Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lunette - 1. Díl

19.09.2009 (11:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1310×

Lunette
1. Díl

Edward
Musíš ji opustit! Mluvil na mě můj vnitřní hlas. Ten hlas byl část mé mysli.
Ne, nesmíš. Zničí ji to! Zabije ji to! Křičela na mě druhá půlka.
Dlouho jsem jí nebyl na blízku. Potřeboval jsem si to rozmyslet, i když si nejsem ani o trochu jistější než jsem byl. Zpozoroval jsem Bellin krátký úsměv, když mě spatřila. Za dlouhou vteřinu ale úsměv ustal. Věděl jsem, čím to je. Nesmím pořád takhle mlčet!
Bez tebe jí bude líp. Drž hubu! Poručil jsem první části mysli. Nesmíš ji v tom nechat. Jsi pro ni oporou. Potřebuje tě. Je jí jedno že jsi zrůda. Řekla ta druhá. Zrůda! Ha! Jsi zrůda! Ona nechce žít se zrůdou! Říkala ta první část. Neměl jsem sílu na dohadování se s mou myslí. Obě části měly pravdu. Musel jsem si vybrat. Teď jsem stál uprostřed mé mysli. Nevěděl jsem jak dál. Musím se rozhodnout.

Přišla ke mně, chtěla si se mnou promluvit, viděl jsem jí to na očích. Teprve teď jsem si uvědomil, jak ji to muselo zraňovat. To mlčení, které jsem udržoval celou dobu mě taky mrzelo, ale já jsem upír, mě to mrzí stokrát méně. Musel jsem něco říct.
„Nevadilo by ti, kdybych dneska přišel?“ zeptal jsem se dřív, než to stihla ona.
„Samozřejmě že ne.“ Odpověděla. Byla trošku rozrušená.
„Teď hned?“ Naléhal jsem. Musel jsem jí říct, že jsem úplně bezmocný. Co nejdřív! Otevřel jsem jí dveře od auta, aby si mohla v klidu nastoupit.
„Jasně,“ snažila se o lhostejný tón „Jenom jsem chtěla cestou domů hodit do schránky dopis pro Renée. Potkáme se doma.“ Snaží se to oddalovat, tím víc času mám na rozhodnutí, ale vlastně … jsem to chtěl mít co nejdřív za sebou. Podíval jsem se na tlustou obálku pro Reneé na sedadle spolujezdce.
„Udělám to,“ zašeptal jsem „a stejně u vás budu dřív.“ Snažil jsem se usmát, ale nešlo to. Jakoby mi zkamenělo celé tělo. Teprve teď jsem poznal, co je být socha.
„Dobře“ přikývla, byla stejně zkamenělá jako já. Jen na čtvrt vteřiny se jí mihl úsměv na tváři. Zavřel jsem dveře a šel ke svému autu.

Jel  jsem hodně rychle na poštu. Strčil jsem obálku do oranžové schránky a zase zalezl do auta. Přijel jsem k jejímu domu. Celou cestu jsem se rozhodoval. Nakonec jsem si řekl, že jí už dál nebudu ubližovat. Musím ji opustit. Kupodivu jsem neslyšel žádné hlasy, to bylo divné. Zaparkoval jsem na místo, kde obvykle parkoval Charlie, nechtěl jsem u nich zůstat hodně dlouho. Čekal jsem tam na ni asi dvě minuty. Potom jsem uslyšel z příjezdové cesty praskání větviček, konečně. Zaparkovala naproti mně. Vylezla z náklaďáčku, zachovala tvář pokerového tváře. Vylezl jsem ze svého Volva a opakoval jsem to po ní. Šel jsem k ní, abych jí vzal batoh, bude jen překážet. Natáhl jsem pro něj ruce, ochotně mi ho dala. Tohle jsem dělával ostatně každý den. Neměl jsem čas nosit jí ho do domu, tak jsem ho hodil na sedadlo jejího náklaďáčku. Viděl jsem v jejím výrazu kapku nepochopení.

„Pojď se se mnou projít,“ řekl jsem lhostejně a popadl ji za ruku. Celkem mě udivilo, že neprotestovala. Copak si myslí, že jsem zrůda? Ne! Nemůže to být pravda. Já ji pořád miluju. Nečekal jsem, než odpoví a táhl jsem ji východním směrem k lesu. Přišel jsem k jednomu stromu, pustil jsem ji a opřel se o něj.
„Dobře, tak si promluvíme,“ řekla najednou. Byla tak statečná, jako by to čekala. Jakoby věděla, že se ji pokouším opustit. Já ji ale miluju! Nesmím ji opustit! Teď to neříkala jen půlka mé mysli. Byla to celá má mysl! Nesmím ji opustit, ale nesmím jí ubližovat! Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Ne, nebudu jí ubližovat. Musím jí opustit. Najednou jsem byl úplně slabý. Zkácel bych se na zem, kdybych mohl. Znovu jsem se nadechl a promluvil.
„Bello, odjíždíme.“
Také se zhluboka nadechla. Už jsem si myslel, že to pochopila, ale pak promluvila.
„Proč teď? Příští rok –“ Takže ona to nepochopila. Nechápe to! Musím jí to vysvětlit.
„Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde.“
Na chvíli se na mě dívala jako na blázna. Asi to pořád nechápala. Dlouho na mě zírala, ale pak jí to došlo. Konečně jí to došlo.
„Když jsi řekl odjíždíme…“ zašeptala, cítil jsem její bolest, i když jsem jí nečetl myšlenky. Bylo to pro mě hrozné, ale zachoval jsem kamennou tvář.
„Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu.“ Rozhodným tónem jsem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.
Zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Byl jsem pořád jako z kamene, nedával jsem na sobě znát, že jsem netrpělivý. Chvilku trvalo, než dokázala zase promluvit.
„Dobře,“ řekla. Asi to konečně pochopila. „Půjdu s vámi.“ Ale ne, zase. Ta bolest mě sžírala ještě víc.
„To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… není to pro tebe vhodné místo.“ Teď jsem nemusel lhát, ale to se za krátkou dobu změní. Budu jí muset lhát, aspoň jedinkrát v tomto rozhovoru. Vím to.
„Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty.“ Řekla úplně rozhodnutá.
„Já se k tobě nehodím, Bello.“ Odporoval jsem jí. Teď jsem také říkal pravdu. Člověk a upír, jehně a lev, krvežíznivec a krev, to nešlo dohromady! Nehodím se k ní. Opravdu.
„Nebuď směšný.“ Prosila mně. „Ty jsi v mém životě to nejlepší.“ Ne, Bello. Nemůžu tě dál zraňovat. Říkal jsem si v duchu. Nemůžu jí to ještě víc ztěžovat. Nemůžu! Nesmím!
„Můj svět pro tebe není,“ prohlásil jsem nesmlouvavě, nebylo úniku.
„To, co se stalo s Jasperem – to nic nebylo, Edwarde! Nic!“  Nevzdávala se bez boje. Byl jsem silný soupeř, ale byl jsem na tom asi stejně jako ona. Ta neskutečná bolest mě zraňovala každým dalším slovem, které jsem vyslovil. Musím být silný. Nesmím jí už dál ubližovat.
„Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Bylo to přesně to, co se dalo očekávat.“ Řekl jsem chladným tónem.
„Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!“ Vybavily se mi vzpomínky z Phoenixu, ale já jí to přesně tak neslíbil. Hledal jsem v její tváři kapku naštvanosti, ale nic. Byla naprosto klidná.
„Pokud to pro tebe bude to nejlepší,“ opravil jsem ji.
„Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?“ křičela plna zuřivosti, slova z ní přímo vybuchovala – přesto to pořád znělo jako nářek. „Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím – už je tvoje!“
Zhluboka jsem se nadechl  a podíval jsem se na zem. Ústa se mi malinko zkroutila, přemýšlel jsem, jak jí to říct. Jestli jí to mám říct. Ano. Když jsem nakonec vzhlédl, byl jsem rozhodnutý.
„Bello, nechci, abys se mnou odešla.“ Nastala pauza. Zavřela oči. Musela cítit velkou bolest a pak  to bylo.  „Ty… mě… nechceš?“ Správná otázka Bello. Je ale velice těžké na ni odpovědět pravdivě. Proto ti musím lhát. Tato lež mě bude zabíjet celý život, ale je to pro tvé dobro.
„Ne.“ Řekl jsem nakonec. Byl jsem trochu v šoku, že jsem to dokázal říct bez stopy lítosti, ale zvládl jsem to.
Zírala mi nechápavě do očí. Musím jí to znovu vysvětlit? Ne, ona to chápe. Určitě to pochopila.
„No, tím se věci mění“ řekla najednou. Byla tak klidná, připadalo mi, že by nademnou i vyhrála svou klidností. Potom se jí v očích objevila bolest. Nesnesl jsem ten pohled. Zadíval jsem se stranou mezi stromy, abych překonal tu bolest, která nás vzájemně zraňuje víc a víc. To co jsem se chystal říct bylo strašně těžké. Takhle jí lhát. V jednu chvíli jsem nevěřil, že mi na to skočí. Že tomu uvěří.
„Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk.“ Podíval jsem se jí zpět do očí. Její bolest byla trochu mírnější, pokračoval jsem, dokud to zase nezačne být nesnesitelné.
„Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí.“ Tohle byla pravda. Velká pravda.
„Ne.“ Zašeptala. Konečně začala chápat. „Nedělej to.“ Řekla slabým hlasem. Každé její slovo mě teď bodalo do mého chladného srdce, které se každou vteřinou lámalo na menší a menší ledové kousky.
Musel jsem se rozhodnout, rozhodl jsem se.
„Nehodíš se ke mně, Bello.“ Věděla, že prohrála. Chtěla něco namítnout. Otevřela pusu, ale pak ji zase zavřela. Věděla, že už je pozdě, ale já stále věřil, že se překoná, že mi to vymluví. Pak znovu otevřela pusu, vyšel z ní krátký nářek. „Jestli… to takhle chceš…“ Ne, nechci Bello! Musíš na to přijít! Prosím! Sám to bez tebe nezvládnu. Jsem až moc velký zbabělec, abych ti to řekl do očí. Dál jsem musel předstírat tu hroznou hru. Příkývl jsem. Jediné co jsem teď chtěl, bylo aby mě nenechala odejít, sám jsem se nedokázal ovládnout. Pořád jedna půlka mysli vítězila nad tou druhou. Ta, která mi brala sebedůvěru. Ta, která mi napovídala, ať ji opustím. Ať opustím nejmilovanější bytost v mém životě. Ale přece chci, aby byla šťastná. Beze mě si může v klidu žít svůj krátký, lidský život. Šťastný. Takhle to chci. Chci aby byla šťastná. Povede se jí to určitě s někým jiným, než se mnou. Uričtě.
„Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš,“  řekl jsem.
„Cokoliv,“ slíbila mi. Byla rozhodnutá. Ona kvůli mně chtěla udělat cokoliv a já jsem takový naivní idiot a beru to na lehkou váhu? Chci aby byla šťastná. Nejde tu o nic víc, než o její štěstí. Musím to překonat. Miluju ji, vždycky ji milovat budu, ale musím ji přestat ničit.
„Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého,“ přikázal jsem jí. Připadal jsem si trochu jako diktátor, ale muselo to tak být. Chvíli tam stála, jako by to neslyšela. „Rozumíš tomu, co říkám?“
zeptal jsem se, když to bylo déle než minuta, co tam tak stála. Přikývla. Nedala na sobě znát ani trochu lítosti. Takže chápe, že to chci pro její dobro, asi ano. Přesto jsem chtěl, aby jí mně nic nepřipomínalo, proto jsem jí to ještě trochu vysvětlil.
„Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor – kvůli němu.“
„Dám,“ zašeptala a znovu přikývla. Byla jako socha. Byla jako já, ale přesto tak odlišná.
Ulevilo se mi, že mě poslechla bez námitek.
„A já ti na oplátku taky něco slíbím,“ prohlásil jsem. „Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval.“ Při těch slovech jsem měl sto chutí vzít si život, ale nedokázal jsem to. Rozklepala se jí kolena, nesla to hůře než já. Měl jsem obrovské nutkání ji teď obejmout a konejšit ji, že to bude dobré, že to není pravda, že jsem jí lhal.
Jemně jsem se usmál nad tou myšlenkou. Kdybych jen mohl.Vrátil jsem se potom zpět do reality. „Neboj. Jsi člověk – tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány.“
„A co tvoje vzpomínky?“ zeptala se. Co jí říct? Pravdu. Aspoň teď, když už si vytrpěla víc než dost. Pravdu. „No,“ na kratičkou vteřinu jsem zaváhal, ale ne. Musím jí zase lhát. „já nezapomenu.“ To byla sice pravda. „Ale my… my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení.“ Zase jsem lhal. Usmál jsem se nad tím, jaký jsem byl sobec. Byl jsem zrůda, sobec, idiot a nebral jsem to vážně, ještě jsem se tomu smál, takže jsem ještě k tomu i blázen. Byl konec. Ustoupil jsem krok dozadu.
„Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat.“ Konečně pravda.
Pochopila, že už nikoho z nich nikdy neuvidí. Doufám, že to pochopila.
„Alice se nevrátí,“ řekla tiše. Má úvaha byla správná. Chápala. Moc dobře.
Zavrtěl jsem pomalu hlavou, pořád jsem se jí díval do očí. Měla v nich plno bolesti, ale musel jsem to vydržet.
„Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil.“
„Alice je pryč?“ zeptala se nevěřícně. Trvá jí, než něco pochopí, ale nakonec k tomu dospěje.
„Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší.“
Chápala, co myslím tím ‘čistý řez‘.
„Sbohem, Bello,“ nevěřil jsem, že to dokážu říct tak klidně, ale povedlo se.
„Počkej!“ Natáhla ke mně ruku a udělala krok vpřed. Neovládl jsem se, ale jen jsem jí sevřel zápěstí a přitiskl jí je k bokům, místo dlouhého polibku. Polibek, musím ji políbit na rozloučenou. Naklonil jsem se k ní a políbil ji na její studené čelo.
„Dávej na sebe pozor,“ vydechl jsem a říkal si, že je konec. Běžel jsem a cestou poslouchal, co udělá. Chvíli tam stála. Pak se rozběhla. Zastavil jsem se a vylezl jsem na strom. Za půl minuty běžela kolem. Pořád zakopávala, ale vstávala. Běžela takhle asi patnáct minut. Pak zakopla, ale už nevstala. Myslel jsem, že je mrtvá, protože nedýchala, ale pak jsem uslyšel nádech a slova.
„Je pryč, je pryč. Už se nevrátí, nemiluje mně. Jsem bezcenná. Je pryč.“ Jí to ještě pořád nedošlo? Miluji ji! Miluji ji tak moc, jako nikdo! Konečně jsem nabral sebedůvěru. Seskočil jsem ze stromu k ní. Podívala se na mně. V jejích očích byla naděje. Semknul jsem rty. Nedovedl jsem se dívat na to, jak trpí. Vzal jsem ji do náručí.
„Miluji tě, vždycky budu.“ Pak jsem ji posadil a opřel ji o strom. Sedl jsem si k ní.
„Proč jsi mi lhal? Na co ti to bylo, když tu teď znova sedíme?“  ptala se. Sebral jsem odvahu a začal mluvit. „Říkal jsem si, že pro tebe bude lepší, když ti nebudu ubližovat, ale … ale já se neovládl a musel jsem jít k tobě. Jsem k tobě připoutaný jako magnet. Potřebuju tě. Ty potřebuješ mě. Pravda?“  Přikývla. Jsem takový magor. Nejdřív ji zraňuju a tím zraňuju i sebe, až pak pocítím, jak umírá. Jsem taková zrůda. Ubližuju jí jen tak. Objala mně a já ji hladil po vlasech.

„Pojedu s vámi. Musím. Pravda?“ řekla. Plakala, poznal jsem to z jejího hlasu. Byly to slzy štěstí.
„Nemusíš, můžeš.“ Políbil jsem ji do vlasů a seděli jsme tam dlouhou dobu. Stmívalo se. Vycházel měsíc. Ostatní se po ní budou určitě shánět. Musím ji dovést domů.
„Charlie si už určitě dělá starosti.“ Pohlédla na oblohu a přikývla. Zvedla se a já ji vzal na záda. Běžel jsem s ní k domu, uviděl jsem policejní auto.
„Máš nějakou výmluvu?“ zeptala se mně s nadějí v očích.
„Byla ses projít,“ odkašlal jsem si. „s kým, to raději neříkej.“ Usmála se. Byla šťastná. Jak jsem si já blbec mohl myslet, že by byla šťastná bez toho jediného, co ji drží na zemi. Usmál jsem se taky. Povzdechla si. Sundal jsem ji ze zad a políbil jsem ji na čelo.
„Budu čekat nahoře.“ Řekl jsem jí a ona odešla k domu. Zamávala mi a už byla z dohledu.
Vylezl jsem na strom, který byl hodně blízko jejího okna a čekal, dokud se okno neotevře.
Udělal jsi dobře. Chválila mně má mysl. Byla celková. Žádná jedna půlka, druhá půlka. Prostě byla celá.
Po pár minutách se otevřelo okno a vykoukla z něj Bella.
„Vyřízeno. Zítra mám zaracha.“ Pousmála se a já skočil do okna ve chvíli, kdy se schovala zase dovnitř.
„Kam vlastně odjíždíte?“ ptala jsem se.
„Měli jsme plán … odjet do Denali, ale my dva bychom mohli odjet jinam…“
„Dobře, jen vymyslet kam. Jo a jednu podmínku … budeme navštěvovat rodinu.“ Měla tím na mysli svou i mou. „Není to přehnaná podmínka“ dodala.
„Souhlasím. Kde by se ti líbilo?“ usmál jsem se na ni. Byl to nepředstíraný úsměv plný štěstí, že jsme spolu. „No … měla jsem plán odjet do Las Vegas, ale přála bych si jet třeba do Dartmouthu.“ Proč tam? Co je na tom místě tak zajímavého? No nevím, ale splním jí to.
„Tak dobře. Zavolám Alice, kdy nám letí letadlo. Stihneš si sbalit do zítřka?“ vtipkoval jsem, věděl jsem co by udělal Charlie.
„Ano ano, už si balím. Charliemu napíšeme dopis, že mu děkuju za příjemný pobyt a že ho navštívím za pár let.“ Zasmála se.
„Teď vážně. Zůstaneme tu ještě tak týden a pak se letí, ale musíš být se mnou, až to budu říkat Charliemu. Sama bych možná nepřežila.“ Myslela to opravdu vážně. Charlie nebyl typ, kterému to bude fuk.
„Platí, ale teď spi.“ Položil jsem ji na postel a lehnul si vedle ní. Měsíc svítil do pokoje a byl vidět v celé své kráse. Byl úplněk.



Shrnutí povídek

2. Díl

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lunette - 1. Díl: