“ usmál jsem se. Proč ji trochu nepotrápit.

„Tak proč z ní neslezeš?“ zeptala se.

„Nechce se mi,“ odpověděl jsem. O něčem urputně přemýšlela. Unikl jí povzdech a vydala se ke mně.

„Jak dlouho tu jsi?“ zeptala se mě.

„Dejme tomu, že tak dlouho, abych slyšel tvůj rozhovor s mámou,“ řekl jsem první věc, co mě napadla. Ale zase taková lež to nebyla. Opravdu jsem ten rozhovor slyšel. Okrajově.

„Kolikrát jsi tu už byl?“ zeptala se. Zkameněl jsem. „A popravdě.“

„Párkrát, ano,“ přiznal jsem se. Přesněji dvakrát. Chvíli bylo ticho. Pro mě nesnesitelné. Co bych teď dal za to, abych mohl zase na chvíli nahlédnout do jejich myšlenek. Zatím se mi to povedlo jen jednou. Ach jo.

„Na co myslíš?“ zeptal jsem se vynervovaně. Opravdu jsem to už nemohl unést.

„Čteš myšlenky, tak proč se ptáš?“ odpověděla mi.

„Abych řekl pravdu, tobě je číst nedokážu,“ přiznal jsem. Většinou. Pořád tu ještě byla možnost, že čím víc s ní budu, tím lépe mi to půjde.

„Nemůžeš? Jakto, že ne?“ třeštila na mě oči. Bál jsem se, aby zase neupadla do šoku.

„Nevím,“  odpověděl jsem. „Na co tedy myslíš?“

„Jak je to možné,“ zašeptala.

„Nechceš se posadit?“ zeptal jsem se jí. Stále ještě stála vedle mě. Opravdu si ihned sedla. Sedla si blízko ke mně. Cítil jsem teplo sálající z její kůže. Hlasitěji než kdy jindy jsem slyšel i její srdce, které hlasitě tepalo a vnímal krev proudící v žilách. Jed se mi hromadil v ústech. Ta představa byla tak nádherná. Zvíře ve mně najednou začínalo mít převahu. Nemůžu jí ublížit. Nemůžu.

Položila si hlavu na mé rameno. Ztuhl jsem.

‚Buď klidný. Stále se ovládáš. Zvládneš to,‘ uklidňoval jsem sám sebe. Zavřel jsem oči, vždy mi to pomáhalo ke kontrole nad tím zvířetem ve mně. Začínalo to působit. Jakmile jsem si byl zcela jist, že se dokážu už ovládnout, uvolnil jsem se.

„Proč mi tohle děláš?“ zašeptal jsem. Tomuhle se teprve dala říci zkouška vůle. Stočila pohled ke mně.

„Promiň,“ šeptla a zase hlavu sklonila.

„Neomlouvej se, nemáš za co,“ odpověděl jsem jí.

Hodiny v její společnosti mi připadaly jako minuty. Svět kolem mě jakoby se zastavil. V té chvíli pro mě svět znamenala ona. Chtěl jsem, aby tahle chvíle nebrala konce. Ale nebylo mi přáno. Na poslední chvíli jsem zaznamenal blížící se kroky. Předběžně jsem se raději vypařil.

„Příště si sednu tak, abych padala do peřin,“ ozvala se po chvíli Bella naštvaně. Zasmál jsem se.

„Taky jsi mně mohl varovat,“ pokračovala v kázání. Tentokrát jsem se ale ovládl. V téhle chvíli by bylo krajně nevhodné rozesmát se. Otevřely se dveře od pokoje. Podle vůně parfému, kterou byl celý plac kolem domu cítit, jsem usoudil, že půjde asi o Bellinu mámu. Hlas, který se o chvíli později ozval, mi to dosvědčil.

„Zlato, právě jsem se domluvila s tátou,“ oznámila Belle.

„Aha, na čem jste se dohodli?“

„Můžeš jet, ale musíš na sebe dávat pozor,“ odpověděla jí.

„To je bezvadné, díky mami.“

„No, to je asi vše, co jsem ti chtěla říct.“

„Tak zatím ahoj, mami,“ rozloučila se s ní Bella.

„Ahoj,“ rozloučila se s ní její matka. Zaklaply se dveře. Přesunul jsem se naproti postele. Bella se natáhla po zácloně a odhrnula ji. Cukla sebou.

„Edwarde?“ zašeptala. Přemýšlel jsem, jestli se nemám ozvat. Nestihl jsem to. Otočila se. Na tváři se jí objevil stejný výraz jako předtím. Bože, snad to zase ustojí.

„Tohle mi už nedělej,“ zašeptala přiškrceným hlasem.

„Promiň,“ odpověděl jsem.

„V pohodě, jen se musím uklidnit,“ gestem mi přikázala, abych zůstal na místě.

„Kolik je hodin?“ zeptala se nakonec. V té chvíli jsem pocítil, co znamená, když se řekne, že vám spadl kámen za srdce. Podíval se na budík.

„Za chvíli bude šest hodin“ odpověděl jsem a vydal se k ní.

„Čekej,“ řekla. Ztuhl jsem na místě a ona zmizela do jiné místnosti. Že by koupelna? Čekal jsem na ni ve stejné pozici víc jak dvacet minut. Jakmile vyšla, přešel jsem k ní. Prohlédl jsem si ji. Měla na sobě modré pyžamo s potiskem, mám takový dojem, že Alice o tom jednou mluvila. Jak se ta růžová kočka jmenuje? Hello Kitty myslím. Bože, jsem první upír, který má výpadky paměti.

„Sluší ti to,“ zašeptal jse.

„To určitě,“ povzdychla si.

„Já to myslím vážně,“ špitl jsem jí do ucha.

„Já taky,“ zasmála se.

„Počkáš ještě chvíli?“ zeptala se mě najednou.

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Tak tedy počkej,“ zopakovala a vyběhla z pokoje. Byl jsem zvědavý, kam tak pospíchala. Uslyšel jsem, že dávala dobrou noc svým rodičům. Pak na mě začali řvát myšlenky jejího otce, tedy mně to tak alespoň připadalo.

‚Jsem zvědavý, jak se jí budou líbit,‘ pomyslel si a potom informoval Bellu, že má pro ni dárek. Nadšeně se za ním vydala do jeho pracovny. Stále myslel na všechno okolo, jen ne na ten dárek. To my snad dělá schválně. A pak jsem to uviděl. Ze skříně vytáhl růžové dlouhé šaty s tou stejnou kočkou, kterou měla na triku u pyžama. Co mě však totálně odrovnalo bylo, jak se tvářila, když to uviděla. A zrovna radostný obličej to nebyl. Jakoby skousla citrón. Jak tak o tom přemýšlím, nedivím se jí. Za tohle by vraždily i Alice s Rose. V té stejné vteřině změnila obličej na zcela vyděšený. Prstem ukazovala na ty šaty.

„Líbí?“ zeptal se jí její otec. Srovnala výraz.

„Jsou krásné, tati,“ odpověděla mu.

„Já věděl, že se ti budou líbit.“

„Tak já si je jdu dát do šatny,“ špitla a šáhla po nich. Vypadalo to, jako by ty šaty byly nějaký obtížný hmyz. Nebo pavouk.

„Dobře, ale nepomačkej je,“ podal jí je otec. Poděkovala a odešla sem nahoru. Vešla a dala je do šatny. Jakmile jsem je zahlédl naživo, nevydržel jsem a rozesmál se. Snažil jsem se krotit, aby to nešlo slyšet dolů, ale byl to nadupírský výkon.

„Co je tady vtipného,“ zeptala se naštvaně a vykročila ke mně. Ovládl jsem se natolik, abych jí odpověděl.

„Měla ses vidět,“ zašeptal jsem a rozesmál se znovu.

„No mně bohatě stačilo vidět ty šaty,“ řekla. Snažil jsem se uklidnit a nakonec se mi to podařilo. „No já asi půjdu spát,“ špitla a vydala se k posteli.

„Ty ses naštvala?“ zeptal jsem se vyděšeně. Věnovala mi naštvaný pohled. „No tak, promiň, že jsem se smál,“ omlouval jsem se.

„Ještě si to rozmyslím,“ řekla a lehla si do postele. Sedl jsem si na její kraj.

„Dobrou noc,“ popřál jsem jí a sehnul se k ní. Políbil jsem ji do vlasů. Usmála se. Začal jsem jí broukat ukolíbavku, v její přítomnosti mě prostě najednou napadla. Byla mi inspirací. Jakmile usnula, sedl jsem na stejné křeslo jako včera. Pozoroval jsem ji jak spí. Okouzlovala mě…

Jakmile se rozednilo, čekal jsem na tradiční probuzení Belly. Ovšem vzbudila se dřív. Vymrštila se do sedu a dívala se po místnosti. Jakmile mě zahlédla, rozzářily se jí oči.

„Tys tu zůstal?“ vydechla ohromeně.

„Neměl jsem?“ zeptal jsem se jí.

„Jasně žes měl,“ zašeptala a začala bojovat s přikrývkou, která měla jasnou převahu. Motala se do ní čím dál víc. Jakmile se z přikrývky dostala, vydala se za mnou. Tedy spíše utíkala. Natáhl jsem ruce a ona mi skočila do náručí. Ihned jsem ji objal.

„Jen jsem měla obavy,“ špitla. Usmál jsem se. Měl jsem pocit déjá vu.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Má poslední šance - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!