Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 8. kapitola

Nikki Reed


Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 8. kapitolaVracela jsem se do pokoje chůzí pomalou i na lidi. Zrovna jsem procházela kolem jeho cely, když jsem se zhroutila. Deset drinků bylo na mé žíznivé hrdlo možná fajn, ale s tělem a svaly, které mě neposlouchaly, to bylo prostě asi moc… Děkuji za každý komentář :-D

8. kapitola

Na co jsem to myslela předtím?

Na toho vězně, došlo mi. Kouř byl pryč, jen jsem na něj pomyslela. Bylo to, jako kdyby on byl ten provázek, za který musím zatáhnout, aby se rozsvítilo světlo a bubák zmizel.

Proč to tak asi je? Nejspíš proto, že mě zachránil, a to aniž by mě znal a věděl, zda si záchranu zasloužím. Zachránil svého nepřítele. Nešlo mi to do hlavy, a tak jsem se rozhodla.

Musím za ním…

******

Přistoupila jsem k jeho cele a sedla si na své obvyklé místo u jeho hlavy. O nic se nikdy nepokusil, ale přesto jsem si držela bezpečný odstup. Věřila jsem, že i jemu to tak bude příjemnější.

Naše setkání opět proběhlo bez jakékoliv účasti z jeho strany, ale na to už jsem si zvykla. Je pravda, že jsem mu vždy sem tam něco povídala, ale už to nebylo, jako když jsem se opila.

Dnes mi však do řeči nebylo. Nepřišla jsem s obvyklým úsměvem na rtech. Ani jsem mu neřekla vtip pro dnešní den, jako jsem to dělávala dřív. Prostě jsem si k němu sedla a přemýšlela. Tady na to byl klid. Navíc jsem si tak připomínala, že může být i hůř.

Přemýšlela jsem nad svou matkou a schopnostech, které se u mě opravdu začaly projevovat. Bála jsem se, že to Aro zjistí a já už se odsud nedostanu. Nabídka přijmout roli jeho dcery byla lákavější, než bych komukoliv nahlas přiznala. Třeba bych se pak mohla zeptat na toho nebožáka v cele, a dokonce mu nějak pomoct…

Stále byl pro mě záhadou. Chtěla jsem, aby jednoho dne ocenil, že před ním ze sebe dělám úplnou nánu. A aby tam nebyl pořád tak sám.

„Už musím jít,“ řekla jsem smutně a zvedla se.

Pomalu jsem se poroučela ze dveří, když vtom jsem uslyšela nějaký zvuk.

Vrátila jsem se tam se zkoumavým výrazem ve tváři. Přes mříže jsem zahlédla jeho tvář. On se na mě podíval?

Ano, a díval se stále. Přímo do mých očí. Nevím, co v nich viděl, ale byla to alespoň nějaká reakce za několik týdnů.

Váhavě jsem se na něj usmála. Když jsem viděla, že se obrací zpět ke skále a že to bylo vše, čeho se od něj momentálně dočkám, znovu jsem se usmála a odešla do svého pokoje.

**********

Proplétala jsem se chodbami ke svému pokoji.

„Ahoj, Lilliane,“ pozdravil mě Felix, který právě procházel chodbou naproti mně.

Odmítla jsem ho pozdravit a pokračovala v cestě.

„Děje se něco, Lilliane?“ Zastavil se a zamračeně mě pozoroval.

Prošla jsem kolem něj jako by nic.

„Hele, co jsem ti udělal, že na mě házíš takový ignor?“ Zastavil mě, dal mi dlaně na ramena a zpříma mi pohlédl do očí.

Všimla jsem si kousanců na jeho rukou. Vykulila jsem oči a za jednu ho popadla. Přiložila jsem si ji blíž k tváři a nevěřícně ji pozorovala.

„To jsem ti udělala já?“

„Vždyť to nic není,“ odvětil.

„Jak to, že nic? Máš na mě pěknou památku.“

„Navěky věků,“ zasmál se.

„Mně to tedy nepřijde vtipné,“ zamračila jsem se.

„Alec je na tom hůř,“ namítl.

„Ten mě nezajímá. Ty ano.“

„Vážně? Před chvílí to tak nevypadalo,“ upozornil mě.

„No, byla jsem na tebe naštvaná,“ přiznala jsem neochotně.

„A co jsem ti udělal?“ nechápal.

„Lhal si mi, ale na tom už nezáleží.“

„Počkej, kdy jsem ti lhal?“ ptal se zmateně.

„Vždyť říkám, nechej to plavat. Stejně na tom moc nesejde. Jen nemám ráda, když někdo neříká pravdu.“

„Slibuji, že odteď už ode mě nic jiného neuslyšíš,“ prohlásil a zněl docela upřímně.

„Takže v čem jsem ti lhal?“ Povzdechla jsem si.

„Řekl jsi mi, že ta osoba v cele je člověk, ale lhal jsi. Je to upír. Taky jsi říkal, že to vězení není pro upíry. Tak co tam tedy dělá? Nechápu to, ale není to moje věc. Takže to nechci moc rozmazávat,“ mlžila jsem.

„Proč se o něj zajímáš? Jak víš, že je to upír?“ Pátravě se na mě zadíval. „Upřímnost za upřímnost,“ navrhl a založil si ruce na prsou v umanutém gestu.

Napodobila jsem ho a našpulila rty. Chvíli jsme se takhle měřili, ale nevydržela jsem to.

„Tak jo. Fajn. Řekněme, že… čistě teoreticky?“ Protočil oči, ale nakonec přikývl.

„Takže, řekněme, že někdo zjistil, že jeho údajně mrtvá matka žije. Ten někdo si chtěl zajít do teoretického sklepa a dát si možná i víc, než jen jednu skleničku. Cestou zpět šel kolem jisté cely a řekněme, že ten dotyčný nebyl hluchý, ale neslyšel žádný srdeční tep. A řekněme, že se teď ta osoba obává, že dopadne stejně. Pokud nepřijme jistou nabídku. Přičemž samozřejmě neříká, že to neudělá. Jen chce vědět, zda má v tomto ohledu skutečně právo se rozhodnout.“ Jelikož jsem mluvila čistě teoreticky, nebyla v mém hlase ani stopička lži. Byla jsem na sebe hrdá.

Usmál se. „Pevně věřím, že Aro svou nabídku myslí upřímně. Nemusíš se bát. Něco mi říká, že by mu to u tvé matky stejně neprošlo. Pokud jde o toho vězně, dám ti radu. Na něj a jeho rodinu má pifku celá Volterra. Věř mi. Bude lepší, když o něm nebudeš nic vědět.“

„Hm. Zajímavé, ale o něj mi nejde,“ řekla jsem lhostejným tónem. „Jde mi spíš o tu celu a abych v ní neskončila já.“ Pokusila jsem se o bezstarostný úsměv a pokračovala v cestě.

Hned za rohem jsem ho ale sundala. Co to mělo být? Takže on má rodinu? Proč ho nehledá? Proč jsou na něj všichni tady naštvaní? Co mohl udělat, že si vysloužil trest smrti vyhladověním v cele? Jeho jméno! Kdybych zjistila alespoň jeho jméno. Pak bych si mohla vyhledat v myslích ostatních nějaký odkaz. Jestli tu jsou na ně všichni naštvaní, nemělo by to být těžké. Nebo! Co se dotknout jeho?

Ne, to by nebyla zábava. A on byl má jediná zábava tady. Řešení a přemýšlení o záhadách okolo jeho osoby se pomalu stává mým koníčkem. Už jako malá jsem měla ráda hádanky. Vrtat se mu v hlavě by bylo jako luštit předtištěnou křížovku s napřed vyplněnými odpověďmi.

Tuhle možnost jsem tedy vyloučila.

********

„Ahoj,“ řekla jsem, když jsem si všimla mamky, která byla natažená na mé posteli.

„Ahoj,“ odpověděla mi vesele. „Mám nápad. Co kdybychom si udělaly výlet a trochu se pobavily? Domluvila jsem to s Arem.“

„Vážně? On nás pustí mimo hrad?“ divila jsem se.

„Ano,“ řekla klidným hlasem. Vypískla jsem radostí. „Něco pro tebe mám,“ dodala a ukázala na tašku ležící vedle ní.

Otevřela jsem ji a znovu nadšeně vypískla. Byly v ní totiž úzké, modré džíny a stříbrný top. Dokonale trefila mou velikost. Upíří rychlostí jsem odhodila černé šaty, které byly posázené diamanty z dvacátých let, a oblékla si džíny a topík. Z šuplíku jsem vytáhla jednoduché, černé balerínky a běžela k zrcadlu.

Vypadala jsem skvěle. No, jo no. Sebedůvěra mi nikdy nechyběla, ale po tak dlouhé době strávené v těch prastarých šatech jsem si připadala úžasně.

„Můžeme vyrazit?“ zeptala se. 

„Jistě,“ zatrylkovala jsem natěšeně.

*******

Odváděla mě pryč z hradu. Za námi se jako stíny ploužily tři další osoby v hábitech. Zřejmě budeme mít ochranku. Nikoho z nich jsem nepoznávala, ale bylo mi to jedno. Po tak dlouhé době se konečně dostanu ven. Myslela jsem ale, že půjdeme do města…

Namísto toho nás matka vedla někam do naprosté pustiny. Byla tam jen vinice. Začínala jsem být rozmrzelá. Než jsem se ale stačila ozvat, uslyšela jsem, jak se naše stráž skácela k zemi. Evidentně o sobě nevěděli a mohla za to moje matka.

Polekaně jsem ji sledovala. 

„Klid. Budou v pohodě. Navíc jim pak do hlavy nasadím vzpomínky na to, jak jsme si spolu my dvě udělaly táborák,“ usmála se zářivě. Na sobě měla džínovou minisukni, zlatý pásek, bílé tílko a na nohou zlaté kozačky. Vypadala úžasně. Vlasy měla stažené dozadu v hustém vlnitém copu.

„Aha, a nebylo by jednodušší si nějaký ten táborák skutečně udělat?“ zeptala jsem se.

„Bylo, ale potřebujeme někde nerušeně trénovat. Tady je soukromí. A máme hned tři pokusné králíky.“ Znovu se usmála, ale mně se do toho moc nechtělo.

Párkrát jsem něco namítla, ale ona nevypadala, že jí mé námitky zajímají. A tak jsme začaly. Používala jsem na ty nebožáky své dary. Což byly prozatím čtení vzpomínek dotykem, projekce a Alecův dým.

Stačilo mi vzpomenout si na to, jak svou schopnost ten dotyčný použil na mě, a automaticky se to samé odehrálo i u mě. Každou tu schopnost jsem měla vyvinutou na stejné úrovni jako její nositel.

Má matka byla překvapená, jak obdivuhodně to zvládám. Vyprávěla mi o všech schopnostech, které za ta léta u Ara nastřádala. Ptala se, zda nějakou nechci, ale já se na ni jen vděčně usmála a odmítla.

„Však ty si to rozmyslíš,“ poznamenala vědoucně.

Možná, ale i tyhle tři byly pro Ara dostatečným důvodem mě odsud nikdy nepustit. Takže, díky, nechci…

********

Naštěstí jsme se vrátily do Volterry a naši společníci měli falešné vzpomínky. Vše proběhlo bez problémů. Vrátila jsem se tedy do svého pokoje. Ležela jsem a už asi potisící zkoumala strop. Z používání těch schopností jsem byla podivně unavená.

Začínala jsem mít strašlivou žízeň. Stále jsem nezjistila, jak se tu stravují. Naposledy jsem měla Felixovu krev. Od té doby, co jsem tu, jsem se hlavně nalévala tím Arovým driákem, který sice pomáhal na pálení v hrdle, ale sílu mi neposkytnul.

Rozhodla jsem se, že ráno se někoho zeptám, kde berou krev. Cítila jsem, jak mi ochabují svaly a usychají žíly. To pálení v krku už jsem také nemohla dále ignorovat. Vstala jsem a koutkem oka zhodnotila svůj vzhled.

Stále jsem na sobě měla věci na ven, které jsem dostala od své matky. Mé oči byly úplně černé. Přísahala bych ale, že než jsme šly, měla jsem je stále ještě červené.

Ty schopnosti mě zřejmě zbavily sil. Sotva jsem na to pomyslela, už jsem běžela chodbami jako šílená. Vězně jsem tentokrát ignorovala a vběhla přímo do vinného sklepa.

Klopila jsem do sebe jednu sklenici za druhou. U desáté jsem se zastavila, opřela se o stěnu a zhluboka dýchala. Bylo mi zle. Všechno jako by získalo mlhavý nádech. Motala se mi hlava, ale hrdlo mě pálit přestalo.

********

Vracela jsem se do pokoje chůzí pomalou i na lidi. Zrovna jsem procházela kolem jeho cely, když jsem se zhroutila. Deset drinků bylo na mé žíznivé hrdlo možná fajn, ale s tělem a svaly, které mě neposlouchaly, to bylo prostě asi moc…

Klečela jsem tam na zemi, uprostřed místnosti plné cel a držela se za hlavu. Bylo mi neskutečně špatně. Zrychleně jsem oddechovala. Co jsem upír, jsem nic podobného nezažila. Děsilo mě to…

„Jsi v pořádku?“ zašeptal někdo.

Kdo je to? Ten hlas jsem neznala. Byl takový sametový a moc hezký, ale zněl velmi slabě. Donutila jsem se rozhlédnout po místnosti. Nikdo tam nebyl. Asi už mám slyšiny.

Něco se v té cele pohnulo. Podívala jsem se tam, ale stálo mě to strašnou námahu. Ten vězeň tam stál a díval se na mě. Vypadal vylekaně.

„Jsi v pořádku?“ zopakoval svou otázku.

„Ne,“ zakňourala jsem mu odpověď. „Je mi strašně divně…“

I můj hlas zněl najednou tak slabě, že jsem ani nevěřila, že je skutečně můj. Stále jsem tam klečela, držela se za spánky a kývala se dopředu a dozadu.

Bylo mi tak zle, že jsem se ani nemohla radovat z jeho reakce. Byl to pokrok.

„Co ti je?“ V hlase mu zněla panika. Trochu zatřásl mřížemi, jako by mi chtěl pomoct, ale nemohl. Byl tam zavřený a já se nemohla pohnout.

„Je mi špatně,“ skuhrala jsem dál.

Uběhla asi hodina, ale mně to přišlo jako celá věčnost. Trochu jsem se vzpamatovala a pokusila se postavit. Neúspěšně. Skácela jsem se znovu na zem a vyjekla bolestí.

„Nechápu, proč si nezavoláš o pomoc,“ ozvalo se znovu z cely.

Chtěla jsem ho probodnout pohledem, jenže jsem si uvědomila, že není na svém obvyklém místě. Seděl co nejblíže u mě. Opřený o mříže, nohy natažené a v kotnících překřížené. Vypadal tak ležérně. Jako by se díval v obýváku na film. To mě překvapilo, ale myslela jsem, že mám halucinace.

„Tak, proč si nezavoláš o pomoc? Jsi přece jedna z nich?“ Vydala jsem nad jeho dodatkem znechucený zvuk. 

Ano. Jistě že jsem se mohla rozječet jako pavián a někdo by skutečně dorazil, ale nechtěla jsem, aby mě objevil někdo nesprávný. Ve stavu, kdy jsem se opravdu nebyla schopná bránit.

Mé svaly mě neposlouchaly. Evidentně jsem byla naprosto opilá a měla jsem halucinace. Ten vězeň, kterého znám, určitě dál v klidu leží v koutě a považuje to za nějaký trik. Takže se pro jistotu vůbec nehýbe. Jsem si tím jistá, a když budu té halucinaci odpovídat, tím spíš na mě ten pravý vězeň už nikdy nepromluví.

„Proč neodpovídáš?“ zeptal se trochu podrážděně.

„Abys věděl, jaký to je,“ vylítlo ze mě.

„Hm. To je fér,“ řekl nakonec.

Podívala jsem se jeho směrem, ale nikdo tam nebyl. Vrátil se na své obvyklé místo a do obvyklé polohy. To mě jen ujistilo, že se mi to zdálo…

Přestala jsem se tomu vzpírat. Vzdala jsem se naděje, že se odsud dostanu. Sesula jsem se na zem, zavřela oči a snažila se od všeho oprostit. Tak, jak jsem to dělávala doma.

Rolland si ze mě vždycky dělal srandu, že když to dělám, je to jako bych opravdu spala a nevěděla o světě, ale já o něm věděla. Spát bylo vyloučené, ale měl pravdu v tom, že svět pro mě v tu chvíli nebyl důležitý. Proč taky? Teď, v tuhle chvíli byl svět celý ošklivě rozmazaný…

Uběhlo několik hodin…

Slyšela jsem, jak hrad začíná ožívat. Otevřela jsem nejprve jedno oko. Potom druhé oko. Párkrát jsem zamrkala a všechno se zdálo v pořádku.

Pokusila jsem se posadit. Šlo to ztuha. Krmení už jsem déle odkládat nemohla. Prostě to nešlo. Tedy pokud jsem chtěla normálně fungovat. Té speciality už se ani nedotknu, přísahala jsem si, ale dobře jsem věděla, že lžu sama sobě.

Jsem tu už několik měsíců a tohle bylo to jediné, co mě drželo při životě. Nechtěla jsem tu vyhladovět jako ten vězeň, ale taky jsem nechtěla zabíjet. On na mě mluvil, vzpomněla jsem si a nakoukla jeho směrem. Ne, musela to být vážně jen halucinace. Celé týdny na mě přece kašle. Tak proč by to mělo být najednou jinak?

Rozběhla jsem se. Musela jsem odtamtud okamžitě pryč. Zastavila jsem se až ve svém pokoji.

*******

S úlevou jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje. Chtěla jsem zamířit rovnou do sprchy, ale vtom okamžiku jsem si všimla Demetriho, který seděl v křesle u mého konferenčního stolku.

„Kde jsi byla?“ zavrčel a vypadal fakticky naštvaně.

A jéje…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 8. kapitola:

 1
06.01.2014 [13:51]

Milujem tuto poviedku . Emoticon

3. Pinka25
05.01.2014 [20:00]

Ále, vožrala sem se tak že sem se celej den nemohla hejbat... Rychle další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Jana
05.01.2014 [19:22]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.01.2014 [13:58]

SundanceAhoj, článek ti bohužel musím vrátit. Do perexu si prosím dopiš něco víc o kapitole. Až tak uděláš, zaškrtni znovu Článek je hotov. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!