Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 31. kapitola

04.07.2014 (12:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1940×

31. kapitola

O dvě hodiny trapného ticha a rychlé jízdy později jsme se ocitly v Seattlu. 

Alice měla na nakupování svůj systém. Poletovaly jsme z jednoho obchodu do druhého. Nebylo to zase tak špatné. Alice pořád něco mlela a nosila mi další a další oblečení, které si údajně prostě musím zkusit.

Musím uznat, že vidět někoho tak maličkého a drobného, jako je Alice, pod nánosem nákupních tašek bylo skutečně zábavné.

S Rosalie jsem se pro změnu vrhla na oddělení doplňků, zatímco Alice přesunula svou pozornost na Bellu a její vzhled, aby uspokojila svoji nakupovací mánii.

Čekalo nás to všechny, ale já to už měla naštěstí skoro za sebou. Byla jsem vděčná, že nejsem člověk. Bolely by mě z toho nohy...

Rosalie chtěla zamířit do klenotnictví, ale to jsem odmítla. Bižuterie přece poslouží úplně stejně a Alice stejně zastávala názor, že mít na sobě dvakrát tu samou věc je něco jako vražda.

„Taková je Alice vždycky?“ zeptala jsem se opatrně.

„Bohužel,“ přisvědčila mi Rosalie.

„Tak to vás lituju.“

Rozesmála se a začala brebentit o Alice a její závislosti na nakupování.

Prohlížela jsem si zrovna jeden zlatý pár náušnic, když jsem si všimla, jak mě zaraženě pozoruje.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic,“ kuňkla a začala otáčet průhledným stojánkem s bižuterií.

„To není tvoje barva,“ upozornila jsem ji.

Překvapeně zamrkala a vzhlédla od žlutých náušnic na stojánku. Když se na něj znovu podívala, pochopila, co tím myslím a přešla ke stolku s náramky.

„Něco tě trápí?“ zeptala jsem se opatrně.

„Už dlouho se tě chci na něco zeptat,“ přiznala a povzdechla si.

„Co ti brání?“ zeptala jsem se.

Pokrčila rameny. Asi důvod neznala...

„Můžeš se mě zeptat na cokoliv. Přinejhorším ti neodpovím,“ řekla jsem vesele a vzpomínala, jak mi něco podobného řekl Jasper.

„Ty a Edward…“ začala opatrně.

Rozesmála jsem se.

„Tak tohle tě trápí?“

„Všichni si to myslí,“ řekla na svoji obranu.

„Ujišťuji tě, že nic. Edward a já? To by prostě nešlo. Jsme jen přátelé a klidně to pošli dál,“ řekla jsem.

„Musíte být, když jsi kvůli němu všechno opustila,“ odporovala mi.

„Jestli myslíš Volterru? Tak to mě netrápí. Jsem ráda, že jsem odtamtud vypadla. Dříve nebo později bych to nejspíš udělala stejně.“

„Jako že bys utekla?“ podivila se.

„Jasně.“

Rosalie vykulila své zlaté oči.

„Co se všichni tak divíte? Vždyť je to tam hrozné. Váš způsob života mi vyhovuje mnohem víc.“

„Nechybí ti tvá předchozí strava?“ divila se.

„Ne.“

„Ani trochu?“ ujišťovala se.

„Ne, a když už se tak sbližujeme, mohla bych tě o něco poprosit?“ zeptala jsem se.

Podezřívavě přimhouřila oči.

„Proč jste všichni pořád tak nedůvěřiví k mým prosbám?“ zaúpěla jsem podrážděně.

„Protože tě neznáme,“ odpověděla mi.

„Nechci nic zvláštního. Jen jsem tě chtěla požádat, jestli bys nemohla promluvit s Emmettem. Jsem si naprosto jistá, že ty jeho narážky na podobnost mezi mnou a Bellou nevadí pouze mně.“

„Tak o to jde?“ zeptala se s úlevou.

Přikývla jsem.

„Považuj to za vyřízené. Mohu tě i já o něco požádat?“ zeptala se.

„Jasně,“ řekla jsem a vyčkávala s čím se vytasí.

„Řekni Belle totéž, co teď mně,“ požádala mě.

„To bych ráda, ale nemyslím, že mi bude věřit. Tohle je prostě na Edwardovi. Pořád mu to říkám. Dokonce jsme se kvůli tomu několikrát pohádali, ale neposlouchá mě,“ řekla jsem s povzdechem.

„Aspoň to zkus,“ žádala mě.

„To ti můžu slíbit. Chtěla bych, abychom byly kamarádky.“

„My jsme kamarádky,“ řekla.

„Vážně?“

„Zachránila jsi mého bratra a pokud ti věří on, proč bych neměla já?“

Věnovala jsem jí vděčný úsměv.

Prošly jsme spolu ještě kabelky a Rosalie mi byla čím dál sympatičtější.

„Měla bych tě varovat. Alice chce, abyste se s Bellou sblížily. Takže boty projdete jen spolu, protože já jsem na řadě na nákupní horečku.“

Ou.

*****

Odnesly jsme několik tašek do auta, kde už jich byla hotová hromada, a vydaly se k obchodu, kde zrovna řádila Alice. Bella se tvářila naprosto otráveně, zatímco Alice jen zářila.

„Něco ti povím, Rosalie. Ta holka je zralá na odvykačku pro shopaholiky.“

Rosalie se zasmála.

„Říkej mi jen Rose,“ zašeptala a vystřídala Bellu v otroctví.

******

Vyšly jsme s Bellou z obchodu a dostaly od Alice za úkol obejít všechny obchody s botami. 

A tak jsme také v tichosti učinily...

V jednom z nich jsme si každá koupily několik párů bot na vysokém podpatku, ale mé srdce toužilo po něčem, čeho se mi doma u Cullenových nedostalo.

Skousla jsem si spodní ret a zabodla šibalský pohled do Belly.

Všimla si toho a znervózněla. Nejspíš si uvědomila, že něco kuju.

„Jak moc dobré kamarádky s Alice jste?“ zeptala jsem se jí.

„Proč?“ zeptala se.

„Myslíš, že si můžeš dovolit něco jí neříct?“

Podezřívavě přimhouřila oči.

„Chci si koupit tenisky a něco mi říká, že mi to Alice neodpustí, ale kdyby o tom nevěděla. Netrápilo by ji to. Tolik,“ objasnila jsem, než si mohla zase začít něco domýšlet.

Vypadala, že se jí ulevilo.

„Kup si, co chceš, ale následky si poneseš sama,“ řekla kysele a lhostejně pokrčila rameny.

„Ok," zajásala jsem a vrhla se na regál s Converskami.

Celou dobu jsem v zádech cítila její zkoumavý pohled, ale ty boty byly tak krásné, že jsem na něj snadno zapomněla.

Vybrala jsem si krásné fialové kecky a přinesla je k pokladně, aby je mohli namarkovat ke zbytku.

Bella vytáhla jednu z jejich zlatých karet a zaplatila.

*******

Vyšly jsme z krámu a já toho mlčení začínala mít dost.

„Co kdybychom toho nechaly? Myslím, že víc bot nepotřebujeme a o moji společnost také nestojíš. Prostě si tady dáme za dvě hodiny sraz a do té doby si půjdeme po svém. Co ty na to?“ zeptala jsem se.

„To mi vyhovuje,“ řekla, otočila se na podpatku a zmizela.

Měla jsem chuť na ni vypláznou jazyk, ale odolala jsem tomu. Raději jsem se vydala s plnou náručí nakoupených bot na parkoviště, abych se jich v autě zbavila.

*******

O hodinu a půl později…

Byla to nuda. Prošla jsem několik obchodů, ale ani v jednom se mi nijak zvlášť nelíbilo. Oblečení, doplňků a bot už bylo plné auto. Usmyslela jsem si tedy, že zajdu do obchodu s DVD, kde jsem koupila speciální edici Bambiho. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím, jak se bude Edward tvářit.

Pak jsem ale zahlédla knihkupectví a rozhodla se zamířit i tam. Edward mi nějaké knihy do pokoje sice dal, ale já jsem přesto zatoužila rozšířit si svou mini sbírku alespoň o dva tituly.

Po dlouhém zvažovaní jsem si zakoupila Šifru mistra Leonarda, kterou jsem si vždy toužila přečíst, ale zatím jsem se dopracovala pouze k filmu, a zatoužila po troše romantiky, takže jsem přešla do příslušného oddělení.

A co čert nechtěl? Narazila jsem tam na Bellu.

„Když už nás osud stále svádí dohromady, doporučíš mi něco?“ zeptala jsem se.

Bella sebou škubla a neochotně se na mě otočila. Držela zrovna nějakou klasiku. Než jsem si však stihla přečíst název, vrátila knihu do regálu. Čekala jsem, jestli mi něco odpoví, ale nestalo se tak.

„Tebe to neustálé ignorování mé osoby snad baví?“ vyjela jsem na ni.

„Nemám důvod se s tebou bavit,“ řekla a otočila se ke mně zády.

Vydala jsem ze sebe znechucený zvuk a odešla k pokladně. Cestou jsem popadla další knihu, aniž bych si přečetla její název. Zaplatila jsem za ni Rollandovou kreditkou a odebrala se na místo srazu.

******

Alice s Rose už tam na nás čekaly.

„Kde je Bella?“ zeptala se Alice zklamaně, že nás nevidí spolu.

Co čekala? Že se z nás za jedno odpoledne stanou best friends? Zřejmě neví, jak to v životě chodí.

Povzdechla jsem si a pokrčila rameny.

„Už jde,“ upozornila ji Rose a kývla směrem k právě přicházející Belle.

„Kde máte nákup?“ zhrozila se Alice, když viděla naše skoro prázdné ruce.

„Už je v autě,“ řekla Bella pohotově.

Alice si dramaticky a s rukou na prsou oddechla.

„Tak pojď, ty komediantko,“ prohlásila jsem a odtáhla Alice k autu.

********

Na nic jsem nečekala a kecla si na zadní sedadlo. Bella si tentokrát sedla dopředu. Alice s Rose si vyměnily krátký nesouhlasný pohled, ale nahlas nic neřekly.

Alice zaplula za volant a Rose vedle mě.

Celou cestu jsem jim vyprávěla, jak jsem Emmettovi nakopala ten jeho žulovej zadek. Rose i Alice se smály, zatímco Bella jen strnule koukala z okénka.

********

Když jsme dorazily do vily, Emmett s Jasperem objali své drahé polovičky a společnými silami začali vykládat ty haldy tašek a krabic z auta.

Mě nikdo přivítat nepřišel, takže jsem jim s tím vykládáním šla pomoct.

Ozvalo se zděšené zapísknutí.

„Co se děje?“ přispěchal Jasper k Alice.

Upustila jsem tašku s knihami a začala okamžitě couvat, co nejdál od ní. Co kdyby náhodou měla vizi, ale Edward, který se právě ocitl vedle mě, mi zabránil utéct.

„Klid. To není vize, jen hysterický záchvat,“ osvětlil mi.

Hodila jsem po něm skeptickým pohledem.

„Kdo dal tu ohavnost do mého auta?“ vřískala Alice. „Bello!“

„Na mě nekoukej,“ ohradila se Bella a naprosto bez zájmu vešla do domu.

Alice se překvapeně podívala na mě. „Myslela jsem, že máš vkus,“ řekla zklamaně a s odporem po mně hodila krabici s Converskami.

„A pak že já jsem blázen,“ zašeptala jsem nevěřícně.

Edward se okamžitě začal chechtat spolu s Emmettem. I Jasper měl problém zachovat vážný výraz.

„Vždyť jsou pěkný,“ prohlásila jsem umanutě.

„Možná, ale nemají podpatky,“ řekla Rose vedle mě a spiklenecky na mě mrkla.

Alice to šla rozdýchat někam do lesa, takže jsem se spolu s Edwardem a Jasperem ujala vykládání tašek.

Byla jsem zrovna ohnutá zády k ostatním a natahovala se pro malou tašku s dárečkem pro Edwarda, když mi někdo poklepal na záda.

„Co je? Nevidíš, že něco dělám?“ ohnala jsem se po dotyčném.

Byl to Emmett. V ruce držel jednu z mých nových knížek a culil se od ucha k uchu.

„Padesát odstínů šedi? Ty se nezdáš,“ zhodnotil mě.

Cože?

No jasný. To jsem celá já. Ze všech knih jsem musela sáhnout zrovna po erotickém románu, zaskuhrala jsem v duchu. Vytrhla jsem mu knížku z rukou a znechuceně ji odhodila do kufru auta.

„Nemáš náhodou někde být?“ zeptala se ho Rose autoritativním hlasem.

„No jo,“ prohodil a zmizel v domě.

„Díky,“ naznačila jsem rty.

Rose lehce přikývla a spiklenecky na mě mrkla. Edward s Jasperem to celé v tichosti sledovali.

„Měl bych se jít podívat, co Alice vyvádí,“ omluvil se Jasper a odebral se do lesa.

„Takže jste s Rose kamarádky?“ zeptal se Edward jakoby nic.

Pokrčila jsem rameny a tajuplně se zasmála.

„Mám pro tebe dárek,“ prozradila jsem mu a opět se vnořila do kufru.

S rukama schovanými za zády, jsem se k němu znovu otočila, když jsem nalezla to, co jsem hledala.

„Neříkej, že vodní postel?“ uculil se.

„Ne, stačí jedna. Víš přece, že se o ni s tebou kdykoliv a ráda podělím,“ řekla jsem ledabyle a chystala se mu předat svůj dárek.

„Řekla to, co si myslím, že právě řekla?“ ozvala se Bella.

Stála kousek od nás a ve tváři se jí pomalu usazoval zuřivý výraz.

„Tak jsem to nemyslela,“ hájila jsem se, ale než jsem jí stačila vysvětlit, jak jsem to myslela, Bella po mně skočila a povalila mě na zem.

„Bello!“ křičel Edward, zatímco ona na mně seděla a mlátila mě.

Údery jsem jí neoplácela. Pouze jsem vykryla některé její surové výpady, kterými se mi snažila utrhnout některou z mých končetin, které mám tak ráda.

„Vážně jedinečný styl komunikace. Nechtěla by ses uklidnit, Bello?“ křičela jsem na ni, zatímco se ji Edward pokoušel ze mě sundat.

******

„Víš co? Je to jednoduché. Odjedu,“ řekla jsem, když nás od sebe Emmett s Edwardem konečně odtrhli.

„Ale –“ začal Edward s nesouhlasným výrazem.

„Edwarde, nepokoušej se mi to vymluvit. Jsem pevně rozhodnutá.“

„Nebudu ti to vymlouvat, ale prosím tě, nedělej to,“ řekl zoufalým hlasem.

„To je už asi zbytečné...“

„Vážně odjede?“ ujišťovala se Bella.

„Zdá se neústupná,“ zašeptala Esmé.

Z lesa se znenadání vynořila Alice s Jasperem.

„Máme problém,“ oznámil nám všem Jasper.

Ale to přeci vím i bez něj...

Edward vedle mě náhle ztuhl a v hrůze na mě vytřeštil své zlaté oči.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a starostlivě stáhla obočí.

„Měla jsem vidění. Aro nás poctí návštěvou,“ vysvětlovala Alice.

„Kdy?“ pípla jsem ohromeně.

„Za pět minut.“

Vyděšeně jsem sledovala všechny členy téhle zlatooké rodiny.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem.

„Nevím,“ přiznala Alice.

„Jsi spokojená?“ vyjela na mě Bella. „Dotáhla jsi je sem k nám.“

„Snad si nemyslíte, že já?“ věnovala jsem jim nevěřícný pohled.

Všichni si mě podezřívavě měřili a bohužel pro mě mi nevěřili ani slovo.

Tak jo. Uznávám, že v minulé kapitole Edward potřeboval tak trochu bryndáček, ale ono to vaše chudák Bella taky není úplně pravda. Lilli to řekla správně. Bella prostě žárlí a trucuje. Edwardovo ego je taky pořádně ublížené, protože to on je tady přece ten chudák. Proto je jejich vyhýbání naprosto vzájemné. Osobně si myslím, že jsou to oba pěkní idioti. I když vím, že za to tak trochu můžu já.

Tihle upíři... Když si něco vezmou do hlavy, nevytlučete to ani heverem a to platí, jak pro Bellu, tak pro Edwarda...

Moc děkuji za vaše neuvěřitelné komentáře a veškeré doopravy. Samozřejmě se také moc těším na další.

Vaše chloe xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 31. kapitola: