Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má poslední šance - 1. kapitola

05.08.2010 (15:00) • MaiQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1921×

1. Vzpomínky

Od té doby, co jsem přišel o Bellu, můj život ubíhal stereotypně. Každý den byl stejný. Rozední se, jedu do školy, v ní pohoršené pohledy spolužáků, myšlenky plné odsouzení, že za její smrt může naše rodina. Přijedu domů, soucitné myšlenky mě obléhají ze všech stran.

Nejhorší na tomto ovšem je, že vím, že za její smrt můžu opravdu já. Neměl jsem se jí míchat do života, měl jsem se od ní držet dál. Měl jsem zůstat v Denali. Daleko od její vůně, od jejích očí, vlasů. Daleko od ní.

Kdybych to býval udělal. Nikdy se k ní nepřiblížil. Nenechal ji nahlédnout do sebe. Mohla ještě žít. Nebyla by s námi na té prokleté louce, nedívala se na to, jak hrajeme baseball. Nevěděla by, co jsme zač. Byla by v bezpečí.

Zavřel jsem oči a vzpomínal.

Byla první den ve škole. Kráčela uličkou vedle mě, byla to jediná možnost, jak se dostat k učitelskému stolu. Litoval jsem ji. Jediné volné sedadlo bylo to vedle mě. Dal jsem pryč své učebnice z její půlky lavice. Když bude sedět vedle mě, třeba přijdu na to, proč nemůžu přečíst její myšlenky. Prošla těsně kolem mě a bez povšimnutí mířila dál. Dostala se k místu, kde proudil vzduch z ventilace, bohužel mým směrem.

Její lahodná vůně se dostala ke mně. Nebyl jsem na nic takového připraven, bylo to jako útok atomovky. Náhlé a destruktivní. Zvíře ve mně se dralo na povrch. Já byl lovec a ona moje kořist. Všechny roky strávené zdokonalováním ovládání, se najednou zbortily jako věž z karet.

Bylo tu plno svědků, ale to mě nemohlo zastavit. Stačilo by jen pár vteřin a všichni by byli mrtví. A já bych měl Isabellu jen pro sebe. Nikdo by mi v tom nezabránil. Ten, kdo by se o to pokusil, by si podepisoval ortel smrti.

Na záhadu s jejími myšlenkami jsem zcela zapomněl. Bylo by to k ničemu. Stejně jí už dlouho nebylo souzeno přemýšlet.

Ta vůně mě přiváděla k šílenství. Hrdlo mi spaloval oheň. V ústech se mi začal hromadit jed. Svaly se mi napjaly. Byl jsem připraven.

Celá tahle příprava mi netrvala ani vteřinu. Ona se stále stejným krokem vzdalovala ke katedře. Její vůně se zmenšovala, byla z dosahu ventilace. Na ten okamžik se moje mysl rozjasnila. Mohl jsem zase svobodně myslet, nebyl jsem pod mocí toho netvora.

Jako by vycítila změnu ve mně a chtěla mě zase ničit. Stočila pohled směrem ke mně, jen na kratičký okamžik. Její oči působily jako zrcadlo, měl jsem možnost spatřit svůj pohled. Můj výraz se dal přirovnat jen k jednomu, zhnusení.

Viděl jsem, jak se lekla. Byl jsem stejně vyděšený. Jak jsem něco takového mohl cítit k někomu, koho skoro vůbec neznám. Jakmile si uvědomila, že na ni zírám, zčervenala. Tím mi to rozhodně neusnadňovala. Její vůně mě zase ochromila.

Kráčela teď rychleji, jakoby si uvědomila nebezpečí, v kterém se ocitla. Ve spěchu klopýtla a skoro se svalila na dívku, sedící přede mnou. V tom okamžiku  jsem na chvíli dokázal zase přemýšlet. Zranitelná, bezbranná, slabá, honilo se mi hlavou stále dokola. I na člověka mi připadala neobyčejně nemotorná.

Znovu se na mě podívala. V odrazu jejích očí jsem uviděl obličej netvora. Obličej, jenž poprvé za dlouhá desetiletí vítězil nad naučenou sebekontrolou.

Hádal jsem se sám se sebou. Netvor ve mně chtěl, abych po ní skočil a ihned si přivlastnil tu lahodnou tekutinu.

Ne. Tohle nebyla zrovna ta vzpomínka, kterou jsem potřeboval. Tahle mi jen připomínala, jak těžké to bylo. Jak byla její vůně nádherná. Na tohle nesmím myslet.

I bez Aliciny vize se dalo předpovědět, kam se Tylerova dodávka nebezpečně blíží. Kola se právě dostala na led a zrovna v tom nejhorším úhlu. Jediné, co jim na parkovišti křížilo cestu, byla dodávka Belly. A ona sama. Alicina vize pomalu končila.

Bella se zmateně otočila za hlasitým burácením. Pohledem přitom zavadila o moji tvář, a poté se otočila čelem k přibližující se dodávce. K jisté smrti.

Ona ne! Proběhlo mi hlavou vyděšeně. Alicina vize se změnila. Ale já ji již nevnímal. Jediné, co bylo teď hlavní, byla Bella.

Přeletěl jsem přes parkoviště a vrhl se mezi ni a blížící se auto. Nemohla mě zahlédnout, nikdo nemohl. Pro lidské oko byl můj běh nezahlédnutelný. Jako opařená hleděla na dodávku, která ji měla za chvíli rozmáčknout.

Chytil jsem ji v pase a snažil se ji moc nemačkat. Jakmile jsem ji srazil z cesty smrti a dopadl na ledovou zem, měl jsem stále na mysli, že je křehký člověk. Slyšel jsem, jak hlavou narazila do ledové země. Ale nebyl čas na ujištění se, že je v pořádku. Ještě nebylo všechno za námi. Dodávka se skřípěním narazila do jejího pickupu. Ten náraz změnil dráhu dodávky, zase se blížila na nás.

„Do háje,“ zasyčel jsem. Jako bych toho dneska nezpůsobil již mnoho. Mohl jsem nás všechny prozradit. Ale nemohl jsem nechat dodávku, aby Bellu na druhý pokus zabila.

Pustil jsem ji a vystřelil obě ruce proti dodávce. I pro mě to byl silný náraz. Musel jsem se hodně soustředit, abych to nepustil. Dodávka se se zatřesením zastavila. Ale ještě to nebylo u konce. Zadní kola byla přímo nad jejíma nohama. Propánakrále, tohle bude vážně na dlouho. Co se ještě pokazí? Jak by to asi vypadalo, kdybych tady jen tak čekal s rukama držícíma dodávku, až mi někdo pomůže? Nemohl jsem dodávku ani odhodit. Byl tam Tyler. Odstrčil jsem ji dál od nás. Bylo to snad zažehnáno. Katastrofa skončila.

Myšlenky se mi začaly hrnout v hlavě. Kolik toho viděla? Viděla vůbec něco? Neublížil jsem jí? Odtáhl jsem ji od sebe, musel jsem zkontrolovat, jestli je v pořádku. Jestli nekrvácí.

Oči měla otevřené a šokovaně mě pozorovala.

„Bello? Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě,“ odpověděla mi omráčeně. Jakmile promluvila, všechna nervozita byla pryč. Byla v pořádku. Nic se jí nestalo. Nadechl jsem se a nevnímal oheň v krku. Snažila se vstát.

„Buď opatrná. Myslím, že ses pořádně praštila do hlavy.“

„Au,“ řekla překvapeně.

„Myslel jsem si to,“ potlačoval jsem úsměv.

„Jak ses… Jak ses ke mně tak rychle dostal?“ zeptala se. Dobrá nálada zmizela. Viděla všechno. Byla si všeho vědoma. Zaplavil mě pocit vinny. Tohle mi rodina nezapomene.

„Stál jsem hned vedle tebe, Bello,“ zalhal jsem a doufal, že mi uvěří.

Možná by bylo lepší, kdybych ji nechal napospas osudu. Necítil bych teď při vzpomínání tu prázdnotu, která mě pohltila, jakmile umřela. Mojí vinnou.

Vstal jsem z postele. Včera se rozhodlo, odjíždíme z Forks. Náš nový domov bude v Londýně. Daleko od všeho. A za půl hodiny odjíždíme.

„Edwarde, máš sbaleno?“ zeptala se mě Esme. Dobalovala poslední věci z toho mála, co bereme sebou. Myslela jen na to, jak asi bude vypadat náš nový dům. Naposledy jsme v něm byli před skoro čtyřiceti lety. Snad se nezbortil.

„Ano, mami,“ odpověděl jsem jí. V tu chvíli vtančila do pokoje Alice. Moje šílená, shopaholická sestra. Posadila se naproti mně na zem.

„Jsem ráda, že odjedeš s námi,“ usmála se na mě. Bála se více než kdokoli jiný, že to nevydržím a odjedu pryč od nich. Že se poddám žalu.

„Přece bych vás nemohl opustit. Někdo vás ve škole hlídat musí,“ odpověděl jsem jí.

„Co všechno si s sebou bereš?“ zeptala se.

„Cédéčka a pár kusů oblečení,“ vstal jsem z gauče.

„Edwarde, víš, že si se mnou můžeš o všem promluvit. Nejsi jediný, komu chybí,“ povzdychla si.

„Já vím, Alice, ale nemám ti co říct. Myslím, že za všechno mluví to, jak Jasper každý den odchází z domu. Nedokáže se mnou být ani na minutu v jedné místnosti,“ odpověděl jsem jí. Přikývla.

„Jen jsem chtěla, abys to věděl,“ zašeptala a odešla. Ve dveřích se ovšem zarazila. Měla vizi. Byl jsem v ní já a nějaká dívka. Měla blond vlasy a oříškové oči. Stejné barvy jako měla Bella. Za ani ne vteřinu vize skončila.

„Co to znamenalo?“ zeptal jsem se zaraženě.

„Já nevím,“ odpověděla mi Alice a odešla. Přestal jsem se o to starat a raději začal kontrolovat, jestli mám sbaleno všechno, co potřebuji. Jen jsem prohlídku dokončil, šlo se nakládat do aut. Každý jel svým. Hodil jsem tašku do kufru Volva a opřel se o dveře spolujezdce. Čekal jsem, až si všichni dají věci k sobě.

„Bude se mi tady po tom stýskat. Stalo se toho tolik,“ povzdychl si Emmett předtím, než nasedl do svého auta.

„Co se tady stalo tobě?“ zavrčel jsem na něj.

„Nic, ale zdálo se mi to vhodné,“ pokrčil rameny. „To se nemůže nikdy alespoň trochu zasmát?“ Zaslechl jsem jeho myšlenku.

„Ha ha ha, hrozně vtipný. Stačilo ti to?“ zeptal jsem se ho nabručeně.

„Jedeme,“ zavelel Carlisle. Všichni jsme nastoupili do aut a rozjeli se na letiště. Emmett a Rose se předháněli, kdo zaujme místo za Carlislem. Zdržovali mě tím, a tak jsem využil první příležitosti a předjel je oba.

Na letiště jsme dorazili deset minut před odletem letadla. Narychlo nás odbavili a jen tak tak poslali do letadla. Seděl jsem vedle Alice a Jaspera. Bylo to tak jistější. Snažil jsem se vytěsnit z mysli myšlenky všech lidí. Znervózňovali mě. To nemohli na chvíli přestat myslet?

Při letu měla Alice ještě dvě vize o té záhadné dívce. Nic jsem nechápal. Jak s námi může být nějak spojena? Alice se soustředí jen na budoucnost naší rodiny. A nikdo z nás ji nemohl znát.

Chtěla bych se zeptat. Má cenu pokračovat? Nejsem si jista, jestli je ten pohled Edwarda dobrý.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má poslední šance - 1. kapitola: