Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 40. kapitola

28.08.2014 (11:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2025×

40. kapitola

O rok později…

Je to už skoro rok, co jsem naposledy slyšela o Cullenových a co jsem si na ně naposledy vzpomněla. Ale už brzy mi je měl někdo připomenout. Někdo, od koho bych to nikdy nečekala…

Je to také téměř rok, co jsem uzavřela dohodu s Caiem, a tenkrát to bylo naposledy, co jsem něco cítila.

Pomalu jsem pronikala do tajů toho, co vlastně Volturiovi dělají každý den. Jen výjimečně to vyžadovalo audience od velké trojky. Většinou na to stačil jen jeden z nich. Audience s upíry byly nudné. Buďto staří přátelé přicházející na rádoby společenskou návštěvu, přičemž vždy o něco žádali, nebo něco provedli a konal se soud.

Na ty jsem se specializovala já. Vyslýchala jsem je a mučila. Někdy byl rozsudek pravá smrt a i to jsem vykonávala já. Felix trhal a já zapalovala. Měli jsme to rozdělené stejně jako Rolland s Jane, kteří dělali totéž u přelíčení s Arem.

Demetri s Alecem byli vysláni na nějakou veledůležitou a hlavně tajnou misi a už velmi dlouho se nevraceli, ale mně na tom nezáleželo. Měla jsem dost práce s plněním rozkazů. Dokonce tolik, že jsem ani nevyužila takzvaných zaměstnaneckých výhod, které mi Caius udělil. Vlastně jsem nevyužívala ani těch rodinných od Sophie a Ara.

Nebylo kdy. A nebyla chuť.

Ani o jejich společnost jsem nejevila zájem. Většinu času jsem trávila s Caiem a Felixem.

Pokud nás Caius zrovna nepotřeboval, nebo neunavoval svými zážitky z mladí, ze kterých jsem se zřejmě měla poučit, trávili jsme s Felixem spoustu času v tělocvičně. Cvičil mě na boj zblízka a další užitečné věci. Nikdy jsem to doopravdy nepotřebovala, ale není vhodné spoléhat pouze na zvláštní schopnosti. Na to bych mohla jednou tvrdě dojet, alespoň tak to říkával Felix.

Ten rok mi utekl jako voda. Krmení, cvičení, práce. Nic se neměnilo.

Caius byl na mě hrdý. Už mě nenazýval neteří s tím posměšným tónem. Myslel to naprosto vážně. A chlubil se mnou, téměř tak často jako sám Aro.

Bylo mi to fuk. Ostatně jako všechno a všichni…

Chovala jsem se jako robot. Dokonalá zbraň ve službách Volturiových. Dokonce si o mně šuškali i upíři venku. Alespoň ti, co setkání se mnou přežili. Když k nám přišli, hned věděli, s kým mají tu čest, když jsem vešla. Kdybych měla nějaké emoce, možná by mě to i zajímalo, ale já je neměla.

Věděla jsem přesně, kde jsou. Stačilo natáhnout ruku a vzít si je. Tedy obrazně řečeno, ale necítila jsem potřebu udělat to.

Proudění mých schopností pod kůží už nebylo jako nepříjemně svíjející se klubko hadů. Byly to mírumilovné proudy energie, které mi hladce protékaly žilami a poklidně vyčkávaly, až na ně přijde řada.

A taky že přišla. Zatím vždy přišla…

***

„Proč to mám udělat já? Vím jistě, že Jane by…“

„Řekl jsem, že to uděláš ty. A bez odmlouvání,“ zařval Caius.

Bla, bla, bla. Dneska mám špatnou náladu. Neměl by mě takhle provokovat. Měla jsem mít volno. Poslední dobou mě často bolívala hlava. Opravdu jsem to volno potřebovala. Asi jsem přepracovaná nebo co…

Ani jsem se nenamáhala s přehnaným prohlížením upíra, kterého mi Caius nakázal mučit pomocí schopnosti od Aleca, který byl momentálně mimo Volterru.

Z mých prstů unikal kouř a upír se zhroutil k zemi. Pouhý pohled na to mě unavoval a moje hlava bolela jako střep. Jsem mezi upíry výjimečná, alespoň to všichni tvrdili, ale že bych musela mít migrény?

Moment, něco je jinak, uvědomila jsem si náhle a zahleděla se na své dlaně.  Z konečků prstů mi stále proudil oblak černého kouře, ale bylo tam ještě něco. Tenké stříbrné vlákno. Sledovala jsem, kam vede, a všimla si, že se v rohu místnosti tvoří jakási stříbrná mlha.

Co to je? Nic takového jsem ještě neviděla. Mlha začala nabývat zřetelnějších obrysů a ty jako by pomalu utvářely nějakou postavu. Někoho, koho jsem znala možná až příliš dobře.

Vykřikla jsem, když se ta mlha změnila na konkrétní osobu, a přestala tak mučit toho chudáka před sebou. Postava se rozplynula.

Položila jsem si dlaň na své mrtvé srdce. Zhluboka a vyděšeně jsem dýchala a svůj zrak stále upírala na ono místo, kde ještě před chvílí stál.

„Stalo se něco? Proč nepokračuješ? Ještě jsem neřekl stop,“ prskal Caius ze svého trůnu.

„Já, já… já musím… musím odsud pryč,“ koktala jsem a rozrazila dveře sálu.

***

Utíkala jsem odtamtud, co nejdál to šlo, ale naneštěstí jsem se za krátko dostala na druhý konec hradu, kde jsem se zhroutila na podlahu.

„Něco se mi zdálo. To přece nemůže být pravda.“

Pevně jsem si přitáhla kolena k hrudi a objala je pažemi. Takhle jsem se cílila o něco lépe.

„Já ho určitě neviděla. Není přece možné, aby se tu zjevil. Je mrtvý. Co se to se mnou děje?“ mumlala jsem naprosto v šoku.

Upír se přeci nemůže zbláznit. Nebo ano? No, předpokládám, že právě nyní k tomu mám z celé naší rasy nejblíže…

„No ne? Kohopak to tu máme?“ ozval se mužský hlas.

Vzhlédla jsem a zahleděla se na postavu muže před sebou. Byl vysoký. Měl snědou pleť a dlouhé hnědé vlasy stažené do culíku. Ty velké hnědé oči bych poznala všude.

„Tylere?“

„Mě jsi tu nečekala, co?“ zeptal se pohrdavým hlasem.

„Ne, ale… Ty jsi přece mrtvý?“ vykoktala jsem a stále nevěřila vlastním očím.

„Ano, to jsem. A přesto mě tu vidíš. Jestlipak víš proč?“

„Zabila jsem tě,“ řekla jsem těžce.

Hlavu jsem měla plnou vzpomínek na něj. Zabila jsem ho. Jak tady může stát? Viděla jsem ho už v tom sále. Nezdálo se mi to.

„Jo, vzpomínám si,“ řekl a rty roztáhl do krutého úsměvu.

„Proč jsi tady?“

„Aby sis uvědomila, kdo ve skutečnosti jsi,“ prohlásil arogantně.

„Nerozumím ti,“ pípla jsem.

„Jsi vrah a vždycky budeš. Máš na rukou krev. A nejen tu mou, ale…“ rozkřičel se.

„Já vím,“ zamumlala jsem zoufale, než to stačil doříct a přitáhla si kolena k hrudi ještě pevněji. Kůže mi hlasitě zapraskala, jak sem si je trochu rozdrtila.

„S kým to tu mluvíš?“ zeptal se Rolland, který se tu právě objevil.

Celá roztřesená jsem k němu vzhlédla. Vypadal stejně skutečně jako Tyler, který stál jen pár metrů od něj.

Rolland zamířil mým směrem a než jsem ho stačila zarazit, prošel přímo skrz Tylera, který se v ten samý okamžik rozplynul ve stříbrný mlžný obláček. Stejně jako předtím v sále. Zděšeně jsem vykřikla.

„No tak, Lilliane. To jsem přece já. Co to tu vyvádíš?“ zeptal se.

„Rollande,“ zavzlykala jsem a padla mu do náruče.

Chvěla jsem se po celém těle a tiskla se k němu, jako by to bylo to jediné, co mě udrží při životě, a možná to tak i bylo.

„Někdo ti něco udělal?“ zeptal se něžně a konejšivě mě přitom hladil po vlasech.

„Ne, jen…“

„Jen co?“ vyzvídal.

„Asi se mi něco zdálo.“ Vzpamatovala jsem se konečně z toho šoku a dala dohromady alespoň nějakou odpověď, i když ne moc dobrou. Můj hlas se chvěl, ale nezněl tak vyděšeně, jak jsem se doopravdy cítila.

„Pojď, odvedu tě do tvého pokoje,“ pobídl mě.

Vděčně jsem přikývla a nechala se pomalu odvést.

***

V půlce cesty do pokoje jsme narazili na Caia.

„Co to mělo znamenat? Jen tak ses sebrala a prostě utekla. Očekávám vysvětlení,“ vztekal se.

„Teď na to není nevhodnější doba, Caie,“ namítl Rolland.

„Co si to dovoluješ, stopaři?“ zavrčel.

„Nech ho být. Prosím. Není… není mi dobře,“ zamumlala jsem zmámeně.

„Co to kecáš? Nemůžeš se hodit maro,“ nevěřícně na mě hleděl.

„Neházím se marod. Končím. Už to nebudu dělat.“

„Nemůžeš přece jen tak skončit,“ rozčiloval se.

„Ale ano. Přesně to můžu a udělám to.“

„Proč?“ otázal se.

Zakroutila jsem hlavou. „Kdy už pochopíš, že nemusím mít žádný důvod? A teď mě nech odejít!“  

„Nenechám,“ prohlásil umanutě a založil si ruce na prsou, čímž nám zatarasil cestu.

„Caie, jsem unavená. Tak mě nech laskavě na pokoji!“ vykřikla jsem a z mého těla vystřelila jakási vlna energie a ta narazila do jeho hrudi.

Nijak vážně mu to neublížilo, ale odstrčilo ho to dostatečně stranou na to, abychom se kolem něj s Rollandem mohli oba protáhnout.

Pokračovali jsme v cestě, aniž by nás Caius znovu přerušoval. Asi se bál, že to zopakuji a tentokrát ho to bude bolet mnohem víc.

***

Když jsem si ulehala na postel, byla jsem fyzicky oslabená, ale nebylo to nic v porovnání s tím blivajzem, co jsem měla místo mozku.

Nedokázala jsem se na nic soustředit a potřebovala jsem si na chvíli odpočinout, oprostit svou mysl od všech okolních vjemů...

Od té doby, co jsem souhlasila s tou pitomou dohodou, u mě byly výpadky emocí na denním pořádku. Zvykla jsem si na to a pokud to ostatní postřehli, nikdy se o tom nezmínili. Zřejmě jsem to skrývala dobře. Naučila jsem se je před ostatníma hrát natolik, že to bylo skoro stejně automatické jako kdysi srdeční tep.

Bylo tak snadné pokračovat v existenci bez nich. Nic mě už netrápilo a ani netížilo.

Dobrovolně jsem se od nich odstřihla.

Mohla bych se vymlouvat na schopnosti, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že volím tu snazší možnost. Je tedy celkem ironie, že i tak jsem to dotáhla až k halucinacím.

Rolland se mnou zůstal celou noc. Jeho přítomnost jsem cítila. Uklidňovala mě.

Seděl tiše vedle mé postele a nechával mě přemýšlet. Byla jsem mu opravdu vděčná, že zůstal.

Mé tělo potřebovalo doplnit zásobu krve. V hrdle mi hořelo, ale odmítala jsem se té žízni poddat. Protože kdybych se teď nasytila, opět bych přestala uvažovat racionálně. Neměla bych emoce a já je momentálně potřebuji.

Jsem moc rozrušená a pro ostatní by to nemuselo dopadnout dobře, kdybych se nasytila a byla při síle. Když totiž nemám dost krve a jsem vyčerpaná, cítím vše.

Bohužel i s úrokama. 

***

Ráno pro Rollanda přišel Felix a on poté, co se asi stokrát ujistil, že mi to nevadí a že tu bez něj budu v pořádku, odešel.

Krátce po poledni, jsem se rozhodla, že konečně vstanu z postele a dám si sprchu. Mé tělo se nádherně uvolnilo pod proudem horké vody. Zabalila jsem se do osušky a vystoupila ze sprchy.

Všimla jsem si, že zrcadlo je celé zamlžené. Natáhla jsem dlaň, abych to ze zvyku setřela. Mé prsty se dotkly hladkého povrchu a lehce po něm přejely.

Po mém doteku zůstala plocha krásně čirá a já spatřila svůj odraz a jeho…

Spatřila jsem Tylera. Znovu.

Vykřikla jsem hrůzou. Zjevil se tam jako duch a já se sesula na podlahu a křičela jako o život.

„Chyběl jsem ti?“ zeptal se zase s tím svým krutým úsměvem.

Moc děkuji za veškeré doopravy. Je mi jasné, že chyby dělám, ale to jméno Caius, to je teda kunšt napsat správně, takže prosím o shovívavost.

Děkuji i za vaše komentáře, protože podpora je vždycky velice důležitá.

A co říkáte na Tylera? To mě totiž fakt zajímá...

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 40. kapitola: