Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovci - Nová generace 19. kapitola

Lovci - Nová generace 19. kapitolaV této kapitole se na okamžik vrátíme do večera, kdy Edward s Bellou přijeli do Seattlu a k rozhovoru, který následoval po jejich odchodu od Mooreových... A poté postupně navážeme na události minulé kapitoly.
To vše samozřejmě z pohledu Renesmée.

19. kapitola

Renesmée

Cítila jsem tátovo podráždění a maminu nejistotu. Ani jeden z nich nesnášel dobře, že jsem se do Jacoba zamilovala, ale máminy pocity navíc odrážely fakt, že po dlouhé době opět viděla svou první dceru.

„Co tě přimělo jet do Seattlu?“ zahájil náš rozhovor táta a snažil se zůstat klidný. Obvykle byl nejklidnějším členem rodiny, pokud bych nepočítala dědečka, ale teď to bylo o něčem jiném.

„Tvůj rozhovor s mámou,“ odvětila jsem pokorně a zhroutila se na pohovku, ze které jsem před pár okamžiky stáhla bílé prostěradlo. Vybavení v celém domě jimi bylo překryto, aby chránilo nábytek před nánosy prachu, jenž by se na něm zákonitě za ty dlouhé roky usadilo.

„Rozhovor?“ zopakoval po mě a na okamžik se zamračil. „Poslouchala jsi za dveřmi?“ podivil se v okamžiku, kdy mu došlo, jaký rozhovor mám na mysli.

„Nechtěla jsem. Vím, že to není slušné, ale když máma brečela, nedalo mi to a…“

„Proč jsi tedy potom hned odjela do Seattlu bez toho, aby ses zeptala, o čem jsme se bavili?“

„Napadlo mě, že byste mi to nevysvětlili, když jste se o Veronice do té doby nezmínili. Chtěla jsem ji poznat. Je to přece moje sestra,“ pokračovala jsem ve své obhajobě a tátovo zamračení trochu polevilo. I na mámině obličeji jsem zaznamenala něco jako úlevu a počínající úsměv.

„Nemyslíš si, že jsme měli nějaký vážný důvod k tomu, abychom ti o Veronice neřekli?“ Táta se však rozhodl, že to s ním nebudu mít jenom tak snadné. „Nebylo vůbec rozumné, že ses ji vydala hledat. Veronika patří k lovcům a kohokoliv, kdo není lidský, zabíjí…“

„Dost!“

Máma se rozhodla vstoupit do rozhovoru. Do téhle chvíle jenom pozorovala střídavě mě a tátu.

„Edwarde,“ pronesla už klidnějším hlasem, „je mi jasné, že máš o Renesmée obavy. I já je měla, když zmizela, ale nesmíš zapomínat na to, že toho hodně zdědila nejenom po tobě. Veronika zřejmě vůbec netušila, že je Renesmée jiná než každý jednotlivý lovec. Samozřejmě do té doby neslyšela o jiné ženské lovkyni, jelikož je to pořád u lovců dost výjimečné, takže nepovažovala za divné, že naše dcera neumí bojovat. To podstatné, co tím vším chci říct je to, že Veronika by jí nikdy neublížila, dokonce se jí ujala, jakkoliv to pro ni muselo být značně složité. Znám její povahu a…“

„Dobrá. S Veronikou máš zřejmě pravdu, co však její prarodiče?“ namítl okamžitě táta a já jenom mohla sledovat, jak se jejich pozornost stočila pouze na ně dva a něco o čem jsem neměla nejmenší tušení. Máma si při zmínce o Veroničiných prarodičích zlehka zkousla ret. Pokud jsem věděla, byla to malá upomínka na její lidství – tenhle ten lidský tik. Upír – vanilkový – dokáže mít ten nejlepší poker face na celém světě, pokud by chtěl, ale máma neměla potřebu před tátou nic hrát… Anebo ji jenom zaskočil svým dotazem.

„Priceovi se o Renesmée a jejím vztahu k Veronice nemusí vůbec dozvědět,“ namítla.

„A co náš příjezd do Seattlu?“

„Nekontaktovala jsem přece Veroniku dobrovolně. Bylo to vlivem okolností a to musí pochopit i oni, pokud se o nás vůbec dozvědí.“ Máma vypadala zničeně. Priceovi a něco, co se mezi nimi a jí odehrálo ještě před odchodem ze Seattlu a tudíž i před její proměnou, ji stále ještě trápilo. A z toho mála, co zatím bylo řečeno, jsem dokázala vydedukovat snad jen to, že to byli oni, kdo ji drželi od Veroniky daleko, ale proč?

Měla jsem najednou velkou hromadu otázek a tak jsem jenom zvažovala, jestli bych měla zůstat potichu sedět a poslouchat co se mimoděk dozvím nebo zda se pokusit opustit obývací pokoj a dopřát rodičům trochu soukromí, aby mi následně mohli všechno říct, až bude vhodná příležitost anebo tu byla ještě třetí varianta, že bych na ně vypálila všechny ty otázky, které mě trápily.

 Rozhodnutí se však učinilo samo v okamžiku, kdy jsem se nepatrně pohnula na pohovce. Zlaté oči mých rodičů se okamžitě stočily k mé maličkosti.

„O důsledcích našeho příjezdu do Seattlu zřejmě nemá smysl diskutovat zrovna teď. Uvidíme, jak se situace vyvine a podle toho se zachováme,“ poznamenal táta a trochu znaveně si promnul kořen nosu. Poté na mě upřel dost důkladný pohled. „Co je však potřeba probrat rovnou teď je fakt, že naše dcera začala chodit s tím čoklem,“ změnil téma a z hrudi se mu vydralo s posledním slovem i zavrčení.

Já v ten okamžik ztuhla a obávala se nejhoršího. Táta vypadal nebezpečně a nakonec bylo jenom dobře, že nás Jake nedoprovázel od Mooreových.

„Co tě to proboha napadlo?“ obořil se na mě a já se v ten moment toužila stát neviditelnou. Bez Jakea po mém boku jsem si připadala malá i přesto, že jsem o jeho citech věděla a ten otisk…

„Nemyslíš, že by ses měl pro dnešek trochu uklidnit, Edwarde? Děsíš ji,“ podotkla máma a přisedla si na pohovku vedle mě, aby mě mohla zlehka obejmout kolem ramen. „Povíš nám o Jacobovi?“ zeptala se mírně a tím, že mého přítele nenazývala čoklem jako táta, jsem se trochu uklidnila.

„Potkali jsme se náhodou na ulici. Ani jeden jsme pořádně nevěnovali pozornost tomu, kam jdeme a vrazili jsme do sebe. Polila jsem si tričko a Jake se nabídl, že mi zaplatí čistírnu a jako omluvu mě pozval na kávu, což jsem ale odmítla,“ – jak jsem vyprávěla, doslova jsem cítila, jak se tátovi ulevilo – „jelikož jsem pospíchala za Veronikou, takže jsem se s ním domluvila na večer. Měli jsme se potkat v baru, kde Veronika pracuje…“

Jen co jsem dodala informaci, že jsme se měli sejít později, viděla jsem, jak táta stiskl čelist. Můj vztah s Jacobem se mu vůbec nezamlouval.

„Je dobře, že ses rozhodla ho vzít někam, kde jsou lidé a ještě k tomu i někdo, koho znáš a kdo by ti mohl v případě problému pomoct.“ Máma mi zlehka přejížděla dlaní po paži a dodávala mi pocit klidu, který se však pohledem na tátu vytrácel.

„Nepoznala jsem, že je Jake měnič, dokud mě na to Veronika neupozornila. Nikdy jsem se s měničem přece neviděla, tak jak bych to mohla poznat? Veronika pak žertovala ohledně toho, že by ráda viděla jeho proměnu a že o něm víme jenom proto, že jsme obrovské fanynky nadpřirozena a jenom zkoušíme, kdo se chytí. Zoufale se snažila před Jacobem utajit existenci lovců…“

„To si dokážu představit. Ani netušíš, jak složité bylo něco takového utajit před tvým otcem,“ prohodila máma a přitom se uculila nad nějakou vzpomínkou.

„Od toho večera v baru jsme se viděli pak jenom dvakrát a potřetí až včera odpoledne, kdy jsem se dozvěděla o tom upírovi, který je schopný posílat lidi do minulosti a Jakea poslal zpět dokonce o dva tisíce let,“ uzavřela jsem své vyprávění a povzdechla si. Stále se mi nad tou skutečností, že Jake musel na naše rande čekat tak dlouho, svíralo srdce. Pro mě byl i týden moc dlouho, natožpak sto čtyři tisíce takových týdnů.

A jen co jsem zmlkla, táta spustil bandurskou. Jake se mu jako partner pro mě vůbec nezamlouval.

No a máma mlčela. Zvažovala jsem, jestli je to proto, že s otcem naprosto souhlasí nebo ho jenom trpně nechává vyzuřit, aby se pak postavila za mě. Nebyla jsem si jistá a v té nejistotě jsem se potácela ještě další hodinu, než se mi i přes tátova slova začaly klížit oči. Nad Seattlem tou dobou pomalu svítalo o já tím pádem probděla celou noc. Potřebovala jsem se vyspat.

„Jdi si lehnout, zlatíčko. Vezmi si kterýkoliv pokoj v patře po pravé straně,“ pobídla mě máma a já se zvedla, abych se odšourala z obývacího pokoje a našla si nějakou pohodlnou postel v tomhle naprosto neznámém domě.

 

Zdálo se mi o Jakeovi. Nebo abych byla přesnější o sobě na Jakeově místě. Na rozsáhlé znalosti z historie jsem byla ještě poměrně mladá, ale na druhou stranu jsem sdílela domácnost s nesmrtelnými upíry, kteří už něco zažili. Hlavně potom dědeček Carlisle, takže se to asi vykompenzovalo. Navíc – jakkoliv měli všichni v rodině vystudovaných aspoň deset vysokých škol a nesčetněkrát chodili na střední školu, pořád jsem s nimi zabředávala do diskusí o minulosti. Potřebovala jsem mít přece vzdělání náležité ke svému vzhledu mladé slečny, která se právě chystá na vysokou.

Proto mě taky v jednu chvíli naháněli po stepi Mongolové v domnění, že jsem jim roztrhala celé jejich stádo… Roztrhala? Matně jsem si uvědomovala, že na mém běhu je něco divného a až zpětně jsem si uvědomila, že jsem se ve snu do Jakea vžila trochu víc, než bych asi měla. Následně jsem se ztratila v Číně a podél pobřeží jsem se dostávala severněji až do Ruska a odtud přes Aljašku zpět do Ameriky. A jakkoliv mé putování mělo jistý směr, nejednou se tam objevila nějaká podivnost jako já na anglickém večírku z devatenáctého století, kde jsem tancovala s nějakou krásnou dívkou…

Byl to zmatek, ale ať už jsem se octla kdekoliv, pořád jsem měla divný pocit. Bolelo mě na hrudníku. Byla to taková tupá bolest, která jakoby rezonovala celým mým tělem…

Probudila jsem se pokrytá jemnou vrstvou lepkavého potu. Bylo odpoledne a Seattle se koupal ve slunečním světle. Velkým oknem z mého pokoje jsem mohla panorama toho města sledovat a trochu se jím i kochat – a za normálních okolností bych to i udělala – ale teď jsem na to neměla vůbec náladu. Lehkou deku jsem měla kolem sebe omotanou snad na čtyřikrát a z postele jsem doslova vypadla, když jsem se pokusila stanout.

V domě byl klid stejně, jako jsem byla zvyklá na Hawai. Upíři se vždy zklidnili, když jsem šla spát. Tentokrát mě však udivilo, že se mámě podařilo tátu přesvědčit, aby svou zlost krotil. Jenom myšlenka na tu noční tátovu přednášku mi na tváři vykouzlila hořkosladký úsměv. Pochopí někdy táta fakt, že můj vztah s Jakem jsem nijak neplánovala, ale jednoduše se to stalo? Navzájem jsme se do sebe otiskli a to prostě nešlo zrušit. Otisk není jenom nějaké obyčejné poblouznění a to by měl právě táta akceptovat.

„Dáš si lívance?“ zeptal se táta, když jsem následně vešla do kuchyně.

Přikývla jsem a rozhlédla se. Díky tomu, že byli upíři velmi tiší, těžko jste se jednoho nelekli, když se z ničeho nic objevil před vámi.

„Bella není doma, pokud se ji snažíš vypátrat,“ informoval mě táta a já opět přikývla a usadila se na barovou stoličku. Celý tenhle dům působil tak odlišně od toho, ve kterém jsem žila až doposud. Náš dům na Hawai byl domorodý. Tedy samozřejmě vybaven množstvím moderních věcí, ale i tak působil spíš jako dům co na Hawai prostě patří. Tenhle dům byl naplněn množstvím leštěného mramoru, kovu a skla. Samozřejmě to nebyly všechny materiály použité v domě, ale tyhle byly nejhojněji zastoupené.

„Šla na lov?“ zeptala jsem se v okamžiku, kdy přede mě táta položil hrnek s kouřícím se čajem a následně i talíř s hromadou lívanců. Asi nikdy nepřestanu obdivovat jeho schopnost vařit, i když nic z toho ani neochutná.

„Ne,“ odvětil táta a zněl podrážděně. „Jela do centra, chtěla si promluvit s Veronikou.“

„Aha.“ Kloudnější odpověď mě prostě nenapadla. „Veronika s ní asi nebude chtít mluvit. Nenese ten fakt, že jsme nevlastní sestry moc dobře,“ dodala jsem vzápětí.

„To, že jste nevlastní sestry, asi nebude ten problém. Myslím si však, že Bellino načasování není zrovna nejlepší, ale nemohl jsem jí v tom zabránit,“ odvětil a zněl trochu poraženecky. Že by včerejší hádka ohledně Jacoba následně vyústila v hádku mámy s tátou ohledně jejího předchozího života a minulé rodiny?

„Nakonec to ale pochopí – myslím tím Veronika. Potřebuje jenom čas a toho zatím moc nedostala. Vždyť o mámině novém životě ví sotva jeden den.“

„Řekl bych, že všichni potřebujeme trochu času na to, abychom si zvykli na nové uspořádání věcí,“ dodal zachmuřeně a já se raději nevyptávala. Nechtěla jsem se v tom šťourat, jelikož jsem měla dojem, že táta si pomalu začíná zvykat na myšlenku, že chodím s klukem, který je schopný proměnit se v obrovského vlka.

 

Když se máma vrátila, ani jsem se nemusela ptát, kde byla. Stačil mi jeden pohled, abych zjistila, že se pokusila urovnat věci mezi ní a Veronikou. A samozřejmě stačil právě onen jeden pohled, aby mi bylo jasné, že to neklaplo. Za tu krátkou dobu, co jsem měla možnost Veroniku poznat, jsem pochopila, že je paličatá jako mezek a bude potřeba skutečně velké množství času, než všechno bude opět v pohodě – přesně jak jsem řekla tátovi.

„Večer půjdeme k Teddovi, je potřeba, aby se naplánoval postup proti tomu upírovi,“ pronesla, když mě míjela a ani se na mě pořádně nepodívala.  Atmosféra v tomhle domě byla podivná. Nebyla jsem zvyklá na takovou ponurost. Strýček Emmett se vždy dokázal postarat o nějakou tu zábavu a ostatní mu při tom chtě-nechtě asistovali. Ale to co se tu dělo teď nemělo obdoby. Zvažovala jsem možnost, že bych šla za mámou a jenom tak ji objala, aby věděla, že tady pro ni jsem. Ačkoliv jsem vůbec netušila, co se před těmi dlouhými lety stalo, byla jsem si jistá, že mámino rozhodnutí nebylo tak sobecké, jak se v tuto chvíli jeví. Máma nebyla sobec a bylo mi jedno, co si o ní kdo myslí. Nakonec jsem ale nešla. Táta mě zastavil před dveřmi do pokoje a jenom mlčky zavrtěl hlavou. Domníval se, že máma potřebuje samotu a já se tomu tedy podřídila a vydala se do svého pokoje, kde jsem se konečně dala do vybalování všech svých věcí. Na dně tašky jsem pak zahlédla jedenu z Vereničiných dýk, kterou mi půjčila při posledním společném lovu.

Vzala jsem dýku do ruky a prohlížela si ji v rudých odstínech zapadajícího slunce. Jakkoliv jsem se ve zbraních nijak nevyznala, poznala jsem, že se jedná o skvělý kousek. Zlehka jsem si položila dýku na ukazováček v místě, kde se střenka pojila s jílcem a dýka zůstala nádherně vodorovná. Lovci potřebovali skvělé a přesné zbraně a rozhodně se nehází ničím lépe, než přesně vyváženým nožem.

Nějakou chvíli jsem se pak soustředila na ten kov v mých rukou. Bylo to tak jiné. Pořád jsem si nedokázala tak úplně zvyknout na skutečnost že v ruce držím zbraň, jenž dokáže někoho připravit o život…

Byla jsem tak soustředěná na tu dýku a její povrch lesknoucí se v posledních slunečních paprscích, že mě hluk ozývající se ze zbytku domu překvapil a trochu i vylekal tak, že jsem dýku málem upustila na zem. Naštěstí se tak nestalo a já dýku pouze schovala do jejího pouzdra a následně zastrčila za pas kalhot a přetáhla si přes něj tričko.

„Co se tady děje?“ zeptala jsem se, když jsem sešla po schodech z domu a v obývacím pokoji objevila mámu a tátou a rozbitý konferenční stolek.

„Nic se neděje. Všechno je v naprostém pořádku, zlato,“ ujistila mě máma a prošla kolem táty tak nasupeně, že jsem nestačila zírat. Najednou jsem měla pocit, jako by se jejich vztah otřásal v základech, které jsem považovala za nezničitelné. Neznala jsem mámin skutečný život před jejím příchodem k Cullenovým, ale měla jsem za to, že láska mezi upíry, mezi vanilkovými, je něco posvátného co je potřeba hýčkat. Nikdy bych neřekla, že dva zamilovaní jsou skutečně schopni pohádat se až tak, že dochází k ničení nábytku.

Chtěla jsem namítnout něco ve stylu, že už nejsem malá a poznám, kdy se něco děje, ale atmosféra panující v obývacím pokoji mě donutila tuhle poznámku spolknout. A jenom okamžik na to jsem následovala oba své rodiče před dům, kde jsem nasedla do vypůjčeného auta – nikdo zřejmě nepředpokládal, že se tu zdrží déle, takže podle všeho nemělo ani smysl další auto kupovat.

 

K Mooreovým jsme dorazili jako první. Vlastně jsme se přímo ve dveřích srazili s Kevinem, který se zrovna vracel z práce. A to srazili, jsem myslela doslovně. Vůbec nereagoval na naše auto, které zastavilo přímo u něj… A to si říká lovec, pche! I já bych v tuhle chvíli byla lepším lovcem.

„Kevine?“ oslovila ho první moje matka a mladý lovec zareagoval až nyní.

„Jste tu nějak brzy, ne?“ zeptal se a zvedl zrak k horizontu. Slunce se během naší cesty stáhlo zase o kousek níž, čímž prohloubilo stíny v ulicích, takže naši nemuseli čekat až do noci, aby mohli vyrazit nepozorováni do města. Tma se do města plíživě rychle vkrádala i tak, ale doma to prostě nebylo bezpečné.

„Říkali jsme si, že každá minuta bude pro naplánování akce dobrá,“ odvětila máma a nepatrně se usmála. Kevin přikývl a vedl nás do domu, kde to žilo obyčejným lidským životem. Kevinova máma byla v kuchyni, kde připravovala večeři, pan Moore seděl u stolu a četl si noviny a Sarah jsem slyšela z patra, jak něco zběsile píše na papír. Vůbec byste nehádali, že tahle rodina není tak obyčejná, jak se na první pohled jevila.

„Bello, Edwarde,“ pozdravil přes hranu novin Tedd mé rodiče, „zřejmě bych vás měl informovat o tom, co se během dne událo. Aby se věci nekomplikovaly víc, než už jsou,“ pronesl rozvážným hlasem a složil noviny napůl, „musel jsem místním lovcům říct o vaší přítomnosti ve městě. Nebyli z toho nijak nadšení, ale nakonec to museli akceptovat. Tedy až na jednoho. Dnes večer se k nám připojí Waikar Nasir. Nelíbí se mu, že byste s námi měli řešit problémy s tím upírem a chce vás tudíž mít pod dohledem.“

„Zníš dost mrzutě, mám tedy předpokládat, že se Waikar za ty roky nezměnil?“ zeptala se máma.

„Neměl jsem důvod měnit se,“ odvětil hluboký hlas za mými zády. Tak – tolik k mé předchozí poznámce, že bych byla lepší lovec než Kevin. Waikarova příchodu jsem si vůbec nevšimla.

„Waikare,“ prohodila máma mrzutě a mohla bych přísahat, že i ona byla Waikarovým zjevením se tady trochu vyvedena z míry. Z hodin s Teddem jsem moc dobře věděla, že Waikarova rodina patří mezi ty hodně dobré mezi lovci. Stále možná o něco lepší, než je Veronika a i tu jsem považovala za skvělou lovkyni. Proto mě zřejmě tohle všechno nemělo překvapit.

„Můžeme začít?“ zeptal se příchozí lovec, aniž by mámě nebo tátovi věnoval sebemenší pohled.

„Ještě nejsme všichni. Má dorazit ještě Veronika…“

Stačilo jenom sestřino jméno, aby Waikar protočil oči v sloup. Neznala jsem moc lovců, ale očividně zrovna tenhle neměl moc vyvinutý smysl pro rovnoprávnost. A když jsem se tak nad tím zamyslela hlouběji, asi to bude u většiny lovců podobné, vzhledem k faktu, že lovci-ženy jsou pouze u nás v rodině.

 

Ještě před Veronikou stihl k Mooreovým dorazit Jacob, který se chtěl našeho setkání účastnit a podle toho, jak se tvářil táta, tak i strávit se mnou nějaký čas. Když mi táta při mé snídani říkal, že všichni budeme potřebovat nějaký ten čas na akceptování nastalé situace, myslel tím i mého přítele a případná naše rande. A to jsem měla ještě na paměti fakt, že táta chce s Jacobem mluvit. Zřejmě o tom, kolik mi ve skutečnosti je let a jak moc výjimečná opravdu jsem. Jako by už tak mezi mnou a Jakem nebylo spoustu let, táta k tomu chtěl jistě přidat dalších deset. V horizontu tisíciletí nebylo deset let tolik, ale já to pořád tak počítat musela. Jake rozhodně nevypadal tak staře jak starý byl, ale to ostatně já taky ne…

Pomalu jsem se do svých myšlenkových pochodů začínala zamotávat a nadávala na dva úhly pohledu, které měly na celou tu věc vliv a jenž jsem oba chápala. Moc jsem tedy nesledovala události v, teď již přeplněném, domě Mooreových. Ne že by bylo moc co sledovat s ohledem na napjatou atmosféru, která mezi přítomnými panovala.  Stačil však jeden pohled na lovce, který stál bokem od ostatních, ramenem se opíral o zeď a ruce měl zkřížené přes hruď. Waikar byl důvodem onoho dusna.

Všechny si nás prohlížel takovým tím odsuzujícím pohledem a to ještě netušil, že já nejsem čistokrevný lovec, za kterého mě považuje. Ale ono to bylo možná takhle daleko lehčí.

Pozornost svému okolí jsem začala věnovat až v okamžiku, kdy ustal tlumený rozhovor mezi mými rodiči. Snažila jsem se odhadnout, jestli jsem náhodou nepřišla o něco podstatného, když jsem to uslyšela…

„Kráva jedna blbá… Tohle se může stát jenom mě! Jako malá holka…“

Vcelku rychle jsem pochopila, že se k domu blíží Veronika a její rozpoložení se od dnešního rána nijak nevylepšilo, ba dokonce bylo ještě horší, pokud jsem mohla soudit.

Do hajzlu!“

Mumlání a nadávky ustaly až v okamžiku, kdy Veronika došla k domu a před dveřmi se donutila aspoň trochu uklidnit hlubokým nádechem. Až poté sáhla po dveřích a vešla do domu. S očekáváním jsem sledovala prostor, kde se měla co nevidět objevit, abych zjistila, co se jí asi tak mohlo přihodit.

„Je to namyšlený kretén,“ pronesla bez pozdravu jen, co stanula mezi dveřmi do obývacího pokoje.

„Zřejmě máš na mysli někoho konkrétního, tak co kdybys nám řekla hezky od začátku, kdo tě takhle namíchl?“ pobídl ji Tedd klidně. Veronika se na něj podívala a skoro až zahanbeně na okamžik sklopila zrak.

„Promiň, máš pravdu,“ přitakala a já zírala. Tedd pro ni byl stále určitá autorita, přestože byla v hierarchii lovců na daleko vyšší pozici. Vera však nebyla tak nafoukaná jako Waikar.

„Předpokládám, vzhledem k tvému úboru, že jsi vyrazila na obchůzku a my tu tedy čekali zbytečně?“ přidal se ke kárání Veroniky právě Waikar, jenž si mou sestru nesouhlasně a zamračeně prohlížel.

„Nemyslím si, že se někdo prosil zrovna o vaši přítomnost zde,“ namítl Veronika a zpražila Waikara nenávistným pohledem. Její jiskra a bojovnost byla zpět. „Má předchozí slova byla mířena ještě k upírovi, se kterým jsem se před pár okamžiky potkala,“ odvětila uštěpačně.

Waikar se její odpovědi jenom ušklíbl.

„Co se stalo?“ zeptal se Kevin. „Obvykle po lovu nebýváš takhle naštvaná.“

„Obvykle se mi ty nepřirozené potvory podaří taky zabít. Tentokrát jsem však narazila na kreténa, kterého chceme všichni najít a s ním se Jacob zná,“ pronesla a stále vypadala vytočeně.

„Ale… vždyť tě neposlal do minulosti,“ zamumlala jsem zmateně.

„Ne, očividně si totiž užívá chaos, který mezi lovci způsobil a je zvědavý na to, co hodláme podniknout,“ namítla.

„Tak to abychom konečně začali vymýšlet plán, abychom toho nepřirozeného nezklamali,“ zabručel Waikar s trochu sarkastickým tónem, ale nakonec všichni udělali přesně to, co řekl. Bylo potřeba vymyslet plán.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovci - Nová generace 19. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!