Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lowe 4ever - Prolog + 1. Kapitola


Lowe 4ever - Prolog + 1. KapitolaTohle byla moje první povídka na pokračování. Až teď jsem se ji rozhodla zveřejnit. Doufám, že se vám alespoň trochu zalíbí. Není nic moc, ale další díly budou lepší. Slibuji. P.S. Trochu to připomíná v některých fázích Stmívání. Takhle to bude jen v tomhle díle, nebojte.

Prolog:

Až do teď bylo všechno jak má být. Bydlela jsem se svojí rodinou v slunečném městě jménem Phoenix. Patřila nám krásná vilka. Byly jsme rodina z vyšší vrstvy. Před měsícem se však všechno změnilo. Tátu z práce vyhodily. Nikde nenašel novou, tak se s mámou rozhodli přestěhovat. Táta za prací, máma za klidem. Stěhovali jsme se do města, kde je slunce vidět jen zřídka. Do deštivého městečka zvaného Forks. Teď je přede mnou poslední úkol, který jsem si před odjezdem dala. Rozloučit se s pokojem. To už je ovšem za mnou a já teď přemýšlím jenom o tom, co bude dál až dojedeme do Forks. Poslední pohled na můj dům a nastupuji do auta.

1. Povědomá tvář

Čtyři hodiny utekly jako šnek a my právě projíždíme kolem vítací cedule. K našemu domu je to ještě dost daleko. Bydlíme na okraji městečka. V domě, kde můj táta vyrůstal. To jsem vám vlastně ještě neřekla. Můj táta z Forks pochází. Do Phoenixu odjel kvůli škole. To mě zase vrátilo do reality. Zítra jdu do školy. Ani se tu nestačím porozhlédnout a hned škola. Zajímalo by mě, jak to v ní bude vypadat. Určitě bude menší nežli ve Phoenixu, to je jasný. Nezbývá mi než doufat, že alespoň budou milí. Mezitím jsme už přijeli k domu. Prohlédla jsem si dům.

„Tady budu bydlet?“ řekla jsem to jako otázku, i když bylo jasné, že jo. Ani mě to ale nepřekvapilo. Když jsem byla malá, tak jsem sem jezdívala. Mám zde jen jednoho kámoše. Jmenuje se Jacob Black a bydlí v rezervaci La Push.  Doufám, že ho brzy uvidím. Alespoň si s někým budu moci popovídat. Hned jak jsem se zase probrala z přemýšlení, jsem se šla podívat dovnitř. Nebylo tu moc prostoru. Byla jsem zvyklá na větší luxus, ale všeho moc škodí. Pomohla jsem rodičům s kufry a poté šla vybalovat své věci.

Můj pokoj je jako jediný s balkónem. Velká postel byla v rohu pokoje a na druhé straně se vedle sebe mačkaly skříň, stůl na počítač a knihovna. Pokoj byl sice menší, ale i tak byl útulný. Otevřela jsem dveře na balkón, aby se do pokoje dostalo trochu vzduchu. Poté jsem šla vybalovat. Najednou větve u stromu, který byl u mého okna, hlasitě zašustěla. Když jsem se k oknu ohlédla uviděla jsem tam chlapce. Když jsem ale mrkla, tak tam už nebyl. Chvíli jsem jen tak bez hnutí stála a koukala se na okno, poté jsem si řekla, že to byl jen výplod mé fantazie a vybalovala dál. Po dokončení stěhování mých věcí z kufrů do skříně, jsem již neměla na nic čas. Bylo již tolik hodin, abych šla rovnou k večeři.

„Tak jak se ti ve Forks líbí?“ tuhle otázku jsem čekala, jen ne tak brzy.

„Tati, vím, že ti záleží na tom, abych se zde cítila dobře, ale já jsem si ještě ani neprošla městečko, takže ti na tuhle otázku nemůžu odpovědět. Zeptej se třeba zítra.“

„Tak dobře, zeptám se zítra.“ Tím naše konverzace skončila.

Po večeři jsem šla do koupelny a pak spát. Zítra jedu do školy, takže musím být čilá jako rybička.

Ráno mě vzbudilo hlasité burácení motoru. Když jsem se koukla z okna, uviděla jsem Jacka a jeho tátu, myslím, že se jmenuje Billy. Přijeli nás určitě přivítat. Rychle jsem se oblékla a letěla dolů.

„Ahoj, Jacku,“ zavolala jsem hned ode dveří.

„Čau, Bells,“ tohle oslovení jsem nečekala. Bells mi řekla naposledy moje matka Reneé a to když mi bylo deset let.

„Nečekaná návštěva?“ věděla jsem, že se těšili na náš příjezd.

„Ne, jen dovezení zásilky.“ Normálně se do takovýhle věcí nepletu, ale moje intuice zablikala: ‚Ten dárek je určitě pro tebe‘ křičela na mě. Nemohla jsem se nezeptat.

„A jaký?“ čekala jsem, co ze sebe vymáčkne.

„No a nechceš se otočit a kouknout se sama?“ otočit? No to mě mohlo taky napadnout. Když jsem se otočila, zůstala jsem jen tak koukat s otevřenou pusou. Za mnou stálo auto.

Když jsem začala zase vnímat, tak jsem poděkovala a po zjištění kolik je hodin, jela do školy.

Najít ji bylo lehké. Našla jsem volné místo a zaparkovala tam svůj náklaďáček. Jako první jsem potřebovala najít kancelář. Když jsem ji našla, tak jsem si rychle vzala od té paní vše potřebné a utíkala na první hodinu. Stihla jsem to jen tak tak, dorazila jsem jen dvě minuty před učitelem. Sedla jsem si na první místo, které jsem viděla volné. Bylo vedle nějaké holky. Ta hned spustila.

„Ahoj, já jsem Jessica, ty jsi Isabella, že?“

„Jo, ale přátelé mi říkají jen Bello.“ Celou hodinu jen mluvila. Já ji však poslouchala jen na půl ucha. Víc jsem se soustředila na výklad. O přestávce mě Jessica představila svým kámošům. Angele, Erikovi a Mikovi. Jak jsem zjistila, tak mám s nimi také společné hodiny. Hned druhou hodinu jsem měla s Angelou. Zjistila jsem, že není taková jako Jessica. Je spíše zamlklá. Třetí hodinu jsem měla s Mikem. Ten mluvil až moc. Další hodinu jsem měla zase s Jessicou. Poté byla přestávka na oběd. Sedla jsem si společně se svými novými kamarády. Najednou jsem viděla vejít přímo bohy. Všichni měli světlou pleť a byli krásní. Musela jsem se tedy Jessiky zeptat.

„Kdo to je?“ Jessica se ohlédla.

Chtěla odpovědět, ale Angela ji předběhla. „Cullenovi,“ řekla.

Jessica pokračovala: „To jsou nevlastní děti doktora Cullena, přistěhovali se sem z Aljašky, je to pár let. Moc se tu s nikým nebaví.“

„Pořád jsou jen spolu. Jako spolu, rozumíš? Ta blondýna to je Rosalie a ten kluk to je Emmett. Jsou jako jeden.“

„Takže,“ pokračovala Jess. „Ta malá tmavovláska je Alice a ta je vážně divná. Ona pořád chodí s Jasperem. To je ten kluk, co vypadá jako by ho něco bolelo.“ O něčem se dále bavily. Ovšem já je již nevnímala. Chvíli po nich jsem si všimla, že jde ještě někdo. Byl podobný jim, ale měl bronzové vlasy rozčepýřené do všech stran a neměl nikoho do dvojice.

„A on?“ zeptala jsem se.

Jess se znovu ohlídla a začala mluvit. „To je Edward Cullen. Je naprosto dokonalý, jak vidíš. Ale evidentně žádná mu není dost dobrá. Jako by mě na tom záleželo,“ uchechtla se „ani trochu.“

Ohlídla jsem se. Jess to musela vidět, jelikož za chvíli řekla: „Malou radu. Nemarni s ním čas.“

„To ani nemám v plánu.“ Něco mě pořád přitahovalo, tak jsem se musela kouknout. Tolik mi někoho připomíná, ale koho?

 

 

Není to nic světoborného, ale já mám tuhle povídku ráda. Byl to můj první pokus o napsání něčeho takového. Takže moje otázka je jasná. Mám pokračovat?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lowe 4ever - Prolog + 1. Kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!