Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 19. kapitola

Live and never look back - 19. kapitolaA je tu další kapitolka. Je to po dlouhé době, vím. A myslím, že to asi nebude nic moc, a přemýšlím, jestli to mám nechat jako poslední díl. Nebo mám dát ještě svatbu? Zanechte komentář, je jedno jaký, budu ráda :). Pěkné počtení :).

Edward:

Bylo jasné, že bez lékařské pomoci ta dívka zemře. Měl jsem takový pocit, že i s tou lékařskou pomocí nemá moc šancí. Neměl jsem problém odolávat její krvi. Holky byly v pohodě, spíše byli otřeseni, co vidí, a Emmett se musel trochu krotit. Měl chuť vlítnout na ty bídáky, co provedli téhle dívce tuhle věc.

„Co s ní budeme dělat? Nemůžeme ji tady jen tak nechat,“ prohlásila vystrašeně Bella. V tu chvíli jsem opět zaslechl telefon z budky. Nejrychleji jsem se rozběhl a zvedl ho.

„Přiveďte ji sem! Carlisle už je připravený! Cestu přežije, aspoň to tak teď vidím,“ drmolila Alice spěšně do sluchátka a já na nic nečekal, klapl s telefonem a běžel zpět. Popadl jsem ji do náruče a rozběhl se k našemu nastávajícímu domovu. Cesta byla velmi rychlá, ostatní mě nestíhali, ale nečekal jsem na ně, i když jsem z toho nebyl šťastný. Ale Bella s Renesmee byly s Emmettem, takže jsem věděl, že jsou v bezpečí. Přesto jsem si neodpustil pár pohledů za sebe, jestli jsou někde poblíž.

„Poběžíme po tvém pachu, Edwarde! My budeme v pořádku, pospíchej, ať to přežije,“ křikla na mě Bella a kývla hlavou na potvrzení svých slov. Krk mě sice pálil, krev jsem měl všude na sobě, ale cestu jsem zvládl.

Návrat zpět do svého domova nebyl takový, jaký jsem si představoval. Ani jsem nevnímal, že všechny vidím po takové době, zamířil jsem automaticky do Carlisleovy pracovny, kde už bylo připravené všechno potřebné. Položil jsem ji na lůžko a Carlisle se okamžitě ujal své práce.

„Přežije, Alice?“ zašeptal jsem, když mě někdo zezadu objal. Byla šťastná, že mě vidí i já byl rád, ale právě byla hlavní prioritou ta dívka.

„Nevím, nevidím nic,“ zašeptala nazpět zlomeně. Jasper tu nebyl, ale slyšel jsem jeho myšlenky. Byl někde venku poblíž a nadával si. Neměl tak dobré sebeovládání jako my. Její krev, která právě byla snad všude, ho lákala.

Sledovali jsme Carlislea, který dělal všechno, co mohl. Téměř jsem se lekl, když se vedle mě objevila Bella s Renesmee. Tvářily se trochu rozpačitě, když mě Alice pustila a je objala kolem ramen. Já byl za toto gesto vděčný.

Po dvou hodinách úmorného snažení, se na nás Carlisle zničeně otočil. Zakroutil hlavou a zavřel oči.

„Carlisle, přeměň ji,“ ozvala se po delší chvíli ticha Alice. Neukázala mi zbytek té vize, co právě měla. Zmateně jsem se na ni otočil, ale ona se usmívala.

„Věřte mi, bude patřit do naší rodiny. Nemůžeme ji takto nechat zemřít.“

Carlisle na chvíli váhal. Bylo mu líto promarněného lidského života. Ještě k tomu tak mladého. Ale nakonec to udělal. Kývl hlavou a já se raději stáhl se svou rodinou do obývacího pokoje. Chvíli se zdálo, že už bylo moc pozdě, ale později se její křik rozléhal celým domem. Nadávala.

 

Emmett:

Její křik se mí zarýval do uší. Nebylo to nic příjemného. Trochu jsem se uvolnil, když jsem si sedl vedle Jaspera. Vysílal ke mně uklidňující pocity a já za to byl rád. Přesto jsem nemohl jen tak sedět a koukat. Chtěl jsem jít nahoru a podívat se na ni. Chtěl jsem ji chytit za ruku a ujistit ji, že za pár hodin bude všechno v pořádku. Měla celkem pestrý slovníček. Celkem mě udivovalo, které slova znala a používala. Líbilo se mi to.

Vycítil jsem Edwardův pohled. Už pěknou chvíli mě pozoroval. A jistojistě musel slyšet moje myšlenky. Chvíli se na mě zadumaně koukal.

„Běž za ní,“ usmál se na mě po chvíli. Ošil jsem se. Neměl jsem rád, když mě měl někdo tak lehce přečteného. Ale co se dá dělat proti čtenáři myšlenek?

Edward se uchechtl a zopakoval předešlou větu. „Běž za ní.“

Nebylo to kvůli němu, bylo to kvůli mně. Zvedl jsem se a rychlostí blesku se přemístil do toho pokoje. Křičela zrovna nějakou nesmyslnou větu, že nás zabije nebo něco takového. Carlisle, který u ní byl po celou dobu její přeměny, se na mě otočil.

„Můžu?“ ukázal jsem tu dívku. Carlisle se i přes své vrásky na čele usmál, zvedl se a tiše se vytratil z pokoje. Něco začal probírat dole s ostatními, ale to já už přestal vnímat. Stál jsem u jejího lůžka a koukal do její líbezné tváře. Nenadávala už, upřeně se mi dívala do očí. Její výraz se naprosto uklidnil a i přes křeče, které procházely jejím tělem, na mě upírala svůj zrak celkem přátelsky. Přiblížil jsem se k ní ještě víc a natáhl ruku k té její. Měla ji zakrvácenou, vlastně měla krev naprosto všude. Zamračil jsem se, chtěl jsem najít něco, čím bych ji mohl aspoň trochu očistit. Jen co jsem se od ní otočil, nespokojeně a bolestně zamručela. Ten zvuk mi snad rozdělil tělo na dvě poloviny. Tak moc mě bolelo, když se trápila. Okamžitě jsem se otočil k ní a bez váhání pohladil po tváři.

„Neboj, jen najdu něco, abych tě mohl otřít od té krve. Jsem tu s tebou, slibuju,“ zašeptal jsem a usmál se na ni. Ona mi i přes svou bolest úsměv oplatila. S upřeným pohledem na ni jsem couval a rukama šmátral po stole, prostě po všem, co v té místnosti bylo. Nechtěl jsem odtrhnout oči od dívky, která probudila mé srdce k životu. V tu chvíli jsem se zasekl. Cože? Přerušil jsem naše oční spojení, chtěl jsem přemýšlet. Její bolestný výkřik mi to nedovolil, raději jsem tedy opět vyhledal její oči.

Nakonec jsem nějaký ten hadr našel. Rychle jsem k ní přiběhl a snažil se velejemně otírat její tvář. Ona stále upírala své oči na mou tvář, až jsem se bál, že se budu červenat.

„Jak se ti to povedlo?“ ozval se najednou Carlisle vedle mě.

„Co?“ zašeptal jsem, nechtěl jsem ji nějak vyděsit. Už takhle se tvářila vystrašeně. Nedivil jsem se jí. Tělo jí cukalo bolestí, přesto ze sebe nevydala ani hlásku. Teda, dokud jsem se na ni díval.

„Že je potichu?“ pokračoval Carlisle.

„Nevím,“ pousmál jsem se a přejel opět hadříkem po její tváři. Byla krásná, i když si procházela něčím hrozným, vypadala nádherně.

„Už chápu,“ zasmál se tiše Carslisle. Poplácal mě po zádech a opět se vypařil. Ani jsem ho pořádně nevnímal. Moje tělo a mysl dokázala vnímat pro tuhle chvíli jen ji. Chytil jsem ji za ruku, ona mi všechno moje snažení ji to trochu ulehčit, oplácela vroucným pohledem, ve kterém jsem se utápěl.

**

*

Blížilo se to ke konci. Její srdce bojovalo ze všech sil, patrně netušilo, že jeho boj je předem prohraný. Klečel jsem před jejím lůžkem, její ruku ve svých dlaní a hlavu opřenou o její rameno Přál jsem si, aby to měla za sebou. Poslouchal jsem nepravidelný tlukot a dech. Snad jsem se tolik zaposlouchal, že jsem přestal vnímat to, že už tlukot dávno ustal a osoba vedle mě se pohnula. Rychle se posadila a těžce vydechla. Okamžitě jsem se napřímil i já, nevěděl jsem, jak bude reagovat. Zanedlouho se za mnou objevila i celá naše povedená rodinka.

„No do háje,“ promluvila po chvíli ticha blonďatá kráska. I hned potom se chytila za pusu a udiveně na mě zírala. Její hlas byl jako líbezná hudba, aspoň teda pro moje uši. Za mnou se opět zasmál Edward. Upoutal tak na sebe pozornost.

„Přijde ti tady něco směšného?“ sjela ho blondýnka ne zrovna přívětivým pohledem. Na to Bella odpověděla zavrčením. Jak jinak, než, že blondýnka taky zavrčela.

„Tak dost, mládeži. Chtěl bych se ti představit. Jsem Carlisle Cullen a tohle je moje rodina. Vím, že co ti teď řeknu, bude znít asi dost bláznivě. Právě se z tebe stal upír. Zní to šíleně, ale určitě sama cítíš pálivou bolest v krku a všechno vnímáš daleko citlivěji. Prosím, nech nás, abychom ti pomohli zvládnout prvních pár měsíců,“ kráčel stále blíže doktůrek.

„Já vím,“ řekla pouze dívka. Opět se podivila nad svým hlasem. Sjela pohledem celou rodinu a zastavila se u mě.

„Děkuju,“ usmála se na mě.

„Vždy k službám,“ oplatil jsem jí.

„Jak myslíš, já vím?“ ozval se zmateně Carlisle.

„Znala pravdu o upírech,“ ozval se Edward. My je nevnímali. Slečna se pomalu zvedla z lůžka a stoupla si těsně ke mně. S úsměvem naklonila hlavu na stranu a sledovala každý můj pohyb. Měl jsem co dělat, abych neroztál.

„Jakpak se jmenuješ?“ promluvila svými dokonalými rty.

„Emmett. Ty?“ vydal jsem s těžkostí ze sebe.

„Rosalie,“ rozzářila svůj úsměv o něco víc.

„Krásné jméno. Vítej mezi námi,“ rozšířil jsem svůj úsměv též.

„Díky, hezčí přivítání si představit ani nemůžu,“ culila se na mě a já měl sto chutí ji popadnout do náruče a zulíbat celý obličej.

„Možná bys to měl udělat,“ ozval se za námi jakoby z dálky Edward pobaveně.

„Ať už chcete udělat cokoli, nechte to na později. Teď je vhodnější lov,“ ozval se Carlisle a pomalu nás vracel do reality. Krvavě rudé oči hypnotizovaly ty mé. Nešlo od ní odtrhnout zrak. Přesto se tak stalo a my se vydali i s celou rodinou na její první lov.

Edward:

Bylo hezké pozorovat Emmettovy myšlenkové pochody, když se zamiloval. Rosalie, tak se ta dívka jmenovala, ho naprosto očarovala. I ona k němu cítila pouto, ještě si nepřiznala, že se zamilovala, ale táhlo ji to k němu. Nebude trvat dlouho a budou spolu, to bylo jasné.

Po lovu, na kterém mě Bella donutila opět něco sníst, nám Alice všem ukázala naše nové pokoje. Začala s tím Emmettovým.

„Ty si moc dobře věděla, že tu budou oba, viď?“ zašeptal jsem jí do ucha, když jsem koukal na naprosto krásně zařízený pokoj. Byl velmi bytelný, postel byla ze železa, ale měla dřevěné rámování. Skříně byly z téhož dřeva a byly obrovské.

„Přece nebude pořád sám,“ kývla hlavou k Emmettovi. Ti dva přesto tenhle nádherný pokoj skoro nevnímali. Drželi se za ruce a upírali na sebe své pohledy. Opatrně jsme všichni pomalu vystoupili z pokoje a nechali je tam. Vím, kam tohle směřovalo. I jejich myšlenky tam směřovali, uchechtl jsem se.

„Tak a teď pokoj pro mou neteř,“ zavýskla Alice a hnala se ke dveřím, které byly hned vedle mého pokoje. Vlastně našeho.

Ihned jak se otevřely dveře, ozvalo se Renesmeino veselé zasmání. Tančila po svém novém pokoji a zpívala si.

„Alice, to jsi nemusela,“ řekla trochu stydlivě Bella.

„Ale musela. Budeme tu žít dlouho, tak nám tu musí být příjemně!“ usmála se na ni Alice. Ovšem myšlenkami byla už u jiného pokoje.

„Myslím, že je na čase se podívat na poslední pokoj,“ drkla do mě loktem a opatrně otevřela dveře našeho pokoje.

Bella vedle mě těžce vydechla. Tenhle pokoj vypadal naprosto jinak, než jsem si ho pamatoval. Knihovny s knížkami už tu nebyly, za to tu byla obrovská postel se zlatým povlečením. Měla kolem sebe železné květiny a závěsy. Hned za vstupními dveřmi byly další dvoje dveře. Alice je opět otevřela. Bližší dveře vedly do velké šatny, která byla narvaná oblečením a u druhé stěny stály moje knihovny s hudbou a knížkami. Tak tohle jsem nechápal, tohle mohla zvládnout jedině Alice. Druhé dveře vedly do koupelny, která byla snad ještě větší než šatna.

„Kriste pane,“ vydechla opět Bella a zakryla si dlaněmi obličej. Po chvíli opět zvedla svůj pohled na Alice a se slzami v očích se jí vrhla okolo krku.

„Tohle si nezasloužíme,“ vzlykala jí do ramene.

„Jste naše rodina, samozřejmě, že si to zasloužíte,“ smála se Alice. Nechala nás potom chvíli o samotě, abychom mohli vstřebat tuhle krásu a pak nás nakonec zavolala všechny dolů. Překvapivě přišli i naše nejnovější hrdličky.

„Nebyl čas se správně uvítat ani představit,“ začal Carlisle. „Edwarde, jsem tak rád, že jsi opět s námi.“ Velmi otcovsky mě objal. I hned po něm si mě přehodila do náručí Esme, Alice a nakonec i Jasper. Šťastně jsem se usmíval.

„Taky mě těší, že jsem opět doma. Ale rád bych vám představil mou rodinu, kterou jsem tak dlouho hledal. Moje láska Bella a dcera Renesmee,“ objal jsem je obě okolo ramen. Dlouho tam ale nezůstaly, začaly kolovat z náruče do náruče, jako já před tím. S tím rozdílem, že Esme odmítala obě pustit.

„Jsem pro vás obě matkou, vlastně pro tebe babičkou, maličká! Tak moc jste nám tu chyběla, děvčata!“ vzlykala šťastně. Seděli jsme tam dlouho. Možná více než pár dní, jak jsme postupně vyprávěli každý svůj příběh. Všichni byli šokováni z toho, co si moje lásky zažily. Rosalie nám nakonec o sobě pověděla vše, a přijala naši nabídku, žít tu s námi.

Ani jsme si neuvědomili, jak ten čas letí, až teprve, když Renesmee s Bellou usly. Opatrně jsem zvedl Bellu a Jasper Renesmee a odnesli jsme je do jejich pokojů.

Já se pohodlně usadil v křesle hned naproti postele a sledoval její obličej ve spánku. Vypadala tak nevinně a zranitelně. Očka měla pevně sevřená, vlasy rozházené různě po polštáři a klidně vydechovala. Srdce jí tiše bušilo, bylo klidné jako hladina vody. Nedokázal jsem uvěřit tomu, že mám svou Bellu u nás v posteli a za dveřmi je i naše dcera. Že jsem je obě konečně našel a my mohli v klidu věčně žít. Ani jsem si nezasloužil tolik štěstí!

Bella se trochu ošila a otevřela oči. Chvíli se zmateně rozhlížela po pokoji. Než stačila pohledem sklouznout ke mně, byl jsem u ní. Ležel jsem vedle ní a natáhl ruku, abych ji pohladil po tváři. Šťastně se usmála a přivřela oči.

„Už je později?“ zamumlala. Jemně vtlačovala svůj obličej do mé dlaně a užívala si mých dotyků.

„Patrně, proč?“ zeptal jsem se šeptem.

„Abychom mohli dělat tohle,“ usmála se na mě. Než jsem se nadál, přitiskla svá ústa na mé rty a jemně je skousla. Tolik mě překvapilo její jednání, že jsem se vzmohl na pouhé zavrčení. Bella se opět usmála, přitiskla zase své rty na mé a jemně políbila. Tentokrát jsem se vzpamatoval a odpověděl jí. Obkroužil jsem jazykem tvar jejích rtů a políbil jí ten vrchní. Slastně pode mnou zamručela a pootevřela rty. Bylo to tu zas. Cítil jsem se jako ten školák, na střední škole, když jsme se tajně líbali u kotelny. Bylo to jako poprvé. Ale daleko intenzivnější. Aniž bych si to uvědomil, Bella nás přetočila a já se ocitl pod ní. To se mi už zas tolik nelíbilo. Poznala to. Se zákeřným pohledem sjela rty na můj krk a jemně mě kousla. Okamžitě své zuby nahradila svými rty a já opět zavrčel. Zulíbala mi každý kousíček mého krku, čímž mě dostávala do transu. Přestával jsem vnímat okolí, byla tu jen Bella. Opět se vrátila k mým rtům, tentokrát to byl polibek velmi plachý. Jako když se o vás otřou motýlí křídla. Chvíli si se mnou hrála, lehce otírala své rty o mé, až jsem těžce vydechl. Naprosto mě uzemnila, nedokázal jsem se hnout a jen jsem se jí poddával. Přejela rty přes mou čelist na krk až k uchu.

„Miluju tě, Edwarde,“ zašeptala a jemně skousla ušní lalůček. To mě probralo, opět jsem dokázal nabrat sílu a přetočil jsem nás zpátky. Přitiskl jsem své čelo na to její a poslouchal její splašené srdce. Přitahovala si mě blíž, ale já ji to nedovolil. Zašimral jsem ji nosem na tváři a položil své rty těsně vedle jejích. Nechal jsem je tam, a když jsem promluvil, otíraly se o koutky jejích rtů.

„Už o tebe nechci v životě přijít, Bells. Už bych to nepřežil, slyšíš? Už nikdy nikam nechoď a já slibuju, že tě budu milovat celou svou existencí, celou naši věčnost,“ šeptal jsem.

„Zní to jako lákavá nabídka. Asi souhlasím,“ zasmála se tiše a zadýchaně. Chtěla si mě opět přitáhnout.

„Asi? To se mi moc nelíbí,“ promluvil jsem opět těsně u jejích rtů. Teplý dech ovíval můj obličej, srdce mi bušilo v uších a její paže svíraly můj krk. Přesunul jsem se na její krk, přesně jako to udělala ona. Lehce a pomalu jsem jí políbil čelist a důlek za uchem.

„Fajn, určitě souhlasím,“ zašeptala opět zadýchaně a tiše se zasmála. Už jsem ji dál netrápil, už jsem sebe dál netrápil, a opět se přemístil na její rty. Hladově se na mě vrhla a než jsem ji stačil zastavit, měl jsem triko roztrhané na cáry.

„Tak dost, to si nechte až po svatbě, ano?“ vtrhla k nám najednou Alice. Stále s rukama zkříženýma na prsou mezi dveřmi a přísně se na nás dívala. Bella se začervenala a schovala svůj obličej do mé hrudi.

„Ona nějaká bude?“ zamumlala mi do těla.

„To si piš! Přece jste měli před svatbou, když jste se museli rozloučit! Tak já to dotáhnu konečně do konce. Takže, v tom budete pokračovat až za pár dní,“ smála se vesele Alice a odcházela. Potvrzením, že je opravdu pryč, bylo prásknutí dveří.

„Opovaž se, Bello! Všechno vidím!“ ozvalo se ještě z chodby a Bella pode mnou zasténala. Alice mi nenechala nahlédnout do vize. Tázavě jsem se na Bellu podíval, ale ta jen s červenými tvářemi zakroutila hlavou.

„Takže bude svatba?“ vtrhla k nám Renesmee a skočila do postele. Vtěsnala se mezi nás.

„Už to tak vypadá,“ usmál jsem se na ni a pohladil po vlasech.

„Těším se,“ oplatila mi úsměv a zavřela oči, stejně tak jako Bella. Postupně obě usnuly a já měl možnost pozorovat obě své duše života, jak s klidem ve tváři usínají. Miloval jsem je obě tak moc, že se to nedalo vyjádřit slovy. Jen za jejich klidný výraz, když takto klidně snily, bych dal svůj život.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 19. kapitola:

 1
1. kikuska
10.06.2011 [20:57]

toto je sladké ... oni sú sladkí Emoticon Emoticon Emoticon no ale mohla ich Alice nechať ved po tých rokoch čo boli bez seba ešte stále ma mrzí ako strašne museli trpieť Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!