Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like me - 1. kapitola

02.02.2011 (19:00) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2226×

Cítil jsem, že se rychle blížíme k nim. Bylo mi jich líto, protože jejich klan musel utrpět nějakou ztrátu, tím jsem si byl naprosto jistý. Nemohl jsem však Jane přikázat, aby změnila rozhodnutí. Všichni ve Volteře Cullenovými opovrhovali, já jim však vkládal čest. Pro mě to byli hrdinové. Odolat krvi je velmi těžké, ale je to možné. Já tuhle šanci neměl. Volterru jsem nechtěl opustit, protože bych tam nemohl nechat Jane samotnou a kdybych se stal vegetariánem ve Volteře, tak by mnou a mojí sestrou všichni opovrhovali. Neřekli by to nahlas, ale mysleli by si to. To jsem nemohl dopustit. Jane je pro mě nejdůležitější osoba na světě, moje malá sestřička. Trochu jsem zaváhal, jak asi budou Cullenovi reagovat na to, že jsme jim nepomohli? Věděl jsem, že na to přijdou, teda pokud Edward přežil a o tom nebylo pochyb. Jane jako by vycítila mé pocity a vrhla na mě zlostný pohled. Hned jsem nasadil kamennou masku a začal si chránit myšlenky.

Už jsme se blížili, jelikož ve vzduchu bylo velice mnoho upířích pachů míšených s pachy Cullenů. Koukl jsem se po Jane a všiml si, že nasadila výraz, který slibuje problémy. Sice ne přímo mně, ale Cullenům. Došli jsme na zvláštně tvarovanou paseku, kde už byli všichni Cullenovi seřazeni. Počkat? Oni byli všichni? Přejel jsem pohledem každého, který tu byl, a opravdu byli všichni. Bella byla pořád ještě člověk, ale moji pozornost upoutala upírka s krvavýma očima. Musela to být jedna z té armády, jelikož jsem si nedokázal představit, že by Carlisle někoho proměnil, aby si zachránil krk.
„Jane,“ kývl hlavou na mou sestru.
„Volturiovi,“ kývl hlavou i na mě, Demetriho a Felixe. Kývnutí jsme Carlisleovi oplatili a zaujali klasický kamenný postoj. Hlavou mi pořád vrtalo, jak mohl tak malý klan přežít bez úhony? Jich je sedm a novorozených kolem dvaceti. Ale asi bych se neměl divit, protože Cullenovi měli vždy svá tajemství, která nás podle Ara ohrožovala. Cítil jsem zmatení z jejich vítězství, ale byl jsem rád, že to tak dopadlo.

Svůj pohled jsem upřel na tu novorozenou. Byla hrozně vystrašená a celá se chvěla. Měla hnědé vlasy dlouhé až k bokům, které se krásně vlnily. Své červené oči na nás upírala se strachem. Neposlouchal jsem rozhovor Jane a Carlislea, ale pořád pohledem zkoumal tu upírku. Hrozně mi někoho připomínala, ale nemohl jsem si vzpomenout koho.
„Felixi!“ ozval se hlas mé sestry a já si uvědomil, co se děje. Chtěla ji zabít. Teprve teď jsem si vzpomněl, koho mi připomíná. A to mě. Byl jsem po přeměně stejně vyděšený jako teď ona.
„Ne,“ řekl jsem. Jane na mě obrátila svůj pohled, ve kterém jsem viděl varování.
„Jane, myslím, že bychom jí mohli nechat na živu. Uděláme podmínku,“ otočil jsem se na Cullenovi, „když se někdy napije lidské krve, budeme moci zabít vás a talentovaní se připojí k nám. Nikdo se nebude bránit, chcete přijmout moji nabídku?“ zeptal jsem se ledovým hlasem. Carlisle se otočil na svou rodinu a všech se zeptal. Otočil se na mě a konečně odpověděl:
„Ano.“ Byl jsem rád, že to takhle dopadlo.
„Pamatujte si, Volturiovi nikdy nedávají druhé šance,“ řekl jsem. Otočil jsem se na naši skupinku.
„Jdeme!“ přikázal jsem ostatním a lidským tempem mířil z louky. Za mnou šel zbytek naší skupinky. Jakmile jsme zmizeli z dohledu Cullenů, rozběhli jsme se upírskou rychlostí.
Byl jsem na sebe pyšný, že mě ten návrh napadl. Sice vím, že Volturiovi nedávají druhé šance, ale ona vlastně nedostala ani jednu. Nevěděla, co dělá, když ji její stvořitel přeměnil. Nevěděla, že se dá žít i jinak. Sice nebyla jedna z nejnovějších, ale i tak měla slušnou šanci, naučit se odolávat lidské krvi.

Možná to zní divně od jednoho z nejvýše postavených členů Arovy gardy, ale lidé nejsou obyčejná potrava, která se dá občas použít i jinak. Nechtěl jsem jim ubližovat, ale vždy jsem se živil pouze lidskou krví, když nepočítám mé chabé pokusy o stejnou dietu jako Cullenovi. Ale byl jsem na lidské krvi už moc dlouho a moje ovládání není zrovna dokonalé.

Celá moje mysl byla zaměstnaná tak, že nevnímala moji malou sestřičku.
„Proč jsi to udělal? Volturiovi nedávají druhé šance!" řvala mi do obličeje a s lehkou
zuřivostí mě probodávala přísným pohledem. „Co na to řekne Aro?"
Lehce se mi pozvedly koutky úst nad tím, co mě právě napadlo. „Jane, víš, Aro bude nadšen z této nabídky. Je dost veliká možnost, že ta novorozená uklouzne, a Aro tak dostane další užitečné dary do gardy a třeba má i tahle dar, a tak kdyby uklouzla, byl by další dar pro nás, nemyslíš, že je to dost patrný důvod?" zeptal jsem se. Místo odpovědi mi však přiletěla facka.
„To si myslíš možná ty, ale co když ta novorozená bude mít hodně mocný dar a rozhodne se nás svrhnout? To tě nenapadlo? Může nás ohrozit!“ ječela na mě Jane.
„Ale, Jane, tomu snad ani ty nevěříš!“ řekl jsem jí a na tváři se mi udělal úsměv.
„Trhni si!“ sykla a rozběhla se dál. Běželi jsme na malé letiště poblíž Seattlu, kde na nás čekalo soukromé letadlo.
Pomalu, ale jistě jsme se přibližovali k letišti, kde se vyjímalo naše luxusní černé letadlo. Všichni jsme tam postupně nasedli a já jako poslední zavřel dveře. Všichni zapluli do svých sedadel, ale já tentokrát nezabral své místo. Nechtěl jsem být blízko naštvané Jane… To nikdy nedopadlo dobře.

Sedl jsem si do měkké sedačky a pustil myšlenky na procházku. Všiml jsem si akorát, že letadlo vzlétlo, ale pak myšlenky začaly vířit v mé hlavě a já přestal vnímat realitu.

Celý let jsem měl v hlavě jen a jen ji. Vrtalo mi hlavou, proč se vzdala, to přece normální novorození nedělají, nebo ano?