Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě!

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě!Úvodní kapitola k nové pokračovačce. Odehrává se po Edwardově odchodu, ale Edward od Emmy a ne od Belly. Emma se s tím špatně vyrovnává. Co udělá? Jak to dopadne? No odpověď na některé otázky neznám ani já. Jen vás chci poprosit napište komentky, jestli má ještě cenu psát to dál nebo ne. Děkuju.

26.11.2009 (15:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2084×

Chci tě zpět!


Ležela jsem v pokoji, nebylo mi dobře. Vzpomínala jsem na krásné, ale dávné časy, kdy jsem byla s ním. S mým andělem co mě hlídal. To už je, ale pryč a já bych měla zapomenout, to je však stejně nereálné jako to, že existuje spravedlnost a že ta opravdu neexistuje. Vzpomínky mě mučí a já nedokážu zadržet slzy. Stékají mi po tvářích, a já se ztrácím tu masku, co mám přes den. Už jsem zase ta hloupá naivní holka co si myslela, že by jí mohl milovat upír. 

Ne nejsem Isabella Swan. Jsem Emma Heel, ano je to zvláštní jméno to uznávám a nemám ho ráda. Byla jsem první holka, kterou měl a prý i poslední. O tom pochybuju, on má věčnost a já už jen nějakých padesát let. Doufám, že se za těchto padesát let alespoň trochu vzpamatuju a budu alespoň trochu žít. V duchu mu nadávám, ale pak si jako každý večer uvědomím, že bych měla nadávat sobě. Já jsem byla naivní, hloupá a chtěla jsem, co nemůžu mít.  

Pořád jsem ležela v pokoji, choulila jsem se do klubka, plakala a vzlykala. S každým vzlykem mi bylo hůř. Mé srdce se rozpadalo na menší a menší kousky a mé vzpomínky na něj byly čitelnější a čitelnější. Byli jsme na louce, slunce svítilo a on zářit jako posetý diamanty. Ano jedna z nejhezčích vzpomínek na něj, ale hned za touhle následovali další. Ležím v posteli, už skoro spím a on najednou stojí u mé postele … první polibek. Jo tak tahle bolela. Chci ho zpátky. 

Nevzpomínám bohužel jen na hezké okamžiky. Stojím v sebe v pokoji, on stojí ve dveřích a říká mi sbohem, odjíždí pryč, stěhují se pryč, pryč ode mě a on jen řekne: „Em, žij život jako by jsi ho žila se mnou.“ a poté co se s ním asi tak pět minut hádám, přestože s ním to nikdy nemělo smysl, jen dodal: „Nemiluji tě.“ ani se mi při tom nepodíval do očí. Řekl to chladně jako led. V ten den jsem jeho sametový, sladký hlas začala nenávidět, kvůli tomu co mi řekl, ale v za tou nenávistí se skrývala láska, která se prodrala napovrch až po jeho odchodu. Nenávidím ho a stále to miluji. Je to jako postavené na hlavu. Ano jak se říká. „Když pro vás někdy někdo znamenal všechno, nelze ho nenávidět.“ a on pro mě všechno znamenal, nejen dřív ale i teď. 

Ležela jsem tam a snažila se uklidnit. Chtěla jsem už přestat brečet. Chtěla jsem už konečně zapomenout. Uklidnit se mi částečně podařilo asi do půl druhý hodině a snažila se usnout. Teď jsem jen přemýšlela nad slovem „PROČ“. Mé myšlenky mě zavedli za jinýma vzpomínkami, a to vzpomínkami z dětství. Tyhle myšlenky mě uklidnily a já pomalu upadala do krásného světa bez starostí.

„Nechoď pryč, prosím. Zůstaň ještě chvíli. Bojuj! Prosím bojuj!“ prosil muž. Byl krásný a já jsem ho znala. Dřív jsem ho milovala. Teď jsem ležela jsem v nemocniční ambulanci a mé srdce tlouklo z posledních sil. Cítila jsem úlevu, konečně bude konec a mě už nebude vadit, že moje srdce je na prach rozdrcené a já nemůžu cítit lásku k nikomu jinému než k němu. „Ne už nechci bojovat. Už je pozdě, opustil jsi mě, už se k tobě nevrátím a ani k nikomu jinému. To po mě už nemůžeš chtít. Už nechci a nebudu bojovat. Je konec.“ Abych tohle řekla spotřebovala jsem hodně sil, které měli patřit srdci, aby tlouklo o něco déle. Cítila jsem jak moje srdce za chvíli bouchne naposledy a on tam stál v rohu místnosti, a kdyby mohl brečet, tak by brečel. Možná že to by mi pomohlo bojovat o chvíli déle. Moje minuta se blížila a já sbírala poslední síly na dvě slova „M… Než jsem to v tom snu stihla doříct už jsem byla probuzená. Oklepala jsem se, ten sen sice nebyl nejhorší, ale byl to sen a já ho musela dostat z hlavy. Musím do školy. Nasadit masku a jde se.

Do školy jsem dneska jela hodně pomalu, nechtěla jsem vidět ty tváře, co mě litovali. Do třídy jsem vešla se zazvoněním a chvíli po mě profesor. S nikým jsem neseděla a byla jsem za to vděčná. Neměla jsem chuť mluvit s učitelem o látce, natož potom s kamarády například o náladě. Mimochodem ta byla na bodu mrazu a mé chování taky. Asi jsem tím ubližovala spoustě lidí, ale bylo mi to jedno. Nikomu nemůžu ublížit tak, jak ublížil on mě. Někdo na mě začal mluvit a přidával se další a další. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava, nevydržela jsem to „Ááááááááááá nechte mě kurva žít.“ a vyběhla jsem ze třídy na biologii. Ano tuhle hodinu jsem mívala s ním. 

Utíkala jsem až k autu, opřela jsem se o dveře a sjela po nich na zem, kde jsem se rozbrečela. „Jsem neschopná, už ani huby držet neumím. Všem jen ubližuju! Já už nechci. Zabijte mě a svět bude lepší….“ nadávala jsem a ani si nevšimla, že se okolo mě sbíhá hlouček. „To že jsem vyběhla ze třídy, znamenalo, že chci bejt sama. Jestli chcete vidět slzy, tak se podívejte a běžte.“ vyjela jsem po nich. Většina se lekla, ale neodešli, tak jsem vstala, nasedla do auta a odjela k lesu.

 

další

SHRNUTÍ

1.Kapitola
Ležela jsem v pokoji, nebylo mi dobře. Vzpomínala jsem na krásné, ale dávné časy, kdy jsem byla s ním. S mým andělem co mě hlídal. To už je, ale pryč a já bych měla zapomenout, to je však stejně nereálné jako to, že existuje spravedlnost a že ta opravdu neexistuje. Vzpomínky mě mučí a já nedokážu zadržet slzy. Stékají mi po tvářích, a já se ztrácím tu masku, co mám přes den. Už jsem zase ta hloupá naivní holka co si myslela, že by jí mohl milovat upír. Ne nejsem Isabella Swan. Jsem Emma Heel, ano je to zvláštní jméno to uznávám a nemám ho ráda. Byla jsem první holka, kterou měl a prý i poslední. O tom pochybuju, on má věčnost a já už jen nějakých padesát let. Doufám, že se za těchto padesát let alespoň trochu vzpamatuju a budu alespoň trochu žít. V duchu mu nadávám, ale pak si jako každý večer uvědomím, že bych měla nadávat sobě. Já jsem byla naivní, hloupá a chtěla jsem, co nemůžu mít. Pořád jsem ležela v pokoji, choulila jsem se do klubka, plakala a vzlykala. S každým vzlykem mi bylo hůř. Mé srdce se rozpadalo na menší a menší kousky a mé vzpomínky na něj byly čitelnější a čitelnější. Byli jsme na louce, slunce svítilo a on zářit jako posetý diamanty. Ano jedna z nejhezčích vzpomínek na něj, ale hned za touhle následovali další. Ležím v posteli, už skoro spím a on najednou stojí u mé postele…první polibek. Jo tak tahle bolela. Chci ho zpátky. Nevzpomínám bohužel jen na hezké okamžiky. Stojím v sebe v pokoji, on stojí ve dveřích a říká mi sbohem, odjíždí pryč, stěhují se pryč, pryč ode mě a on jen řekne: „Em, žij život jako by jsi ho žila se mnou.“ a poté co se s ním asi tak pět minut hádám, přestože s ním to nikdy nemělo smysl, jen dodal: „Nemiluji tě.“ ani se mi při tom nepodíval do očí. Řekl to chladně jako led. V ten den jsem jeho sametový, sladký hlas začala nenávidět, kvůli tomu co mi řekl, ale v za tou nenávistí se skrývala láska, která se prodrala napovrch až po jeho odchodu. Nenávidím ho a stále to miluji. Je to jako postavené na hlavu. Ano jak se říká. „Když pro vás někdy někdo znamenal všechno, nelze ho nenávidět.“ a on pro mě všechno znamenal, nejen dřív ale i teď. 
Ležela jsem tam a snažila se uklidnit. Chtěla jsem už přestat brečet. Chtěla jsem už konečně zapomenout. Uklidnit se mi částečně podařilo asi do půl druhý hodině a snažila se usnout. Teď jsem jen přemýšlela nad slovem „PROČ“. Mé myšlenky mě zavedli za jinýma vzpomínkami, a to vzpomínkami z dětství. Tyhle myšlenky mě uklidnily a já pomalu upadala do krásného světa bez starostí.
„Nechoď pryč, prosím. Zůstaň ještě chvíli. Bojuj! Prosím bojuj!“ prosil muž. Byl krásný a já jsem ho znala. Dřív jsem ho milovala. Teď jsem ležela jsem v nemocniční ambulanci a mé srdce tlouklo z posledních sil. Cítila jsem úlevu, konečně bude konec a mě už nebude vadit, že moje srdce je na prach rozdrcené a já nemůžu cítit lásku k nikomu jinému než k němu. „Ne už nechci bojovat. Už je pozdě, opustil jsi mě, už se k tobě nevrátím a ani k nikomu jinému. To po mě už nemůžeš chtít. Už nechci a nebudu bojovat. Je konec.“ Abych tohle řekla spotřebovala jsem hodně sil, které měli patřit srdci, aby tlouklo o něco déle. Cítila jsem jak moje srdce za chvíli bouchne naposledy a on tam stál v rohu místnosti, a kdyby mohl brečet, tak by brečel. Možná že to by mi pomohlo bojovat o chvíli déle. Moje minuta se blížila a já sbírala poslední síly na dvě slova „M… Než jsem to v tom snu stihla doříct už jsem byla probuzená. Oklepala jsem se, ten sen sice nebyl nejhorší, ale byl to sen a já ho musela dostat z hlavy. Musím do školy. Nasadit masku a jde se.
Do školy jsem dneska jela hodně pomalu, nechtěla jsem vidět ty tváře, co mě litovali. Do třídy jsem vešla se zazvoněním a chvíli po mě profesor. S nikým jsem neseděla a byla jsem za to vděčná. Neměla jsem chuť mluvit s učitelem o látce a natož potom s kamarády například o náladě. Mimochodem ta byla na bodu mrazu a mé chování taky. Asi jsem tím ubližovala spoustě lidí, ale bylo mi to jedno. Nikomu nemůžu ublížit tak, jak ublížil on mě. Někdo na mě začal mluvit a přidával se další a další. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava, nevydržela jsem to „Ááááááááááá nechte mě kurva žít.“ a vyběhla jsem ze třídy na biologii. Ano tuhle hodinu jsem mívala s ním. Utíkala jsem až k autu, opřela jsem se o dveře a sjela po nich na zem, kde jsem se rozbrečela. „Jsem neschopná, už ani huby držet neumím. Všem jen ubližuju! Já už nechci. Zabijte mě a svět bude lepší….“ nadávala jsem a ani si nevšimla, že se okolo mě sbíhá hlouček. „To že jsem vyběhla ze třídy, znamenalo, že chci bejt sama. Jestli chcete vidět slzy, tak se podívejte a běžte.“ vyjela jsem po nich. Většina se lekla, ale neodešli, tak jsem vstala, nasedla do auta a odjela k lesu. 


Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lidé jsou paličatí a stejně tak i já. Miluji tě!:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře