Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loutkařka - 5. kapitola

21.12.2013 (08:00) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1743×

Edward

Mezitímco byl Carlisle v lese, přišel Demetri. Nechtěl mi nic říct, ale pak si ukázal na spánek a já pochopil. V hlavě se mu opakovalo pořád dokola pár číšel. Bylo to telefoní číslo. Prý mám někde v soukromí zavolat a nikomu nic neříkat. S tímhle zase zmizel, ale stačil mi ještě v myšlenkách říct, že mám jeho návštěvu nějak zamluvit. S Demetrim jsem nebyl zrovna kamarád, ale něco mi říkalo, že bych ho měl poslechnout.

„Co tu dělal Demetri?“ zeptal se Carlisle, jen co vstoupil do domu. Za dvě třetiny sekundy jsem stál u něj. Tvářil se mrzutě a velmi překvapeně.

„Demetri? Nic. Jen šel kolem a ptal se na tebe, ale řekl jsem mu, že nejsi doma. Prý ho poslal Amun. Někdy by si s tebou chtěl promluvit o Isabelle.“ To nebyla tak docela lež. Demetri Amunovi pochopitelně řekl, kam má namířeno, takže toho Amun využil. To nám to ale hezky hrálo do karet.

„Aha...“ protáhl Carlisle to jedno krátké slovo. Znělo to ještě víc překapeně, než se tvářil.

„Hele, Carlisle, myslím, že půjdu na lov.“ Přikývl.

Z domu jsem zmizel, jak nejrychleji to šlo. Běžel jsem hluboko do lesa a velkým obloukem se vyhl Jasperovi s Alicí. Nepotřeboval jsem, aby o mně věděli. Zastavil jsem se na jedné rozkvetlé louce, posadil se na pařez a vyťukal do mobilu číslo. Hned na první zazvonění to dotyčná osoba zvedla.

„Ano?“ ozvalo se. To byl Isabellin hlas!

„Isabello, proč jsi ke mně poslala Demetriho s tvým číslem?“ vypálil jsem první otázku, která mě napadla.

„Ano, taky tě moc ráda slyším. A ano, mám se fajn,“ zamumlala sarkasticky, ale byl z toho slyšet smích. „Chtěla jsem si s tebou zavolat, ale přece o tom nemusí vědět celá tvoje rodina, no ne? Takže koukám, že Demetri za tebou přišel hodně rychle,“ zasmála se a odpověděla mi na moji otázku.

„Ano,“ přitakal jsem.

„Zlatíčko Dem,“ odpověděla a mně se z krku vydralo zavrčení, až mi hruď zavibrovala. Co to dělám?

„Ale, ale... Snad bys nežárlil,“ zasmála se znovu Isabella. Na Volturiovou byla hodně veselá.

„Ne, to ne. Já mám hlad a zrovna ke mně přivál vítr pach medvěda,“ zalhal jsem. Jediné štěstí, že to po telefonu nepozná.

„Tak proč tu se mnou ztrácíš čas?“ namítla.

„Protože ti to dlužím. Odešli jsme jen tak bez rozloučení,“ plácl jsem první věc, která mě napadla.

„Ano, celkem jsem se urazila. Myslela jsem si, že mě máš rád, ale ty si jen tak sbalíš kufry a zmizíš,“ zafrkala naoko uraženě.

„Jak to můžu odčinit?“ zašeptal jsem sametově a čekal, kdy ten nápor nevydržím a začnu se smát na celé kolo.

„Přijeď za mnou, stýská se mi po tvé společnosti,“ zapředla medovým hláskem.

„Isabelle Volturiové se po někom stýská? A zrovna po mně? Jsem poctěn.“

„To bys teda měl být. Mně se jen tak nikdo pod kůži nedostane. Ty a Heidi jste jediní.“

„Tak já za tebou přijdu, ano?“ navrhl jsem, aniž bych věděl, co to vlastně dělám. Vylítlo to ze mě automaticky.

„Dobrý nápad, Edwarde, ale co řekneš ostatním?“ zeptala se se zájmem.

„Řeknu, že jedu navštívit upíry z Denali,“ odpověděl jsem.

„A to bys jim kvůli mně lhal?“

„Ne, na chvilku se tam vstavím. Pak pojedu za tebou.“ Měl jsem Isabellu vážně rád, ale ani kvůli ní bych své rodině nelhal.

„To se zase načekám,“ zabědovala uraženě.

„Kašlu na auto, vezmu si akorát doklady a poběžím. Zatím,“ rozloučil jsem se a zavěsil.

Pomalu jsem se šněčil domů a přemýšlel. Proč jsem kvůli Isabelle tolik nadělal? Byla to jen další upírka. Jedna z milionu. Ano, sice teď byla vládkyní upírů a svrhla Ara z trůnu, ale i tak. Jediní upíři, na kterých mi záleželo, byli upíři z Denali a především moje rodina. S každým jsem měl nějaký ten vztah. Carlisle mě proměnil, přestože jsem upírství nesnášel, kousek mého já mu byl vděčný. Kdyby to neudělal, nikdy bych nepoznal tak úžasné „lidi“. Esmé pro mě byla jako druhá matka a Rosalie... Carlisle si nejdřív myslel, že by Rose mohla být moje družka, takže jsme spolu zažili pár rande a pěkných chvilek. Ovšem to nebyla ta prává láska. S Emmettem jsme se vždycky rádi... škádlili se? Nevím, jak to popsat. A Alice... Ta mi zabrala pokoj, což jsem jí ještě teď neodpustil, ale tohle byl jiný dům. Náš nejoblíbenější. A pak je tu taky Jasper, který mě naučil bojovat a byl mi oporou v dobách, kdy mi otcovské rady Carlislea nestačily. Sám ovšem do teď bojuje sám se sebou, protože je vegetariánem nejkratší dobu. Když jsem nad tím tak přemýšlel, všechny jsem nekonečně miloval. Byli má rodina, tak proč vyvádím kvůli Isabelle? Na tuhle otázku jsem nebyl schopen odpovědět.

***

Když jsem Carlisleovi řekl, že půjdu na delší návštěvu k Denaliovým, souhlasil. Prý mi změna prostředí prospěje. Ale něco mi v jeho pohledu nesedělo. Nevěděl jsem co. Prostě jsem to nechal být. Oblékl jsem si zimní bundu a vyrazil. Běžel jsem velmi rychle, a když jsem byl za hranicemi Kanady, usmíval jsem se. Cestou jsem si ještě zalovil a uhasil tak žízeň velkým medvědem a pumou. Hned jsem si vzpomněl na ten upíří bar ve Volteře.

„Isabello, dlouho jsem tě neviděla. Dáš si...“ usmála se barmanka. Tahle měla dlouhé černé vlasy a pleť olivově zbarvenou. Nejspíš pocházela z Egypta.

„A pozitivní,“ odpověděla Isabella. Heidi kývla, že chce to samé, co její paní. To bylo ale divné slovo. Něčí paní. Zamrazilo mě.

„A ty, vegoši?“ Barmanka se otočila na mě.

„Máte?“ zeptal jsem se.

„Přes lišku až po medvěda. Dle potřeby,“ odpověděla a zazubila se.

„Pumu,“ odpověděl jsem na její otázku. Přikývla a odcupitala někam do skladu. Zvířata asi nečepovali.

„Sorry, vegoši, ale všechna zvířata nemáme na skladě živá, takže tohle je mrtvá krev,“ zamumlala a po desce barového stolu mi poslala skleničku.

Zubil jsem se na okolí jako pitomec a běžel, co nejrychleji jsem dokázal. Pravda, byl jsem nejrychlejší v rodině. Neznal jsem nikoho rychlejšího, dokonce jsem dokázal předhonit i novorozeného. Podíval jsem se za sebe a všiml si tří patníků. Hranice Aljašky. Konečně jsem byl zase na půdě, která náležela USA. Miloval jsem Ameriku a USA bylo moje nejoblíbenější místo. Jako člověka mě můj otec vedl k tomu, ať miluji svoji zemi a bojuji za ni tělem i duší. Zbývalo tak málo času a nebýt té odporné chřipky, nastoupil bych do armády. Byl jsem mladý a hloupý, takže jsem se tam přirozeně těšil.

„Ahoj, Edwarde, dlouho jsem tě neviděla,“ zapředla Tanya, která se ke mně náhle připojila.

„Taky tě zdravím, Tanyo. Co tu děláš?“ zeptal jsem se a mírně se usmál. Měl jsem Tanyu opravdu rád, ale ona se mě již několik let snažila dostat. Nemilovala mě, přesto jsem byl jejím cílem. Chtěla se mnou chodit a mít nějaký vztah. Z nějakého mně neznámého důvodu mnou byla poblázněná. A přitom bylo tolik jiných upírů, kteří by si s ní rádi vyšli. Byla opravdu krásná.

„Carlisle volal s tím, že nás přijdeš navštívit. Šla jsem ti naproti,“ usmála se a odhalila tak dvě řady dokonalých zubů.

„Aha,“ zněla má odpověď. V duchu jsem si oddychl, že jsem se rodině nerozhodl lhát úplně. To by Denaliovi koukali, že Carlisle volá a já nikde.

„Jsi tu docela rychle. Dva dny – to ses musel hodně těšit, co?“ zasmála se a společně jsme se zastavili před jejich domem. Byl hodně podobný tomu našemu, protože ho navrhovala Esmé. Byl to takový její koníček. Šlo jí to.

„Vítej, Edwarde, dlouho jsme se neviděli,“ usmál se na mě Eleazar a poplácal mě po rameni. Úsměv jsem mu oplatil.

„Ahoj, Edwarde,“ přivítala mě pro změnu Carmen a objala mě. Pak se ke mně přihnala Kate s Irinou a každá mi dala pusu na tvář. Tanya to udělala taky, aby náhodou o něco nepřišla.

„Rád vás zase všechny vidím,“ usmál jsem se vřele.

Irina mě chytila za pravou ruku a Kate za levou. Tanya šla naštvaně za námi. Všechny tři sestry Denaliovy se mnou neustále laškovaly a flirtovaly, ale Kate s Irinou to nebraly tak vážně. Prostě to pro ně byla obyčejná zábava. Nic víc.

„Prý jste byli nedávno ve Volteře. Jaká ti přišla Isabella?“ zeptal se mě Eleazar, když jsme si všichni společně sedli v obývacím pokoji. Tentokrát Tanya vystrčila Kate a sedla si vedle mě místo ní.

„Úžasná,“ vyhrkl jsem a byl z toho stejně tak překvapený jako ostatní. „Tedy... Myslím to jinak, než to vyznělo. Připadá mi prostě úžasná, protože její otec je Aro a vychoval ji podle obrazu svého a ona... Prostě se mu vzepřela, svému vlastnímu otci, a bojuje proti tomu, co dělal on,“ vysvětlil jsem to tak, jak jsem to cítil.

„Já si to nemyslím, akorát ho uvěznila a převzala od něj otěže. Nic víc v tom není,“ nesouhlasila Tanya.

„Vy jste tam byli jen na jeden den – stejně jako ostatní. Ale my, protože jsme po nich druhý největší klan, jsme tam strávili nějakou dobu. Navíc se Carlisle s Isabellou zná dobře. A já jsem měl šanci s ní být trochu toho času a ona... Navenek to vypadá, že je stejná jako Aro, ale tak to není. Má jinou strategii a vůbec...“

„Takže ty víš něco o jejích plánech?“ zeptal se mě se zájmem Eleazar.

„Ne, jen vím, jaká ta volterská královna je,“ odpověděl jsem. Sice jsem o její strategii něco málo věděl, ale nehodlal jsem to vykládat na každém rohu. To teda ne.

„Hele, nezamiloval ses nám do ní náhodou?“ zabručela Kate a bojovně si založila ruce na prsou.

„Zbláznila ses?“ nesouhlasil jsem.

„Já nevím, ale básníš tady o ní... Jako o nějaké bohyni!“ přidala se i Irina a Tanya přikyvovala.

„Hezká a chytrá sice je, ale bohyně ani náhodou. Co s váma je?“ odpověděl jsem jim a to už jsme na sebe všichni zvyšovali hlas.

„Tím chceš snad říct, že my jsme hloupé?“ nedala se Irina.

„Tohle poslouchat nebudu,“ zamumlal jsem a vystřelil z domu jako raketa. Ještě jsem Eleazarovi a Carmen stihl říct tiché nashledanou, ale než stihli zareagovat, byl jsem pryč. Brzy mě ovšem Tanya dohonila. Asi jsem běžel moc pomalu.

„Kam jdeš?“ ptala se.

„Domů.“

„Teď lžeš,“ konstatovala pravdivě.

„Nelžu,“ odporoval jsem.

„Ale no tak, Edwarde, ty nejsi takový. Nepoběžíš hned domů, aby ses vyplakal mamince a trucoval. To nejsi ty.“ Hej, kdo tady umí číst myšlenky?!

„Tak kam teda jdeš?“ zkusila to znovu. Zastavil jsem a zaposlouchal se. Nikdo z ostatních nás nemohl slyšet.

„Slíbíš, že to nikomu neřekneš, a kdyby se někdo ptal, klidně budeš lhát?“ zeptal jsem se úplně vážně a zpříma se jí díval do očí. Hledal jsem v nich pochybnosti nebo strach, ale nenašel jsem ani jedno.

„Dobře, ale varuju tě, Edwarde, jestli jedeš v něčem zlým, tak si mě nepřej!“ řekla a pohrozila mi prstem.

„Volala mi Isabella a já za ní pojedu do Volterry,“ řekl jsem jí pravdu. Nebyla překvapená.

„Zvláštní je, že mě to ani nepřekvapuje. A teď popravdě – miluješ ji?“

„Ne.“

„Hm... Nevím, proč tam za ní jedeš, když ji nemiluješ, ale že jsi to ty... kryju ti záda,“ usmála se a mrkla na mě jedním okem.

„Díky,“ poděkoval jsem a vtiskl jí pusu na tvář. Pak už jsem jen zapojil nohy a rozeběhl se do New Yorku, kde jsem si hodlal koupit letenku do Itálie.

Evropa volá!

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loutkařka - 5. kapitola: