Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 7. kapitola

05.08.2009 (12:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5303×

7. kapitola – Příjemná procházka

Pohled Belly

Hned, jak jsem dohrála písničku Kiss me, se ozval veliký a bouřlivý potlesk.

„Díky… tak jakou si dáme teď?“ zeptala jsem se svých diváků, kteří začali křičet všelijaké názvy písniček. Porozhlédla jsem se kolem sebe a usmála se. Pak jsem se koukla na Edwarda a já hned věděla, jakou písničku zazpívám.

„Ok, takhle bychom se nedomluvili,“ zasmála jsem se a lidi se trochu zklidnili.

„Tak za prvé prosím něco na pití a za druhé…,“ lidi se rozesmáli a já s nimi. „Za druhé budu potřebovat kluky z kapely,“ pokračovala jsem, když smích utichl. Pět kluků se shluklo kolem mě.

„Znáte písničku Hot od Avril?“ zeptala jsem se jich a oni přikývli. „Ok, takže kluci půjdou k normálním kytarám a…,“ začala jsem, ale Max, kluk který hrál na bubny mě přerušil. „My víme co dělat,“ utěšil mě a já se na něj usmála.

Kluci, kteří hráli na kytaru si vzali taky dvě barové židle a sedli si vedle mě.Kluci začali hrát a lidi začali tleskat. Přestali však hned, jak jsem pronesla první slova písně.

(!Písnička!)

„I wanna lock you up in my closet

when no one's around
I wanna push your hand in my pocket

because you're allowed
I wanna drive you into the corner

and kiss you without a sound
I wanna stay this way forever

I'll say it loud“

Všichni, nejen ti, co byli na tanečním parketě, ale i ti, co seděli, se začali hýbat do rytmu. Já se do písničky vžila a většinou jsem se dívala na jednoho člověka-upíra – Edwarda. Ten se zas díval na mě.

„You make me so hot
Make me wanna drop
It's so ridiculous
I can barely stop
I can hardly breathe
You make me wanna scream
You're so fabulous
You're so good to me baby, baby
You're so good to me baby, baby

I can make you feel all better

just take it in
And I can show you all the places

you've never been
And I can make you say everything

that you've never said
And I will let you do anything

again and again

Now you're in, you can't get out“

Pár lidí začalo při refrénu zpívat se mnou a já je při tom nechala – řekněme, že jsem je ještě povzbuzovala. Úsměvy jsem házela na všechny strany, i když jsem nechtěla, ale to jsem prostě byla já. Každou minutu jsem ses na něj aspoň chvíli podívala. Dalo by se říci, že to zpívám jemu, ale nechtěla jsem si to připustit. Přišla moje oblíbená část z písničky.

„Kiss me gently
Always I know
Hold me, love me
Don't ever go
Ooh, yeah yeah“

Při této mini sloce jsem se celou dobu dívala do Edwardových zlatavých očí a on zase do mých. Nevím, jestli si tyto vzal osobně, já je však myslela.

Tušila jsem však, že by si nic nezačal něco s takovou jako jsem já – vlastně, taková jako jsem já není. Každá holka je víc holka, než jsem já. Tak proč by si měl začít s holkou, která nosí klukovské oblečení a v holčičím světě se vůbec nevyzná?

Zazpívala jsem poslední refrén a hned, jak kluci dohráli, znovu všichni začali tleskat, nadšeně pískat a křičet. Jako jsem si zacpala uši a začala se smát. „Díky, a díky kluci,“ otočila jsem se na kapelu a kluci se jen usmáli.

„Chcete ještě něco nebo mám pro dnešek končit?“ zeptala jsem se jakoby nic a lidi začali šílet a křičet na protest.

„Dobře, dobře, tak ještě jednu, ale poslední,“ přikývla jsem s úsměvem a přemýšlela, jakou zvolím písničku. A pak jsem si vzpomněla na svoji oblíbenou – Amaranth od skupiny Nightwish.

Kluci mi pomohli odnést židle a pak jsem si vzala elektrickou kytaru. Jako před tím, i teď jsem do kytary zapojila zesilovač. Martin, který hrál na klávesy začal a pak jsem se k němu ostatní hudebníci přidali.

„Baptised with a perfect name
The doubting one by heart
Alone without himself“

Začala jsem zpívat a vlasy mi spadly do tváře…  Přes vlasy jsem pozorovala struny, jestli dobře hraji akordy, lidi, kteří mě nadšeně poslouchali a pak Edwarda, který se na mě neustále díval. Do písničky jsem se zase vžila…

„You believe but what you see?
You receive but what you give?

Caress the one
The never-fading rain in your heart
The tears of snow-white sorrow
Caress the one, the hiding Amaranth
In a land of the daybreak“

Lidi hltali každé slovo, které jsem vypustila z úst a začali poskakovat do rytmu hudby, písničky. Refrény zpívali se mnou a já je jako vždy plně vnímala. Diváci a posluchači jsem velice důležití, když stojíte na pódiu, protože od vás se něco očekává a vy musíte diváky oslnit, oslovit, překvapit… Pak přišel poslední před refrén a refrén a já jako vždy do toho vložila vše…

„Reaching, searching for something untouched
Hearing voices of the never-fading calling

Caress the one
The never-fading rain in your heart
The tears of snow-white sorrow
Caress the one, the hiding Amaranth
In a land of the daybreak“

Poslední tóny a slova dozněli a lidi zase začali nadšeně tleskat, poskakovat a křičet.

„Díky za celý dnešní večer, byli jste úžasní,“ poděkovala jsem jim a pak se otočila na kluky v kapele a i těm poděkovala. Uklidila jsem kytaru a davem běžela ke svým dnešním hostům.

Cestou mě lidi zdravili, chválili, popleskávali po zádech a mnoho dalšího, než jsem konečně dorazila ke stolu.

Sedla jsem si vedle Freda, který mi podal sklenici minerálky. Prosebně jsem se na něj koukla, ale on zavrtěl hlavou. „Zase se opiješ… Stihla si se opít všechny dny, co jsem na lodi.“ A já mu dala za pravdu.

S Cullenovými jsem si povídali o všem možném. Carlisle tomu nemohl uvěřit a tak jsme jim popsali moje dětství. Nahnula jsem se k Edwardovi, který seděl naproti mně.

„Nechceš se jít projít?“ On se usmál a přikývl a tak, aniž by si toho od stolu všiml, jsem vyšli ven.

„To místo…to místo je bláznivé,“ vydechl, když jsme vyšli ven. Jen jsem se usmála. „Vždy je to tam takové?“

„Jo a někdy i lepší, podle toho jak se lidi odvážou, ale musím ti říct, že tihle lidé si umí užívat života,“ přikývnu.

„Vždyť ti si ho taky užíváš, nikdy jsem takového, jako jsi ty nepotkal,“ namítnul a já se jemně začervenala – ano, někdy jsem se začervenala, ale zas tak strašné to nebylo…

„A jakého, jako jsem já?“

„Jsi jiná než ostatní, bereš život takový jaký je a nesnažíš se na tom něco měnit a všechny překážky a nepříjemnosti řešíš s úsměvem a klidně… Je ti jedno, co si ostatní myslí, jak vypadáš, jsi milá a starostlivá, někdy možná trochu i výbušná (pousmála jsem se, vím co myslel – ten den, kdy jsem do něj, nebo on do mě, to je jedno, vrazil a já na něj vyjela) a zastaneš se přátel. Máš vlastní názory na věci, lidi, ať jsou jakékoliv… Opravdu jsem nikoho takové nepotkal,“ zamyslel se a díval se do země.

„A já zase nepotkala takové kluka jako jsi ty,“ zašeptala jsem a my se objevili na zádi lodi. Oba jsem se opřeli o bílé kovové zábradlí a pozorovali oceán.

„Jsi pravý opak toho, co jsem já – jsi vychovaný, slušný, máš o všem přehled, ty víš, co si lidi myslí, jsi gentleman a jsi schopný vyslechnout ostatní… a jsi vysoký,“ zasmála jsem se a on se mnou. Chvíli bylo ticho, to jsem však prolomila. „Řekni mi svůj příběh,“ požádala jsem ho a koukla se do jeho očí. Chvíli jsem si vzájemně dívali do očí, pak vzdychl a začal.

Celou dobu jsem ho pozorně poslouchala. Nevypadal zrovna dvakrát šťastně… Když skončil, zadíval se na oceán.

„Jsme stejně staří,“ pousmála jsem se, aby se usmál… Usmál se, usmál se krásným pokřiveným úsměvem. „Takže Carlisle stvořil celou vaši rodinu?“ zeptala jsem se.

„Ano i ne, kromě Alice a Jaspera, kteří se k nám připojili, proměnil všechny… Neudělal by to však těm lidem, kteří mají na vybranou,“ přikývl a koukl se na mě.

„Měl by si být šťastný, že máš rodinu, která tě má ráda. Že máš rodiče, i když jsem nevlastní,“ povzbudila jsem ho. „Koukni na moje… Mamka radši položila svůj život, abych mohla spatřit tento svět… a táta… Táty jsem viděla jen jednou. Tenkrát jsem si to setkání představovala trochu více důstojnější, dopadlo však úplně jinak,“ zavzpomínala jsem a bodlo mě u srdce. Svého otce jsem často proklínala, ale mámu jsem obdivovala a milovala.

„Máš ale Freda, ne?“ vyruší mě z mého přemýšlení Edward.

„Ten mi však nenahradí matku a otce,“ vyjedu nechtěně. „Promiň, jen jsem se zamyslela,“ začala jsem se omlouvat on jen zavrtěl hlavou. „Promiň, nevím jaké to je, když nemáš rodiče, já je měl vždy, aspoň jednoho.“ Zadívala jsem se na oceán.

„Máš větší štěstí, než si myslíš a vůbec si to neuvědomuješ,“ zašeptala jsem a dál se dívala na velkou louži. „Měl by si oči otevřít dokořán, než bude pozdě,“ poradila jsem mu, ale nepodívala se na něj. Opravdu si neuvědomoval, co má, neviděl kolem sebe svoji rodinu, která se o něj starala.

„Myslíš?“ zeptal se a já přikývla. Obloha zčernala a objevily se první hvězdy. Zadívala jsem se na oblohu.

„Čekáš, až spadne hvězda?“ zeptal se potichu.

„Ne, na to nevěřím. Vždy si musíš přát něco, co se splnit může,“ zavrtěla jsem hlavou.

„A co by sis přála, kdyby sis mohla přát cokoliv?“

„Aby tu byla máma,“ hlesla jsem a znovu na mě padl smutek.

„Řekni mi něco o tvé matce,“ požádal potichu.

„Byla velmi milá a hodná, prý se ji velmi podobám, mám její krásu, jak říkal Fred, ale podle mě byla máma o hodně hezčí než já. Ke všem byla přátelská a snažila se druhým pomoci a věřila jim. Neustále její tvář zdobil úsměv a milovala svoji rodinu a mě prý také, už od té doby, co zjistila, že čeká dítě… Prý hodně riskovala, protože nesnášela války a vždy otevřeně ve společnosti řekla nahlas svůj názor,“ popíšu svoji mámu a vzpomínám na ni. „Mám její fotku, kterou mi dal Fred, když jsem oslavila své osmnácté narozeniny, i když jsem byla dospělá dávno.“

„Musela to být skvělá žena, když na svět přinesla takovou neobyčejnou dívku,“ zašeptá a koukne se do mých očí.

Nevšimla jsem si, že stojíme naproti sobě.

Sklopila jsem svůj pohled, ale on mi přejel jedním prstem po tváři a pak ji lehce a jemně zvedl.

Dlouze se mi zadíval do očí a začal se pomalu přibližovat.

Líbilo? Já doufám, že ano!

Děkuji za komentáře a pochvaly!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 7. kapitola: