Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilith 12

15.09.2010 (22:00) • piromaan23 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2008×

12. kapitola

Obrátila jsem se na kluky. Carlisle vstal a díval se na mě s nenávistí. Takže to nebylo na toho upíra. 
„Byl jsem vychováván, abych tebou opovrhoval. Jsi zrůda temnoty. Díky,“ řekl. 
„Za co mi děkuješ?“ zeptala jsem se ho. Třeba to jenom hraje.
„Že jsi nás stvořila a hned odsud odejdeš,“ řekl.
„Carlisle, ale já,“ chtěla jsem mu říct, že to není pravda, ale utnul mě.

„Nechci nic slyšet, Lilith,“ řekl otočil se. Udělala jsem k němu krok a chtěla jsem ho chytnout za ruku, ale něco se mi zarylo do zad. Cukla jsem sebou a otočila jsem. V lese byl jeden z upírů z té desítky. Kluci už odešli. Začal foukat silný vítr. Rychle jsem vzala ty dva malé a rozeběhla jsem se domů, aby nenastydli. Celou cestu jsem plakala smutkem. Otevřela jsem dveře a sedla jsem si. Děti spaly. Divím se, že se neprobudily. Opřela jsem se a něco se mi zarylo do zad. To co jsem si zapomněla vyndat z kůže, jak jsem spěchala. Vyndala jsem to. Byla to nějaká šipka. Položila jsem ji na stůl a děti donesla do svého pokoje, kde byla postýlka. Eva. Povzdechla jsem si. Uložila jsem je do postele a šla do knihovny se podívat, co je ta šipka zač. Hledala jsem půl noci. Měla jsem všechno přečtené, až na jednu knihu byla opálená, jak vyhořela knihovna. Vzala jsem ji a celou přečetla, až jsem narazila na jeden článek.

Psalo se v něm, že šipka je jedovatá. Jed reaguje na použití síly. Jediná protilátka je. Dál už to nepokračovala. Sakra. To znamená, že mám v sobě jed a že umřu, jestli budu používat své schopnosti. Super. Znamená to, že umřu nebo najdu protijed, který nevím jaký je. Musím se zeptat otce. Sešla jsem do sklepa a prošla bránou. 
„Otče!“ zakřičela jsem.
„Co se děje, Lilith?“ zeptal se mě.
„Jaká je protilátka?“ zeptala jsem se ho. 
„Na co?“ zeptal se.

„Ty si neviděl, co se stalo, jak mě zasáhla ta šipka s jedem?“ zeptala jsem se ho.
„Ne, ukaž mi to,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Ukázala jsem mu všechno. Hádku s Carlislem, šipku v mých zádech a článek o jedu. 
„Já o tom nikdy nečetl. Nic o tom nevím,“ řekl mi a smutně se usmál. Vzlykla jsem a objala ho. 
„Měla bys jít domů. Děti se brzo vzbudí,“ řekl pustila jsem ho a povzdechla jsem si. Otec luskl prsty a já se ztrácela. Byla jsem doma. Strašně mě bolela záda. Podlomila se mi kolena. Bolelo to, jako by mě přejel kamion. Postavila jsem se a došla jsem k zrcadlu na zdi. Vyhrnula jsem tričko a natočila jsem se na bok. Moje záda byla černá. Jed začal působit, jen jsem prošla bránou. Uslyšela jsem pláč a chtěla běžet svou rychlostí, ale nešlo to. Běžela jsem jako normální člověk. Doběhla jsem k nim a začala jsem je houpat. Musím dát výpověď. Určitě to nejsou normální děti.

Budu hned zpět, tak je Eva snad ohlídá. Vzala jsem mobil a vytočila její číslo.
„Evo, můžeš sem na chvíli přijet?“ zeptala jsem se a začal opět houpat.
„Do hodiny jsem tam,“ řekla a položila mi to. Napsala jsem výpověď a vzala Lilith a Gabriela do obýváku. Převlékla jsem se do trička, kalhot a bot. Jako pásek jsem si uvázala šátek Zazvonil zvonek a já běžela ke dveřím. Otevřela jsem a Eva mě začala objímat. Zasyčela jsem bolestí podívala se na mě a vyhrnula mi triko. Uviděla má raněná záda a zalapala po dechu. 
„Bell,“ zašeptala Eva a objala mě. Obě jsme vzlykaly a seděly na zemi. Adam nás smutně pozoroval. Povzdechla jsem si a postavila jsem se.

„Hlídejte! Jdu dát výpověď,“ řekla jsem a usmála se. Vyšla jsem ze dveří a nadechla jsem se. Nasedla jsem do auta a rozjela jsem se do nemocnice. Zastavila jsem v garážích a vyjela jsem do patra ředitelky.
„Carlisle, jenom tobě odešla vrchní sestra. Nemám kam ji dát a proto musí zůstat u tebe,“ řekla ředitelka. Zaklepala jsem na dveře. Hlasy uvnitř se ztišili.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Vstoupila jsem. Carlisle tiše zavrčel.

„Dobrý den, jsem Isabella Ekwivalenti,“ řekla jsem a podala jí ruku. Usmála se.
„Právě jsme se o vás bavili, kdy budete moct nastoupit,“ řekla s úsměvem. Úsměv jsem jí oplatila 
„Nenastoupím. Dávám výpověď,“ řekla jsem oba dva zalapali po dechu. Podala jsem jí moji výpověď.
„Stačí to podepsat,“ řekla jsem a usmála jsem se na Carlislea. Ředitelka to podepsala a podala to Carlisleovi.
„Nashledanou,“ řekla jsem otočila se a vyšla ze dveří. Sjela jsem s výtahem dolů a všimla si, že má Carlisle otevřený kufr u auta a stojí u něj dva muži. Rozešla jsem se k nim a chytla jsem je za kapuci. Jeden mě odhodil a druhý omylem utrhl kabel od bomby, která byla v kufru. Oba utekli. Vzala jsem bombu a dala ji do svého kufru. Auto jsem zaštítila. Bomba vybuchla, já odletěla a narazila jsem do zdi. Uhodila jsem se do hlavy, ze které mi začala téct krev. Chytla jsem se zdi a vzala jsem si šátek, který jsem měla uvázaný okolo pasu a zavázala jsem si hlavu a vyšla jsem z garáže. Došla jsem do lesa, kde jsem si sedla na pařez a vytáhla mobil. Zavolala jsem Evě.

„Mohla by jsi pro mě přijet. Jsem u nemocnice. V lese. Moje auto vybuchlo,“ řekla jsem.
Pár minut jsem čekala. Za chvíli jsem viděla Evu, jak se dívala do keřů. 
„Evo,“ zašeptala jsem. Hned přiběhla ke mně a usmála se na mě. Všimla si, že mám šátek okolo hlavy. Rychle mě podepřela. Dotáhla mě do auta a já si všimla Carlislea, jak se smutně divá z okna. Zavadil o Evu a pak zaměřil zrak na mě. Eva mi sundala šátek a hned letěla pro lékárničku. Lehla jsem si na sedačku. Eva mi to ošetřila a zalepila. Zavřela dveře a nasedla do auta. Nastartovala a my vyjely. Usmála jsem se. Zachránila jsem Carlislea. Budu ho zachraňovat, dokud budu mít sílu. Moc toho nezmůžu, ale něco přece dokážu. Usmála jsem se a Eva se na mě podívala do zrcátka.

„Co se tam stalo, Bell?“ zeptala se mě. 
„Vybuchla bomba. Měla vybouchnout u Carlislea v autě, ale vybouchla u mě,“ řekla jsem pyšně a Eva dupla na brzdu. 
„Bomba?“ zeptala se vyplašeně.
„Jo,“ řekla jsem a usmála se nad jejím výrazem.
„Mohlo tě to zabít,“ řekla a zatřásla se mnou.
„Jo, ale nezabilo,“ řekla jsem ji. 
„Kvůli Carlisleovi?“ zeptala se.

„Jo,“ řekla jsem.
„Chtějí ho zabít,“ řekla. 
„Jo,“ řekla jsem a usmála se.
„Půjdeš po nich?“ zeptala se mě. Zamračila jsem se.
„Jo,“ řekla jsem jí.
„Umíš říct něco jiného?“ zeptala se mě.
„Jo,“ řekla jsem jí a usmála se. Obě jsme se smály jako blázni. Takhle to šlo pár dnů. Každý den se má kůže barvila díky jedu na černou.

Chcete pohled Carlislea?

Autor: piromaan23 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilith 12: