Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life or death? 6. kapitola

06.04.2010 (15:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7288×

6. kapitola

Ano, tohle je ono. Po tomhle jsem vždycky toužila. Chtěla jsem být milovaná a mít domov. Obojí se mi tu poštěstilo a já se toho nevzdám.

Od toho dopoledne bylo všechno ještě lepší než předtím. Edward se mě neustále dotýkal, jako by se ujišťoval, že tam stále jsem, že se mu to nezdá.

Užívali jsme si dny strávené o samotě. Stále jsme hráli na klavír, povídali se a hlavně se milovali. Edwardovi počáteční námitky byly ty tam a on se od našeho prvního milování nejenže nebrání, ale kolikrát s tím přijde i sám.

Taky dost času trávím s Alice. Zvykla jsem si na její ztřeštěnost a rozumíme si. Dokonce mě znovu vytáhla na nákupy. Ty však byly ukončeny mou nečekanou nevolností.

Ano, stále mám návaly nevolnosti, které se střídají se závratí. Alice mi musela slíbit, že se o tom před Edwardem ani slovem nezmíní. Vím, že by začal vyšilovat a chtěl by, abych se nechala vyšetřit, ale podle mě nebyl důvod. Určitě je to jen nějaká viróza, vždyť mi jinak nic není.

Dívali jsme se s Edwardem na film, ani nevím, co to bylo, protože jsem u toho usnula jako špalek. A to byly teprve dvě odpoledne.

Ucítila jsem, jak mě někdo pokládá a to mě probralo. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal Edward.
„Ne, to je dobrý. Já jsem nespala.“ Edwarda jsem neoblafla. Usmál se a tázavě zvedl obočí.
„No jo, tak dobře, ale jen trochu,“ připustila jsem.
„Lásko, to nevadí. Poslední dobrou se zdáš být unavená. Možná bys mohla ještě spát,“ navrhnul. Jeho nápad nebyl úplně k zahození. Přikývla jsem. Přitáhla si ho blíž k sobě a opět zavřela oči.

Když jsem se vzbudila, byla všude kolem mě tma. Rukou jsem tápala po posteli, ale Edwarda jsem nenašla. Kde asi může být? Neměla jsem moc sílu na to, řešit to, tak jsem to chtěla nechat na ráno. Otočila jsem na druhý bok, odhodlaná pokračovat tam, kde jsem přestala, ale tím pohybem jsem vyvolala malou, ale nutnou potřebu, tak jsem se otráveně zvedla a šla do koupelny.

Cestou jsem minula zrcadlo a zarazila jsem se. Byla jsem bledá, s tmavými kruhy pod očima. Neměly by ty ozdoby po vyspání zmizet? Asi ještě nejsem pořádně vyspaná. Rychle jsem vykonala potřebu a zašupla zpátky do pelíšku. Netrvalo to ani deset sekund a už jsem byla v říši snů.

Ráno mě zastihlo čilou. Ještě aby ne, když jsem prospala celé odpoledne a noc. Edward v posteli zase nebyl, ale ze zdola jsem slyšela hluk, tak jsem usoudila, že mi připravuje snídani. Oblékla jsem se a umyla. Asi po druhé za svůj život jsem použila make-up. Byl to jeden z těch, co tu nechala Alice, když mě připravovala do opery.

Stále jsem totiž vypadala jako smrtka, tak jsem nechtěla Edwarda vyděsit.

Sešla jsem dolů, byl otočený ke sporáku, ze kterého se ozývalo prskání. Potichu jsem k němu přiťapkala. Nedělala jsem si iluze, že mě neslyší, ale i tak jsem měla pocit, že musím jít potichu.

Když jsem byla u něj, objala jsem ho kolem pasu a obličej mu zabořila do zad. Ta jeho jedinečná vůně mě omamovala.

„Dobré ráno,“ pozdravil. Otočil se a přesunul si mě tak do náruče.
„Dobré ráno, kde jsi byl v noci?“ zeptala jsem se.
„Byl jsem na lovu, myslel jsem, že budeš spát, promiň,“ začal se omlouvat. Podívala jsem se do jeho očí. Měly krásně zlatou teplou barvu.
„Ne, to nic, za to se neomlouvej. Jen mi příště nech vzkaz, ano?“ požádala jsem ho.
„Samozřejmě.“ Políbil mě do vlasů a dál objímal. Zatmělo se mi před očima a po celém těle mi přejela slabost. Pevně jsem stiskla víčka a čekala, až to přejde.

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se mi u ucha. Hlava se mi motala, ale za žádnou cenu bych to nepřiznala.
„Jo, je mi fajn,“ řekla jsem a víc se zavrtala do jeho hrudi.
„Tak proč jsi tak ztuhlá?“ nedal se.
„Edwarde, nic mi není.“ Abych mu to dokázala, poodstoupila jsem od něj, aby si mě mohl prohlédnout. Při tom jsem doufala, že se udržím na nohou. Před očima se mi dělaly mžitky, takže jsem Edwarda skoro neviděla.

„Nevypadáš tak, možná by sis měla sednout,“ navrhl.
„Nic mi není, ale když chceš, tak si sednu, aspoň si budu moct dát tu baštu, cos mi připravil.“ Opatrně jsem přešla k židli a málem se o ní přerazila. Hned jak jsem si sedla, udělalo se mi líp a nakonec to přešlo úplně. Edward mě nedůvěřivě pozoroval. Když zjistil, že asi nic nezjistí, zakroutil hlavou a obrátil se zpátky k lince, aby mi naservíroval snídani.

Udělal mi báječné lívance. Zbaštila jsem celý talíř. Byla jsem trochu nervózní z toho, jak mě při jídle sledoval, tak jsem se na něj radši nedívala.

Mlaskala jsem si, bylo to skvělé. Olízla jsem si všechny prsty a odsunula od sebe talíř.
„Hodláš na mě takhle civět dlouho?“ zeptala jsem se trochu rozhozeně.
„Promiň, ale nemůžu se vynadívat na to, jak jíš. A co toho sníš.“ Usmíval se.
„Tím chceš říct, že moc jím?“ otázala jsem se nabroušeně.
„Samozřejmě že ne,“ bránil se rychle. „Jen se mi líbí tvá chuť k jídlu, to je všechno. Jsi roztomilá, když se zlobíš.“ Zvednul se ze židle, přešel ke mně, za ruku mě vytáhl do stoje a objal. Stále jsem se mračila, ale on začal můj obličej zasypávat motýlími polibky a to mě nedokázalo nechat chladnou.

Seděli jsme na gauči a užívali si posledních chvil o samotě. Chvil je asi nadnesené, ještě nám zbývalo několik hodin, ale když ten čas tak rychle utíká. Přijde mi to jako včera, co babi s dědou odjeli a oni se už zítra budou vracet. Ach jo.

Ale musím přiznat, že ač mi to nebylo moc po chuti, docela jsem se na ně těšila. Za tu dobu co tu jsem, jsem si na ně zvykla a světe div se, trochu se mi po nich i stýská. Je možné, že bych se až tak změnila?

Trochu jsem se zavrtěla, čímž jsem na sebe přivolala Edwardovu pozornost.
„Co se děje?“ Zase takový ten vyděšený tón, jako by měl přijít konec světa. Zdá se, že se pořád bojí, že si to rozmyslím, seberu se a půjdu hodit mašli.
„Nic, jen přemýšlím.“
„A o čem?“ Snažil se, aby to znělo normálně, ale napjetí v hlase skrýt nedokázal. Posadila jsem se, abych mu viděla do obličeje. Nejdřív jsem ho lehce políbila a pak teprve odpověděla.
„Myslela jsem na to, jak rychle to uteklo. Ten týden. A taky na to, že se na prarodiče docela těším a stýská se mi po nich.“ Zahanbeně jsem sklopila oči.

Edward se zasmál a vzal mi hlavu do svých dlaní.
„Ano, uteklo to, ale pořád máme ještě nějaký ten čas. A naprosto chápu, že se ti stýská a těšíš se na ně. Máš je ráda, to se pak člověku stýská.“
„Ale já…“ chtěla jsem protestovat. Já je přece nemám ráda, teda asi jo, ale jen trošičku. Jsem tu přeci za trest, tak proč bych je měla mít ráda.
„Bello, ty je máš ráda, je to na tobě vidět, když jsi s nimi. Každý to pozná a ty už si to konečně taky přiznej.“

Zamyslela jsem se nad tím, co říká. Je pravda, že mám ráda jejich společnost, a když mě babička objala, když odjížděli a řekla, že mě má ráda. Něco se ve mně pohnulo. Asi má pravdu. Mám je ráda, proč si to nepřiznat, jsou přeci moje rodina, prakticky jediná.

„Dobře, máš pravdu, ale i tak. Nevím, proč se na ně těším, když mi tak skončí krásné chvilky s tebou,“ zabručela jsem.
„A kdo říká, že skončí?“ zeptal se. „Pořád budeme spolu, nic se nezmění.“ Objal mě. „A v noci za tebou budu chodit pořád,“ zašeptal mi do ucha. Jak jeho ledový dech ovanul mé ucho, myšlenky se mi zamotaly. Teda ne tak přesně. Spíš zmizely a zůstala jen jediná. Omotala jsem mu ruce kolem krku a přisála se na jeho ústa. Edward se uchechtnul a už mě nesel nahoru do mého pokoje.

„Drahoušku, jsem tak ráda, že jsme doma,“ řekla babička, když se s kávou posadila na pohovku vedle mě. Děda se v garáži staral o auto. Prý mu po tak dlouhé cestě musí věnovat zvýšenou péči.
„Já taky,“ šeptla jsem. Babička mě objala kolem ramen a dala mi pusu na čelo.
„Něco jsme ti přivezli.“ Zvedla se a šla si do chodby pro kabelku.
„Ale to jste nemuseli.“
„Tady máš. Snad se ti to bude líbit. Ber to jako takovou památku na letošní léto.“ Podávala mi plochou krabičku.

Váhavě jsem ji otevřela a koukala na její obsah. Byl tam jemný stříbrný řetízek s přívěškem, který vypadal jako klubko vlny. Byl to takový drátek zamotaný do klubíčka.
„To je krásné. Děkuju,“ zašeptala jsem dojatě, už je to tady zase. Hned jsem si ho připnula na krk.
„Ale no tak Bello, přeci bys nebrečela. Je to jenom dárek,“ řekla s úsměvem babička a znovu mě chytila kolem ramen.

Ano, byl to jen dárek, ale pro mě znamenal něco víc. Vzpomněli si na mě, vybírali ho pro mě…
„Mám vás ráda,“ zamumlala jsem.
„My tebe taky holčičko.“ Babička mě objala a prsty mě vískala ve vlasech.

Seděli jsme takhle jen chvíli, když se mi zvednul žaludek. Věděla jsem, že to jen tak nepřejde a všechno musí hned ven. Jentaktak jsem doběhla do koupelny. Když se mi udělalo jakžtakž líp, vyčistila jsem si zuby, opláchla obličej a vylezla ven. V obýváku jsem padla na gauč a odmítala se hnout.

„Bello, jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě babička.
„Jo, asi jsem něco snědla, to bude dobrý. Jen si potřebuju chvilku lehnout.“ Hned jak jsem to řekla, přišla další vlna nevolnosti. Zakryla jsem si ruku pusou a z posledních sil se rozběhla do koupelny, kde jsem po zbytek odpoledne objímala záchodovou mísu.

Byla jsem ráda, že se Edward rozhodl, že dnešní den strávím sama s prarodiči. Určitě by vyšiloval a to je teď to poslední, co potřebuju. Stačí mi babička. Děda mi poradil, ať si vezmu prášek a jdu se z toho vyspat. To je rada. Zato babi se mě neustále ptala, jak mi je, jestli něco nepotřebuju, vařila mi čaje a nosila suché rohlíky, ale já nebyla schopná nic sníst. Věděla jsem, že kdybych cokoliv pozřela, zase bych to vyzvracela.

Tohle už nebyla ta drobná nevolnost, která mě poslední dobou pronásledovala. Tohle bylo mnohem horší a líp se mi udělalo až hodně pozdě v noci, kdy jsem konečně mohla usnout milosrdným spánkem. Dneska mi bylo opravdu zle. Trochu jsem se začala bát, ale pořád jsem si říkala, že je to jen nějaká střevní chřipka nebo něco podobného.

Na obličeji jsem ucítila něco studeného. Bylo to tak příjemné. Otevřela jsem oči a dívala se do Edwardových ustaraných zlaťoučkých duhovek.
„To nic není,“ špitla jsem.
„Bello, to mi nevykládej. Jsi celá zpocená a v mysli tvých prarodičů jsem viděl, co se dělo odpoledne.“
„Je to jen střevní chřipka. Nějaký virus, nic víc,“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale marně.
„Už ses viděla? Předpokládám, že ne. Zítra jdeme za Carlislem a žádné námitky neberu,“ oznámil mi nekompromisně.
„Ale, mě je už dobře,“ rozčilovala jsem, že i když to nebyla tak úplně pravda. „Já k doktorovi nepůjdu, to přejde, bude to…“ Nestihla jsem ani dokončit větu, když to zase přišlo.

Odstrčila jsem Edwardovi paže a pádila na záchod. Dveře jsem za sebou v rychlosti zamkla a už jsem se zdravila se svou novou kamarádkou.
„Bello,“ Edward klepal na dveře a potichu mě volal.
„Otevři, prosím,“ šeptal, že jsem ho skoro neslyšela. To tak, ještě mě bude sledovat při tak nechutné a nedůstojné činnosti.

Ještě jsem se naposledy sklonila na mísu. Je zvláštní, že mám pořád co zvracet. Člověk by řekl, že po odpoledni už bych měla být úplně prázdná.

Edward stále vyťukával morseovku, ale nedbala jsem. Omyla jsem si obličej, vyčistila zuby, a když už jsem byla připravená otevřít, zamotala se mi hlava. Rukama jsem se chytila umyvadla a čekala, až to přejde.

„Bello, pokud hned neotevřeš, přísahám, že ty dveře vyrazím a je mi jedno, koho všechno tím vzbudím,“ vyhrožoval. To by asi nebylo zrovna nejvhodnější. Přidržujíc se umyvadla, skříňky a nakonec zdi, jsem se přesunula ke dveřím a odemkla. Dveře se okamžitě otevřely a Edward mě chvíli pozoroval a pak se rukama opatrně dotkl mého obličeje.

Moje hlava byla jako míček ve slosovacím bubnu. Létala sem a tam a já ji nemohla zastavit. Už jsem myslela, že spadnu, ale Edward byl pohotový, jak by ne, když je to upír, a vzal mě do náruče.

V pokoji mě položil na postel a velejemně zabalil do deky.
„Teď zkus spát. Ráno tě odvezu ke Carlislovi.“ Rukou mě hladil po čele.
„Zůstaneš tu?“
„Jestli chceš,“ pokrčil rameny.
„Samozřejmě,“ řekla jsem slabě. Neměla jsem skoro ani sílu mluvit. Edward se vedle mě natáhl, lehl si na bok, tak abych já zůstala ležet na zádech a nemačkala si podrážděný žaludek. Jednou rukou mi jezdil po obličeji a druhou držel jednu mojí. Chvíli jsem se na něj dívala, ale pak mi začal broukat ukolébavku, kterou pro mě složil a víčka se mi začala sama zavírat.

„Bello?“ slyšela jsem babiččin hlas, který do mého snu určitě nepatřil. Protože, kdyby ano, byl by to parádní trapas. Zdálo se mi o Edwardovi a mě. Byly jsme na louce a oddávali se skrytým touhám. V tu chvíli teda moc skryté nebyli. No a umíte si představit, že by se tam najednou objevila babička? Vy a váš přítel, oba jak je pánbůh stvořil. No brr, to je teda představa.

„Bello.“ Znovu ten hlas. Zamžourala jsem do denního světla. Nade mnou se skláněl babiččin obličej.
„Jak je ti drahoušku?“ Posadila jsem se, abych to zjistila. Bylo mi dobře, úplně normálně.
„Je mi skvěle, říkala jsem, že jsem jen něco špatného snědla,“ řekla jsem vítězně a už se hrabala z postele, abych se mohla jít vysprchovat.

Při té příležitostí jsem si umyla i vlasy. Rozhodla jsem se, že si s nimi dám trochu práce a vyfénuju si je. Pohled do zrcadla mě trochu vyděsil. Byla jsem bledá a vypadala unaveně, ale to bude jen důsledek včerejšího dne a noci.

Celá svěží jsem seběhla dolů na snídani. Když jsme sahala po toustech a marmeládě, se na mě babička vyděšeně podívala a podala mi suchý rohlík. Prý bych měla jíst opatrně. Ale mě nic nebylo, tak jsem se rozhodla pokusit štěstí.

V devět hodin někdo zaklepal, věděla jsem, že je to Edward. Děda šel otevřít, chvilku se z chodby ozývaly hlasy a pak oba vstoupili do kuchyně. Edward babičku pozdravil, pak mi dal pusu na čelo a odmítl snídani, kterou mu babička nabízela, s tím, že na nás Carlisle čeká.

„Ne, já nikam nejdu. Už je mi fajn, nic to nebylo,“ bránila jsem se urputně.
„Bello, no tak, nechovej se jako malá.“ Jestli mě má tohle přemluvit, tak se teda zatraceně plete. Ještě víc jsem se na něj zamračila.
„Edward má pravdu, Bello. Měla by ses nechat vyšetřit,“ podpořila ho babička a při tom se na mě omluvně dívala. Moc jsem tomu nerozuměla.
„Bude to rychlé. Jen se ujistí, jestli je ta viróza už definitivně pryč. No tak.“ Zadíval se mi do očí a já se v nich začala topit. V tu chvíli bych mu slíbila cokoliv.
„Dobrá,“ vzdychla jsem rezignovaně. Edward se triumfálně usmál a já na něj vyplázla jazyk.

„Nic mi není. Je mi líto, že tě otravuju Carlisle. Když on Edward strašně přehání.“ Jmenovaný trochu zasyčel.
„To nic Bello. Rád se na tebe podívám. Aspoň pak budeme všichni klidní. Sedni si tady.“ Zavedl mě do takové malé ordinace. Zajímalo by mě, proč mají upíři doma ordinaci, když nemůžou být nemocní. Rukou ukázal k bílému lehátku a sám se začal přehrabovat v lékařské brašně.

Vyskočila jsem si na lehátko, Edward si sednul vedle mě a chytil mě za ruku. Carlisle začal vytahovat různé předměty. Skoro nic jsem nedokázala pojmenovat. Stetoskopem si mě poslechnul, pak mi prohlédl krk a tak dál. Přestala jsem to vnímat. Nakonec vzal injekční stříkačku, aby mi odebral trochu krve. Toho jsem se trochu vyděsila. Hlavu jsem zabořila Edwardovi do ramene, abych se na to nemusela dívat. Ten mě stále držel za ruku a začal si hrát s mými prsty. Bylo to tak příjemné, úplně jsem zapomněla, kde jsem a plně si užívala jeho dotyk.

„Tak a je to,“ vyrušil mě Carlisle a já měla sto chutí vzít ho něčím po hlavě.
„Jo, díky,“ zamumlala jsem místo toho. Čapla jsem Edwarda za ruku a hodlala ho odtáhnout někam do soukromí.
„Výsledky budou asi tak za týden. Teď bych jen řekl, že jsi vyčerpaná. Potřebuješ hodně spát, jíst a odpočívat. Až budu vědět víc, domluvíme se na dalším,“ oznamoval mi ještě. Ano, ano, budu hodná a budu odpočívat, ale ne sama. Líp se to dělá ve dvou.

Zatáhla jsem Edwarda k němu do pokoje, shodila ho na postel a lehla si na něj. Políbila jsem ho. Chvilku mi polibky oplácel, ale pak se odtáhnul.
„Slyšela jsi přece Carlisla. Měla bys odpočívat,“ řekl vyčítavě.
„Ale to mám přesně v plánu, jen mi v tom pomůžeš,“ zamrkala jsem na něj.
„No tak Bello. Víš, že vypadáš hrozně unaveně? Nerad bych, abys mi u toho usnula,“ poťouchle na mě mrknul. Tak jestli si myslí, že bych byla schopná usnout při milování s ním, tak…
„Tak nic. Když dovolíš, na chvíli bych si lehla,“ oznámila jsem mu chladně. Natáhla jsem se na postel, nohy přitáhla k hrudi a zavřela oči. „Sama,“ dodala jsem, když si lehnul vedle mě a chtěl mě obejmout.

„Ale předtím jsi s tím chtěla pomoct,“ zamručel mi do ucha.
„Správně předtím, ale teď je teď. Takže když dovolíš,“ odsunula jsem se od něj a byla rozhodnutá spát. Matrace se trochu pohnula, jak vstával, ale pak bylo ticho. Usoudila jsem, že odešel.

Spát se mi vůbec nechtělo, a ač jsem se snažila sebevíc, nešlo to ani z donucení. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Mohla bych si třeba číst a u toho odpočívat. Edward měl pokoj dobře zásobený, něco si vyberu a přečkám tu tak hodinku, než bude čas, dělat, že jsem vzhůru.

Naráz jsem otevřela oči a leknutím se posunula až na druhý konec postele. Jak jsem otevřela kukadla, dívala jsem se přímo do zlatých studánek. Byl to samozřejmě Edward. Myslela jsem, že odešel a on mě tu zatím pozoruje. Šmírák jeden.

„Co to má být?“ ptala jsem se. Srdce mi stále běželo kupředu.
„Sleduju, jak odpočíváš, když mě u toho nechceš,“ odpověděl mi. Zněl trochu jako uražené dítě, ale prozradilo ho zacukání koutků.
„To, že tě u toho nechci, neznamená, že mě může sledovat. Myslela jsem, že jsi odešel.“
„Bello, copak spolu nemůžeme být v posteli jen tak, aniž bychom se milovali?“ zeptal se smířlivě.
„Samozřejmě, že můžeme. Ale ty mě vždycky tak nabudíš, že mám myšlenky jen na jedno.“ Začervenala jsem se.
„A na co?“ ptal se Edward nevině. Vzala jsem polštář a hodila ho po něm. On ho pohotově chytil a mrštil jím nazpátek. Já tak šikovná nebyla, takže to byl zásah a hned na to mě Edward povalil.
„Příště se budu snažit být hodný, slibuju.“ Nádherně se na mě usmál a jemně políbil. A je mu odpuštěno. Proč mu sakra všechno tak lehce prochází?

Esmé mi uvařila výborný oběd, až jsem se za ušima olizovala. Pak jsme s Edwardem jeli k nám. Hlavním důvodem bylo, že babi s dědou byli zvědaví, jak dopadlo vyšetření a pak jsem měla slíbenou procházku na louku. Moc jsem se těšila. Sice se zase oháněl tím, že se musím šetřit, ale přemluvila jsem ho. Čerstvý vzduch mi udělá dobře.

Před domem stálo cizí černé auto, vypadalo docela nově.
„Kdo to může být? Nikdo neříkal, že má přijet návštěva,“ divila jsem se.
„Asi přijela za tebou,“ odvětil Edward. Nevypadal zrovna nadšeně, ale nic víc neřekl, ani když jsem ho přemlouvala. Prý uvidím sama.

Zaparkoval, vystoupil, otevřel mi dveře a za ruku vedl ke dveřím. Byly jsme na verandě, když se rozlétly dveře.
„Konečně. Tady jsi. Tvoje věci mám, jedeme.“ Chvíli jsem jen koukala s otevřenou pusou. Co to má znamenat?

Matka za sebou táhla moji cestovní tašku. V patách jí běžel Phil a za ním babička s dědou. Babička měla v očích slzy, děda se tvářil rozzlobeně.
„Co se děje?“ To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Vypadalo to totiž, že mě odtud chce odvést. Pryč od Edwarda, babičky, dědy. To jsem nechtěla, nechtěla jsem je opustit.
„Jedeme domů, co by se dělo,“ rozkřikla se na mě matka. Edward potichu zavrčel a pevněji sevřel moji ruku.
„Teda my jedeme domů, tebe vezeme rovnou do internátu. Doma jsem ti sbalila vše potřebné. Už tě tam očekávají,“ oznámila, jako by se nechumelilo.
„Cože?! Ne, já nikam nejedu,“ probrala jsem se. Vyškubla jsem se Edwardovi, doběhla k matce a chtěla jí z rukou vyrvat svoji tašku. Nešlo to, držela ji pevně a já nějak neměla sílu.
„Bello, včera mi volala babička, co tady vyvádíš. Copak si myslíš, že když si budeš hrát na nemocnou, tak si získáš pozornost? Už toho bylo dost. Nemusíš otravovat život všem. Já stačím. Jedeme.“
„Ne,“ stála jsem si na svém. „Do žádného internátu nejedu a život nikomu neotravuju. To jen ty máš ten pocit. Ty jsi mě nikdy neměla ráda, ale vidíš tady ty lidi? Vidíš je? Oni jsou moje rodina. Rodina, kterou ty jsi mi nikdy nedala. Oni mě mají rádi. Chtějí mě,“ řvala jsem na ni. Bylo mi jedno, že stojíme na ulici a může nás někdo slyšet.

„Už je to tady zase. Ty mě nemáš ráda,“ pitvořila se. „Bello, samozřejmě, že tě mám ráda, proto to taky dělám. Už nevím, co s tebou. Tohle je jediné řešení. Je to škola pro takové jako ty, uvidíš, že se ti tam bude líbit,“ prohlásila. Ona je snad natvrdlá.
„Tohle není řešení. To je jen něco, čím se zbavíš odpovědnosti. Kdyby žil táta, nikdy by ti to nedovolil.“
„Ale on už nežije a víš co? On se zabil kvůli tobě,“ vmetla mi do tváře.
„To… to není pravda,“ zakoktala jsem.
„A proč myslíš, že by to jinak dělal? Byli jsme spolu tak šťastní a pak jsi přišla ty. Pořád ses dožadovala pozornosti a děláš to do teď. Neměli jsme na sebe čas a pak byl najednou mrtvý.“ Začala jsem brečet. Tohle není pravda, to nemůže být pravda. Pamatovala jsem si, jak jsme si s tatínkem hráli. Trávili jsme spolu hodně času. Říkal, že jsem jeho holčička a že mě má rád.
„Ale on mě měl rád. On jediný,“ zašeptala jsem.
„Možná, ale to mu v tom nezabránilo,“ řekla už celkem klidně. „Nasedej.“
„Ne.“
„Bello, už toho mám dost. Myslíš, že se všechno točí kolem tebe? Tak to tě musím zklamat. Nejsi tu jediná, měla bys brát ohledy i na ostatní.“
„Myslíš na tebe?“ zeptala jsem se uštěpačně.
„Myslela jsem babičku s dědou, Phila a sebe taky, samozřejmě,“ řekla jako by nic. Podívala jsem se na ně. Prarodiče tam stály a zděšeně nás pozorovali. Edward zatínal pěsti a vypadal hodně nebezpečně. A Phil? Ten se krčil v koutku, jen aby si ho naše hádka nějak nedotkla.

„Tak to je typické. Já, já, já. Babička s dědou jsou ti ukradení. Tobě jde hlavně o vlastní pohodlí. Já se ti nikam nehodím. Víš, proč jsem vždycky tak vyváděla? Víš, proč jsem se neustále snažila získat tvoji pozornost? Chtěla jsem, abys mě měla ráda. Chtěla jsem trochu lásky, nic víc, ale ty mi nedokázala dát ani to. Největší ironie na tom je, že jsem to našla tady. Ve Forks, které jsem ze začátku považovala za vyhnanství,“ hořce jsem se zasmála.
„Já se snažila,“ bránila se.
„Obě vím, že ne.“
„Tahle debata je u konce. Nasedni si a jedeme. Phil musí být zítra ve Phoenixu.“

Otočila se, aby dala mou tašku do auta. Vrhla jsem se k ní a tašku ji vyškubla.
„Říkala jsem, že nikam nejedu. Já tu zůstanu. Budu tady chodit do školy,“ prohlásila jsem. Byl to okamžitý nápad, ale nezdál se až tak špatný.
„A ty si myslíš, že tě tady bude babička chtít? Tak problémové dítě?“ Opět se mi začalo dělat černo před očima. Matka mi chvílemi mizela. Motala se mi hlava. Černo občas vystřídala barevná mžitka.

Poslední, co jsem stihla říct, než jsem se složila, bylo: „Budou.“ V tu chvíli jsem si tím byla jistá.

Píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp.
Ten zvuk byl vyloženě otravný. Napadlo mě, jestli to není budík, tak jsem zašátrala rukou kolem sebe v domnění, že narazím na noční stolek. Šlo to ztěžka, paži jsem měla jako z olova a budík jsem stejně nenašla. Zato mi ruku chytlo něco studeného. Edward. Určitě je to Edward. Ale proč to nevypne?

Pokusila jsem se nadzvednout víčka a na asi čtvrtý pokus se mi to podařilo. Zírala jsem do bílého stropu. Natočila jsem hlavu a podívala se na Edwarda.

Seděl vedle postele, na tváři zničený výraz. Mou ruku držel u své tváře.
„Bello,“ vydechl úlevně. „Lásko, konečně.“ Do dlaně mi vtiskl polibek.

Všechno se mi vybavilo. Návštěva Carlisla, matka, nevolnost. Úplně přesně jsem si pamatovala, co mi řekla.

„Matka?“ zaskuhrala jsem, jak jsem měla vyschlo v krku.
„Odjela. Musela se vrátit s Philem do Phoenixu,“ pravil tiše. Proč mě to nepřekvapuje.
„Jak dlouho tu jsem?“ zachrčela jsem. Edward mi u úst přidržel sklenici s vodou a teprve pak odpověděl.
„Pět dní.“ Pět dní? Teda.
„Bylo to nejdelších pět dní v mém životě. Ani si nedovedeš představit, jak jsem se o tebe bál.“ Zavrtěl hlavou, jako by chtěl tu myšlenku vytřást pryč.
„Nic to není, byla to jen nevolnost. Vyčerpání, jak říkal Carlisle,“ uklidňovala jsem ho. Nechtěla jsem ho vidět trpět.
„Bello, to ne…“ Než to stihl doříct, dveře se otevřely a vešla babička s dědou.

Jakmile spatřili, že jsem vzhůru, hned se ke mně přihrnuli a začali mě podle možností objímat. A ty možnosti nebyly nijak velké. Byla jsem napojená na spoustu přístrojů, v ruce kapačku.

Babičce tekly po tvářích slzy a děda se je snažil schovat.
„Holčičko, ani nevíš, jak jsme rádi, že jsi vzhůru.“
„Už jsem říkala Edwardovi, že to nic nebylo. Jen vyčerpání. Jsem si jistá, že po pětidenním spánku mi bude zase dobře,“ usmála jsem se.

Místo, aby se začali všichni radovat, vykazovali jejich tváře stopy bolesti. Přeci jsem se probrala, jsem v pořádku, tak o co jde. Už jsem se na to chtěla zeptat, když jsem si vzpomněla, že mi Carlisle dělat testy. Že bych nebyla v tak dobré kondici jak se domnívám? Dostala jsem strach, který se při pohledu na ně ještě zvětšil.

„Co mi je?“ vyhrkla jsem, ale než mi stačili odpovědět, znovu se otevřely dveře. Já se to snad nikdy nedozvím.

„Bello, jsem rád, že už jsi vzhůru. Jak se cítíš?“ zeptal se jako profesionál.
„Jde to, možná trochu unavená a mám tak těžké tělo, ale jinak ok.“
„Dobře,“ zamumlal a zkoumal různé grafy, co vylezly z přístrojů a pak ty přístroje samotné a pak nějaké papíry.

To ticho rušené jen šustěním a pípáním bylo hrozné. Brnkalo mi to na nervy tak dlouho, až jsem to nevydržela.
„Carlisle,“ skoro jsem na něj zakřičela. „Může mi tu někdo sakra říct, co mi je?“
„Bello,“ ujal se slova Carlisle, „je mi to líto, ale nemám pro tebe dobré zprávy.“ Zatrnulo ve mně.
„Bello, máš rakovinu,“ řekl. Rakovinu? To slovo jsem znala, ale můj mozek mu nedokázal přiřadit žádný význam. Bohužel, ta nevědomost netrvala věčně. Stačilo pár sekund a já si plně uvědomila, že umírám.

„Ale… jak je to možné. To musí být omyl. U nás v rodině to nikdo neměl. V těch výsledcích je chyba,“ mlela jsem páté přes deváté, jen abych našla nějakou jinou možnost.
„Ne Bello. Je mi to líto. Sám jsem to kontroloval. A nejsi jediná, kdo u vás v rodině tuto nemoc měl. Trpěl jí tvůj otec. Nechal jsem si poslat jeho kartu. Jeho nemoc byla v pokročilém stádiu, nedalo se to už léčit. Zbývalo mu sotva pár měsíců života, když spáchal sebevraždu. To byl ten důvod.“

Takže můj otec měl rakovinu a proto se zastřelil? Proto? Protože by jinak stejně umřel? A teď jsem na řadě já? Já nechci!
_________________________________________________________________________

Líbilo, nelíbilo? Moc mě to zajímá, tak to prosím napište do komentů. Děkuju :)

Ještě se chci zeptat, chcete Happy End nebo Sad End? Je to jen na Vás.

_________________________________________________________________________

5. kapitola     SHRNUTÍ     7. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Life or death? 6. kapitola: