Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 45. kapitola

17.10.2014 (14:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2144×

45. kapitola

„Jsi zpátky,“ zvolala jsem s úlevou v hlase.

Celou dobu, co byl pryč, jsem si nechtěla připustit, jak moc mi ve skutečnosti chybí, ale teď byl tady. Stál přímo přede mnou. Měla jsem z toho radost, ale ne takovou, abych se zvedla a odešla odsud spolu s ním. Věděla jsem přesně, co chci, a jeho přítomnost na tom nic neměnila.

„Miláčku, proč jsi právě tady?“ zeptal se něžně a posadil se vedle mě. 

„Protože sem patřím.“

„Ne, nepatříš. To je hloupost. Miluju tě,“ řekl, políbil mě na líci a sednul si vedle mě.

„Nedokážu ti říct to samé,“ přiznala jsem. 

„Co myslíš?“ zeptal se mě Demetri něžně.

„Nedokážu ti říct, že tě miluji, protože to tak necítím. Necítím nic. Promiň.“

Bála jsem se mu pohlédnout do očí. Bála jsem se, co bych v nich mohla spatřit.  Demetri mě miluje a já mu právě řekla, že já jeho ne. Čekala bych, že se naštve a zase odejde, ale on mi i nadále dělal společnost a držel mě v náručí.

„To se spraví. Uvidíš,“ řekl po chvíli. 

„Tomu už nevěřím. Bylo by lepší, kdybych tu umřela.“

„To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel. Ani nevíš, jestli to jde. Zbytečně by ses trápila,“ vysvětloval mi, což trochu otřáslo mým odhodláním vyhladovět se tu k smrti. 

„Tak to udělej ty. Zabij mě,“ požádala jsem ho naléhavým hlasem. „Prosím.“

Koukal na mě jako bych spadla z višně s neskrývanou bolestí ve tváři.

„Nikdy bych ti neublížil, natož abych tě zabil. Miluju tě. Chápeš to? To prostě nemůžu udělat. Zabil bych tím i sám sebe,“ řekl zoufalým hlasem plným bolesti. 

„Chápu,“ řekla jsem a víc si ho už nevšímala, protože jsem zase upadla do té své prazvláštní letargie.

***

„Prostě se pojď nakrmit,“ prohlásil rozhodně asi po hodině a pokusil se mě vytáhnout na nohy. 

Neovládla jsem se, a jak jsem se rozčílila, střelila jsem po něm nával síly, která ho ode mě odhodila. A to velmi daleko. Nebyla to žádná schopnost. Na to jsem neměla šťávu. Byl to jen jakýsi zkrat, který jsem nedokázala pořádně vysvětlit ani sama sobě.

„Jak myslíš,“ řekl, když se konečně vyškrábal na nohy, a tentokrát už skutečně odešel.

Polkla jsem omluvy, které se mi hnaly na jazyk, a ponořila se znovu do své deprese nebo jak jinak bych to měla nazvat? Sama nevím.

Já už totiž nic nevím…

***

Nevnímala jsem nic. Nevnímala jsem svět kolem sebe a ani čas. Mohly uběhnout hodiny, ale i dny. Nebo týdny a já bych stále nevěděla vůbec nic.

Nakonec jsem ale zaznamenala něčí kroky a hlasy.

Zvedla jsem hlavu a uviděla, jak dovnitř někdo vchází. Nijak pozorně jsem si ty osoby neprohlížela, ale uslyšela jsem hlas, který bych poznala kdekoliv. Konečně jsem si začala uvědomovat svoje okolí a doufala jsem, že to, co jsem slyšela, nebylo skutečné.

Zaostřila jsem na jeho tvář. Stál přímo přede mnou. Byl to Edward Cullen. Skutečný Edward Cullen. Žádná představa, iluze ani duch.

„Lilliane, cos to se sebou udělala? Děláš hloupost. Copak to nechápeš?“ zeptal se.

Neodpovídala jsem mu.

Byla jsem mu ukradená skoro rok. Takže jsem připravená ho naprosto ignorovat.

Ne, abych mu oplatila, že on mě dřív taky neodpovídal, ale protože jsem prostě nevěděla, co mu mám po tak dlouhé době říct.

Sednul si na místo, které kdysi náleželo mně. Jak už je to vlastně dávno? Připadá mi to, jako by uběhly celé věky.

Už u mě seděl dost možná i několik hodin, ale znovu promluvil teprve nyní.

„Zajímavé, jak se naše role obrátily. Ta cela vyvolává spoustu vzpomínek,“ zamumlal.

Rozhodla jsem se, že i já prolomím tohle nepříjemné ticho...

„Ta cela je opravdu zvláštní místo. Od první chvíle jsem se jí bála. Pak mě přitahovala jako magnet, protože jsi v ní byl zavřený ty. Postupně se stala mým útočištěm a nakonec se stane mým hrobem. Opravdu zvláštní místo…“

Věnoval mi ten svůj krásný pokřivený úsměv.

„To nedovolím,“ prohlásil.

„Víš, proč Alice nevidí nic, co se týká mě? To kvůli těm schopnostem. Jsem stejně nevyzpytatelná jako ti vlkodlaci. A navíc jsem neovladatelná. Pro všechny bude lepší, když zůstanu tady. Jsem totiž cvok.“

Po tak dlouhé době, co jsem mlčela zněl můj hlas ochraptěle a pálení v krku bylo přímo nesnesitelné. Dokonce mě napadlo, že se na Edwarda vrhnu přes mříže, ale ještě jsem měla dost sebekontroly, abych se udržela. 

„Ty mi ale neublížíš,“ řekl s neochvějnou vírou v hlase.

Tu jeho jistotu bych chtěla mít. Kde se v něm tak najednou vzala? 

„Že ne?“ Vykulila jsem oči. „Ještě před chvílí jsem tě chtěla zabít a chtěla jsem zabít i Alice, nebo se ti o tom snad nezmínila?“

Přistoupila jsem k mřížím.

On v tomtéž okamžiku udělal nejistý krok zpátky. 

„Teď mi to zopakuj, Edwarde. Myslím ale, že to nemůžeš popřít. Bojíš se mě. V pořádku, taky se sama sebe bojím, a proto je mé místo zde v této cele.“

„Ne, není,“ zavrčel.

„Já už nejsem tatáž osoba, kterou jsi tu poznal. Ta, která tě zachránila a snažila se být někým, kým nikdy nebude. Bohužel nejsem ani to, co by ze mě chtěla má matka s Rollandem. Nebo zbytek Volturiových. Já nejsem nikdo. Nikam nezapadám.“ 

„O čem to mluvíš?“ nechápal. 

„Mluvím o tom, že jsem nedostala příležitost být pořádně člověkem, ale jako upírka už jsem prožila všechny možnosti. Zkusila jsem žít jako ostatní nomádi, ale chtěla jsem se usadit a cítit emoce. Rolland mi pomáhal, zkusili jsme se usadit a emoce se mi vrátily, ale jen jsem tak přežívala. Dostala jsem šanci vyzkoušet si život ve Volteře, ale zase se to příčilo mé povaze. Zkoušela jsem být jednou z vás. To vegetariánství mi sice vyhovovalo, ale nezapadla jsem.“

„Lilliane,“ řekl, ale přerušila jsem ho.

„V pořádku, ale zavrhnul jsi mě i ty. Vrátila jsem se sem a zkusila skutečně naplnit jejich sny a očekávání, ale přicházím z toho o rozum. Tak mi pověz, Edwarde. Kdo jsem? Kam patřím?“

„Pro začátek třeba k Demetrimu. Miluješ ho,“ zvýšil lehce hlas. 

„Tebe taky, ale to neznamená, že patříme k sobě,“ zaječela jsem na něj.

Zarazil se.

A já taky.

Co jsem to řekla? Proč jsem to řekla? Že by to nakonec byla pravda?

Ne.

Jo.

Ne.

Já nevím...

Sakra! Tak to jsem podělala!

Moc děkuji za komentáře i doopravy. Jsem ráda, že vám pohled Sophie zase tolik nepřekážel. Zbožňuji vás.

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 45. kapitola: