Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má poslední šance - 4. kapitola

17.08.2010 (08:00) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1377×

4. Změna

„O čem jste si povídali,“ vrhla se na mě Alice, jakmile ráno vylezla z pokoje.

„Bella ti to určitě řekne,“ odpověděl jsem jí pohotově.

„No tak… opravdu si řekl Bella?“ zeptala se ohromeně.

„Jistě. Jak jinak bych ji měl říkat?“

„Já myslela, že nechceš, aby se jí tak říkalo,“ vydechla ohromeně. Chtěl jsem jí odpovědět, ale zmizela. Hned poté jsem ji uslyšel nahoře, jak mluví s Bellou. Vyslýchala ji stejně, jako před chvíli mě. Ihned jsem se vydal za ní, normálním, lidským krokem. U dveří jsem se míjel s Alice, byla tam podle mě až nezvykle krátkou dobu.

„Víš, cos chtěla vědět?“ zeptal jsem se jí.

„Jo, myslím, že čeká na tebe,“ usmála se na mě andělsky. Přikývl jsem a vešel dovnitř.

„Dobré ráno,“ usmál jsem se na ni. Zčervenala.

„Dobrý,“ šeptla.

„Omlouvám se, jestli se ti zdály, po včerejším vyprávění, zlé sny,“ omlouval jsem se.

„Nezdály,“ odpověděla. „Právě naopak.“

„Jak se ti spalo na pohovce?“ zeptal jsem se na něco dalšího. Hovor jsem už k tomu tématu stáčet nechtěl.

„No… dobře, nebylo to tak zlé,“ usmála se. Oddychl jsem si. Jak znám Alice, nebyla tu naposledy. Měl bych si sem koupit postel.

„Copak?“ zeptala se vyplašeně.

„Nic“ odpověděl jsem, zabloudil jsem pohledem na její košilku. Ihned jsem odtrhl oči, nebylo to slušné. Chystal jsem se k odchodu.

„Kam jdeš?“ zeptala se.

„Potřebuješ se převléct,“ odpověděl jsem jí a odešel zpátky do obýváku. Byla tam nashromážděna celá rodina. Všichni se na mě zvědavě podívali. Nevšímal jsem si toho a šel si sednout vedle Jaspera. Tam bylo poslední volné místo. Cestou jsem pohledem zabloudil k Esme, v jejích očích jsem viděl odraz svého obličeje. Už nebyl bez života, právě naopak, byl plný energie.

‚Už má zase radost ze života. V očích ty jiskry, ta dívka s ním dělá divy. Už jsem nevěřila, že jej někdy uvidím šťastného,‘ dolehly ke mně myšlenky Esme. Jasper se poťouchle usmíval. Kolem něj bylo až moc dobrých pocitů. Alice mě s úsměvem pozorovala. Bože, tak se s ní cítím v pohodě. To ještě nic neznamená.

Podobné myšlenky mě napadaly ještě dalších deset minut. Všechny rázem utichly, jakmile jsem v horním patře zaslechl blížící se kroky. Jako všichni ostatní, jsem se podíval ke schodům. Slušelo jí to. Měl jsem sto chutí k ní jít. Předstihla mě Alice, vylítla za ní jak čertík z krabičky a s úsměvem na rtech ji táhla k nám. Bella se na mě podívala, v tu chvíli jsem měl pocit, jakoby se mi mělo znovu rozbušit srdce. Usmál jsem se na ni. Jasper na mě mrkl. Tohle se mi nemělo stávat. Tohle ne. Bylo to špatné.

Nikdo z nás nepromluvil. Nakonec to ticho přerušila Bella.

„Kdy máte v plánu odvézt mne domů?“ zeptala se.

„Kdy budeš chtít,“ odpověděl jsem jí pohotově. Zase, takovou otázku bych nečekal.

„A co teď?“ zašeptala. Alice po mě hodila pohledem a chystala se jí nabídnout, že ji odvezla sama.

„Já ji klidně odvezu,“ vydechl jsem. Alice se na mě potěšeně podívala. Ušklíbl jsem se. Bella k ní stočila pohled. Alice jen pokrčila rameny a poukázala na dveře. Zvedl jsem se a vydal se k nim. Bella mě jen šokovaně pozorovala. Snad nečekala, že jsem to řekl jen ze srandy. Došel jsem ke dveřím a podíval se na ni. Byla stále na stejném místě. Nehnula se.

„Půjdeš už?“ zeptal jsem se jí nervózně. Bál jsem se, že řekne, ať ji odveze raději Alice.

„Jo, už jdu,“ odpověděla a rozešla jsem se ke dveřím. Oddychl jsem si. Takže jí to nevadilo. Pomalu se loudala ke dveřím. I na člověka byla pomalá. Připomínala mi hlemýždě. Začala mě pomalu opouštět trpělivost. Vypadala jako by byla v transu. Vzal jsem ji do náručí a přesunul se ve vteřině k autu. Za další vteřinu jsem ji posadil a zapnul jí pás. Všechno pro její bezpečí. Ve chvíli, kdy jsem si sedal vedle ní, se probudila z toho transu. Dívala se vyděšeně kolem sebe.

„Jak jsem se ocitla tak najednou v autě?“ žasla. Nechtělo se mi ihned odpovídat, a tak jsem nejdřív nastartoval. To mě na chvíli zdrželo.

„Třeba ti někdo dopomohl,“ odpověděl jsem nakonec klidně.

„A proč? Já bych k autu došla sama,“ ohradila se.

„A za jak dlouho? Za sto dvanáct let?“ zeptal jsem se jí. Emmett se málem kácel na zem, jak se smál. Co je na tom vtipného? Copak budu lhát?

„Mně na tom nic směšného nepřipadá,“ utrousila naštvaně. Raději jsem ji už nepokoušel. Celou cestu jsme byli potichu jako myšky.

„Hezký zbytek víkendu,“ popřál jsem jí, jakmile vystoupila před domem. Jen se na mě usmála a vešla dovnitř. Jakmile jsem zajel za roh, vytáhl jsem mobil.

„Jistě, řeknu jim to. Hlavně se v neděli večer vrať,“ ozvala se Alice.

„Díky, máš to u mě,“ poděkoval jsem jí a mobil zaklapl. Někdy je dobré mít sestru, která vidí budoucnost. Se spoustou myšlenek na Bellu jsem se plnou rychlostí rozjel pryč z města. Potřeboval jsem lov. Pořádný. A navíc jsem chtěl přemýšlet…

Vyskočil jsem na balkon pokoje Belly. Alice mi již předem vyhledala ten správný pokoj. Měl jsem štěstí. Okno bylo přivřené. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. Nemínil jsem se jakkoli prozradit. Spala. Blond vlasy měla rozházené po všech kouskách polštáře. Vypadala tak roztomile. Tak zranitelně.

„Edwarde,“ zašeptala. Usmál jsem se. Stále spala, zdálo se jí o mně. Sedl jsem si na proutěné křeslo naproti postele.

„Lepší by bylo, kdybych ti byl lhostejný nebo se ti hnusil. Takhle ses ocitla v nebezpečí. Nechci ztratit další milovanou osobu,“ zašeptal jsem do ticha, které v pravidelných intervalech přerušoval jen tlukot srdce a dýchání. Za to jsem byl rád. Nikdy nedopustím, aby se s ní stalo to, co ze mě. Ani kdybych kvůli tomuto rozhodnutí měl zaprodat duši. Tedy pokud ji mám.

V její přítomnosti jsem přestal vnímat čas. Ani jsem se nenadál a začalo svítat. Přesto se neprobouzela. Byl jsem rozhodnut, že tu zůstanu, dokud se neprobudí. Poté se nepozorovaně vypařím. To probuzení přišlo hned za půl hodiny. Zazvonil jí mobil. Přešel jsem na balkón.

„Prosím,“ ozvala se rozespalým hlasem.

„Ahoj Bells, to sem já, Mandy,“ ozvalo se tlumená odpověď. Připadal jsem si jako šmírák. Poslouchám cizí hovory.

„Co je, Mandy,“ odpověděla jí Bella naštvaně.

„No, jen. Proč jsi mi včera nezavolala?“

„Promiň, byla jsem u Cullenů,“ vysvětlila ji.

„Aha. Jaký je Edward?“ zeptala se Mandy. Nastražil jsem uši. Odpověď mě zajímala.

„Srandovní,“ odpověděla jí Bella. Srandovní? Nic víc neřekne?

„No nic, tak ve škole,“ rozloučila se Mandy.

„Ahoj,“ odpověděla jí Bella. „Ach jo,“ povzdychla si po zaklapnutí mobilu. Podíval jsem se na hodinky. Bože, měl bych si pohnout. Seskočil jsem na trávník a rozeběhl se směr náš dům. Dorazil jsem tam za pár minut.

„Kde jsi byl?“ zeptala se naštvaně Rosalie. Ani její stále chmurná nálada mi nezničila tu moji veselou.

„U Belly,“ odpověděl jsem jí prostě a nečekal na její reakci. Popravdě mi byla jedno. Vzal jsem si z pokoje batoh a vydal se do garáže. Všichni už byli jako obvykle naskládaní. Nastoupil jsem na místo řidiče ve svém Volvu a vyjel do školy.

Minutu po našem příjezdu se objevila i Bella. Jakmile vystoupila a zahlédla nás, vyrazila za námi. Pohled zaseknutý na mně.

„Ahoj,“ pozdravila nás.

„Ahoj,“ odpověděli jsme jí sborově. Jako obvykle.

„Co je?“ zeptala se nás.

„Ale nic, měli bychom vyrazit do tělocvičny,“ odpověděla Alice.

„Ale já nemám tělocvik,“ špitla.

„To ani nemusíš, je speciální hodina. Ředitel chce o něčem mluvit,“ usmála se na ni.

„Aha,“ odpověděla vykolejeně Bella. Rozešli jsme se do tělocvičny. Jakmile jsme do ní vstoupili, ohlásil to školní rozhlas. Bella se posadila do první řady. Ihned jsem obsadil místo vedle ní. V té chvíli se do tělocvičny nahrnuli ostatní žáci. Jakmile si všichni posedali na předpřipravené židle, začal ředitel proslov.

„Milý žáci, jsem rád, že jste sem přišli, chtěl bych vám říct pár věcí. Abych příliš dlouho nezdržoval, tak přejdu rovnou k věci. Naše škola bude mít za týden výročí, dvě stě let od postavení. Byl bych proto rád, kdybyste každý vymyslel něco, co by se dalo udělat na oslavě. Návrhy dávejte paní Smithové, do kanceláře. Byl bych rád, kdyby to nebyly žádné hlouposti, jen zajímavé věci. Jako další věc tu je možnost, jet na celý týden do hor v České Republice. Není tam sice v té době moc sněhu, ale jsme domluveni s tamní školou na zájezdu. Ukázali by vám, jak se u nich učí, poznali byste nové lidi a kraj. Prosím vás, abyste o tom alespoň trochu uvažovali. Čím více uchazečů bude, tím lépe…“ pokračoval v proslovu, ale já jej nevnímal. Hypnotizoval jsem pohledem Bellu, která byla zase mimo. Nevšiml bych si, že proslov skončil, kdyby do mě Alice nešprtla.

„Měl bys probudit Bellu. Je v jakémsi transu. Asi přemýšlí,“ oznámila mi. Přikývl jsem a ona ihned odešla z tělocvičny.

„Bello,“ zašeptal jsem. Nezareagovala. Ještě další tři pokusy byly marné. Začal jsem panikařit.

„Bello, je ti něco?“ zatřepal jsem s ní jemně.

„Ne, jen jsem přemýšlela,“ odpověděla mi konečně. Oddychl jsem si. Málem jsem byl první upír, který dostal infarkt.

„Málem jsem měl infarkt,“ zasmál jsem se.

„To je možné?“ zeptala se mě vykuleně.

„Ne, ale s tebou je možné vše,“ odpověděl jsem jí.

„Aha,“ odpověděla prostě.

„Už to skončilo, měli bychom jít na hodinu,“ řekl jsem. Zvedla se a přitom se zaraženě rozhlédla kolem.

„Jdeš taky?“ zeptala jsem mě. Přikývl jsem a zvedl se. Až teď jsem si uvědomil kouzlo tohoto okamžiku. Byli jsme tu sami, jen já a ona. Zahnal jsem všechny myšlenky, i ty které mě ještě nestačily napadnout a vydal se s ní na hodinu.

„Pojedete na ten zájezd?“ zeptala se mě najednou cestou.

„Asi ne,“ odpověděl jsem jí popravdě.

„Asi?“ zopakovala zaraženě.

„Záleží to na tom, jaké bude počasí. Jestli tam bude slunečně, tak ne.“

„Aha,“ odpověděla jen.

„Je ti to líto?“ zeptal jsem se nadšeně.

„Nebude sranda,“ odpověděla mi.

„Aha,“ povzdechl jsem si.

„Bez tebe sranda nebude,“ dodala. Usmál jsem se.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má poslední šance - 4. kapitola: