Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má poslední šance - 2. kapitola

06.08.2010 (07:00) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1439×

2. Škola

Nevím, proč jsme vybírali tak kýčovitě, ale všichni jsme si koupili stejná auta, která jsme měli ve Forks a Jasper zase stejnou motorku. Jen já jsem se trochu odpoutal a koupil si novější model Volva. Ale v pořád ve stejné barvě. Stříbrné.

Dneska nás čekal první den ve škole. V očistci, pokud se to k něčemu dá přirovnávat. Všichni jsme se poskládali do mého auta, jen Alice si vydupala, že pojede svým. Od té doby, co se jí do ruky dostala kniha Stmívání, mimochodem nějakou divnou náhodou psaná o nás,  rozčilovala celou rodinu tím, abychom jí koupili stejné auto, které dostala v tom třetím díle. Nebo druhým, teď nevím. Já to nečetl. Tedy ne celý.

Jakmile jsme vjeli na školní parkoviště, zrak mi padl na černé Volvo. Takže zatím nejsme jedineční. Zaparkoval jsem na prvním volném místě, Alice hned vedle mě. Nadechl jsem se a spolu s ostatními vystoupil. Parkovištěm to zašumělo. Všiml jsem si, že některé holky i omdlely. To budou kruté čtyři roky. Musím si vymyslet nějaké výmluvy.

Zaujatě jsem se po očku podíval na osobu, která vlastnila to černé Volvo. Byl jsem zvědavý. Vystoupila z něj ta dívka z vizí Alice. Takže tady ji potkáváme. Bože, byla hezčí než v Aliciných vizích. Soustředil jsem se na její myšlenky. Panebože, to je to snad nějaká nemoc. Proč ji neslyším? Tohle se stalo jen s Bells, proč tomu tak je i u téhle dívky? Rád bych věděl, o čem přemýšlí.

„Bello, měla by sis chránit myšlenky,“ zašeptala si sama pro sebe. Více než to, co řekla, mě udivilo její jméno. Ona se jmenuje Bella? Je snad nemožné slyšet myšlenky jen u dívek, co se jmenují Isabella? Podíval jsem se na ni pořádně. Stejně jako zbytek mé rodiny. Tím, co řekla, je všechny zaskočila. Rosalie v duchu nadávala. Arovy možnosti nejsou všehoschopné. Jak tak vidím, měnit paměť všem asi nedokáže. Po vydání Stmívání se s námi dohodl, že jakmile se přestěhujeme do nějakého města, všichni přestanou o Stmívání vědět. Všechny vzpomínky na ten román se jim vymažou. A jak to tak vypadalo, tahle dívka o nás musela něco vědět. Ale možná to bylo jen normální mumlání - sama pro sebe. Nic to neznamenalo. Snad.

Jakmile si uvědomila, že na ni zíráme, uhnula pohledem. Potom se vzpamatovala a podívala se zpět na nás. Usmála se na nás. Alice na ten úsměv jako jediná reagovala. Hned poté se za tou dívkou rozeběhla.

„Ahoj, já jsem Alice,“ představila se jí jakmile k ní přišla. Co má v plánu, mrška jedna malá? Nechce se s ní snad skamarádit. To nedopadá dobře.

„Bella, těší mě,“ odpověděla a podala jí ruku. Potřásly si spolu. Isabella neucukla. Ano, budu jí říkat Isabella. Pak to míň bolí. Alice Isabellu táhla k nám. Rosalie na ni potichu zavrčela. Nelíbilo se jí to o nic více než mě. Alice si jí nevšímala.

„Tohle je Bella,“ představila nám ji. „Bello, tohle jsou Edward, Rosalie, Emmett a Jasper.“ Potřásla si se všemi rukou. Nakonec jsem se přidal i já. Jakmile se naše ruce dotkly, projel mnou elektrický proud. To je divné, to se mi ještě nestalo. Nikdy. Chvíli jsme tak všichni stáli a mlčeli. Její výraz se najednou změnil. Jakoby si něco uvědomila. Ihned lehce zatřásla hlavou.

„Co máte teď za hodinu?“ zeptala se najednou.

„Španělštinu,“ odpověděli jsme všichni najednou. To byla pravda. Byly tu dvě učebny španělštiny. Rose a Emmett měli hodinu v té druhé. Jako pokaždé, i teď se přihlásili o stupeň výš.

„Já taky, můžeme jít společně, pokud chcete,“ navrhla Isabella. Chtěl jsem protestovat, ale Alice mě předběhla.

„Dobře,“ odpověděla. Vydala se na hodinu. Šli jsme za ní. Emmett a Rose se za chvíli odpojili. Isabella ani jednou nepromluvila. O něčem musela přemýšlet. Vešli jsme do učebny. V naději jsem se rozhlédl. Rád sedím sám. Bohužel mi to nebylo přáno. Byla tu čtyři volná místa. Jedno muselo být obsazené Isabellou. A bohužel mi došlo, že vedle ní budu sedět já. Taky že jo. Alice ihned zaplula do zadní lavice a Jasper si sedl vedle ní. Šel jsem za Isabellou jako černá ručička. Čekal jsem, až si sedne, a poté se posadil vedle ní. Skoro celou hodinu nepromluvila. Soustředil jsem se na její myšlenky, ale žádné jsem nezachytil. Nakonec jsem to nevydržel. Na něco přeci myslet musí.

„Na co myslíš?“ zeptal jsem se jí. Otočila se na mě, tvářila se divně.

„To máš vědět snad ty, ne?“ odpověděla mi. Vyděsila mě tím.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se jí.

„No ty přece čteš myšlenky,“ odpověděla mi pobaveně.

„Jak to víš?“ vysoukal jsem ze sebe. Už vidím, jak bude Rose zuřit.

„Řeknu vám to potom,“ odpověděla mi jen. Poté sledovala učitelův výklad. Vyděšeně jsem ji pozoroval. Že bych s těmi Volturiovými měl pravdu?

Jakmile zazvonilo, Isabella se rychle vydala na další hodinu. Nestihl jsem ji zastavit. Ihned splynula s davem. Šel jsem proto hledat ostatní. Alice jim to už vysvětlila.

„Jak to může vědět?“ soptila Rosalie. Pokrčil jsem rameny.

„Třeba četla to Stmívání,“ odpověděl jsem jí.

„Pitomá kniha. Pitomí Volturiovi. Nezaručili nám náhodou, že všichni, co budou bydlet ve městě, kde budeme i my, zapomenou na tu knihu? Jako by nikdy neexistovala? Planý sliby. Nefunguje to,“ zuřila dál.

„Mám takový dojem, že Volturiovi s tím nemají nic společného. Jejich záruka se nevztahovala na někoho, kdo si dokáže chránit mysl,“ odpověděl jsem jí. Zarazila se. Pusu měla otevřenou, jak chtěla pokračovat v nadávání.

„Tím chceš říct co?“ zeptala se mírně klidněji.

„Neslyším její myšlenky,“ odpověděl jsem jí.

„Jak je to možné? Poslední, u koho to nešlo, byla… ona,“ zeptala se zaraženě Alice. Neřekla její jméno. Ví, jak to na mě působí.

„Já vím, nechápu to. Slíbila, že to po škole vysvětlí,“ povzdychl jsem si.

„Neměli bychom ji hlídat? Co kdyby náhodou mínila utéct bez odpovědí,“ ozval se poprvé Emmett.

„To si nemyslím. I tak bychom ji našli,“ zavrtěl jsem hlavou. „Prostě musíme být na parkovišti dříve než ona,“ dodal jsem a vydal se na další hodinu. Za minutu mělo zvonit. Celou dobu, co jsem čekal na konec školy, mi vrtalo hlavou, jak je možné, že neslyším její myšlenky. Není možné, aby dvě osoby měly stejný dar. I jako člověk. S tím jsem se ještě nesetkal.

Zazvonilo a jak já, tak celá moje rodina končila vyučování. Jen jsem vstoupil na parkoviště, vydal jsem se rovnou k jejímu autu. Zbytek už tam na mě čekal.

„Kdes byl tak dlouho?“ vyjela na mě Rose.

„Snažil jsem se zdrhnout asi pěti holkám, co se chtěly zeptat, jestli bych někam nezašel,“ odpověděl jsem jí. Lhal jsem, ve skutečnosti jich bylo osm. Ale kdo to počítá.

„Nechte toho. Už jde,“ ozvala se Alice. Otočil jsem se. Opravdu přicházela. Rozhlížela se po parkovišti a jakmile nás zahlédla, trochu nadskočila. Ona se snad lekla. Jak roztomilé. Bože, Edwarde, ucti památku Belly a nech tuhle na pokoji.

„Ahoj, neměli bychom jít někam jinam?“ zeptala se.

„Nevadí ti návštěva nemocnice? Carlisle už volal Esme. Čekají tam na nás,“ odpověděla jí Alice.

„Ne, nevadí. Když tam nemusím kvůli tomu, že si něco udělám,“ odpověděla jí.

„Dobře. Emmett si sedne k tobě do auta,“ ozval jsem se. Nevím proč, ale použil jsem výhružný tón. Přikývla. Nasedl jsem do Volva a jako první vyjel.

Jakmile se za námi zavřely dveře Carlisleovy kanceláře, začali jsme s výslechem. Tedy oni s ním začali, já se nezapojoval. Při cestě jsem se rozhodl. Nechci s ní mít nic společného. V klidu odpovídala na všechny otázky, ani u jedné se nepozastavila. Jak jsem čekal, četla Stmívání. Ve chvíli, kdy začala říkat příběh, jsem přestal vnímat. Nechtěl jsem vzpomínat a to bych při tom vyprávění musel. Stačilo mi, když jsem chvilkami při jejím vyprávění zachytil smutný obličej někoho z rodiny. Pak mi málem způsobila infarkt.

„Jak je to s tou Bellou?“ zeptala se najednou. Touhle otázkou mě pořádně naštvala. Musel jsem počítat do deseti, abych jí něco neudělal.

„Nikdy neexistovala. Nikdo z nás ji nikdy neviděl a ani neuvidí,“ odpověděl jsem jí. Snažil jsem se být v klidu a dařilo se mi to. Alice okamžitě změnila téma.

„Omlouvám se, pokud jsem ti způsobila nějaké trauma ráno. Nemohla jsem si pomoct. Já… viděla jsem, že budeme kamarádky a hned jsem s tebou prostě musela začít dobře,“ usmála se na ni uvolněně.

„To je v pořádku,“ odpověděla jí Isabella v klidu.

„Nešla bys se mnou nakupovat? Nejlépe ještě dneska?“ zeptala se jí.

„Dobře,“ odpověděla Isabella po chvíli.

„Bezva. Tak, myslím, že dneska už toho víme dost. Takže se běž domů připravit a v šest mě čekej u tebe před domem,“ šla s ní Alice pryč. „My ostatní už taky půjdeme,“ dodala. Vydali jsme se proto domů.

Moje první kroky doma vedly do pokoje. Natáhl jsem se na gauč a zamyslel se. Tentokrát jsem ale nevzpomínal, moje myšlenky se točily okolo Isabelly. Něco mě k ní táhlo. Ale já to nemíním nechat vyhrát. Musím se jí vyhýbat, ať to stojí, co to stojí. Do pokoje vlítla Alice.

„Měl by ses přichystat,“ vychrlila na mě.

„Na co?“ zeptal jsem se.

„Přece se mnou jedeš nakupovat,“ usmála se na mě.

„Nevzpomínám si, že bych o tom mluvil,“ odpověděl jsem jí.

„Za půl hodiny buď v garáži. Vyrazíme,“ usmála se na mě a zmizela. Povzdychl jsem si. Ona mi to dělá schválně. Převlékl jsem se a vydal dolů. Šel jsem krokem, který by byl i pro člověka extra pomalý. Natož pro upíra. Do garáže jsem se došnečil s malým zpožděním. Alice se nasupeně opírala o mé Volvo.

„Hele, já vím, že ti Isa nepadla do oka, ale prosím alespoň se snaž projevit trochu radosti,“ prosila mě.

„To mě nezabije,“ povzdychl jsem si. Nastoupil jsem do auta a vyjel k Isabelle. Alice díky vizi věděla, kde bydlí. Jakmile jsme dojeli před dům, Alice vystartovala ke dveřím, v kterých se ani ne po půl minutě objevila Isabella. Alice ji objala a pak ji rychle táhla do auta. Mám takový pocit, že Isabella ani nevěděla, jak se v něm ocitla. Vypadalo to, že byla v šoku. Začal jsem se bát, jestli ještě vůbec vnímá. Pak se probrala. Zatřásla hlavou a setkala se s mým pohledem. Zatvářila se nechápavě.

„Alice mě donutila jet taky,“ odpověděl jsem jí popravdě. Proč jí něco nalhávat.

„To jsem pochopila,“ odpověděla mi. Usmál jsem se na ni. Prostě mi to nedalo.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má poslední šance - 2. kapitola: