Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loutkařka - 2. kapitola

01.09.2013 (07:00) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1527×

Edward se pořádně zaposlouchal, aby mohl co nejlépe splnit můj rozkaz. Kdyby ho takhle viděl někdo z jeho rodiny nebo někdo úplně cizí, myslel by si, že je v tranzu.

„Slyším tvůj a můj dech, jak hučí lednička, jak se mi rty třou o sebe. Slyším, když jeden z nás mrkne, když krev ve skleničce zašplouchá a...“ Dala jsem mu ukazováček na rty. Tohle mě nezajímalo.

„Ne, Edwarde. To slyším taky. Mě zajímá, jaké slyšíš myšlenky. Myšlenky tvojí rodiny. Přece je slyšíš i přes odzvučnění, ne?“ sladce jsem se usmála, abych sílu daru ještě zvětšila.

„Carlisle s Jasperem a Rose myslí na to, jestli proti tobě nemají něco udělat a nebo tomu nechat volný průběh. Emmett si v duchu stěžuje, že to tu je jako ve vězení, a Alice doufá, že se tu dlouho nezdržíme. A Esmé si myslí, že by ses měla raději stáhnout. Aby se ti ještě něco nestalo,“ odpověděl a poté párkrát zamrkal. Udiveně se na mě podíval.

„Co to bylo?“

„Nic. Normálně jsem se tě na něco zeptala. A ty jsi mi odpověděl,“ zalhala jsem. „Víš, já potřebovala vědět, co si o mně tvá rodina myslí. Trošku mi nahání strach,“ zakňourala jsem hraně, ale něco na tom strachu bylo. Byla to velká rodina a Carlisle s Arem vycházel. Několik let – pokud je mi známo – tu dokonce přebýval. Měla bych se bát.

Edward

Už jeden dlouhý týden jsme byli hosty ve Volteře. Alice a Rosalie začaly brzy kňourat, že chtějí domů. Emmett by se tam taky nejraději vrátil, ale Carlisle protestoval. Nikdo nevěděl, proč tu chce nadále zůstat. Kromě mě, ale za to mohl můj dar. Carlisle si chtěl Isabellu pohlídat. Věřil jí, ale ne natolik, aby si v klidu zbalil kufry a odjel. Byla mladá a nezkušená. Tolik se toho mohlo stát.

Jasper taky neskákal dva metry vysoko, i když by dokázal vyskočit víc, ale věřil Carlisleovu úsudku. Navíc neustále kontroloval náladu každého upíra, okolo kterého prošel. Byl jako chodící náladoměr. A když se mu něco nezdálo, změnil to. Nebo mi v mysli řekl, ať to prověřím. Já to dělal jenom proto, že mě o to žádal bratr.

Ale mně nevadilo tu být. Docela jsem se rozmazlil. Nemusel jsem s ostatními chodit někam daleko na lov, protože mě Isabella často zvala k sobě do pokoje na skleničku. Znělo to vtipně, ale vážně to tak bylo. Ona mě pozvala, zašel jsem k ní, dali jsme si pár sklenek krve, poklábosili a já zase odešel. Když to ostatním začínalo být divné, Isabella mě vždycky zabalila do štítu a v myšlenkách mě pozvala k ní.

To už nikomu zvláštní nepřišlo. Prostě jsem na chvilku zmizel a pak se zase někde objevil. Každý se vždycky někde potuloval, protože pro nás bylo nesnesitelné vydržet jen tak mezi čtyřmi stěnami čtyřiadvacet hodin. Upír má sice času nazbyt, ale to neznamená, že se nám nicnedělání líbí.

„Vážně nechceš zkusit lidskou? Zvířecí krev je strašně odporná a tady ti ji navíc můžu podávat pouze bez života. Mrtvou,“ zašklebila se Isabella.

„Ne.“

„Přimíchala bych ti tam zvířecí. Víc zvířecí než lidské,“ zkoušela to dál.

„Ani nápad.“

„Ježiši, jedna sklenka by tě nezabila. Stejně je ta krev taky mrtvá. Jedna malá sklenička by ti oči nezměnila. Nikdo by nic nezjistil.“ Máš to marný, holka, copak nerozumíš slovu ne?

„Stejně nechci,“ odporoval jsem dál. Zafuněla a svěsila ramena. Konečně jí to došlo.

„Proč mě k sobě pořád zveš?“ položil jsem jí otázku, která mě už dlouho tížila.

„Protože tě mám ráda, jsi hodně zajímavý upír. Musím tě prozkoumat,“ zasmála se a prohlédla si mě od hlavy až k patě.

„Tak to jsem poctěn,“ zasmál jsem se s ní.

„To bys měl být, Edwarde. Dceři Ara Volturi se jen tak někdo pod kůži nedostane,“ pronesla a zamávala si skleničkou před obličejem.

„Ty jsi snad opilá, nebo co,“ zasmál jsem se tomu gestu.

„Upír se nemůže opít. Ani krví. To tě Carlisle nenaučil? To už by byl Caius často namol. Ze začátku musel být pořád nasycený, aby se mnou vydržel dlouhou dobu v místnosti. I poloupíří krev mu dělala menší problémy. Heidi neustále chodila na lov, dokud se některým upírům – včetně něho – nezačla krev valit z očí, úst a dokonce někdy i z nosu a uší.“ To muselo vypadat vážně nechutně.

„Jaké vůbec bylo tvoje dětství? Každý upír musel prožít nesnesitelný první rok, ale pak už to bylo v pohodě. Jaké bylo poloupírství?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála.

„Vlastně jsem měla celkem pestré dětství,“ prohlásila a zamyslela se. „Aro mi nejdříve pořídil chůvu. Biancu. Myslel si, že pro mne bude nejlepší, když mě odchová člověk. Matku jsem nikdy nepoznala. Zemřela při porodu. Všichni se domnívali, že když jsem měla vysokou tělesnou teplotu, bude mi upíří ledová nepříjemná. Jenže já nebyla zrovna hodná holčička,“ zasmála se.

„Párkrát jsem Biance ukousla prst, a přestože jí ho Carlisle zase přišil, bála se, že se to bude opakovat a jednou to už spravit nepůjde. A když jsem vypadala na pět, vysála jsem ji. Prostě mě to ovládlo. Carlisle mě pořád prohlížel a vyptával se, jak se mám. Corin na mě díky štítu neměla žádný vliv, takže mě královny učily etiketu a správné chování. A takhle jsem vyrostla. Aro si mě celkem rozmazlil,“ dopověděla mi svůj příběh o dětství.

Zamyslel jsem se. Tolik toho neviděla. Tolik toho neznala. Ano, sice měla všechno prostudované, ale třeba nikdy v životě nebyla někde venku.

„Nechtěla by sis vyrazit ven?“ zeptal jsem se, aniž bych věděl, co dělám. Isabella se usmála a stiskla mi ruku.

„Ty si očividně myslíš, že jsem nikdy nebyla mimo tenhle hrad. Mýlíš se.“

„Hm.“

„Pojď, ukážu ti jeden úžasný bar,“ zašvitořila a usmála se.

Bar?

Kapitolu bych chtěla věnovat KateDenali11 za povzbudivý komentář a pak také úžasné Myfate. V příští kapitole nás čeká bar. KPT...

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loutkařka - 2. kapitola: