Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 6. kapitola

newmoonset8


Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 6. kapitolaCo to tu vykládám? Sakra, nedokážu se zastavit.

6. kapitola

„Co prohlídka hradu?“ navrhnul.

„Jasný. To zní… fajn,“ usmála jsem se. Tentokrát jsem byla upřímná. Zatím jsem toho z Volterry totiž mnoho neviděla.

„Bude to fajn,“ slíbil a úsměv mi oplatil.

*************

Jak slíbil, tak se také stalo.

Prošel se mnou skoro celý hrad. Venku byl jasný den. Takže tam jsme nemohli. Navíc, i přes svůj status hosta jsem nevěděla, zda to skutečně jde, opustit hrad. Vyprávěl mi všechno možné. Od historických faktů až po různé osobní historky. A některým jsem se musela opravdu od srdce zasmát.

Byli jsme ve vyšším patře, kde byla místo svícnů okna. U jednoho z takových oken jsem se zastavila.

„Smím?“ Přikývl. A tak jsem k oknu přistoupila ještě o kousek blíže.

Měla jsem výborný výhled na bývalé nádvoří. Bylo překrásné. Uprostřed stála fontána a kousek od ní věž s hodinami. Váhavě jsem pootevřela okno. Šlo to dost ztuha. Tady si na větrání asi moc nepotrpí. Dovnitř zavanul čerstvý vzduch. Vdechovala jsem tu úžasnou vůni a převalovala ji na jazyku. Na mou tvář dopadl zbloudilý paprsek slunce a má pleť se rozzářila. Vrhala jsem odlesky přes celou chodbu, ale příjemně to hřálo. Podívala jsem se na Demetriho, který tam jen tak stál a pozoroval mě. Na tváři měl přímo fascinovaný výraz.

Stáli jsme tam a jeden druhému hleděli do očí. A to déle než se sluší. Než jsem se nadála, někdo zavřel okno a hrubě mě od něj odstrčil.

„Zbláznili jste se? Co to tu vyvádíte?“ Jane se koukala z jednoho na druhého a byla opravdu hodně naštvaná. Demetri se vzpamatoval rychleji než já a odpověděl.

„Jen ji provádím po hradě,“ hájil se.

„Jo? To vidím, ale nechat ji rozsvítit se jak lampičku u okna vedoucího na náměstí… Ty ses snad úplně zbláznil?!“ rozkřikla se.

„Omlouvám se, Jane. Ale nemyslím si, že by mě někdo viděl,“ řekla jsem tiše.

„Je to zakázané,“ řekla přísným tónem. „Ty to možná nevíš, ale on ano.“ Kývla Demetriho směrem a upřeně se na něj zahleděla. „Máš štěstí, že jsem přišla já. Někdo jiný, kdo ji ještě nezná, ji mohl automaticky zabít! A ty bys tam jen tak stál a čučel jak žába ze salátu?“ otázala se naštvaně.

Vypadalo to, že Demetri opravdu chce něco říct, ale pak si to bůh ví proč rozmyslel.

Jane na něj vrhla udivený pohled. „Vidím, že ti došly argumenty. Raději jdi,“ poručila.

Přikývnul a klidil se. Jane se hned nato otočila mým směrem a unaveně si mnula obočí.

„Poslední dobou je nějak mimo. Samozřejmě že máš volný přístup po hradě. Jen se vyhýbej oknům, ano? Lidé tady si historii pamatují až příliš dobře. A trest za odhalení je smrt. Pro kohokoliv. Kdokoliv jiný, kdo by tě tu takhle našel, by vás nemusel jen seřvat. Hlavně tebe. Jsi tu nová. Všichni o tobě sice vědí, ale trávíš moc času zavřená v tom pokoji. Neznají tě. Nevyčítám ti to. Po tom, co se ti stalo, je to celkem pochopitelné, ale –“ Přerušila jsem ji.

„Děkuju ti a slibuji, že už se to nestane. Myslím to vážně, ale ráda bych věděla i o dalších věcech. Demetri mi vyprávěl o vaší historii a historii hradu, ale k tomu, jak to tu chodí, se nedostal.“ Čekala jsem, jestli přijme moji nabídku.

Neměla jsem ji ráda. Byla jsem ochotná ji tolerovat jen kvůli Rollandově prosbě. Na tom událost s Alecem nic nezměnila. Teď to však vypadalo na jakési příměří. Sama jsem se divila, ale byla jsem ochotná ho přijmout. Byla překvapivě chápavá. Navíc, to ona a Felix mi dopřáli, abych toho hajzlíka nakopala. I když je to její bratr.

Překvapivě ji skutečně přijala.

„Ráda,“ řekla a usmála se na mě.

***************

Vedla nás kamennými chodbami a říkala vše, co bych měla jako host vědět. Záležitosti gardy mi nevysvětlovala, protože se mě zatím netýkaly. Bylo to docela fajn.

Pak se ale omluvila, že už musí někde být. Navrhla mi sice, že mě doprovodí, ale já jsem jí řekla, ať se se mnou nezdržuje. Vděčně se na mě podívala, lehce se pousmála a nakonec odešla do křídla gardy. Já jsem tam stála a přemýšlela, co budu dělat, když mě oba moji průvodci nechali na holičkách.

Nakonec jsem se rozhodla pro návštěvu vinného sklípku. Z toho, co říkala Jane, usuzuji, že jsou dnes všichni ve službě. Zřejmě mají důležitější věci na práci, než jsem já. A já byla hladová. Nikdo mi neřekl, jak se tu mám stravovat. Jediná krev, o které jsem věděla, byla v tom sklepě. Jane říkala, že smím všude po hradě. Tak proč ne tam?

****************

Ani jsem si neuvědomila, že cesta vede přes vězení, na které jsem měla opravdu nepříjemné vzpomínky, ale v hrdle mi přímo hořelo. Vzpomněla jsem si i na svého zbědovaného zachránce. Třeba by byl rád, kdybych mu dělala společnost? A mně to nic neudělá. Nebýt jeho, tak jsem teď znásilněná tím hnusákem. Při té myšlence jsem se celá otřásla.

Osmělila jsem se a upíří rychlostí se ocitla přímo u jeho cely. Pořád tam byl. Dokonce i ve stejné pozici. Otočený zády ke mně. Ani se nezdálo, že o mně ví. Promluvila jsem, abych si získala jeho pozornost.

„Ahoj.“

Řekla jsem to tiše, ale to slovo bylo jako výbuch bomby, který se rozléhal o stěny. Přikryla jsem si pusu dlaní, celá vylekaná a zaposlouchala se. Ale nic. Všude bylo ticho. On sebou také nepatrně trhnul. Viděla jsem to, ale neotočil se.

„Jak se máš?“ zeptala jsem se.

Nic.

No, tak to nebyl zrovna nejlepší nápad. Zanadávala jsem si a zakroutila nad svou hloupostí hlavou. To jsem si vážně myslela, že se se mnou bude bavit? Proč by to dělal?

****************

Vešla jsem do malého sklípku. Hned u vchodu jsem popadla křišťálovou sklenici a naplnila ji po okraj tou jejich specialitou. Takhle jsem do sebe vyklopila asi pět sklenic. Seděla jsem tu už asi hodinu. Žízeň byla snesitelnější, ale nudila jsem se. A také jsem začínala být pěkně opilá...

„Fajn,“ povzdechla jsem si a vstala.

Už jsem toho měla dost. Lepší mlčenlivej společník než žádný. Vždyť bych se za chvíli zbláznila. Co jsem tady, jsem moc nemluvila. Spíš jsem poslouchala a přemýšlela. Už mi to lezlo na nervy.

Natočila jsem si další sklenku a chvíli ji pozorovala. Přemýšlela jsem, jestli bych mu třeba nemohla trochu donést, ale pak jsem ji do sebe kopla.

Až se mnou bude mluvit, zařekla jsem se a trochu lehčím krokem se zase vydala za oním vězněm.

****************

Sedla jsem si. Nebo spíš jsem se díky tomu zázraku od Ara skácela na to místo, ze kterého jsem mu minule děkovala. Bylo od něj dostatečně daleko, ale zároveň blízko. Mohla jsem i mluvit normálním hlasem. Nerozléhalo se to tu jako od vstupu. Nikdo mě neslyšel. Jen on. Vlastně mi bylo jedno, jestli mě někdo uslyší. Byla jsem totiž opravdu nalitá...

„Ahoj,“ řekla jsem znovu jasným a přívětivým hlasem.

Zase nereagoval.

„Víš,“ oslovila jsem ho a odkašlala si. „Myslela jsem, že bys třeba stál o nějakou společnost…“

Nic, jen ticho. 

„No, ták! Haló?“ Připadala jsem si jako malé děcko.

„No, dobře. Tak se se mnou nebav,“ odsekla jsem. Založila jsem si ruce na prsou a tvářila se přehnaně uraženě.

Nic.

„Slyšel jsi někdy o obrácené psychologii?“

Nic.

„Hm. Ty asi nebudeš moc sečtělej, i když mi přijde, že se asi pletu. Vypadáš, jako že seš dost chytrej. Ne takovým tím šprťáckým způsobem. I když, no, možná kdybys měl brýle…“ Zamyslela jsem se, ale vzápětí vyprskla smíchy, protože ta představa byla naprosto směšná.

„Ne. Ty, nejsi šprt, ale nejsi ignorant. Vsadím se, že máš rád knížky. Taky je mám ráda, ale myslím, že jsou na světě lepší věci, než se mezi nimi zahrabat. Zajímalo by mě, jak dlouho už tu jsi? Já jen pár týdnů, ale už mi tu z toho hrabe. Což je vlastně vidět.“

Co to tu vykládám? Sakra, nedokážu se ani zastavit.

„Vím, že ty jsi tady v cele a já mám pro sebe normální pokoj s postelí a tak. Ale v podstatě jsou to čtyři stěny jako čtyři stěny. Nábytek a ostatní věci jsou stejně zbytečné. Jsme upíři. Nám je přece jedno, jestli ležíme na zemi nebo na pohodlné posteli s nebesy.“ Zasmála jsem se.
„Nám je vlastně jedno, i jestli stojíme, nebo ležíme. Všechno je stejně pohodlné… I když… Jako člověka mě lákala vodní postel. Fakt že jo. Ale do mého malého pokoje by se mi nevešla. Teď by to šlo, ale už ji nepotřebuji, protože nespím. Ten svět je vážně nespravedlivý,“ povzdechla jsem si.

„Tobě to ale nemusím vykládat, co?“

Nic.

„Ty, hele, nezkusil jsi ji někdy náhodou? Myslím jako tu postel? Přemýšlím totiž, že bych si ji skutečně pořídila. A pak bych se mohla zdunit tou lahůdkou od Ara. Viděla jsem totiž jednoho upíra, tuším, že Jane říkala, že se jmenuje Aaron. Vypil toho strašně moc. A ocitl se... Jak to jen nazvala... Jo, jasně. V kómatu. Ostatní mu dělali kanadské žertíky. To tvrdil Felix, ale já mu moc nevěřím. Přeci jen, Volturiovi a kanadské žertíky?“ Vyprskla jsem smíchy, už ta představa...

„No, tak. Určitě tu nejsi zavřený celý život. Co kdybys aspoň kývnul. Jako minule. Prosím. Jen jednu otázku…“ škemrala jsem.

„Měl jsi někdy vodní postel?“

Bez reakce.

„Aha, takže neměl. To nevadí. Zjistím si to sama. Určitě jsi tu zavřený už nějakou dobu, ale klid. Tu depku si můžeš odpustit. Vážně. Tam venku se nic nemění a tady ve Volteře? Už teprve ne.
Kdybych byla proměněná před stovkami let, možná že bych si aspoň jednou za čas, třeba za půl roku, našla něco, nad čím bych žasla. Nějakou blbinu. Svorku na papír nebo tak. Ale takhle ne. Myslím, že každému je šuma fuk, jestli má mp3 nebo mp4. Já v tom žádnej rozdíl nevidím. Hlavně že to hraje.
Sakra! Mluvím, jak kdybych byla nějaká babička, ale to nejsem. I když všichni tady jsou. Přísahám, že je to dost úchylná představa. Vidíš hezkého upíra a lituješ, že ti nemůže tlouct srdce. Jenže občas, když se s ním dáš do řeči, je to, jako bys skutečně mluvil s nějakým dědkem. Já si připadám na šestnáct pořád. Což má své výhody, ale i nevýhody,“ uznala jsem.

„Rolland by ti o tom mohl vyprávět. Někdy mu lezu pořádně na nervy. Ale Mariana? Ta byla číslo. Obrážely jsme spolu bary a tancovaly. Prostě nikdy nebyla nuda, ale tady? Tady je přímo příšerná nuda. To je fuk. Čas nevrátíš. Ať si táta říkával, co chtěl. Víš, můj otec měl teorii, že v muzeu ožívá historie, ale ve mně tam spíš ožívala hysterie. No, fakt. Už jako malou mě to tam vůbec nebavilo. Sliboval mi, že uvidíme dinosaury, ale byl to pěknej podraz. Byly to jen kosti. Teď už mají určitě i nějaké ty Robosaury. Víš, co je to robotika, ne? Počkej, já ti to předvedu.“

Dostala jsem příšerně pitomej nápad a ihned ho zrealizovala. Vyskočila jsem na nohy a začala předvádět robo tanec.

Trochu se odsunul od stěny, ale jinak nic. Doufala jsem, že je to tím, že jsem ho konečně těmi blbinami, co tu plácám, přinutila alespoň mě poslat do háje a ne, že jen měnil polohu…

Přestala jsem s robotím tancem a kecla si zpátky na zadek. Rozesmála jsem se na celé kolo.

„Hele, chceš říct tajemství?“ dostala jsem ze sebe trhaně mezi salvami smíchu.

„Jsi ten nejneukecanější člověk, nebo upír, jakého znám. Ale i přesto, jsem si s tebou za poslední dvě hodiny užila víc zábavy než za posledních pár měsíců," přiznala jsem mu, ale vzápětí jsem zvážněla, protože jsem si začínala uvědomovat, že čas běží. 

„Teď už ale musím jít,“ prohlásila jsem. Vážně jsem musela, i když se mi vůbec nechtělo. Co kdyby mě začali hledat?
Stoupla jsem si. Lehce se mi zamotala hlava. Asi z té vinné specialitky. Možná proto jsem mu tu žvatlala všechny ty nesmysly...

Chudák. Jako by nestačilo, že je vězněm. Ještě musí poslouchat mě.

Stále tam ležel bez pohnutí a bez jakékoliv reakce.

„Tak, se tu zatím měj.“ Zamávala jsem mu a odešla.

Než jsem se stihla ztrapnit ještě víc...

**********

Ležela jsem ve svém pokoji ve Volteře. Měla jsem zavřené oči a přemýšlela. Ale nic kloudného jsem nevymyslela. Zlostně jsem zamručela a převrátila se na druhý bok. Mé myšlenkové pochody se chtě nechtě stále vracely k tomu vyhladovělému muži v cele. Nebyl to člověk, jak tvrdil Felix. Byl to upír. Ale proč? Co je mi do něj? Možná mi pomohl, ale pochybuji, že k tomu měl jiný důvod než pokus o útěk. O konverzaci se mnou evidentně nestál…

V posledních dnech jsem za ním čas od času zašla. Většinou jsem jen tiše seděla u jeho cely a přemýšlela. Tedy až potom, co jsem ho pozdravila a řekla mu vtip dne. Přestávalo mě to ale bavit. Dělat ze sebe šaška. Navíc jsem nechtěla být v jednom kuse namol.

Rolland mi už vysvětlil, co měla znamenat ta mlha, ale pořád mě zarážel fakt, že se vrhla na Aleca. Ovládal ji. Tak proč by ji posílal sám na sebe? Nedávalo mi to smysl.

Ozvalo se zaklepání. Byla jsem za to vyrušení vděčná.

„Dále,“ vyzvala jsem ho. No, jistě. Byl to Rolland.

„Aro nás zve na večeři,“ oznámil mi.

Znuděně jsem zakoulela očima, což byla má jediná reakce. 

Vrhl na mě přísný pohled. „Chce ti představit své bratry.“

„On má bratry?“ zeptala jsem se překvapeně. 

„Jistě. O nich jsem se ti asi nezmínil, ale už ses s nimi setkala.“

„Aha,“ řekla jsem a pomyslela na tři trůny. Na Ara a ty dva další muže, co tam přišli, než mě Felix odvedl do sklepení. Marcus a Caius. Hledala jsem mezi nimi rodinnou podobu, ale nenacházela jsem ji. Asi myslí někoho jiného…

Bylo to už asi dva měsíce. Nemohla jsem uvěřit, že uplynulo tolik času...

„Moc je neznám,“ pokračoval dál a mně se ulevilo, že nemusím vzpomínat na Aleca. „Jmenují se Marcus a Caius.“ Aha. Tak přece.

„A já je musím poznat, protože…“ Čekala jsem, až mě doplní, ale nic neříkal. Jistěže jsem ty dva znala a věděla, jak se jmenují, ale nevěděla jsem, že jsou to bratři. Vlastně to ani teď moc nechápu. Hádám, že tomuhle setkání se nevyhnu…

Povzdechla jsem si tedy a pomalu přešla k té ohromné černé skříni. Začala jsem se v ní přehrabovat. Všude samá černá a červená barva. Fakt skvělé. Odfrkla jsem si.
Nakonec, jsem si přeci jen vybrala. Korzetové černé šaty pošité rubíny. Oblékla jsem si je a přešla k zásuvce, ve které byly uloženy boty. Vybrala jsem černé lodičky, které měly na špičce mašle. V jejich středu se leskl další rubín. Tentokrát větší. Nazula jsem si je a začala se zaobírat svým celkovým vzhledem.
U zrcadla jsem popadla jeden ze skřipců a zamotala jsem si do něj své měděné vlasy. Pár pramínků jsem nechala vpředu, aby se mohly volně vlnit. Nebyl to zrovna nejlepší a nejnáročnější účes, ale slušel mi.

Dívala jsem se do zrcadla a znovu se mi před očima objevila zubožená, ale přitom nádherná tvář toho chudáka zavřeného ve sklepení. Co to se mnou je?

Z ničeho nic ke mně přistoupil Rolland a políbil mě na krk. „Mám pro tebe dárek,“ řekl.

Prudce jsem zamrkala. Zabralo to. Tvář toho muže zmizela. Vydechla jsem úlevou a otočila se na Rollanda. „Copak to je?“ vypískla jsem. Až moc nadšeně.

„Jako malé děcko,“ poznamenal a vysloužila jsem si káravý pohled. 

„No, jo. Promiň. Když mně by udělalo největší radost odsud odejít. Nebaví mě to tu a po tom, co se stalo s Alecem...“ Sedla jsem si na tu ohromnou postel s nebesy a snažila se vypadat co nejvíc zkroušeně. Přistoupil ke mně, ale mlčel. Po chvíli přemyšlení se ke mně posadil a jednou rukou mě objal okolo pasu. Uvelebila jsem se mu na rameni.

„Je mi to líto, zlato. S tím ti nemohu pomoci. I kdybych chtěl, nezáleží to na mně.“

„Já vím,“ řekla jsem stále tím smutným hlasem. „Neviním tě za to. Vážně. Jenže…“ odmlčela jsem se.

„Jenže co?“ zeptal se, když už jsem mlčela příliš dlouho.

Nadechla jsem se. „Jenže tu prostě nejsem šťastná. Nevím, co ode mě chtějí…“ Znovu jsem se odmlčela.

„A dál?“ zeptal se trpělivým hlasem.

„Víš, než se stalo to s Alecem. Členové gardy mi řekli vítej mezi námi,“ dokončila jsem a čekala na jeho reakci.

„Blbost.“ Zakroutil hlavou. „Vždyť nemáš žádné schopnosti. Proč by si tě tu chtěli nechat? Ne, to nedává smysl. To určitě ne.“

„Utěšuješ mě nebo sebe?“

„To se nestane. Zůstaneš se mnou. Určitě. Ať už chce Aro cokoliv, chce to po mně. Vyřídíme to spolu a ty se pak se mnou vrátíš k našemu životu.“

„Slibuješ?“

„Nenechám tě tu. Neopustím tě. To přísahám,“ sliboval a přitom dál roztřeseným hlasem vykládal o tom, jak mě nedá a proč by to prý Aro dělal. Ani jsem si neuvědomila, že začal přecházet po místnosti sem a tam.

Chvíli jsem ho pozorovala, ale myšlenky se mi rozutekly. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Ani Rolland zřejmě netuší, že si mě tu chtějí nechat. Byla jsem zmatená. Má pravdu. Opravdu nevím o žádném daru. Ani talentu, kterým bych oplývala. Natož o důvodu, proč bych měla být Arovi užitečná. Dokonce jsme si ani nepadli moc do oka. A už ani nepadneme, protože byl evidentně zklamaný, že se to Alecovi nepovedlo. Alespoň mi to tak připadalo. Já se mu rozhodla raději vyhýbat.

Rolland dál kmital po pokoji a něco brblal, když se ozvalo další zaklepání. Vzápětí vešla Jane. Oba jsme ztuhli jako na povel a podívali se na ni. Vypadala jako vždy. Blond vlasy stažené do pevného uzlu a jednoduché černé šaty. Ulpěla jsem pohledem na její andělské tváři a uvědomila si, že něco chce. Zvedla jsem tedy povzbudivě jedno z obočí.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se nevinně, když dosud nepromluvila.

„Je mi líto, ale musím vás popohnat. Večeře je na stole.“ Zasmála se svému vtipu.

My jsme se ale nesmáli. Vyměnili jsme si krátký, zmatený pohled a pomalu vyšli z pokoje.

*********

Následovali jsme Jane v naprosté tichosti, když se Rolland dotkl mé ruky. Do dlaně mi vložil nějaký řetízek. Zvedla jsem ruku a rozevřela dotyčnou dlaň, abych si ho mohla prohlédnout.

Byla to nádhera. Byl z bílého zlata. Dvě ledově bílé ruce, svírající červené jablko z rubínu. Vydechla jsem a vděčně na něj pohlédla. Než jsem ale stihla promluvit, zakroutil hlavou, abych to nedělala. Tak jsem si své díky a komentáře nechala pro sebe a opatrně si náhrdelník připnula na dosud holý krk. Seděl perfektně.

Rolland mi dal dárek, zpracovávala jsem to. Sakra! Tohle rozhodně není dobré znamení...

*********

Vcházeli jsme do velkého sálu. Další sál s malbami na stěnách a s žádným nábytkem. Kromě tří černozlatých trůnů uprostřed místnosti. Po stěnách byly skvostné tapisérie, mohutné svícny a kamenné latinské nápisy. Ostatně jako všude tady. Netuším, jak Volterra vypadala zvenku, ale podle Rollanda to byl hrad se vším všudy. Tady uvnitř bylo všechno stejné. Přepychové, to jistě, ale studené. Na lidi si tu nikdo nehrál. Neměl důvod. Člověk tu mohl být sám sebou, tedy upírem.
Na jednu stranu to byla úleva. Žádné kontaktní čočky ani sluneční brýle. Taky jsme se mohli pohybovat pro nás běžnou rychlostí. Rolland to ale přesto považoval za nevychované…

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří a následné kroky. Lidské uši by je neslyšely, ale jak už jsem řekla, to nebyl náš případ. Nikoho v této místnosti.

Ani jsem se neohlédla. Zůstala jsem stát čelem k trůnům. Byla jsem poučena, že tak se to tu dělá. Rolland stál vedle mě na pravé straně a po mé levici stála Jane.
Čekali jsme, dokud ti tři muži nezasedli své trůny. Poté jsme jen lehce kývli na pozdrav. Na pukrle jsem se tentokrát vykašlala. Nechtěla jsem dělat dojem. Tak jsme jen v tichosti čekali, co se bude dít dál.

Na prostředním trůnu seděl Aro. Stále se na mě díval, jako by na něco čekal. Jako by čekal, že něco udělám. Možná to pukrle, ale to se spletl. Nelíbilo se mi to a hlavně jsem to stále nechápala.
Po jeho pravé straně seděl upír s dlouhými hnědými vlasy, které se mu trochu vlnily. Nemůžu si pomoct. Jeho hlava vypadala tak obrovsky, že jsem málem vyprskla smíchy. Což by se nehodilo. Takže jsem se ovládla a zaměřila svou pozornost na posledního blonďatého upíra na druhé straně. Vypadal mladě. Netvářil se lhostejně ani fascinovaně jako jeho bratři. Byl spíš… naštvaný? Ale na koho? My jsme nic neprovedli.

„Rollande, příteli. Jsem tak rád, že jsi spolu s překrásnou Lilliane přijal mé pozvání. Jane, už můžeš jít,“ pronesl. Jane na nic nečekala. Jen krátce kývla a byla pryč.
Zůstali jsme tam jen já, Rolland a Volturovic bratři.

Čekala jsem, co přijde, ale z chodby za námi se začaly ozývat hlasité zvuky. Chtěla jsem se otočit po jejich směru, ale Rolland mě zadržel mírným uchopením za loket. Přinutila jsem se zůstat stát a dívat se na tři muže před sebou. Dalo to práci, protože jsem byla zvědavá.

Rozletěly se dveře a vešla překrásná upírka.

Byla celkem vysoká. Asi jako já. I na upírku měla překrásnou pleť. Nádherně tvarované rudé oči, dlouhé řasy, jemné elegantní rysy a drobný nos. Své zlatavé obočí měla naštvaně stažené. Měla tu nejkrásnější tvář, jakou jsem kdy viděla. A to, ať už jako člověk nebo upír. Na sobě měla ohromnou róbu v tudorovském stylu. Byla z jedovatě zeleného saténu. Dekolt vyzdobený černou krajkou a to vše ještě doplňovaly její zlaté, místy měděné kudrnaté vlasy. Byly dlouhé a husté. Volně jí splývaly až k bokům. Prostě nádhera…

Když nás spatřila, zarazila se, ale Aro jí dal jasně najevo, ať pokračuje. Zatvářila se trochu nejistě, ale hned nato se zase zamračila a naštvaně postupovala vpřed.

„Raději bych s tebou mluvila o samotě.“ Kývla hlavou směrem ke mně.

Tak moment! Rolland jí nevadí? Co je to za nesmysl a co proti mně má?

„Netřeba. Prostě mluv,“ řekl Aro klidným hlasem.

Dveře se znovu rozlétly a tentokrát dovnitř vletěl Felix. Kdyby to bylo jen trochu možné, řekla bych, že vypadá poněkud zadýchaně.

„Promiňte, pane. Nestihl jsem ji zadržet,“ omlouval se a opravdu těžce oddechoval.

„V pořádku. Můžeš jít,“ odbyl ho Aro se stopou pobavení v hlase. Ani se ho nesnažil skrýt.

Slyšela jsem vzdalující se Felixovy kroky a zaklapnutí dveří.

„Nechceš mi něco říct, drahá?“ otázal se té ženy, která teď stála vedle Rollanda. Znělo to skoro něžně, uvědomila jsem si. Ona tam však jen stála, s rukama překříženýma na prsou a z jejího pohledu metaly blesky. Všimla jsem si, že i podupává nohou. A to pořádně.

„Pokud jde o tu tvoji gorilu, nemám, co bych řekla, ale nechceš mi ty vysvětlit, co tu dělá má dcera?“ zavrčela a naštvaně těkala pohledem z Ara na mě a obráceně.

No, to si snad děláte...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 6. kapitola:

 1
6. Pinka25
21.12.2013 [22:06]

Ne, Heidina neni, tak koho?

5. Pinka25
21.12.2013 [22:03]

Super, takže Heidina dcera? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.12.2013 [16:46]

eMCullenAhoj, naposledy ti článek vracím, pořád v něm máš plno chyb a zdaleka sis neopravila to, co ti už vypsaly tři adminky přede mnou.
Znovu tě tedy prosím, důkladně si pročti níže vypsané komentáře a oprav si všechny chyby, který v nich jsou uvedené!
Pokud si sama nevíš rady, obrať se na sekci Pomoc autorům, kde jich najdeš celý seznam, a jsem si jistá, že se domluvíš s někým, kdo ti chyby rád opraví.
Až pak zašrtni "článek je hotov", dříve ne!
Děkuji.

24.11.2013 [13:43]

WhiteTieČlánek ti znovu, doufám, že naposledy, vracím. Stále v něm máš chyby.

+ font písma,
+ přímá řeč,
+ čárky.

Pokud si s opravou nevíš rady, navštiv Pomoc autorům a popros některého z korektorů o opravu. Až si článek opravdu opravíš, zaškrtni "článek je hotov". Dříve ne. Děkuji.

23.11.2013 [13:12]

MyfateAhoj,
článek Ti musím bohužel znovu vrátit, protože sis neopravila žádnou z chyb, co Ti vypsala Shay, a ještě k tomu přidám barvu, velikost a font písma - barvu nastav automatickou, aby se sama měnila. Na liště nad textem máš okénka pro nastavení písma, v nichž bys měla správně mít "Písmo" a "Velikost písma".

Dokud nebudeš mít vše opravené, nemůžeme Ti článek vydat.

Pokud si s opravou nevíš rady, navštiv sekci Pomoc autorům a požádej o pomoc někoho z korektorů.

Až budeš mít vše opravené, zaškrtni "Článek je hotov".
Myfate Emoticon

1. Shay
22.11.2013 [11:18]

ShayAhoj,
je mi líto, ale článek ti musím vrátit, je v něm totiž neuvěřitelné množství chyb:
- čárky (!!!),
- shoda přísudku s podmětem,
- je nepotrpí, a ne nepotrpějí,
- psaní jmen,
- zdvojené mezery,
- překlepy,
- mě/mně,
- nebýt jeho, a ne nebýt něj,
- bys, a ne by jsi,
- ji/jí,
- a mnoho dalšího...

Opravdu ti doporučuji najít si korektora, odkazuji tě na sekci Pomoc autorům, kde jich je habaděj.
Až si vše opravíš, znovu zaškrtni "Článek je hotov".
Děkuji. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!