Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 29. kapitola

28.06.2014 (14:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1882×

29. kapitola

„Neměla bych se jít omluvit?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Bude lepší, když ji necháte na pokoji,“ řekl Jasper. 

„Se čtenářem pocitů se hádat nebudu. Ještě chcete něco vědět?“ zeptala jsem se a rezignovaně se obrátila ke zbytku rodiny.

Emmett otevřel pusu.

„O Demetrim se bavit nebudu,“ upozornila jsem ho a výhružně k němu napřáhla ukazováček.

Zase pusu poslušně zavřel.

„Pak, že své schopnosti nepoužívá,“ zamrmlal směrem k Jasperovi.

„Nepoužívám,“ řekla jsem uraženě. „Edward mi o vás všech hodně vypravoval. Snažím se udělat si na vás názor sama, ale není těžké tě odhadnout, Emmette. Na to jsou tu jiní. Třeba Bella. Uznávám, že teď jsem to pokazila, ale tolik jsem se těšila, až  ji poznám. Je pro mě těžké vyznat se v ní. Něco jiného vidím a něco jiného jsem o ní slyšela,“ přiznala jsem a rozhodila ruce v bezradném gestu. 

„Když se, ale vrátíme k mým schopnostem, vaše strava je oslabuje. Takže je lépe ovládám. Díky štítu od Belly mám neustále zakrytou Edwardovu schopnost, která by se jinak vypnout nedala, což by bylo hrozný. Vážně, Edwarde, nechápu, jak to zvládáš. Já to totiž včera fakt nezvládla.“

„Vypjatá situace, když je klid, je to jednoduší. Navíc přes sto let praxe,“ odvětil bezstarostně, ale já věděla, že když ve Volteře o tu schopnost přišel, tak se mu ulevilo.

O tom taky svědčí výběr jeho partnerky. Jakkoliv ta schopnost může být užitečná, kazí vztahy. Nechtěla bych vědět, co si Demetri o mně myslí v tuhle chvíli. Stejně jako to Edward nechce vědět o Belle, protože to určitě není nic hezkého.

„Jak tvé schopnosti vlastně fungují?“ zeptal se Carlisle. 

„To se dost těžko vysvětluje, když na mě tu schopnost někdo použije, mé tělo si vytvoří kopii, která se mi uloží pod kůži. Cítím ji. Někdy se dokonce kroutí a chce ven. Chce být použitá, aspoň poslední dobou. Dřív se mi to nestávalo, ale taky to začíná být samovolné. Například Edwardovo čtení myšlenek jsem si neuvědomila. Ani Nessinu schopnost pronikat štíty. Nevím, kdy se to přesně stalo, protože tu schopnost na mě ona nepoužila. Edward sice ano, ale vůbec jsem to necítila. Nebýt štítu, jeho dar na mě pořád funguje, což se mi ve Volteře taky nikdy předtím nestalo. Od té doby, co na mě dar použili, už na mě prostě nepůsobil."

„Ne, že by se Jane při našem útěku nesnažila,“ doplnil mě Edward.

„Když chci nějakou schopnost použít, stačí si vzpomenout na tvář jejího původního majitele. Můžu s ní manipulovat dle libosti, ale stojí mě to hodně energie. Před tím útěkem mé tělo přímo plavalo v krvi a potom jsem měla oči jako uhel a byla na tom, jako kdybych nepila celé týdny. Edward mi dokonce musel shánět krev.“

„Ukradl jsem ji v nemocnici,“ doplnil mě, než si stačili udělat unáhlené závěry.

Zatvářili se provinile a mně došlo, že už si je vlastně udělali a on jim to vysvětloval.

Potlačila jsem smutný povzdech...

To základní už vědí. Nezbývá, než doufat, že jim to bude stačit. Vykládat jim o mé matce se mi momentálně nechce, a o tom, jak jsem Edwardovi posloužila jako mulťák, už teprve ne.

„Odvezu tě,“ řekl Edward.

Překvapeně jsem zamrkala, když odešel do garáže pro své auto.

Ušlo mi něco??? 

Jacob se začal loučit, přistoupil ke mně a napřáhl ruku. Po krátkém zaváhání jsem mu ji podala a lehce mu opětovala jeho horký stisk.

„Rád jsem tě poznal,“ řekl a věnoval mi zářivý úsměv.

Já mu ho ale neoplatila. Spíš jsem ho zkoumala. Oblékl si bundu, krátce promluvil s Esmé a opět se otočil mým směrem. 

„Mám rád všechno,“ prohlásil a odešel.

Teď jsem byla já ta, co na něj zůstala nechápavě zírat.

„Myslí k jídlu, Lilku,“ protočil oči nad mou reakcí Emmett.

„Haha,“ ušklíbla jsem se.

Mám v záloze spoustu receptů. Při vaření jsem nikdy neochutnávala a brala to spíš odhadem. Časem jsem se to naučila natolik, že byl výsledek vždy výborný. Má přeměna v upíra na tom zřejmě nic nezměnila. Což mi udělalo radost.

Obrátila jsem se k Jasperovi.

„Děkuju.“

„Proč?“ zeptal se.

„Že mi věříš,“ vysvětlila jsem a věnovala mu vděčný úsměv.

Když k nám přitančila Alice a pokusila se mě dotknout, vylítla jsem z domu jako namydlený blesk. 

Moc jsem nad tím nepřemýšlela. Prostě reflex.

Před domem jsem vrazila do Jacoba a oba jsme se málem svalili na zem.

„Ježiši, promiň,“ zamumlala jsem provinile a rychle ho chytila, než stačil dopadnout na zem.

„Není ti nic?“ zeptala jsem se vylekaně. Koneckonců narazit do někoho v plné rychlosti…

Naštěstí se zdál v pořádku a mně se tím pádem ulevilo. Nerada bych byla ta, co zabije Jacoba Blacka.

„Můžu jet s vámi?“ zeptala jsem se, když jsem viděla, jak ke mně Alice naštvaně kráčí, přestože se ji Jasper snaží zuby nehty zadržet.

Edward i s autem zastavil před námi.

„Alice ti chce asi něco říct,“ oznámil mi pobaveně.

„No, tak to je škoda, že jedu s vámi.“

„Tak teda nasedej,“ řekl nakonec  ozadu zrovna, když Alice s Jasperem, omotaným kolem pasu, se probojovala ke vchodovým dveřím.

Edward dupnul na plyn. 

***

V autě se Jacob smál, až se za břicho popadal. Edward to po chvíli nevydržel a přidal se k němu. 

Najednou jsou nějací kámoši...

„Edwarde, ty nejsi normální,“ vyjela jsem na něj. „Víš, co by se mohlo stát?“   

„Vím,“ přisvědčil.

„To je ti to jako jedno?“

„To jsem nikdy neřekl,“ zdůraznil.

„Tak čemu se směješ?“ 

„Je to vtipné. Alice tě chce poznat a ty před ní zdrháš. Ty chceš poznat Bellu a ona zdrhá před tebou. Je to paradox,“ řekl.

„Ty děláš, jako by s tebou snad tvoje žena mluvila," vpálila jsem mu.

Smích ho přešel téměř okamžitě. Nasadil si nečitelnou masku a náhle se začal převelice soustředit na řízení.

Ťala jsem do živého. 

„Omlouvám se,“ řekla jsem vzápětí, protože jsem si uvědomila, jak by bylo mně v jeho kůži.

„Nemůžeš za to, že se mnou Bella nemluví,“ odbyl mě.

„Já bych naopak řekla, že jsem jediný důvod, proč s tebou Bella nemluví. Plus to, že jsme pořád spolu, samozřejmě. Takže vlastně ani nemá příležitost, víš jak..."

„Cože?“ nechápal.

„Edwarde, já myslím, že nejen, že mě Bella nesnáší. Myslím, že žárlí,“ svěřila jsem se mu se svou teorií.

„Proč by měla žárlit?“ zeptal se.

„No, na to, co se stalo ve Volteře. Vždyť jsme tam mohli dělat prakticky cokoliv.“

„Jacobe, tohle není porno a je to nechutné,“ zařval na něj Edward.

No jo, vidíš. Málem jsem zapomněla, že tady s námi je.

„Tak mi nelez do hlavy,“ setřel ho Jacob.

Moment!

„Takže, já ti připadám nechutná?“ zeptala jsem se Edwarda uraženě.

„Ne, jistě, že ne,“ zamumlal skoro neschopný slova.

„Jsi v háji, Cullene. Je ti přes sto let, ale s holkama to fakt neumíš,“ rýpnul si Jacob.

V tom se tedy Jacob nemýlil.

Celou tu dobu Edwardovo auto uhánělo neuvěřitelnou rychlostí.

„Edwarde, zastav!“ zaječela jsem. Poslechl mě a dupnul na brzdu.

Jacob nebyl připoutaný, takže málem prolítl předním sklem. Otráveně jsem ho zatlačila zpátky do sedadla. Srdce mu bilo jako splašené. Aby taky ne, právě jsem mu dost možná zachránila život.

„Takže, já jsem ti odporná?“ zopakovala jsem naštvaně svoji otázku.

„Ne, odporné byly jeho představy nás dvou v tom vězení,“ hájil se Edward.

„Proboha, Jacobe, on nebyl ve stavu dělat něco takového. Navíc, Bellu by nikdy nepodvedl," pronesla jsem otráveně.

„Čímž se dostáváme zpět k Belle,“ řekl Edward. 

„Správně. Myslím, že žárlí, protože si myslí, že mezi námi je víc, než je.“ 

„To je směšný,“ odfrkl si.

„Není. Byl jsi pryč dva roky. Edwarde, ona si myslela, že jsi zdrhnul. Objevíš se tady se mnou a nutíš mě jim do rodiny. Nedivím se, že je uražená.“

„Ale já neutekl. Byl jsem ve vězení,“ ohradil se.

„To já přece vím a ona teď už taky, ale to ty předchozí dva roky nesmaže. Musíte si promluvit. Musíš jí říct, že mezi námi nic není a že to ona je láska tvé existence…“ 

„Ne,“ zavrčel.

„Ne? Proč ne? Já tě nechápu,“ přiznala jsem a zapadla zpět do sedadla.

„Protože jsem na ni naštvaný,“ zakřičel. Zdálo se, že to v sobě dusil už dlouho.

„Cože jsi?“

„Naštvaný,“ zopakoval dutě. Vypadal, že stále nemůže uvěřit, že to skutečně řekl nahlas.

„Slyším, ale nerozumím ti,“ vrtěla jsem bezradně hlavou.

„Jak dlouho mě znáš, Lilli?“ zeptal se.

„Proč?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Protože to není nic, v porovnání s tím, jak dlouho mě zná Bella. Tak jak to, že ty víš, že bych ji neopustil, a ona ne? Jak je to možné, Lill? Slyšel jsem ty její myšlenky. Slyšel jsem, co si myslí skrz tebe. Jak si něco takového může myslet?“ křičel celý zoufalý.

Bylo dost děsný ho takhle vidět.

„Edwarde, myšlenky jsou jen myšlenky. Proletí ti hlavou a ani to nemusíš tak myslet. Když přemýšlíš o lidské krvi, je to totéž, jako bys skutečně zabíjel? Ne. Důležité je, co člověk cítí, říká a jak se chová,“ pokoušela jsem se Belly zastat, ale je pravda, že její myšlenky byly fakt síla, a to jsem si myslela, že něco vydržím. 

„Ne. Nedůvěra je nedůvěra a jakýkoliv vztah nemá bez důvěry cenu,“ mlel si dál svou.

 No, dobře, tak měl i tak trochu pravdu, ale já se prostě nemohla smířit s variantou, že by to mezi nimi bylo tak jako doposud.

„Vždyť ji miluješ, Edwarde. Celou dobu to byla ona, kdo tě držel při životě. Její tvář jsi viděl před očima v té zdi, když jsi umíral. Myslel jsi na ni pořád a pochybuji, že ona na tom byla lépe. Nevím, jestli jsi mě tehdy vnímal, ale jednou jsem ti řekla, že vězení jsou vězení a že je jedno, jak vybavené jsou, protože furt je to vězení…“

„Tohle není totéž,“ přerušil mě.

„Je. Byl jsi bez své životní lásky a ona také. Na obou z vás se to podepsalo. Bella byla na svobodě, obklopená rodinou, ale vsadím se, že se cítila stejně sama jako ty v té cele. Určitě tě taky viděla všude, kam se podívala.“

„Myslela si, že jsem ji opustil,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„A co děláš ty? Místo abys jí dokázal, že to tak není, ji skutečně opouštíš. To nedává smysl. Musíte si spolu promluvit a…“

„Mohli byste se laskavě přestat hádat? Chci domu a mám na sobě své oblíbené tričko, takže se nechci přeměňovat,“ zakřičel doteď tichý Jacob. 

Edward mlčky nastartoval auto a rozjel se směrem k rezervaci, kde vysadil Jacoba.

Následně jsme společně a v naprosté tichosti dojeli zpět do vily.

***

Hned, jak jsme zaparkovali, Edward prásknul dveřmi a běžel do lesa.

Vystoupila jsem a také pořádně práskla dveřmi.

„Blbec.“

Měla jsem sto chutí mu to auto zlisovat.  

„Tak já se mu snažím pomoct a pán se ještě urazí, a pak, že já jsem malej rozmazlenej spratek. To Rolland ještě nepoznal tebe,“ pěnila jsem a to dost nahlas.

Ani nevím, jestli mě slyšel.

„Takže jsi zpátky?“ zeptala se Alice.

V mžiku mezi námi stál Jasper.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Zase čteš mé pocity?“ zavrčela jsem.

„Ne, mám uši. Nadáváš tu jako špaček,“ řekl Jasper.

Aha. Jasně. Jsem to ale trdlo...

„Chtěla jsem mu poradit s Bellou, ale on se prostě naštval a zbaběle utekl.“ Druhou část věty jsem zakřičela a doufala, že mě tam někde slyší. 

„Zbabělec jeden. Utéct z Volterry, to jo, ale promluvit s vlastní ženou…“ brblala jsem si.

„Ty máš zrovna co říkat,“ odfrkl si zvonivý hlásek.

„Alice,“ okřikl ji Jasper.

„Chci s tebou mluvit,“ řekla mým směrem a Jaspera ignorovala.

„Tak mluv,“ řekla jsem.

Alice udělala krok, směrem ke mně a já o dva ucouvla.

„Přestaň přede mnou utíkat. Jsi stejně zbabělá jako Edward,“ zavrčela uraženě.

„Zvláštní, to samé mi říkal on,“ zauvažovala jsem nechtěně nahlas.

„Pokud se bojíš o můj dar, tak nemusíš. Nemám o tobě žádné vize. Ani jsem nevěděla, že přijedete,“ postěžovala si.

„Nejde jen o tvé vize o mně. Jde o vize všeobecně. Nechci ten dar mít taky,“ vrčela jsem podrážděně a stále couvala.

Pak mi ale došel plný význam jejích slov.

„Moment, chceš říct, že já ti blokuju výhled na budoucnost vaši rodiny?“

„Ano, ale to nevadí. Volturiovy pořád sledovat můžu,“ opáčila.

„Ne, nemůžeš,“ nesouhlasila jsem s ní.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Jasper.

„O tom, že já nejsem jediná, kdo umí to, co já. A ta druhá osoba je ve Volteře, což znamená, že jsme v kelu. Měla bych odejít a vy byste se měli odstěhovat někam, kde to neznají.“ 

„Ty mi chceš říct, že tuhle naprosto ojedinělou schopnost, mají dvě osoby?“ zeptal se Jasper.

„Ano, ale... Co je na ní tak ojedinělého, když jen kopírujete to, co umí ostatní?" 

„To ale není možné,“ řekl bezradně.

„Já vím, o čem mluvím,“ trvala jsem si na svém.

„To tajemství!" svitlo mu. „Souvisí to s tvým tajemstvím? Kdo je to?“ vyptával se.

Mlčela jsem. Byla jsem moc velkej srab na to, abych řekla pravdu.

„Podívej, když jste sem s Edwardem přišli, dohodli jsme se, že nebudeme utíkat,“ řekla Alice klidně. 

„Volturiovi nemůžou veřejně přiznat, že ho drželi bezdůvodně zavřeného. Ani aby si vyzkoušeli, jak dlouho kdo vydrží bez krve. Pokud nás nezastihnou o samotě, na což si dáme pozor, nemají šanci. Předtím jsme to nečekali, ale teď ano,“ prohlásil Jasper.

„Vsadíš na to životy všech?“ zeptala jsem se, protože přesně to tu bylo dost možná v sázce, a já chtěla, aby si to uvědomil.

„Je to společné rozhodnutí,“ řekla Alice.

To mi fakt málem vyrazilo dech...

„Mimochodem. Snažím se ti říci, že se mi nemusíš vyhýbat,“ zatrylkovala Alice.

„Jak to jako myslíš?“ nechápala jsem.

„Stačí, když si tím svým štítem zakryješ i svoji primární schopnost. Pak už žádný dar od nikoho nepřejmeš,“ vysvětlovala mi Alice svoji teorii.

„Tedy, pokud to nebudeš chtít, samozřejmě,“ doplnil ji Jasper.

„Nevím, jestli to jde. Je to jediná schopnost, kterou neovládám a ani ji necítím.“

„To ukáže až čas,“ prohlásil Jasper.

„Do té doby se alespoň lépe poznáme,“ doplnila ho Alice.

Moc děkuji za opravy a samozřejmě také za komentáře u minulé kapitolky. Moc, moc prosím o další, protože mě neuvěřitelně těší a dávají mi sílu ve psaní pokračovat.

Asi byste měli vědět, že rozhovor zdánlivě vyřeší všechno, ale na některé rány slova prostě nestačí a nedůvěra je jedna z nejhorších věcí na planetě. Bez ní se dost špatně setrvává v jakémkoliv typu vztahu.

Vaše chloe. xoxox

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 29. kapitola: