Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Live and never look back - 10. kapitola (Alice)

30.04.2010 (11:45) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3474×

Alice (rok 1938)

Jak tak člověk může najít někoho, když ho nevidí? Nechápala jsem své vize, když se v nich objevil nějaký mladý upír a pak najednou blik – zmizel. Teda, člověk ho hledat nebude, ale upír ano. Já ho budu hledat. Sice netuším proč, ale doufala jsem, že on mi to poví. Věděla jsem o něm téměř vše, i něco o jeho minulosti, ještě když byl člověk. A od koho? Od Vulturiů.  Netuším, proč si mě zrovna chtěli vnutit do svého klanu, každopádně se jim moc nelíbilo, když jsem se každou noc snažila utéct. Teď mě propustili s tím, že musím najít Edwarda Cullena a dovést ho k nim. Já ho najdu, protože jsem ho musela najít. Ale vodit ho k nim opravdu nebudu.

Věděla jsem i jeho partnerovi Carlislovi. Strašně ráda bych s nimi žila, jako jediná jsem ve Voltteře nezabíjela lidi. Měli mě za blázna. Já sebe občas považuji taky za trochu střelenou, což je celkem logické, když vidím budoucnost a co já všechno ještě vím.

O Edwardovi jsem věděla, že byl přeměn před dvaceti lety. Důvod, proč odešel od Carlislea jsem se nedověděla. Vím, že v jeho životě byla jistá Isabella Swanová a po té Vulturiovi také toužili. Netuším proč, od Ara jsem slyšela, že je mezi námi taky něco kolem dvaceti let, ale nebyla vůbec k dostižení. Ani já ji neviděla, ani jednou. Moc jsem se o ni nestarala, teď mě nejvíce zajímal Edward a ještě jeden muž, který se mi ve vizích objevoval každý den.

Jasper Whitlock. O něm jsem nevěděla vůbec nic, jen že jsem musela být s ním. Ani jsem ho neznala a už mi chyběl. Vím, že byl také osamělý, ale podle vizí jsem věděla, že je ještě brzy na to, aby se naše cesty zkřížily.

Právě teď jsem se nacházela v Rusku v Kolomně. Nevím, co jsem tu dělala, ale vize mě sem doslova donutily jít. Protékala tudy řeka Oka, a krajina tu byla velmi pěkná. Ovšem jen ty obchody byly hrozné.

Zanedlouho jsem zjistila, co tu dělám. Našla jsem stopu Edwarda Cullena. Vedla do hustého černého lesa na levém břehu řeky Oka. Nakonec jsem zastavila před jakousi jeskyní. Byla tu tma a v jeskyni byly někde krysy. Slyšela jsem je. Jelikož tady byl jeho pach nejsilnější, vlezla jsem dovnitř. Okamžitě jsem své myšlenky naladila na přátelskou vlnu, věděla jsem, že umí číst myšlenky.

„Co tu chceš?!“ zavrčel Edward hrozivě v nejtemnějším rohu jeskyně.

„Hledám tě. A úspěšně,“ usmála jsem se na něj vesele.

„Co jsi zač?“ vrčel dál. Vypadal hrozně. Oči měl černé žízní, oblečení o tom ani mluvit nebudu. Nejenom hlad se v těch očích zračil, byl tam i smutek. Tak ohromný až zasáhl i mě. Trpěl tak moc, až mi to podlomilo nohy.

„Proč si tady?“ vydala jsem ze sebe. Cítila jsem smutek, soucit a lásku. Tyto pocity jsem pocítila prvně za svůj upíří život. Vlastně celkově za můj život, protože z lidství si vůbec nic nepamatuju.

Konečně mi došlo, proč jsem ho hledala. Potřebovala jsem ho skoro stejně tak jako Jaspera. Tentokrát jako bratra.

„Bratra?“ vydechl smutně Edward. Na myšlenky jsem zapomněla.

„Ano, bratra. Chci ti pomoct, Edwarde,“ přiblížila jsem se k němu. On se ani nehnul. Propaloval mě černýma očima.

„Pomoct? Mně může pomoct jen jedna osoba,“ vydechl přiškrceně. Zavřel oči a jeho tělo se začalo otřásat. On… plakal?  Bylo to poprvé, co jsem viděla upíra plakat. Jeho bolest se přenesla na mě a i já pocítila příliv vzlyků. Poprvé jsem brečela. Opatrně jsem popošla ještě více k němu a dotkla se jeho ruky. Nepohnul se.

„Pomůžu ti, Edwarde. Proč se tak trápíš? Proč si odešel od Carlislea?“ šeptala jsem. Najednou byl pryč. Stál na druhém konci jeskyně, díval se na mě podezřívavě, svýma smutnýma a unavenýma očima.

„Jak tohle všechno víš?“ zavrčel opět.

„Znám tě. Nejsi jediný, co má nadpřirozenou schopnost. Vidím vize, podle kterých jsem tě hledala. A taky Vulturiovi mi o tobě hodně řekli,“ vysvětlila jsem pomalu.

„Vize? Vulturiovi?“ opakoval.

„Nemusíš se mě bát. Já Vulturiovi nenávidím. Jmenuju se Alice a potřebovala jsem tě najít. Teď už vím, proč. Chci žít s tebou a Carlislem. Má to tak být. Potřebujeme to všichni, svou rodinu. Teď to zní zvláštně, chápu, ale je to tak. Takže prosím, důvěřuj mi. Chci ti pomoct. Proč žiješ tady? Kdy si byla naposledy na lovu?“ Měla jsem o něj starost. Vypadal hrozně slabě, tipovala jsem, že na lovu nebyl takové 4 měsíce.

„Ještě déle, zítra by to mělo být 7 měsíců,“ opravil mě tiše Edward. Proč to dělal?

„Nemám proč se něčím krmit. Takhle je mi lépe,“ pokrčil těžce rameny.

„Jak dlouho už jsi tady?“ zakroutila jsem nevěřícně hlavou.

„Tady v Rusku? Sám nevím, prohledával jsem ho. Stejně tak, jako ostatní země. A nic, je prostě pryč, jako by neexistovala, jako by se vážně propadla do země. To vlastně ne, protože pod zemí i pod vodou jsem hledal taky. Prostě je pryč. Zmizela mi ze života, ale ze srdce ne. Proč? Proč jen ji nemůžu najít?“ mumlal si pro sebe zoufale. Vypadal skoro jako blázen.

„Je to tak těžké, udržet se na živu, když nevím kde je. Srdce touží zemřít, tělo to samé. Ale co když zítra nebo pozítří ji spatřím? Připravím se o tuhle chvíli? Proklínal bych sám sebe, kdybych promeškal jen jednu vteřinu s ní,“ pokračoval, skoro jako by mě nevnímal. Klesl opět na zem, na kolena a s bolestným obličejem sebou praštil o zem. Bolest a trápení, kterou prožíval, naplnily celou jeskyni, byly cítit v každém kousku prostoru.

„Kdo? Koho to hledáš?“

„Koho bych tak mohl hledat? Bellu, mojí Bells!“ stál najednou před mnou se zoufalým pohledem.

„Isabellu Swanovou?“ ujistila jsem se raději.

„Znáš ji? Viděla jsi ji někde?“ popadl mě za ramena, div ze mě všechno nevytřásl.

„Ne, neslyšela a neznám ji. Proč ji hledáš?“ Edward se mé otázce pouze jen ironicky a bolestně usmál. Došlo mi to. Ona od něj odešla. On ji miloval. Vím, jaké to je, když se upír zamiluje. Je to naprosto něco jiného, než u člověka. Ty city jsou daleko silnější a o to bolestnější, když toho určitého ztratíte. Dnes jsem ty pocity poznala, jak u Edwarda, tak je brzy poznám i u Jaspera.

„Dobře. Najdeme ji. Nejdřív se musíš dát, ale do pořádku Edwarde. Potřebuješ lov, jsi slabý, na žádné hledání teď nemáš vůbec sílu, je to tak?“

„Alice, já hledal všude. Já už nevím, jak dál. Jsem ztracený, připadám si jako v začarovaném kruhu. Chodím stále dokola, nenacházím cestu zpátky!“ Vypadal tak zoufale. Opatrně jsem k němu přistoupila a pomalu ho objala.

„Slibuju, že ji najdeme,“ zašeptala jsem a on si bolestně vzdychl.

„Díky,“ zaslechla jsem od něho.

Venku zaznělo dlouhé zavytí a zanedlouho jsem zaslechla těžké tlapy, jak dopadají na zem. Nějaké zvířata a běžela přímo k nám. Proč? Kdo je to?

„Co je to?“ zavrčela jsem, když mě jejich pach zaštípal v nose. Do jeskyně vstoupil obrovský vlk a hrdě se nad námi tyčil. O vlkodlacích jsem něco málo věděla, ale netušila jsem, že opravdu existují. Ihned jsem se nahrbila a byla připravena k boji. Vlk střídavě koukal na mě a na Edwarda. Ten vedle mě stál v klidu a se zaujatým pohledem koukal na vlka. Vlk opět střelil pohledem ke mně a udělal krok vpřed. Ještě více jsem se nahrbila a zavrčela. Byla jsem připravena ke skoku, ale Edwardova ruka mě zastavila.

„Alice, to je v pořádku,“ řekl tiše a klidně.

Cože? Jsou to vlkodlaci. Zabíjí upíry, ty je neznáš? Poslala jsem mu v mysli.

„Znám, Alice. Právě, že je znám,“ odpověděl suše a vydal se k vlkovi, vedle kterého se začali objevovat další a další vlci.

9.kapitola Shrnutí povídek 11.kapitola

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Live and never look back - 10. kapitola (Alice):