Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 5. kapitola

Live and never look back - 5. kapitolaTak a máme tu začátek chřipky:) Doufám, že se to bude líbit:) Zanechte prosím komentáře, abych věděla, že to čtete:D:):)Vaše Danca95:)

„Tys dostal pětku?“ polekala se máma, když jsem ji oznámil tu méně špatnou novinu dneška.
„Už asi jo. Ještě něco,“ připravoval jsem ji.
„Co se ještě stalo prosím tě?“ bála se mamka.
„Mám trest, odpolední školu a víkendovou školu. Na čtrnáct dní,“ vysoukal jsem ze sebe a začal se potit. Máma na mě trochu vyděšeně koukala.
„Co si dělal?“
„Byl jsem s Bellou,“ řekl jsem tiše. Mamce začal mizet ten vyděšený výraz a vystřídal ho potutelný úsměv.
„Že vy jste byli u kotelny?“ propichovala mě šibalsky očima. Já zrudl.
„Ja-jak to víš?“ vykoktal jsem.
„Nejste jediný, co tam byli,“ zachichotala se máma. S tátou chodili na stejnou školu kam já.
„Ale mami! To bylo ve vaší době více zakázané, než je to teď!“
„Edwarde, řekni mi, jestli ty dodržuješ pravidla správného chování. No?“ upřela na mě pronikavé oči. Rozpačitě jsem sklopil oči. Měla nás prokouklé, skrz na skrz.
„Jsou ještě nějaké novinky?“ optala se, když už věděla, že mě vydusila, tak jak chtěla.
„No, jedna,“ zvedla jsem k ní oči. Stále jsem byl v rozpacích.
„Proboha! Nějaký další průšvih? Edwarde, klidni se. Vím, že se s Bellou máte rádi, ale zas to nepřeháně-“
„Mami, počkej! Tohle je dobrá zpráva,“ uklidnil jsem ji. Podezřívavě  si mě měřila.
„Chtěl bych ti oznámit jednu věc," začal jsem a odkašlal si. "Požádal jsem Bellu o ruku. Souhlasila," usmál jsem se na ni. Na tváři se  jí objevil zářivý úsměv a už se ke mně řítila. Objala mě a já cítil mokro na jejích tvářích. Plakala.
„Já jsem tak šťastná! Edwarde! To prostě skvělé! Kdyby se toho tak dožil tatínek!" plakala mi na rameni. Ano, kéž by tady mohl být. Chyběl mi. Bella mi, ale pomáhala. Díky ní jsem tu díru, kterou mi zanechal v mém životě, skoro nevnímal. Bella ji totiž téměř zaplnila. Otec by z toho měl také radost. Byl jsme smutný z toho, že ji nemohl poznat. Duši mého života. Lásku mého života. Jak rád bych mu ji představil!
Po oznámení mé matce následovalo oznámení Belliným rodičům. Prstýnek jsem jí dal okamžitě, jak jsme přišli ze školy, museli jsme si nejprve odbýt svůj trest, v podobě odpolední školy. Předal jsem jí ho pod stromem, který měli před domem. Byl krásně rozkvetlý. Bella mě odměnila krásným polibkem, až se mi z toho zamotala hlava. Možná to vážně přeháníme. Nevím, ale nedokážu si pomoct. Jakmile Bella trochu přitlačí, tak ikdyž vím, že je to špatné, nedokážu přestat a plně se do toho vžiji. O to víc se těším na svatební noc. Sice jsem netušil, jak se co dělá, a měl jsem z toho trochu strach, ale věděl jsem, že my dva k sobě patříme a bude to krásné. Bella vypadala, že je to snad jediná věc na kterou se vážně těšila.
Její rodiče byli snad ještě více nadšení než má matka a okamžitě začaly přípravy. Celé městečko nám pomáhalo, mělo z nás radost. Jen pan Brickman a jeho rodina byla velmi zvláštní. Znal jsem je jako velmi veselé lidi, ale teď se posledních pár dní chovali velmi divně. Později jsem se dověděl proč. Jeho syn, které žil v Seatlu onemocněl nějakou neznámou nemocí. Byl ve velmi kritickém stavu, nikdo nevěděl jestli přežije.
Nebýt svatby, patrně bych to zkoumal více, ale já se pro tuhle chvíli dokázal soustředit jen na Bellu. Každý den, ať už jsme byli ve škole či doma, na procházce, plánovali jsme naši budoucnoust. Těšili jsme se oba na svatbu, na to jaké to bude, až budeme spolu žít. Datum našeho sňatku bylo plánováno na říjen, což bylo tak akorát, hlavně proto aby bylo Belle osmnáct. Měla narozeniny 13. září. Já své osmnácté narozeniny oslavil 26. června, takže mě už nic nebránilo. Dárek od Belly byl skvělý. Nezajímal mě tak ten šátek s jejím jménem, co mi vyšila sama, spíše ten polibek. Byl jsem z něho naprosto vedle. Stále více a více jsme zkoušeli, až jsem se bál, že jednou to bude muset vybouchnout a my se prostě neudržíme.
Následovaly letní prázdniny a my spolu mohli být každý den. Od rána do večera. Kvůli přípravám na svatbu jsme nebyli o samotě, ale to nám vůbec nevadilo. Užívali jsme si prostě přítomnost toho druhého a těšili se na svatbu, stejně jako celé naše městečko. Bude to velká svatba. Jelikož jsme znali skoro každého z Forks, každý byl pozvaný. Každý nám slíbil, že s něčím pomůže. Nakonec i ta paní Brainová řekla, že nám napeče svatební koláčky, z čehož jsem byl mile překvapen. Sice nezměnila tón se kterým s námi mluvila, ale nedávala ho tak najevo.
„Myslíš, že tohle vydržím dlouho?" vzdychala mi Bella jednou večer do ucha, když jsme seděli pod jejím oknem na trávě a já jí líbal na krku.
„Budeš muset," uculil jsem se a přesunul jsem se na její rty. Ten večer jsme opět posunuli naši hranici ovládání. Bella mi vjela rukama pod košili, z čehož jsem se málem zbláznil. Nutila mě tím pokračovat, sama v tom pokračovala. Chytla mě za krk, v polibku si lehla na záda a přitáhla si mě k sobě. Hladíc mě po zádech se přesunula rty na můj krk, a byl jsem to tentokrát já, kdo vzdychal. V tu chvíli práskly dveře a já vyskočil, jako by mě na nože brali. Bella udělala to samé, a za chvíli u nás stál Charlie (už jsem mu mohl tykat, jakožto budoucí zeď) a volal Bellu domů. Taktně jsem se rozloučil a odešel. Ještěže byla tma, byl jsem rudý až na kotnících.
V půli srpna přišla rána. Syn pana ředitele zemřel. A nebyl sám. V Seatlu se rozpoutala epidemie takzvané Španělské chřipky a zemřelo spoustu lidí. Nevěnovali jsme tomu nikdo pozornost. Seatle je přece jen daleko. Pak se to, ale objevilo v Port Angeles a já začínal mít špatné tušení. Sledoval jsme s hrůzou články v novinách, že každý den umírají lidé, v důsledku španělské chřipky. S Bellou jsme se dohodli, že svatbu přesuneme, blíže. Už na 30. září, kdyby se náhodou něco stalo.
8. září se objevil první případ ve Forks. Slečna Morrisonová umřela 13. září, na Belliny narozeniny. Díky tomu byla i oslava velmi smutná. Byli jsme všichni hrozně vystrašeni. Nikdo netušil, kdy a kde to může udeřit znovu. Doktoři si s tím nevěděli rady, žádný lék na to neúčinkoval. Já se osobně nejvíce bál o Bellu. Plánoval jsem, že hned po svatbě pojedeme pryč, třeba do Evropy. Peníze na to jsem měl, v tom nebyl problém.
„Bojím se," zašeptala mi do ucha Bella, když jsme spolu četli článek, že ve Forks zemřelo už přes 100 lidí. Také jsem měl strach, ale nesměl jsem ho dát najevo.
„To bude v pořádku Bells. Slyšíš? Vezmeme se, a pojedem pryč," políbil jsem ji na čelo.
„Ale co naši? Nemůžu pomyslet na to, že by to někdo z nich chytil! Nebo ty! Ach Edwarde," rozplakala se mi na rameni. Objal jsem se a tiše plakal s ní. V ten den bylo 20. září. Kdybych jen býval tušil, že těch pár dní do té pitomé svatby budou tak těžké, radši bych umřel na místě. Druhý den ráno, když jsem se probudil a vešel do kuchyně, bylo mi velmi zvláštně. Ne fyzicky, nýbrž psychicky. Každé ráno byla moje mamka první vzhůru a dělala nám snídani. Teď  tu nebyla. Šel jsem do její ložnice a polilo mě horko. Mamka ležela v posteli v horečkách a blouznila. Nemohl jsem tomu uvěřit, nechtěl jsem tomu uvěřit! Okamžitě jsem zavolal do nemocnice a potvrdili mi mou domněnku. Matka se nakazila taky. Dělali testy i mně, ale ty nic neprokázali. Dvě noci jsem proplakal u jejího pokoje, protože mě nechtěli pustit. Bella za mnou chodila jak jen mohla, přesto jsem byl k neutišení. Nechtěl jsem ji ztratit! Svou mamku jsem miloval, jen díky ní jsem přestál otcovu smrt. Bál jsem se, hrozně moc. Tak moc jsem se ještě nikdy nebál. Jedno jsem věděl jistě, matka zemře. Jen jsem nevěděl kdy. Strach, který mě sužoval, se musel někudy dostat na povrch. Takhle jsem neplakal snad ani jako dítě. Největší strach jsem měl o Bellu. O mou lásku života. Nemoc postupovala velmi rychle, matka stále blouznila a občas mě ani nepoznávala.
Díky doktorovi Cullenovi jsem to tak nějak zvládal. Cítil jsem, že jsem za tři dny zestárl o tři roky. Další rána přišla čtvrtý den matčiny nemoci.
„Co se děje Bells?" zeptal jsem se úzkostně, když za mnou do nemocnice přišla celá uplakaná. Jen zakroutila hlavou a zabořila mi hlavu do hrudi. Pevně jsem ji objal, plakala velmi hlasitě.
„Bells?"
„Edwarde, lásko moje. Nechci pryč! Já nechci! Chci tu být s tebou!" vzlykala mi do ramene. Vůbec jsem tomu nerozumněl.
„Bello, jakto myslíš? Vždyť si se mnou!"
„Edwarde, my.. . My odjíždíme," vzhlédla ke mně s uplakanýma a strhanýma očima.
„Odjíždíte? Kdy? Kam? Proč?" ptal jsem se vyděšeně. Přesně za okamžik se mi ulevilo. Bella bude mimo nebezpečí!
„Zítra ráno, máma už všechno zbalila. Kůli té epidemii! Prý někam do Anglie! Já nikam nejedu, to ti tady Edwarde slibuju," začínala zuřit Bella.
„To teda jedeš, Bells," hlesl jsem. To ji trochu zarazilo. Tuhle reakci asi nečekala, ale musela ji pochopit. Je to pro její dobro. Já sám budu klidnější, když vím, že bude mimo tuto zemi, kde řádí smrtelná nemoc. Copak si dokážu jen představit, že se nakazila a já ji ztratil? Ne!
Bella na mě koukala. Měla tvrdohladý pohled.
„Ne," hlesla. V mém pohledu nenašla stopu souhlasu s jejím názorem.
„Ne!" zakřičela na celou chodbu.
„Massene já tě neopustím! Nikdy! Trhá mi to srdce, jen když si to představuji! Nikdy!" křičela na mě.
„Potom se zase sejdeme. Slibuju lásko. Přísáhám! Miluju tě a už kvůli tomu musíš jet. Udělej mi tu laskavost! Nesnesu pomyšlení, že by ses nakazila!" promlouval jsem k ní a opět si ji přitáhl k sobě. Pěvně jsem ji objal.
„Ne," hlesla opět plačky. Plakal jsem taky. Bylo těžké ji pustit, vědět, že bude velmi daleko.
„Pojeď s námi," řekla najednou.
„To nejde, nemůžu tu mamku nechat," zakroutil jsem hlavou. Nedokázal jsem se ji podívat do očí.
„Bells, měla bys jíst," pustil jsem ji. Ona mě stále držela.
„Ne, prosím! Prosím, Edwarde, já nepůjdu," upírala na mě své uplakané oči. Dlouho jsem se na ni nemohl koukat, popadala mě hrůza z jejího pohledu.
„Běž už. Tak běž! Potom se sejdeme! Najdu si tě, lásko! Prosím, bež už!" strkal jsem ji, protože jsem netušil jak dlouho tohle vydržím. Z očí se mi hrnuly slzy, nebyly k zastavení. Bella se ani nehla, držela se mě jako klíště.
„Tak sakra, běž už! Jdi odsud!" zakřičel jsem na ni. Nevím, proč jsem byl tak hrubý. Svoje pravé emoce jsem měl na krajíčku. Vykroutil jsem si její ruce od košile a odstoupil od ní. Stála tam celá zlomená, ubrečená, smutná.
„Dobře, dělám jen kvůli tobě. Budu na tebe myslet dnem i nocí. Až to všechno skončí, nalezneme se. Miluju tě, Edwarde Massene!" vychrlila ze sebe a už utíkala chodbou ke dveřím. Jakmile vyšla ven, já se zhroutil. Seděl jsem na zemi, obličej opřený o kolena a brečel. Sejdeme se. Až bude po všem, až tenhle špatný sen skončí, opět budeme spolu! Jen přežít, těch pár hrozných dní!
Nakonec mě vyhnali sestřičky, byl už večer, prý ať jdu domů a vyspím se. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení, přesto jsem se vydal domů.
Ani jsem nerozsvicel a rovnou šel do svého pokoje. Otevřel jsem okno, sedl si na židli a pozoroval oblohu. Byl jsem emotivně naprosto vyčerpaný. Nedokázal jsem plakat, nedokázal jsem zuřit. Jak život dokáže být těžký. V tuhle chvíli, jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem ztracený.
Z mých úvach mě vyrušilo lehké zaklepání na dveře. Nehnul jsem se. Druhé zaklepání bylo naléhavější. Opět jsem se ani nehnul. Za chvíli jsem uslyšel otevření dveří a kroky na schodech. Na prahu mého pokoje se ta osoba zastavila a vydechla. Pomalu došla ke mně a ze zadu mě objala. Překvapeně jsem se otočil.

„Bells?" vydechl jsem.

 

4. kapitola Shrnutí povídek 6. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 5. kapitola:

 1
2. kikuska
10.06.2011 [18:48]

mne je tých dvoch tak ľúto ... toto si nezaslúžia ale ked z nich teraz budú upíri tak nebudú môcť mať detičky a oni chcú detičky Emoticon

02.06.2011 [14:29]

MatikEsmeCullenKraaaaaasne ... Slzy mam na krajíčku, ale krásne Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!