Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Liam, moje záchrana - 12. kapitola

08.01.2011 (12:30) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4234×

Bella

Ráno jsem se probudila s úplně opuchlýma očima. Oblékla jsem si něco, co mi vzdáleně připomínalo oblečení do školy, a šla se dolů nasnídat.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě Charlie a pak si mě pořádně prohlédl.

„Ahoj,“ řekla jsem, vzala si z ledničky jogurt a sedla si k jídelnímu stolu.

„Teda, Bello, vypadáš, jako bys celou noc probrečela,“ řekl Charlie.

Neměl daleko od pravdy, spala jsem tak dvě hodiny.

„Včera jsme se s Liamem rozešli,“ odpověděla jsem.

„To vysvětluje ty opuchlé oči. A proč jste se rozešli?“

„Nechci se o tom bavit, tati,“ řekla jsem a vyhodila už snězený jogurt do koše.

Vzala jsem si klíčky od Edwardova auta, které jsem pořád ještě měla já a odemkla si s nimi jeho Volvo.

Pomalu jsem se rozjela ke škole. Vůbec se mi tam nechtělo. Dneska jsem s Liamem měla většinu hodin a to nemluvím o tom, že spolu na každé sedíme.

Před školou už byli i Cullenovi. Edward už vypadal pěkně naštvaně. Dobře mu tak.

„Pokud vím, dohodli jsme se, že ti ho půjčím jenom na včerejšek,“ řekl naštvaně Edward, když jsem k němu došla.

„Nechtělo se mi jít domů pěšky a vzhledem k tomu, že za všechno můžeš ty, tak jsem si ho půjčila ještě na dnešek,“ řekla jsem mu nenávistně a s předstíraným úsměvem, jsem mu dala klíčky.

Pak jsem šla směrem ke škole. Spatřila jsem Liama, jak se na mě dívá s vyčítavým pohledem, a pak mi došlo, jak mé předávání klíčů Edwardovi mohlo vypadat. Sakra. Pak za Liamem došli jeho sourozenci, moji bývalí kamarádi, a ti se na mě zadívali ještě vyčítavěji.

Bylo mi do pláče. Kdyby se ten zmetek nikdy nevrátil, šla bych teď s Liamem za ruku po škole a jeho sourozenci by byli s námi, všichni bychom se bavili a smáli. Realita byla bohužel úplně jiná. Loudavým krokem jsem se vydala do třídy a sedla si na své obvyklé místo. Za chvíli přišel Liam a sedl si vedle mě.

„Tak jakej je Edward, vy dva vypadáte jako šťastný pár,“ řekl Liam po chvilce.

„Tak to vůbec není. Nevíš, o čem mluvíš,“ řekla jsem mu a snažila se opět potlačit slzy.

„Myslím, že vím. Dneska na tom parkovišti jste se k sobě docela měli,“ konstatoval Liam.

„Nic s ním nemám,“ řekla jsem a jedna slza si už našla cestu ven.

„Už si s ním spala?“

Tohle už jsem nezvládla. Cítila jsem, jak se mi slzy derou ven, a nechtěla jsem, aby to Liam viděl. Zvedla jsem se, rychle jsem si vzala svoji tašku a vyšla ven ze třídy. Rozdýchávala jsem to. Potřebovala jsem pryč a to rychle. Problém byl v tom, že už jsem neměla auto, takže jsem jaksi nevěděla, jak se někam dostanu. Najednou z jedné třídy vyšla Alice a hodila mi klíče.

„Díky,“ řekla jsem.

Vyšla jsem ven na parkoviště a tam hledala pomocí klíčů Alicino auto. Když jsem ho konečně našla, rychle jsem do něj vlezla a pak dala průchod svým pocitům.

„Sakra,“ zaklela jsem a praštila do volantu.

Rozbrečela jsem se. Tak moc to bolelo, nebýt v jeho přítomnosti a vědět, že spolu už nebudeme. S pláčem jsem se rozjela ze školního parkoviště. Rozhodla jsem se jet do Seattlu.

Po cestě jsem se trochu uklidnila, ale ta bolest pořád přetrvávala. Musela jsem myslet na to, co jsem ztratila. Ani jsem se moc nedivila tomu, že Liam předpokládal, že jsem s Edwardem něco měla, dávalo to smysl.  Ale slyšet to z jeho úst, to pro mě bylo horší, než tisíc ran bičem.

Po pár hodinách mé pomalé jízdy jsem se konečně dostala do Seattlu a vešla do první hospody, kterou jsem uviděla. Ani se mě tam neptali na věk, prostě mi nalívali. Začala jsem s obyčejným pivem a postupně přecházela na vodku. Cítila jsem, jak mi alkohol otupuje smysly. Už jsem bolest skoro vůbec nevnímala. Netušila jsem, jak jsem tam dlouho, ale hospoda se postupně začala plnit.  Za chvilku tam kromě mě byla ještě banda ožralých chlápků. Kopla jsem do sebe další skleničku a pokusila si stoupnout. Bohužel se mi to s takovým množstvím alkoholu v krvi moc nedařilo. Někdo mi podal pomocnou ruku. Chvíli jsem se snažila rozpoznat osobu, která mi pomohla na nohy. Když jsem ji konečně poznala, došlo mi, že je to Alice.

„Jé, ahoj, kamarádko,“ řekla jsem přiopilým hlasem a objala ji.

„Tak jo, Bello, musíme tě odtud dostat,“ řekla Alice rozhodným hlasem.

„Ale proč, tady je mi skvěle,“ řekla jsem a chtěla se vrátit zpátky na barovou stoličku.

Alice ale na nic nečekala a odtáhla mě ven. Položila mě na zadní sedačku svého překvapivě druhého auta a rozjela se. Já jsem se pořádně uvelebila na zadním sedadle a usnula.

„Už se probouzí,“ slyšela jsem říkat Carlislea.

Zamrkala jsem a otevřela oči. Pomalu jsem se posadila na bílé pohovce. Teď už jsem si byla jistá místem, kam mě Alice zavezla.

„Čoveče, Bells, kdo by to byl řekl, že jsi taková násoska,“ řekl Emmett.

„Nech ji, Emme,“ řekla Alice a usmála se na mě.

„Co přesně se stalo?“ zeptala jsem se a snažila si vzpomenout .

„No jednoduše jsem viděla tvoje rozhodnutí o tom pajzlu a o pití. Věděla jsem, že jsi v pěkným průšvihu, a tak jsem pro tebe přijela,“ řekla Alice.

„Díky,“ řekla jsem a rozhlédla se kdo všechno tady je. Všichni Cullenovi na mě koukali, jako kdyby na něco čekali.

„Když jsme tě sem donesli, pořád jsi opakovala jméno tvého bývalého přítele,“ řekla Esmé.

„Jo, pokud chcete slyšet, proč jsem tam jela, mám jednoduché vysvětlení. Alkohol otupuje smysly, tím pádem i psychickou bolest.“

Všichni jenom přikývli, kromě Edwarda, který se samolibě usmíval.  Nenávistně jsem se na něj podívala a zvedla se.

„Myslím, že už půjdu. Děkuji za záchranu, Alice,“ řekla jsem a šla ke vchodovým dveřím.

„Zavezu tě,“ vyhrkla Alice.

Nasedli jsme do jejího auta. To, ve kterém jsem já jela do Seattlu, tady bylo také.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se.

„Pár hodin, teď je něco kolem dvou ráno,“ řekla Alice.

„Sakra, Charlie mě zastřelí,“ řekla jsem.

„Volala jsem mu a řekla, že tě dovezu později, až se probudíš,“ řekla Alice klidně.

„Díky.“

„Nemáš zač, Bello, od toho jsou přece kamarádky.“

Usmála jsem se tomu a zbytek cesty ani jedna z nás nepromluvila.

Před domem mě Alice vysadila a rozloučila se se mnou. Dohodli jsme se, že mě zítra vyzvedne do školy.

Šla jsem ke vchodovým dveřím a tam spatřila knížku, nebo spíš fotoalbum. Ležel na něm i lístek se vzkazem.

Bello,

Správně bych s tebou neměla mluvit a už vůbec bych ti neměla něco posílat, ale myslím, že bys to měla vidět.

Chtěla jsem to dát tobě a Liamovi, jako svatební dar, ale když jsi se s ním rozešla, prostě jsem se rozhodla, že ti to pošlu.

Vím, že v tom rozchodu s Liamem figuruje Edward, ale určitě ne jako tvoje láska.

Poznám, když někdo někoho pořád miluje, zvlášť, když jsem si vypůjčila schopnosti od Jaspera Cullena.

Naomi

Málem jsem na Naomin dar zapomněla. Něco tušila. Vzala jsem si album a šla domů. Potichu jsem šla do svého pokoje, abych nevzbudila Charlieho. Sedla jsem si na postel a otevřela album. Po pár stránkách jsem zjistila, že Naomi  fotky seřadila tak, že vyprávěly vývoj mého vztahu s Liamem. U každé fotky jsem si vzpomněla na historku, která se k ní vázala. Na poslední fotce jsme já a Liam byli vyfocení i s mým zásnubním prstenem. Opět jsem se rozbrečela. Hrozně mě bolelo, že jsem Liama ztratila.

Tak moc bych si přála zase s ním být, koukat se do jeho nádherných očí. Nemohla jsem, pro co teď vlastně budu žít? Už jsem neměla jediný důvod dál zůstávat tady. Přímo jsem se nerozhodla, protože by to mohla vidět Alice. Ale věděla jsem, co chci udělat. Zítra večer tu bolest ukončím, už navždy.

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Liam, moje záchrana - 12. kapitola: