Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love knows no time - 3. kapitola

15.08.2017 (09:15) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2997×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Týden. Nemohla jsem tomu uvěřit. Uběhlo již celých sedm dní ode dne, kdy jsem se zcela záhadným způsobem přenesla do života Annabell Swanové, která žila před dvěma stoletími. Abych pravdu řekla, první den jsem byla zcela na prážky. Skoro jsem s nikým nemluvila, moc jsem nejedla a jen se snažila vstřebat skutečnost, že jsem se dostala do minulosti.

Byla jsem vystrašená a netušila, co si mám počít. Ostatní mou netečnost připisovali nehodě, která se mně, tedy Annabell, stala před krámkem Madame Fleur. Ale skutečnost byla taková, že jsem se bála, že mě odhalí. Neměla jsem absolutní tušení, jak se žilo v devatenáctém století. Jejich mluva, styl oblékání, vše mi bylo cizí. A kdyby na mě přišli, nedivila bych se, kdyby mě šupem poslali do blázince. A domnívala jsem se, že psychiatrické léčebny v této době neskýtaly mnoho luxusu. Spíše bych si tím podepsala rozsudek smrti.

A tak jsem předstírala nevolnost a všem tvrdila, že se stále necítím dobře. Moje matka, lépe řečeno žena, která vypadala zcela totožně jako ona, mě chodívala každý den navštěvovat a obávala se, že dlouhým stonáním přijdu o další skvělou sezónu. Nyní jsem už rozuměla, co tím myslela.

Jako ukrácení dlouhého času jsem si totiž pročítala tajný deník Annabelly a poznávala tak její každodenní život. Zvláštní bylo, že celé zápisky začínaly prvním dnem jejího debutu, kde se nechala unést jistým Edwardem Masenem, vévodou z Relstonu. Popisovala ho jako okouzlujícího hrdinu, který se sice na venek chová jako arogantní floutek, ale ve skrytu duše je to džentlmen každým coulem.

Bylo jasné, že se do něho po uši zamilovala. Od té doby všechny její zápisky obsahovaly jeho jméno. Pokaždé, když navštívila nějaký ples, tajně ho pozorovala a snila o tom, že si jí všimne. Naneštěstí už k ní nikdy nepřistoupil, vlastně se spíš choval, jako by neexistovala a oni dva se nikdy nepotkali. Ale ani to ji nezastavilo a snila o něm dál.

Hrozně mě zajímalo, jak vypadá. Bylo zvláštní, že když jsem četla deník úplně poprvé, měla jsem pocit, že si na úryvek sama vzpomínám, bylo to jako ztracená vzpomínka. Ale od té doby už jsem pouze četla a v hlavě se mi vytvářely vlastní představy. Jako bych četla knížku.

Z jejího popisu jsem pochopila, že musí být sexy, ale kdoví, třeba v této době mužské ideály krásy představují úplně něco jiného než v 21. století.

Z mého přejímaní mě vyrušil klepot na dveře.

„Vstupte!“

Dveře se otevřely a objevila se hlava Rebeccy, tak se jmenovala Annabellina matka. Pokaždé mě zamrazilo, když jsem ji viděla. Děsilo mě, že je tak podobná Renée. Byla to její přesná kopie, i když, já měla co říkat. Když jsem se podívala do zrcadla, já byla pořád já, takže jsme s Annabell byly jak identická dvojčata.

„Dobré ráno, zlatíčko.“ Tiše za sebou zaklapla dveře a přistoupila k posteli. Elegantně se na ni usadila. „Jak ti je, Bello? Je to již týden. Není možné, abys měla závratě po takové době.“

Předstírala jsem bolest hlavy. „Stále to bolí.“

Rebecca se zamračila. „Včera jsem mluvila s doktorem. Měla bys už být zcela v pořádku. Strupy z odřeniny ti zmezily, boule také, není žádný podmět, z kterého by tě měla bolet hlava. Obává se, jestli se ti nestalo něco horšího, něco, co na první pohled není vidět. A popravdě se o tebe opravdu začínám bát.“

Stiskla jsem rty a mlčky ji pozorovala.

Ještě víc se zachmuřila. „Navrhl… navrhl, abychom tě přesunuli do nemocnice. V Edinburghu je speciální ústav, kde se specializují na léčbu nemocí spojených s hlavou a páteří. S tatínkem jsme usoudili-“

„Ne!“ vykřikla jsem zcela zděšená a prudce se na posteli vzpřímila. „To nemůžete!“ Nemůžou mě nechat odvést! Co bych si pak počala?! Zavřeli by mě někam do ústavu ve Skotsku a dělali na mně pokusy. Byla bych pro ně pokusná myš! Leda omylem!

„Já… vlastně jsem ti chtěla říct,…mami, ž-že už je mi vlastně líp.“ Podezřívavě si mě změřila. „Opravdu! S-sice to občas zabolí, ale jenom když se toho místa dotknu! Je to jen citlivé, nic víc!“

„Tak proč si zůstávala takovou dobu v posteli?“

„P-protože jsem… chtěla zamezit, ehm, že bych někde zase upadla a ještě víc si ublížila. Chtěla jsem si být jistá, že už mi stoprocentně nic není.“ No, nejhorší výmluva to nebyla. Přeci jenom Annabell vládla stejným nedostatkem stability a koordinace jako já.

Rebecca se rozzářila. „Tak to mám velkou radost! Ach Bello, to je úžasné! Opravdu jsem si již dělala obavy. A ty ses jen snažila odpočívat. Taky si nám to mohla říct. No, takhle alespoň můžu dát ještě vědět Violet, že v sobotu dorazíme.“ Láskyplně mě pohladila po tváři, narovnala se a radostně spráskla dlaněmi. „Já jsem tak nadšená! Jdu to oznámit tvému otci.“ A s tím chtěla odejít, ale výkřikem jsem ji zarazila.

„Počkej! Cože?! Co má být v sobotu?“ Zněla jsem hystericky, ale nedokázala jsem tomu zabránit. Řítila jsem se do pořádného maléru.

Chápavě se usmála. „Promiň, asi jsem ti to zapomněla oznámit. Kvůli tvému zdraví jsem na nic podobného neměla pomyšlení. Tvá přítelkyně Eleanor Piercová oznámila zasnoubení s Williemem Whitem, vikomtem z Kingswoodu. Tuto sobotu se pořádá jejich zásnubní ples. Samozřejmě jsme byli pozvaní, ale předpokládala jsem, že kvůli tvému stonání nebudeme moct dorazit.“ Její úsměv se ještě prohloubil. „A protože jsou obě rodiny velice vlivní, bude to událost sezóny. Mrzelo mě, že nedorazíme, ale teď se všechno mění. Hned pošlu Eleanořině matce zprávu, že nakonec dorazíme.“ Její oči jiskřily a na rtech jí pohrával ďábelský úsměv. Šel z ní docela strach. „Vezmeme tamní džentlmeny útokem, drahá, a konečně si najdeš manžela. Jako že se Rebecca Swanová jmenuji!“ A se zanícením vypochodovala z ložnice. 

Zděšeně jsem za ní zírala. Ach bože! Do čeho jsem se to připletla?!

Vyskočila jsem na nohy a začala přecházet po pokoji jako lev v kleci. Rukama jsem si zběsile zajela do vlasů. Ježíš, co si teď počnu? Není možné, aby nepoznali, že je se mnou něco špatně. Odhalí mě a bude po všem. Co si jen počnu?!

Dopadla jsem zpátky na postel a zašmátrala pod polštářem po deníku. Vytáhla jsem ho a snažila se v něm najít nějaké řešení. Netušila jsem, co hledám, ale něco jsem potřebovala. Jinak to bude můj konec!

o0o

O dvě hodiny později jsem zcela zoufalá stála v šatní skříni a prohlížela si Annabellino oblečení. Měla tu ranní a vycházkové šaty, jezdecké kostýmky a poté večerní a plesové róby. Dále její šatník obsahoval rukavičky, paraplíčka, střevíčky a trochu spodního prádla, které ale vůbec nebylo přitažlivé. Vlastně veškeré její ošacení bylo… nudné. Pokud jsem měla jít na ples, chtěla jsem vypadat alespoň trochu k světu. Podle Annaballiných zápisků jsem věděla, že místní smetánku moc neoslnila. A tak jsem se rozhodla, že jestli mám jít do pekla, půjdu s veškerou parádou. A co, třeba se nakonec opravdu probudím a zjistím, že to všechno byl jen hodně živý zlý sen.

Bohužel, po zhodnocení veškerého jejího oblečení jsem usoudila, že v tomhle parádu určitě neudělám. Mezi Annabellinými věcmi jsem našla pár dámských časopisů, i když mi připadaly hrozně srandovní, ve kterých byly poslední výkřiky módy. A ani jedny šaty se nepodobaly těm, které mi vysely ve skříni.

Takže pokud budu chtít udělat dojem, budu si muset pořídit nové šaty. A sama to rozhodně nezvládnu.

Díky deníku jsem si krapet zvykla na zdejší mluvu, takže jsem se modlila, aby všechno klaplo.

Vyšla jsem z šatny a rozhodla se vyhledat Rebeccu.

Po asi deseti minutách jsem ji našla v Zeleném salónku. To byl něco jako zdejší obývací pokoj. Takových místností tu bylo několik, ale tento byl v rodině nejoblíbenější a nejpoužívanější. 

„Hezké odpoledne, drahoušku,“ usmála se na mě, hned jak jsem vešla dovnitř. Odložila rozečtenou knihu. „Je příjemné vidět tě opět na nohou. Vrátila se ti i barva do tváří.“ Zněla opravdu šťastně. V duchu jsem si říkala, že byla doopravdy jako má pravá maminka, nebýt těch vlasů, ani bych to nepoznala.

„Ehm, já… říkala jsem si, že je na čase, abych se vrátila zpátky k běžnému dění.“ Mile jsem se usmála a zhoupla se na špičkách. „A dostala jsem takový malý nápad.“

Rebecca celá zářila. Měla ze mě velkou radost, došlo mi. Cítila jsem se trochu provinile, že jsem předstírala nevolnost, ale kdo by se mi v mé situaci divil. I teď jsem byla stále trochu vyděšená.

„Povídej.“

„Napadlo mě, že když se v sobotu pořádá tak významný ples, měla bych si na něj pořídit nové šaty. Samozřejmě pokud by ti to nevadilo.“

Rebecca zajásala. „Ach Bello! To je vynikající nápad! Že mě to nenapadlo hned!“ Vyskočila na nohy a radostně mě objala. Její objetí bylo silné a plné lásky. A překvapivě velice příjemné. Pevně jsem jí ho opětovala. Ačkoliv jsem to netušila, přesně tohle jsem potřebovala. Cítit něčí lásku.

„Jsem moc ráda, že už jsi v pořádku, Annabell.“ Při tom jménu mě ale píchlo u srdce a zklamaně se odtáhla. Na pár vteřin jsem se vrátila zpátky domů, neměla strach z neznáma ani netajila svoji pravou identitu. Ale realita byla krutá. A já se s tím budu muset konečně smířit.

Vypjala jsem hruď a křečovitě se usmála. „Mohu si tedy vyjet do Oxford street?“

„Samozřejmě. Ale nepojedeš sama. Chci, aby na tebe někdo dával pozor, musíš být po té nehodě ještě slabá. Ležela jsi v posteli velice dlouho. Vezmeš si s sebou Nancy. A možná bys mohla přizvat Gwendolyn, měla by radost.“ Ze zápisků v tajném deníku Annabelly jsem věděla, že to je má sestřenice od bratra mého otce.

S Annabell vycházely dobře, ale prý byla velice povrchní a namyšlená.

Trochu jsem se ošila. „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Nesmysl,“ ohradila se, „pošlu okamžitě Higinse se zprávou, že ji vyzvedneš v jednu hodinu.“

Bylo vidět, že už jí to nevymluvím, myšlenkami byla úplně jinde, takže jsem se v tichosti rozloučila a vytratila se.

Za pět minut už jsem scházela ze schodů oblečená ve vycházkových šatech, do kterých mi pomáhala má komorná Nancy. Ty šaty byly příšerné, ale co jsem nadělala, nic lepšího jsem nenašla. Byly zašlé zeleno-žluté barvy, nelichotivého střihu a se spoustou volánků. Vypadala jsem v nich hrozně, jako shnilé ovoce. Nechápala jsem, proč Annabell nosila takové hrůzy. Jako v mém století jsem taky nebyla zrovna průkopník módy, ale na džínech a tričku se nikdy nedalo nic zkazit. Zato v tomhle jsem vypadala jak v pytli od brambor.

S Nancy jsme nastoupily do kočáru, na který jsem nevěřícně třeštila oči, a vyrazily za Gwendolyn. Hrozně to kodrcalo, i když ne tolik, jak bych předpokládala. Na zdejší dobu je měly velmi dobře odpružené.

Vnitřek byl zařízen velmi luxusně. Sametové polstrování s měkkými podsedáky a opěrkami skýtalo vysoké pohodlí.

Za deset minut kočár zastavil před honosným domem, kde zřejmě bydlela Gwendolyn. Než jsem se nadála, už se otvíraly dveře a dovnitř vstoupila dívka mého věku. Byla pohledná, její tvář připomínala panenku, měla medové blond vlasy a na sobě šaty v broskvovém odstínů.

„Annabell, drahá, jsem tak ráda, že ses rozhodla vyjet si na nákupy.“ Usadila se vedle mě a natočila se ke mně bokem. Oslnivě se usmívala, možná až moc zářivě. „Docela si mě překvapila. Ani si nepamatuji, kdy si naposledy jela nakupovat.“

„Právě proto jsme tady.“

Zvláště se na mě podívala. „Je to kvůli tomu sobotnímu plesu, že? Je to významná událost. Třeba se ti konečně podaří polapit nějakého zámožného manžela, když ti to loni nevyšlo.“

Najednou jsem věděla, proč ji Annabell neměla ráda. Byla lstivá jak liška. A zákeřná.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem jí naprosto vážně a uličnicky se usmála, „už bylo načase pozměnit trochu šatník, nemyslíš? Musím v sobotu vypadat úchvatně.“ Její zalapání po dechu a Nancy nevěřícný výraz mě nejdříve vyděsil, ale jakmile se Nancy začala usmívat, věděla jsem, že je vše v pořádku a jen jsem je krapet vyvedla z míry.

„N-no ovšem,“ zakoktala se a trochu se zamračila.

Zvonivě jsem se zasmála. „Jaký butik myslíš, že je letos nejpopulárnější?“

Chvíli mlčela a pak mi odpověděla. „Madame Fleur. Mám od ní spoustu rób.“

Přikývla jsem. „Souhlasím. V posledním vydání Sweetledawnu,“ módním dámském časopisu Lady Sweetledawnové, „jsou její šaty nádherné. Přímo mistrovské kousky.“

„Teda Annabell,“ zírala na mě Gwendolyn, „nemůžu uvěřit svým uším. Od kdy ses začala zajímat o módu?“

Ošila jsem se, ale snažila se nevypadnout ze své role. „Od té nehody jsem hodně odpočívala a neměla co dělat, tak jsem si četla.“ Pokrčila jsem rameny, jako by to byla má každodenní činnost.

Podezřívavě si mě změřila, její oči teď připomínaly dvě škvírky, ale kočár najednou trhnutím zastavil. Byly jsme na místě.

Obchod madame Fleur se nacházel přímo na místě, kde se Annabell stala nehoda s drožkou. A přesně tady jsem se poprvé probudila v novém světě. Za pomoci kočího jsem vystoupila a rozhlédla se po ulici. V hlavě se mi přehrávaly vzpomínky z toho dne.

„Jdeš, Annabell?“ Gwendolyn již stála u vchodu obchodu a čekala na mě. Poznala jsem, že jsem jí docela zkazila náladu. Já si ji naopak vylepšila, najednou jsem se cítila nad věcí a poprvé se tu necítila tak nepříjemně.

Za cinkotu zvonečků jsme vstoupily dovnitř, kde už nás za pultem přivítala majitelka obchodu. Obě jsme se představily a modistka ihned usoudila, že navrhnout nám několikery šaty pro ni bude dobrý obchod.

Brzy nás obklopilo hejno švadlen, z nichž nás některé začaly okamžitě měřit, zatímco jiné nosily na ukázku ústřižky látek všech barev a druhů. Nikdy jsem nic takového nezažila. Měla jsem pocit, že v tom zmatku není možné cokoliv udělat, ale opak byl pravdou.

Čas běžel, byl nám nabídnut čaj a my stále nakupovaly. Gwendolyn byla hrozně náročná. Ke všemu měla výhrady, poznámky a madame Fleur už šla z Gwendolyn hlava kolem. Zato já jen tiše postávala na stupínku a nechala se obskakovat.

A zrovna když jsem se to chystala ukončit a prohlásit, že toho mám pro dnešek dost, jsem uviděla tu nejkrásnější látku na světě. Byla barvy nočního nebe, lesklá a přímo nadpozemská.

„Ta látka je úchvatná, non?“

Otočila jsem se k madame Fleur. „Je nádherná,“ vydechla jsem.

„Toto hedvábí přímo volá po waltzu! Byly by z něho překrásné plesové šaty.“

Stydlivě jsem se ošila. „Už jste mi navrhla čtvery šaty.“

„Oui, ale tyto by pro Vás byly přímo stvořené! Úplně to vidím!“ Vzala látku, trochu ji nařasila a obtočila kolem mě. Houkla na jednu ze svých asistentek, která ihned přiběhla. „Uděláme hlubší výstřih, zdůrazníme pas. Jste ve svých šatech zcela ztracená. S Vaší štíhlou postavou nemůžete mít tolik záhybů a volánků! Jako většina Angličanek,“ pravila pohrdavě a kroutila u toho hlavou. „Potřebujete francouzský střih. V jednoduchosti je krása. Francouzi, ti umí oslavit ženské křivky!“

Trochu jsem se začervenala. Moje křivky zrovna oslavné nebyly. Moje hubená a nevýrazná postava s malými ňadry moc jedinců opačného pohlaví neokouzlila ani v mé době natož tady.

Gwendolyn zaujal náš rozhovor a při pohledu na hedvábí se jí rozzářily oči.

„Madame Fleur! Tu látku musím mít!“ zvolala horlivě a seskočila ze stupínku. Přitom málem porazila tři švadleny, které stály kolem ní a pracovaly na jejích objednávkách. Přistoupila k nám a pohladila látku. „Nádhera,“ pravila okouzleně.

Madame Fleur ji však modré hedvábí překvapivě vytrhla.

„Omlouvám se, slečno Swanová, ale tento satén si již objednala Lady Darlingtonová. A protože se jedná o látku z kolekce Dernière, nebude již k dispozici.“

 „Co prosím?“ pravila pohoršeně Gwendolyn a stáhla se.

Madame Fleur si jí nevšímala a otočila se ke své asistence. „Jacqueline, stáhni prosím toto éterické hedvábí z prodeje. A uprav můj rozvrh tak, abych osobně mohla pracovat na těchto šatech.“ V místnosti to zahučelo a švadleny si mezi sebou začaly špitat. Jestli jsem tomu porozuměla správně, tak už madame Fleur pouze navrhovala a šití nechávala na svých švadlenách. Když se osobně zapojovala do svých zakázek, pokaždé šlo o výjimečnou situaci.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Zvláštní, že se zaměřila zrovna na mě. Ale při dotčeném pohledu Gwendolyn, která házela bleskly na všechny strany, jsem byla ráda.

Když jsme odcházely z obchodu, madame Fleur mi slíbila, že mi róbu stihne ušít do soboty a nechá šaty speciálně zaslat přímo ke mně domů. Byla jsem z toho nesmírně vzrušená. Zato Gwendolyn pukala vzteky. Přišlo jí to jako drzost. Ale co, hlavu jsem si z toho nedělala.

Cestou zpátky jsme mezi sebou prohodily sotva pár slov. A ty její byly všechny kousavé. Nevšímala jsem si toho a spokojeně se usmívala z okénka. S blahosklonným rozloučením opustila náš kočár a já s Nancy se vydaly domů.

„Přijdeš mi jiná,“ promluvila zamyšleně a měla u toho podivně nakloněnou hlavu k rameni.

Rozbušilo se mi srdce, ale rychle jsem se uklidnila a naoko srandovně se zasmála. „Jakto?“

„Nevím. Od té nehody jsi úplně vyměněná.“

Začaly se mi potit dlaně. Spolkla jsem knedlík v krku a sklonila hlavu. „Něco se ti zdá.“

„Sotva. V životě jsem tě neviděla takhle mluvit s Gwendolyn. Vždycky jsem si říkala, kdy se jí konečně postavíš, ale pokaždé jsi jenom pokorně mlčela. Dnes to bylo ale jiné. A jsem na tebe moc hrdá.“ Pyšně se na mě usmála a já jí úsměv nejistě opětovala.

„To víš, třeba mi ta rána do hlavy minulý týden pomohla,“ pronesla jsem žertovně. Kdyby jen tušila, kolik pravdy se v té větě ukrývalo!

Zasmála se a poplácala mě po noze. „Ach drahoušku, ani nevíš, jak moc si přeji, abys byla šťastná. A kdybych věděla, že ti ta nehoda dopomůže k většímu sebevědomí, sama bych tě těmi dveřmi dávno praštila.“

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love knows no time - 3. kapitola: