Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 16. kapitola

22.08.2009 (08:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4031×

16. kapitola – Úklid a plno vzpomínek

Pohled vypravěče

Bella přestala vnímat život okolo sebe a ponořila se do malování a vzpomínání.

Nevšimla si několika lidí, kteří chodili do lodě a z lodě – ti tam uklízeli.

Jedna žena si ji však všimla. Chvíli ji pozorovala, pak za ní zamířila a poklepala ji na rameno. Nelekla se, jak žena očekávala. Koukla se na kresbu a pak na Bellu.

„Nechcete nám pomoct? Uklízíme loď, aby zítra mohla vyplout, zaplatím vám,“ nabídla ji žena a ona se na ni podívala.

Zamyslela se a pak přikývla.

Pohled Belly

Potřebuji jakoukoliv práci, za kterou dostanu zaplaceno a čím dřív dostanu nějaké peníze, tím dříve se budeme moct vydat na cestu.

Těšila jsem se domů, toužila jsem zase po dlouhé době navštívit Forks, místo, kde jsem se narodila a kde zemřela má matka. Skicák jsem si nechala u té ženy a ta mě pak zavedla do lodi.

Zavedla mě do prostorů první třídy, které jsem moc neznala.

„A co třetí třída, tu už máte?“ zeptala jsem se, když mě vedla k apartmánům.

„Ano, ty už máme, lidi ze třetí jsou čistotnější, než lidi z první… Normálně byste řekli, že je to naopak, ale to se mýlíte,“ odpověděla mi žena a já se potěšeně usmála.

Úsměv mi však zmizel, když mě zavedla do apartmánu, který obýval Edward.

„Tohle jsou vaše pomocnice, oni vám řeknou co a jak,“ usmála se na mě žena a odešla.

Přikývla jsem a koukla se na dvě ženy. Jedna byla postarší a druhé mohlo být tak kolem dvaceti.

„Jsem Bella,“ představila jsem se krátce a porozhlédla se po pokoji. Můj pohled se zastavil u klavíru. Bodlo mě u srdce.

„Já jsem Lucy,“ představí se ta mladší.

„A já jsem Daisy, těší mě Bello,“ kývne starší a já se na ni pousměji. „Moc by si nám pomohla, kdyby si uklidila támhle ten pokoj,“ řekne Daisy a ukáže na Edwardův pokoj.

Mám co dělat, aby mi nevytryskly slzy. Jen přikývnu a pomalým krokem vyjdu k pokoji. Pomalu otevřu dveře a rychle za sebou zavřu.

Zhluboka se nadechnu… Stále tu jde cítit jeho vůně, i když tu několik hodin nebyl…

Než jsem se nadála, začaly mi téct slzy.

Ani jsem je neutírala a nechala je volně téct.

Pustila jsem se do úklidu a kontrolování, jestli tu něco nezůstalo.

A já vzpomínala…

Už jsem vypadala jako sedmnáctiletá či jako osmnáctiletá, takže jsem už moc nestárla. Fred se rozhodl, že je čas okusit společnost lidí a tak jsme se nastěhovali do malého města a přihlásili se do školy. Byla jsem z toho nadšená, protože jsem mohla jít do školy. Prahla jsem po poznávání světa kolem sebe. Pamatuji si, jak jsem si na ten den vzala nejlepší kalhoty a pánskou košili, kterou jsem měla…

Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou.

Tenkrát si na mě dívali hodně divně a já je plně chápu. Holka, která se obléká jako kluk. Prostě jsme díky mě byli ještě větší podivíny, než nás považovali.

Koupelnu jsem měla uklizenou a tak jsem se vrhla na lodžii. Znovu mě bodlo u srdce a pustila se nová vlna slz. Tekly pomalu a tiše. Snažila jsem se tu bolest ignorovat.

A já si vzpomněla na další věc:

Pomalu jsem kráčeli ulicí. Čerstvý sníh nám křupal pod nohami a Fred mě objímal kolem ramen. Já jsem v rukách držela krásné rudé růže a byla jsem nervózní. Ještě víc jsem se zachumlala do pláště. Došli jsme k černé kovové a vysoké bráně. Fred ji potichu otevřel a vešli jsme dovnitř. Chvíli jsme bloumali po hřbitově, až jsme nakonec našli ten, který jsme hledali.

Marie Amanda Brownová

1898 – 1918

Milovaná dcera, sestra, přítelkyně a matka

Nikdy nezapomeneme

Začaly mi téct slzy a Fredův stisk kolem ramen zesílil. Koukla jsem se na Freda a ten se pousmál. Znovu jsem se koukla na náhrobní mramorový kámen. Pod matčiným jménem bylo vyryté ještě jedno.

Isabella Marie Brownová

13. 9. 1918 – 15. 9. 1918

Milovaná dcera a vnučka

Navždy v našich srdcích

Bylo divné se dívat na svoje rodné jméno. A na svůj hrob. Sehnula jsem se a položila růže na náhrobní kámen. „Miluji tě mami, šťastné a veselé Vánoce,“ hlesla jsem a Fred zapálil svíčku. Chvíli jsme tam stáli a já tiše plakala. Pak jsem se koukla na Freda a kývla. Otočili jsem se a pomalu se vydali pryč ze hřbitova.

Na toto jsi pamatuji, jako by se to stalo včera.

Věděla jsem, že o to všechno se postaral Fred a já mu za to byla vděčná.

Tvrdil mým prarodičům, že Marie opravdu měla dceru, která však umřela dva dny po porodu.

Musel lhát a já jsem byla ráda. Aspoň je ukázáno, že byla matka.

Statečná a riskovala svůj život – pro mě.

Byla jsem si jistá, že se kouknu na ten hrob. Musím.

Za mámou jsem nebyla hodně dlouho. Vlastně to bylo všechno těžší než se zdá. Fred mi tenkrát musel sehnat hlídání, protože byl pozván na pohřeb.

Neměl to moc lehké a museli jsem se hodně stěhovat, protože jsem hodně rychle rostla.

Den, kdy jsem měla já a maminka pohřeb jsem prý už vypadala na dva tři roky. Musela jsem se pousmát a odešla jsem z lodžie. Už jsem ji měla uklizenou.

Koukla jsem se ke dveřím a na chvíli zaváhala.

Pak jsem si lehla do postele a zhluboka se nadechla. Zřejmě tu párkrát ležel, protože jsem jeho vůni cítila.

Zavrtěla jsem hlavou a zvedla se z postele.

Ustlala jsem ji a dala se do úklidu posledního pokoje.

Jako poslední jsem si nechala noční stolek. Začala jsem poslední šuplíkem a nakonec si nechala horní. Otevřela jsem ho a zůstala překvapeně stát.

Ležel tam zmuchlaný bílý papír. Vzala jsem ho do ruky a kuličku se snažila rozdělat.

Konečně se mi to podařilo a já ztuhla.

Bylo tam namalované srdce, které jsem se snažila namalovat tužkou na oči a já ji považovala za normální. Až moc jsem si na to vzpomínala.

Bylo to úplně první věc, která mě napadla, když jsem se koukla na Edwarda. Věděla jsem, že tu nechal schválně.

Utřela jsem poslední slzu a zase zavzpomínala.

Právě jsme bydleli v Ottawě. Lidé kolem nás si na nás zvykli a tak trochu nás ignorovali. Chodili jsme do školy a našli jsem si práci v jedné restauraci. Právě jsme měli oba službu a do restaurace přišli jakýsi dva podivíni. „Pojď,“ zašeptal Fred, chytl mě za ruku a táhl mě do kuchyně. „Proč?“ „Neptej se a pojď,“ zasyčel a zmizeli jsme v kuchyni. Zatáhl mě do toho nejtemnějšího kouta a porozhlédl se kolem sebe. „Tu dva, co přišli, byli upíři,“ řekl a já zpozorněla. „No a co?“ „No víš, nerad to říkám, ale jeden z nich je tvůj otec,“ dopověděl a já ztuhla úžasem. Pak jsem se rychle otočila a než stačil Fred něco udělat, stála jsem u svého otce. Fred měl pravdu. Byli to upíři a já svého otce hned poznala. I když jsem byla celá máma, po něm jsem taky něco zdědila – vlnité vlasy. Táta je měl černé a dlouhé až po ramena. Můj táta zvedl pohled od cizího upíra a koukl se na mě. „Marie?“ zeptal se překvapeně. Rázně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, nejsem Marie. Jsem její dcera,“ řekla jsem a on zůstal překvapeně sedět a koukat na mě. Pak zavrtěl hlavou a já si uvědomila, že vrtíme úplně stejně. „Jste docela mladá…,“ začal, ale já mu skočila do řeči. „Podle mámy jsem i vaše dcera,“ vypálila jsem na něj a on znovu ztuhnul. „Říká pravdu, pane,“ ozvalo se za mnou a já se usmála. „Jsem Fred, postaral jsem se o Marii, když čekala tady Bellu. Bohužel porod nepřežila, přeci je jen Bella poloviční upír a to po vás, Harry,“ vysvětlil a já se koukla svému otci do očí…

Otci jsem se podobala spíše psychicky než fyzicky. Až teď jsem si uvědomila, jak mi moc můj otec chybí. I když se mámě zachoval hrozně, měl mě rád a mámu taky.

Chtěla jsem ho někdy vidět, ale ne namalovaného, ale živého, na vlastní oči. Když už jsme Lily našli, tak najdu táty a za vše, co jsem mu kdysi řekla, se mu omluvím…

...

Do hotelu jsem se vracela pozdě večer, za to s hodně velkou odměnou.

„Kde jsi byla?“ vyjel na mě Fred, když sejm vešla do našeho pokoje.

„Klid, brácha, uklízela jsem na Vixen a dostala jsem pár drobáků!“ zamumlám a podala mu peníze.

Fred zůstane překvapeně stát a já zatím vlezu do koupelny.

Rychle jsem se osprchovala a oblékla do pyžama. Když jsem brala oblečení, z kapsy kalhot mi vypadl papír.

Zvedla jsem ho a koukla se na namalované srdce.

Nechám si ho, tak jako on si nechal moje…

Tak co, líbilo? Já doufám, že ano!

Děkuji za komentáře, pochvaly a kritiku!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 16. kapitola: