Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 14. kapitola

31.05.2010 (10:15) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3802×

Edward:

Stále jsem ji nevěřil. Pomalým krokem jsem couval zpět a vrčel.

„Prosím,“ zašeptala tiše a bolestně. „Prosím, jen mě nech ti to ukázat… Slovy to nevyjádřím správně. Prosím, jen mě nech se tě dotknout, pak vše pochopíš,“ naléhala stále šeptem. V tom hlase bylo najednou tolik bolesti, až mě to vyděsilo a potěšilo zároveň. Potěšilo z toho důvodu, že jsem z ní pociťoval skoro stejnou bolest, jakou jsem cítil já. Evidentně nejsem jediný, kdo se trápil. A vyděsilo, protože jsem tušil, že to co mi řekne, bude patrně něco děsivého, ošklivého, co se mi nebude líbit.

S nevěřícným pohledem jsem se zastavil a čekal, až ke mně dojde. Žízeň mě pálila v hrdle jako oheň. Byla člověk. A nejen to, srdce ji bušilo rychleji, pro člověka by to bylo patrně smrtelné tempo. Co je zač? Stále pomalu postupovala ke mně s nataženou rukou. Nemračila se, teď už měla jakýsi náznak spokojeného úsměvu. Instinkt mi říkal „uteč“, srdce, které by se jakoby najednou probudilo, říkalo přesný opak. Přesně jako u Alice jsem cítil k tomuhle tvoru pouto. Ale daleko silnější. Možná to byl ten důvod, proč jsem stál jako přimražený a čekal na její dotek, jako na spásu světa.

Z její dlaně sálalo teplo. Byla s ní jen pár centimetrů ode mě, a už jsem cítil to teplo. Dalo mi to hodně práce, držet svou touhu, svůj hlad na uzdě.

Najednou jsem nic neviděl. Naprosto nic. Jen jsem viděl něčí život. Jak začíná. Nějaký člověk ležel hluboko v lese, celý od krve a křečovitě sebou házel. Nekřičel, nevydal ze sebe ani hlásku. Něco mi to připomnělo. Takhle nějak probíhala přeměna. Z této scény jsem cítil spoustu bolesti. Obraz se přiblížil blíže k osobě. Byla to dívka, obličej jí zakrývaly vlasy, přesto šlo poznat, že ho má zkřivený bolestí. Břicho měla ta osoba roztrhané na cáry. Z ničeho nic se vedle objevil jakýsi muž, upír. Vrčel nad zmítajícím se tělem.

Les zmizel, byla tu noc v cizí chalupě, či posedu. Tehdy mé srdce poskočilo. Usmíval se na mě z rohu velmi známý obličej. Obličej, který se mi zaryl do paměti tak mocně, že byl to jediné, co jsem byl schopný vidět, vnímat. V tu chvíli jsem se vymanil z chycení, a popadl dívku za ramena.

„Kde? Kde je? Vidělas ji? Sakra mluv!“ vrčel jsem a trhal s ní ze strany na stranu. Nedokázal jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděl.

Hledá ji, stejně tak jako ona jeho. Konečně! Konečně budeme všichni spolu! Míhalo se této osobě v hlavě, než promluvila. Dováděla mě tím k šílenství. Znala ji? Z jejích myšlenek bylo znát, že k ní má pouto. Stejně tak ke mně. A já k ní. K oběma.

„Viděla jsem ji. Už dlouho jsem s ní, a společně trpíme. Už od svého narození, tati,“ promluvila tiše a chytla mě za ruku.

Bella:

Doufala jsem, že aspoň dnes něco najdu. Vím, že je upír. Jane mi to řekla. V té zuřivosti, kdy se mi snažila ublížit, a přesto se jí to nepovedlo, se mi chtěla nějak pomstít. Myslela si, že když se tohle dozvím, naštvu se. Udělala jsem přesný opak. Vlastně jsem Jane velmi vděčná, odpoutala mě od mé bolesti. Netušila jsem, kde je. Vlastně jsem si byla jistá, že je mrtvý. Tak moc ty myšlenky na něj bolely, že jsem nedokázala jasně uvažovat.

Jedinou světlou stránku mi byla Renesmee. I když i ta mi působila bolest. Tak moc se mu podobala. Byla přesně tak krásná jako on, měla stejný odstín vlasů jako on, stejnou povahu, chování. Každým úšklebkem, každým zářivým úsměvem mi ho připomínala. A pak když jsem se dověděla před několika lety, že je stále naživu, obě jsme rozhodly. Bála jsem se, jestli útěk projde. Prošel.

Právě teď jsem obhlížela naše území, kde jsme pár dní měly přebývat. I když nebyl spánek zas tak potřeba, občas se to hodilo. Byl to náš únik od našeho soužení. Chyběl jí stejně, jako mně. Nechala jsem Renesmee čekat u řeky, blízko u pěšiny. Bylo tu spoustu stromů, takže se tu jeden stan velmi lehko schoval.

Cítila jsem tu hodně cizích upírů, ale většinou nás nechávali na pokoji, takže jsem se pachy moc nezabývala. Sami nevěděli, kam nás zařadit. Patrně jsme je trochu děsily. Sama jsem nevěděla, kam se zařadit. Tento průzkum jsem dělala hlavně kvůli čtyřem osobám - Jane, Alec, Felix a Camila.

Nenáviděli nás a snažili se nás donutit podřídit se jejich pravidlům. Oni sami porušili pravidla, když se postavili Arovi.

Nic zlého jsem ovšem nenašla, a vydala jsem se zpět ke své dcery. Když jsem se zastavila na druhém břehu řeky, vyděsila jsem se. Stála tam s nějakým mužem. V další vteřině se mi srdce zastavilo a tiše jsem vykřikla.

Alice:

Musím Jaspera neustále podporovat. Má to můj miláček těžké. Nemá tak silné sebeovládání jako my, a den v nové škole pro něj moc nebyl. Proto jsem rozhodla, že dnešek je jak stvoření pro lov. Opět.

Na cestě z Forks do Seattlu byl nádherný les se spoustou zvěře. Ráj pro upíry.

Ani jsem nevnímala, že se Jasper již odpojil a skočil po nějaké kořisti. Já hlad neměla. Spíš jsem projížděla své vize a snažila se vyhledat Tanyu. Stále se nevrátila.

Tanyu jsem nenašla. Za to se mi v hlavě objevila naprosto nová osoba. Stála u břehu řeky a plakala. Ne smutkem, štěstím. Padla na kolena, zakryla si dlaněmi obličej a mumlala si něco pro sebe. Pak rychle opět vzhlédla, snad se bála, že to na co kouká, zmizí. Patrně nezmizelo, opět se rozplakala. Vstala a ladně přeskočila řeku. Chvíli stála na druhém břehu, kroutila nevěřícně hlavou. I přes slzy se začala usmívat. Pomalu vykročila směrem k osobě, na kterou koukala. Slzy se jí stále řinuly po tvářích. Byly tak velké, tak velké slzy jsem v životě neviděla. Ta jejich velikost zračila právě prožité štěstí této osoby. Bylo tak obrovské, nesmírné.

V tu chvíli mi vize zmizela.

„Lásko, děje se něco?“ objal mě najednou Jasper. Ani jsem si neuvědomila, že také klečím na kolenou a vzlykám. Tak moc mě tato vize zasáhla, tak moc jsem chtěla vědět, s kým se to setkala, tak moc jsem chtěla tuhle osobu poznat. Tak moc jsem cítila, že jsem s ní najednou tolik propojená, jako by byla mou sestrou. Jako by byla mou součástí a já si právě teď uvědomila, že jsem ji ztratila. Najednou mnou projela bolest a štěstí zároveň. Třásla jsem se a jediné co jsem v této chvíli chtěla, bylo poznat tuto osobu. Mít ji tu u sebe, stejně tak Edwarda.

Edward:

Tělo mi zkamenělo. Nešlo se pohnout. Nechtělo se pohnout, bálo se, že když udělá sebemenší pohyb, ten úkaz zmizí. Pomalu ke mně kráčela, přesně taková, jakou jsem si pamatoval. Byla snad ještě krásnější. Moje srdce vydávalo signály, které jsem v životě necítil. Bylo to tak ohromné. Nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem tomu, že ona právě ke mně teď kráčí, přes slzy se na mě usmívá, upírá na mě své oči. Snad jako by ona byla opravdu ta bouřka, či déšť, která za chvíli odejde. Zmizí, zanechá za sebou spoušť a už se nikdy nevrátí. Tak moc jsem se bál, že mi opět zmizí. Dokázal jsem jen stát a dívat se na ni. Až teď jsem si uvědomil, že také pláču. Ruce se mi klepaly, oči mrkaly, aby se ujistily, že je to pravda. Byla to pravda. Opravdu tady byla. Nebyl to jen výplod mé zamlžené fantazie. Zamlžené bolestí z toho, že jsem ji ztratil. Neztratil jsem, opět jsem ji našel. Ona našla mě.

To bušení, které se ozvalo z levé strany mé hrudi, jsem si nepředstavoval. Srdce se mi lehce, tiše naprázdno rozbušilo. Těžce jsem vydechnul. Cítil jsem, jak mi obrovská tíha padá dolů z mého srdce. Tohle není má fantazie, to je skutečnost.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tak tady já měla inspiraci, ani nevím jak to, že zrovna takhle písnička mi pomáhala…:)

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 14. kapitola: