Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 11. kapitola

17.01.2014 (19:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2348×

11. kapitola

Ledabyle jsem se otočila jeho směrem. Jako bych pouze sledovala směr jeho pohledu a nasadila nechápavý výraz. Ten muž tam stál. Zase. Přímo u mříží, mračil se a vrčel.

Teď jsem svůj nechápavý výraz nemusela předstírat, protože jsem ho opravdu nechápala. Musela jsem jednat rychle. Vytáhla jsem Demetriho na nohy a donutila ho se na mě podívat.

„Nerada se opakuji,“ zavrčela jsem a zlostně si ho změřila. Už bylo opravdu jednoduché ignorovat ten vír, který se mě opět snažil vtáhnout do jeho hlavy.

Tvářil se také nechápavě. Obrátila jsem oči v sloup a znovu zavrčela svoji otázku.

„Co tady děláš?“ Tentokrát jsem vynechala to sprosté slovo.

„Chtěl jsem si s tebou jen promluvit,“ řekl se sebejistým úsměvem na rtech.

„To určitě,“ odfrkla jsem si.

Zrak se mu opět stočil na toho vězně.

„Dívej se mi do očí, když se mnou mluvíš,“ přikázala jsem a zesílila stisk. A abych svým slovům dodala váhu, trochu jsem cukla jeho bradou svým směrem. Hlavně aby nevěnoval pozornost tomu vězni.

Neochotně na mě svůj zrak znovu obrátil. „Vážně chtěl,“ ohradil se rádoby bezelstně.

Nevěřila jsem mu, ale v jeho myšlenkách jsem konkrétní odpověď nenašla. Bylo to spíš, jako by se mnou jen chtěl být na chvíli o samotě. Jako by ani on sám nevěděl proč.

„Tak mluv,“ pobízela jsem ho.

On však mlčel. Hleděli jsme si do očí a zlostně se navzájem měřili, když si mě k sobě náhle přitáhl a sevřel v medvědím objetí.

Nemohla jsem se pohnout. Naše nosy se téměř dotýkaly. Nepřemýšlela jsem. Cítila jsem jeho blízkost a nezmohla se na nic. Vzpomněla jsem si na náš polibek. Jsem přiopilá takže, ty vzpomínky jsou lehce zamlžené, ale i tak mají efekt.

Toužil po mně. Poznala jsem to z jeho řeči těla a hlavně z očí. Viděla jsem to i v jeho myšlenkách. Nepřekvapilo mě to.

Překvapila mě má reakce. Tedy, reakce mého těla. Prahlo po něm. A já mu celou svou bytostí chtěla vyhovět.

Co to se mnou je? ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem ho tvrdě přirazila na zeď.

Rukama jsem si přitáhla jeho tvář ke svému obličeji. Ochotně zacouval. Na rtech mu pohrával vítězný úsměv. Protočila jsem nad tím oči a chtěla se odtáhnout, ale držel mne pevně. Než jsem se nadála, přitiskl svá ústa na ta má.

Opětovala jeho polibek, který se stále více prohluboval. Přitahovala jsem si jeho tělo i tvář, zatímco jeho ruce hladově bloudily po mém těle. Cítila jsem se s ním tak dobře...

Za mými zády se znovu ozvalo vrčení. Trhla jsem sebou. Byl to ten vězeň. On na nás vrčel?

Narušil nám atmosféru, a to zrovna, když se mi to začínalo líbit. Nejlepší způsob, jak rozptýlit Demetriho pozornost, aby neuvažoval nad vězněm, ani nad mými schopnostmi, byl fuč.

Do této chvíle měl v hlavě skoro stejně vymeteno jako já, ale to vrčení ho taky probralo.

„Co máš za problém?“ vyjel na vězně. Nechápal to, ale to já taky ne. Nechtěl se mnou mít nic společného a teď tady na nás vrčí? Proč?

Nedává to smysl. Přede mnou se většinu času choval jako součást vybavení a teď tady útočně vrčí?

V jeho vyhladovělém stavu je to velký nerozum. Demetriho opravdu nasral. Jiný výraz by to dostatečně nevystihl. Vězeň ale mlčel. Neodpověděl mu.

No, aspoň něco se nezměnilo…

Demetri mě odstrčil a namířil si to přímo k jeho cele. Začala jsem panikařit. Nechtěla jsem, aby tomu vězni něco udělal. Hodila jsem po něm výraz, který, jak jsem doufala, říkal: Co to vyvádíš? Jsi snad padlej na hlavu?

Nevšímal si mě, i když mě periferním viděním zahlédnout musel. Byl svým pohledem plně koncentrovaný na Demetriho.

Stáli kus od sebe a mezi jejich vzájemnými, nenávistnými pohledy byly pouze mříže.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, když už to tíživé ticho bylo nesnesitelné.

Oba mlčeli, ale jen u jednoho z nich, mě to překvapovalo. Trhla jsem Demetriho ramenem a pokusila se ho k sobě otočit. Jen mě odbyl máchnutím ruky. Což mě odhodilo trochu stranou.

Naštvaně jsem zavrčela. Nasupila jsem se a šla přímo k němu, abych mu to strčení oplatila. Jenže jsem nechtěla, aby společně s ním odlétl i ten vězeň. Jeho náraz by zbrzdily mříže, ale Demetri by odlétl dál. Právě se totiž začali vzájemně držet pod krky.

Vpadla jsem mezi ně a oba dva je popadla za předloktí. Začala jsem jim jimi kroutit, abych je od sebe odtrhla. Něco prasklo. Zlomila jsem Demetrimu ruku. Pustil vězňovo hrdlo a o pár kroků ustoupil.

Oou!

Stála nebezpečně blízko mříží a stále držela vězňův loket. Měl štěstí. Byl celý.

Trochu ustaraně jsem si prohlížela jeho tvář. Sjela jsem mu dlaní po předloktí až k té jeho. Něžně jsem ji uchopila do své a trochu nejistě se na něj usmála.

Pomalu jsem mu ji přikládala k tělu a dívala se do jeho černých očí. Byl jako socha. Žádné emoce se mu v tváři nezračily.

Chtěla jsem ho pustit, ale před očima se mi náhle objevila tvář mladé dívky. Nebyla o moc starší než já a byla krásná. Měla smetanovou pokožku, husté, hnědé vlasy a čokoládové oči plné otázek. Otevřela jsem ústa, ale zaslechla jsem další křupnutí. Demetri, dosud stále zády k nám, si právě narovnal již srůstající kost v paži.

Odtrhla jsem se od jeho onyxově černých očí. Musela jsem párkrát zamrkat, abych z hlavy dostala obrázek té dívky, která si právě kousala spodní ret. Pohlédla jsem na naše dotýkající se ruce a zhluboka se nadechla.

On na tu dívku právě myslel. Byla to jeho vzpomínka, uvědomila jsem si. Jemně jsem vyklouzla z jeho dlaně a věnovala mu vlídný úsměv. Jakmile se naše ruce rozpojily, uvědomila jsem si, že stojím moc blízko. Nevěřila jsem mu a ani on mně. Bez ohledu na to, že mě právě teď nerval na kusy. Příležitost se mu totiž naskytla perfektní. Očividně jsme ale byli oba tak trochu mimo. Prudce jsem vydechla a uskočila z jeho dosahu.

Znovu jsem párkrát zamrkala, abych se vrátila do reality, a přešla k Demetrimu. Položila jsem mu ruku na rameno.

„Omlouvám se,“ začala jsem a myslela jsem to upřímně. Nevěděla jsem, proč jsem to udělala. Byla jsem rozhodnutá přestat řešit vězně a zapadnout mezi ostatní. Mezi Volturiovy. Zatvářila jsem se co nejvíc provinile to šlo a doufala, že ho to obměkčí.

Zaslechla jsem kroky. Štrádovala si to k nám Jane. Zůstala ale stát na prahu a měřila si nás od hlavy k patě. Bylo mi jasné, co viděla. Mě, držící Demetriho zraněnou ruku, sledujíc ji překvapeným a ustaraným pohledem, a vězně těsně u mříží…

„Co se tu děje?“ zeptala se ledovým tónem. Ptala se mě, ale já jí nebyla schopná odpovědět. Nevěděla jsem totiž, co říct.

„Co máš s rukou?“ zeptala se Demetriho, když poznala, že já jí asi hned tak neodpovím.

„To Cullen,“ odpověděl prostě.

„To kdo?“ zarazila jsem se. To jméno už jsem slyšela. Na tom prvním večírku ho někdo zašeptal a zkazilo to zábavu.

Jane vrhla nenávistný pohled k vězni, ale pak se jí na tváři objevil andělský úsměv. Takový zvláštní. Trochu… sadistický? Co to má být? Nechápala jsem, jak může být andělský i sadistický zároveň. Nic takového jsem v životě neviděla.

Zaslechla jsem křik. Ten vězeň? Střelila jsem po něm rychlým pohledem a šokovaně zalapala po dechu. Kroutil se na zemi a naříkal. Tělo měl celé prohnuté do nepřirozeného úhlu.

„Přestaň, Jane!“ zakřičela jsem. Nevěděla jsem jak, ale dělala mu to ona. Nereagovala. Jen se dál usmívala.

Demetri o jejím úsměvu něco říkal. Něco jakože způsobuje, že hoříš za živa? Proboha! Tak to nebyla metafora? Tohle ona vážně umí? Ty jsi blbá! okřikla jsem se v duchu. Jasně, že umí. Je Volturiová. Navíc Arova jednička. To jistě nebude jen tak…

Vrhla jsem zoufalý pohled po Demetrim. Hledala jsem u něj pomoc, ale on se v pohledu na zmučeného muže přímo vyžíval. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Moc jsem se nerozmýšlela a vrazila mu pořádnou facku.

„Co to děláš?“ zavrčel a ohnal se po mně.

No, on mi to snad chtěl vrátit? pomyslela jsem si nevěřícně a zamířila k Jane.

„Přestaň!“ křičela jsem na ni.

Nepřestala. Vlastně se ani nepohnula. Jako by mě ani neslyšela, ale dala bych krk za to, že jsem jí v ten moment byla prostě ukradená. Popadla jsem ji za ramena. Tím jsem se ale dostala do jejího zorného pole a okamžitě pocítila její schopnost.

Jen okrajově jsem vnímala, že zvuky v cele utichly. Teď jsem křičela já. Celé mé tělo bylo jako v křeči. Pálilo to. Jako oheň.

Spalovalo mě to uvnitř. Skoro stejně jako při přeměně. Křičela jsem a uvnitř plakala bolestí. Marně jsem lapala po dechu, protože úleva nepřicházela. Hořela jsem dál.

Připadalo mi, že to trvá celou věčnost. Slyšela jsem křik. Ten křik byl strašidelný. Rval mi uši.

Zničehonic to přestalo. Zhluboka jsem dýchala. Oči jsem měla vyvalené a vyděšené. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že ležím na zemi a že ten strašidelný křik byl můj. Měla jsem od něj sedřené hrdlo, které se okamžitě začalo hojit.

Vyškrábala jsem se na všechny čtyři. Pořád jsem prudce oddechovala. Jako by mi to snad mohlo nějak pomoct…

Zavřela jsem oči a ucítila, jak se něco mele a usazuje pod vrstvu mé žulové kůže. V duchu jsem pátrala po původu toho divného pocitu. Našla jsem to. Byla to Janina schopnost. Jakmile ji na mě použila, usadil se mi pod kůží její otisk.

Sakra!

Vyškrábala jsem se na nohy. Ve tváři se mi usadil nepříčetný výraz. Strašně jsem to toužila Jane oplatit, ale udržela jsem se. Naštěstí...

„Co si to kurva dovoluješ?“ zavrčela jsem a bylo mi fuk, že jsem sprostá.

Jane mě jen nejistě sledovala. Demetri najednou zase vypadal, že o mě má starost. Dokonce se chystal něco říct. Ale mě to fakt nezajímá. Já už mu na to seru!

„Promiň mi to, Lilliane,“ řekla Jane rozpačitým tónem. „To jsem nechtěla, ale on na vás zaútočil. Zaslouží si trest.“

„Zaútočil? Ne. To jsem mu udělala já!“ zaječela jsem. „On na nás neútočil. To Demetri si začal!“

Jane pochybovačně zvedla obočí.

„Teď mluv!“ přikázala jsem Demetrimu.

„Nevidím jediný důvod, proč to vysvětlovat,“ řekl arogantně.

„Protože to není správné! On nic neudělal! To ty,“ křičela jsem. „Nemůžeš to popřít. Vystartoval jsi po něm.“

„Co to tebe zajímá?“ zbystřil.

„Není fér útočit na někoho, kdo se nemůže bránit. Vždyť se na něj podívej.“ Střelila jsem po něm lítostivým pohledem. Byl opřený zády o svou oblíbenou zeď. Co nejdál od mříží, ale zaujatě si nás prohlížel.

„Co ty o něm víš?“ zeptal se Demetri a podezíravě si mě prohlížel.

„Nic,“ kuňkla jsem a v duchu bych si nejraději nafackovala.

Přistoupil ke mně, uchopil mě za předloktí a hrubě mi ho stiskl.

„Co-o-něm-víš?“ zopakoval, zlostně si mě změřil a zesílil stisk.

„Absolutně nic,“ vykřičela jsem mu do obličeje. „Neznám ho, ale za tvou ruku můžu já. Proč by si to měl odskákat někdo jiný? Nic ti přece neudělal!“ Nenávistně jsem si ho prohlížela od hlavy k patě. A nemohla uvěřit, že je to takový tupec. Pak jsem ale jen zakroutila nevěřícně hlavou. Měla jsem ho dost.

„Od kdy tobě záleží na tom, co je a není fér?“ zeptal se.

„Jdi do hajzlu,“ zavrčela jsem. Nevím, co tím myslel, ale záleželo mi na tom. Musím uznat, že jsem, ale nevěděla proč. Dřív jsem to opravdu neřešila. Myslím, že to bylo tím, že ten, koho tu mučili, byl ten, co mě zachránil…

Nemohla jsem ho v tom nechat. Poprvé jsem mu mohla skutečně pomoct, protože přiznejme si to. To moje vysedávání u jeho cely mu bylo k ničemu.

„Dobře, fajn. Tak se uklidníme,“ promluvila náhle rozvážná Jane. Vypadalo to, že opravdu chce sjednat mír.

„Praštila jsi mě a zlomila mi ruku,“ prskal po mně Demetri ublíženě a Jane si vůbec nevšímal. „Nevěřím ti, že se ho zastáváš jen tak.“

„Mně je u prdele, čemu ty věříš! Copak to nechápeš? Nezáleží mi na tobě. Nic pro mě neznamenáš. Jsi pro mě míň než použitá žvýkačka na chodníku. Jsi tak strašně ubohý a ani to nedokážeš uznat! On nic nedělal. To ty jsi po něm vystartoval. Naprosto bezdůvodně. Navíc, on je zavřený v cele. Sotva se drží na nohou. Co sis myslel? Že když někomu takovému rozbiješ hubu, tak budeš víc chlap? Ne. Budeš jen větší ubožák, než už jsi! A to jsem si myslela, že to víc ani nejde!“

„Tak dost!“ zaječela Jane. „Uklidni se, Lilliane. Začínáš být hysterická. Jestli se neuklidníš, skončíš v té druhé cele.“

Vítězně jsem se na ni usmála. „Vážně, Jane? Jsi si tak jistá? Ty víš, co by na to Aro řekl? Na to, že si na mě použila svůj dar a ještě k tomu mě tu zavřela?“

Zatvářila se nejistě. Což mě přinutilo svůj úsměv ještě rozšířit. Měla jsem skoro vyhráno. Jane si povzdechla.

„Co kdybychom se prostě vrátily na večírek? Máš narozeniny. Zapomeneme na to. Nikdo se nemusí nic dozvědět,“ zkoušela to uzavřít.

„Fajn,“ prohodila jsem a byla s výsledkem naprosto spokojená.

„Jane, to nemůžeš!“ ozval se Demetri.

„Jak to, že ne? Je zakázáno se k němu přibližovat. Ty jsi ten zákaz porušil. A Lilliane zřejmě zabránila nejhoršímu. Má tu zemřít žízní, i kdyby tu měl hladovět třeba tisíc let. Tak zněl jeho trest. Máme své rozkazy, vzpomínáš? Tys je dnes porušil,“ řekla hlasem sladkým, jako med.

„Ty taky,“ obvinil ji.

„Nepřerušuj mě!“ Zvedla důrazně prst. „Prostě na to zapomeneme, ano?“

Zlostně si nás obě změřil, ale Jane na to kápla. On se neměl co vězně dotýkat. Stejně jako ona, neměla používat své schopnosti na mě. Byla jsem jí vděčná. Musím říct, že v mých očích stoupla o pořádný kus.

Demetri s nepřátelským výrazem na tváři přikývl. Byl zahnaný do kouta. Jane se chopila mé ruky a věnovala mi krásný úsměv bez toho, aby dostavila bolest. Musím se přiznat, že jsem se instinktivně trochu přikrčila.

„Můžeme?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděla jsem hlasem prosyceným vděčností.

Vyrazily jsme zpět do sálu. Demetri se pomalu šoural za námi. Odolala jsem pokušení nakouknout do té cely. Byla jsem si, až moc dobře vědomá Demetriho bedlivého pohledu. Poznala jsem na něm, že pod tou jeho klidnou maskou to pěkně vře. Věnovala jsem mu arogantní pohled a jako by se nic nestalo, jsem se věnovala ostatním hostům na své párty.

Díky hudbě nikdo neslyšel nic z toho, co se odehrálo. Jane o mě měla trochu strach, tak se šla po mně porozhlédnout. Alespoň tak mi to řekl Felix. Doufal, že nám nic nepřekazila, když nás přivedla spolu s Demetrim. Zatvářila jsem se trochu rozpačitě, když se o tom zmiňoval, ale jinak jsem zachovala klid.

„Jak tě tohle napadlo…“ zakroutila jsem hlavou.

„No, mám oči, a to napětí by se dalo krájet,“ odvětil mi.

V údivu jsem zvedla jedno obočí, ale dál to nekomentovala. Musela jsem si totiž dojít pro pití.

*******

Začínalo svítat, když jsem se pomalu odebírala do svého pokoje. Musím přiznat, že se se mnou všechno motalo. Po té události s vězněm jsem se nedokázala uvolnit tak jako předtím, ale i tak jsem se bavila. Když pominu to, že to byli Volturiovi, kteří byli většinu času jen věrnými poskoky Ara. Uměli být i docela zábavní…

Klopýtala jsem ze sálu. Chtěla jsem už být u sebe a lehnout si. Spát jsem samozřejmě nemohla, ale motala se mi hlava, tak jsem se chtěla natáhnout na postel a úplně vypnout. Zase jsem se ocitla u té jeho proklaté cely, ale nevšímala jsem si ho. Pro dnešek, už toho bylo dost...

Neslyšela jsem ho přicházet. Z ničeho nic, mě ale pevně uchopil, přitiskl ke své hrudi a začal líbat. Překvapeně jsem zamrkala a spatřila Demetriho tvář.

Vypadal odhodlaně a já se nijak nebránila. Tentokrát mě přitiskl na zeď on. Bral si, co chtěl, a na mě se vůbec neohlížel. V tom polibku byla zuřivost. Aby taky ne. Po tom všem, co jsem mu tu vykřičela do tváře. Vlastně jsem myslela, že už se mnou v životě nepromluví...

Ucítila jsem, jak mi rukama pomalu zajíždí pod tričko.

To snad nemyslí vážně? On mě tu snad chce obtáhnout přímo před tím vězněm! V hlavě se mi rozdrnčel varovný majáček. 

Jeho polibky už nebyly prosycené hněvem. Chvílemi byly dokonce něžné, ale zajít dál jsem rozhodně nehodlala. A už vůbec ne tady.

„Ne,“ zavrčela jsem a zachytila jeho ruce kousek od mé podprsenky. Vytáhla jsem je zpod vrchního dílu šatů a zadívala se do jeho náhle smutné tváře. V jeho očích jsem rozpoznala zklamání, ale přikývl a o pár kroků odstoupil. Zhluboka se nadechl, trochu potřásl hlavou a zavřel oči.

„Musím jít,“ zabrblal unaveně a odkráčel chodbou. Nehnula jsem ani brvou, abych ho zastavila.

Naštvaně jsem praštila pěstí do stěny za svými zády, až se z ní kousek uštípl a na mé rameno dopadly drobné úlomky zdiva. Zaúpěla jsem a začala si je oprašovat.

Z cely se ozvalo něco, co znělo jako tichý smích.

To si ze mě jako dělá srandu? Další, kdo mě dneska naštval. To jsou fakt šťastné a veselé narozeniny…

„Víš co? Ty už si taky polib…“ Protočila jsem oči a naštvaně se vydala pryč odtud. Už jsem tu nehodlala být ani minutu.

*******

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 11. kapitola: