Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 9. kapitola

Bella and Reneesme


Let the heart die - 9. kapitolaOčekávané rande a neobjevená tajemství.

Doma jsem uložila spícího Alexe do postýlky a pečlivě ho přikryla. S chůvičkou v ruce jsem se vydala do svého pokoje ještě plného krabic. Zotvírala jsem všechny, které byly popsané černým fixem „oblečení“. Vytahovala jsem jedny šaty za druhými.

Edward říkal, že půjde o večeři, ale byla jsem si jistá, že v tom bude nějaký háček. Než jsem ale mohla dumat dál nad tím pravým oblečením na rande, ozval se zvonek. Spěchala jsem dolů, aby příchozí – nejspíš ta slíbená chůva – nezazvonil znovu, a tím neprobudil bratra.

Před dveřmi stále věčně usměvavá Alice.

„Překvapení!“ zahalekala.

„Ahoj Alice. Tak nějak jsem to tušila,“ usmála jsem se a uhnula stranou, aby mohla vejít.

„Přece jsem nemohla nepřijmout možnost, strávit celý večer ve společnosti toho nejroztomilejšího chlapečka na světě,“ zasmála se. „Takže můžeš se jít v klidu naložit do vany. Já dám pozor na Alexe,“ řekla Alice a natáhla ruku pro chůvičku.

Vděčně jsem se na ni usmála. „Díky.“

„Nemáš vůbec zač.“ Otočila jsem se k odchodu, když mě zastavila její ledová ruka. „Edward se teď mnohem víc směje. Je to jako bys ho očarovala. Od chvíle, co tě potkal, je úplně vyměněný. Tak mu nezlom srdce, protože to bychom nebyly kamarádky.“ Perfektní zuby se jí nebezpečně zaleskly. Zachvěla jsem se a zůstala vyjeveně zírat. Opravdu z ní šel strach. Ten děsivý stín z jejího obličeje zmizel stejně rychle, jako se objevil a už zase měla pusu od ucha k uchu. „Jdi se připravovat. Potom ti pomůžu vybrat oblečení, protože já na rozdíl od tebe vím, kam půjdete,“ řekla a ukazováčkem si zaklepala na spánek.

Jako omámená jsem se odlepila z místa. To bylo divné. Nikdy jsem neměla staršího sourozence, který by mě ochránil před zklamáním. Malá Alice jako ochranář svého vysokého urostlého bratra mi vůbec nepřipadala směšná. Znovu mi po zádech přeběhl mráz.

Napustila jsem si mou oblíbenou horkou vodu do vany, přilila trochu jahodové pěny a spokojeně se do toho malého peklíčka usadila. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem takhle příjemně relaxovala. Už spoustu let jsem neměla čas na koníčky nebo nějaký odpočinek. Létala jsem mezi studiem, praxí v nemocnici a domácností. Přičemž jsem doma stihla jen jíst, spát a byla jsem ráda, že se i umyji. Později k mým povinnostem přibylo vyřizování po smrti Alexandera, psychické zhroucení těhotné mámy, narození brášky a v neposlední řadě mámina nemoc.

V mysli mi vytanula asi tři roky stará vzpomínka, kterou jsem se snažila potlačit. Byla z dob možná nejhoršího období v mém životě. Tehdy jsem byla opravdu šťastná. Na chvíli. Měla jsem po škole, v nemocnici jsem byla na stáži. Učila jsem se spoustu nových věcí a na mnohé jsem si také našla čas. Měla jsem čas na probádání neznámých vod a také mi vesmír naznačil, že štěstí není pro mě. Přistřihl mi křídla a přichystal mi krušné měsíce, ze kterých jsem se dostala jen díky snaze zapomenout. Poté jsem se vrátila ke svému napěchovanému programu. Nechtěla jsem si dovolit další životní ránu.

Nelituji se, to ne. Zvykla jsem si, vypořádat se se vším, i s nedostatkem času. Medicína člověka zocelí. Když jsem začala studovat, spala jsem čtyři hodiny denně a zbytek času jsem trávila nad tlustými učebnicemi anatomie a histologie. Tedy pokud jsem zrovna nebyla ve škole. Za necelý rok jsem si uměla perfektně zorganizovat svůj čas, že jsem mohla konečně zase spát potřebných osm hodin a dovolila jsem si i na nějakou chvilku denně učebnice odložit.

Tragédie v mém životě mě také naučily mnohému. Například vždy očekávám to nejhorší. Potom mě už nemůže nic překvapit. Postavila jsem kolem svého srdce obranné valy, které se snad nikdy nezhroutí, protože to bych pravděpodobně už nedokázala ustát. To byl jen z důvodů, proč se snažím Edwarda udržet od sebe dál, ale co když už nemám sílu?

Za zavřenými víčky se mi okamžitě objevila Edwardova tvář. Představila jsem si chuť jeho rtů, sílu doteků, vůni těla. Srdce se mi zajíklo. Nemohla jsem tomu pocitu vzdorovat. Najednou tu byl a nešlo ho jen tak vypudit. A já ani vlastně nechtěla.

Na mokré vlasy jsem nanesla vrstvu šamponu, který jsem pořádně vmasírovala a sprchou opláchla. Ještě jsem jednou zopakovala mycí rituál se šamponem, poté i s kondicionérem a maskou. Když jsem měla vlasy pečlivě opláchnuté, zabalila jsem je do ručníku a udělala si na hlavě zámotek. Ještě jsem namydlila své tělo sprchovým gelem s vůní pomerančů a čokolády. 

S úsměvem jsem se v mírně vychladlé vodě postavila a natáhla se pro bledě modrou osušku. Cítila jsem se příjemně. Odpočinutě. Trocha mých starostí jako by odplula pryč. Byla jsem najednou o něco lehčí.

Ručník jsem si omotala těsně okolo těla a vydala se k zrcadlu. Do vyčištěné kůže obličeje jsem krouživými pohyby vetřela hydratační krém. Poté jsem osvobodila své mokré vlasy a nechala je volně schnout. Ozvalo se zaťukání na dveře. S mým vyzváním vstoupila Alice s úsměvem od ucha k uchu.

„Slyšela jsem, že jsi už hotová. Tak mě napadlo, jestli nechceš pomoct.“ Nemohla jsem odmítnout její rozzářený obličej a jiskřivé oči. Však mi Edward říkal něco o tom, že je šílená, co se týká nakupování a všech věcí okolo úpravy vzhledu. Tak jsem tedy přikývla. Alice si spokojeně promnula ruce a soustředěně se na mě zadívala. Na okamžik odešla a vrátila se s židlí, kterou postavila doprostřed koupelny. Když jsem se usadila, párkrát mě obešla dokola. „Začnu s vlasy,“ řekla po chvíli. „Máš nějakou představu?“ zeptala se, ale spíš bych řekla, že jen tak aby se neřeklo.

„Nechám to jen na tobě.“ Byla nadšená. Aha, takže je to i malý generál. Nejdříve mi do vlasů lehkými doteky vetřela přípravek na ochranu před spálením a na lepší výdrž loken. Chvíli mi dlouhé kadeře sušila fénem, rozčesávala je, potom na ně namotala natáčky, které určitě nepatřily mně, ani mámě. Ale zbytečně jsem nad tím nedumala. Ať si Alice hraje.

„Takhle je chvíli nechám takhle a vrhnu se na make-up.“ To zabralo dlouhou dobu. Neustále se natahovala pro novou tubičku, lahvičku nebo štětec. Připadala jsem si jako plátno, na které malíř vytváří své mistrovské dílo. Poslouchala jsem různé příkazy, jako zavři oči, otevři oči, nemrkej, nakloň hlavu sem a tam nebo nevrť se. O pár povzdychnutí později měla konečně hotovo.

Chvíli se na mě mračila, prohlížela můj obličej ze všech možných úhlů, nakonec se zářivě usmála. A vzala do rukou opět fén, se kterým tentokrát pracovala o něco déle. S ubíhajícím časem jsem byla čím dál nervóznější. Ne kvůli tomu, jak budu ve finále vypadat. Neměla jsem strach, protože mě stejně Edward už viděl celou od krve, zvracející, rozcuchanou, rozespalou a úplně protivnou. V horším stavu mě už snad ani vidět nemohl.

Obávala jsem se právě té schůzky s Edwardem. On byl dokonalý, věčně usměvavý a pozitivní. A já jsem v podstatě troska, která se straní citům, protože ani ve vztazích jsem nikdy neměla štěstí. Co jsem mu tak mohla nabídnout? Co když mé obranné hradby spadnou a Edward zjistí, že ze mě vlastně už nic nezbylo? Už nic je nepostaví nazpět a zůstanu na světě pohlcená svým žalem.

Bála jsem se, protože jsem moc dobře věděla, jak to dopadne. Když se o něm dozvím další věci, strávím s ním ještě více času, stane se součástí mého života. Už teď bylo těžké se bránit a to jsme se v podstatě neznali. Ale já cítím, co je mezi námi. Jako kdybychom pro sebe byli stvořeni. Je to přitažlivá síla, co nás táhne k sobě. Možná osud. Vždycky jsem si myslela, že na takové věci nevěřím, jenže bylo těžké přemoci fakta.

„Hotovo,“ řekla Alice nadšeně, čímž mě vyrušila z hlubokého rozjímání. Kolik vlastně uteklo času? Párkrát jsem zamrkala. „Teď už se jen oblékneš a budeš dokonalá.“ To už mi do rukou strkala oblečení. Byly to dlouhé černé legíny a dlouhý tmavě modrý top pod prsy vykládaný stříbrnými kamínky a odtud mírně rozšířený. „Ještě k tomu jsem ti připravila do tvého pokoje černý kabátek a boty.“ Zdvihla jsem obočí. „Není to úplně nejvhodnější, ale Edward má moc rád modrou barvu.“

„Proč to není nejvhodnější?“ 

„To je tajná informace,“ zakřenila se. „Tak šup, oblékni se. Za chvíli bude pět,“ řekla varovně a už mizela za dveřmi. S povzdechem jsem ji uposlechla. Letmo jsem pohlédla do zrcadla a chvíli jsem se vzmohla jen na užaslé zírání. Alice je opravdu kouzelnice. Tmavé čokoládové oči jsem měla jakoby větší a výraznější. Horní víčka zdobily černobílé kouřové stíny a bezchybné černé linky, které dělaly můj pohled kočičí. Řasy jsem měla dokonale objemné a dlouhé. Má pleť byla celkově vedená v porcelánovém nádechu s lehkou červení na líčkách. Rty mi Alce pouze přelízla růžovým třpytivým leskem.

Mou tvář z jedné strany rámovaly dokonalé lokny zleva spletené do lehkého francouzského copu, poté přehozené přes pravé rameno. A všimla jsem si i tmavě modré květiny na zátylku, která ukončovala cop.

Zaslechla jsem zvonek. Srdce mi hlučně poskočilo. Vytlačila jsem vzduch z plic a zhluboka se nadechla v uklidňujícím gestu. Rychle jsem doběhla do pokoje, kde jsem si obula boty, které mi Alice vybrala. Naštěstí byly pohodlné bez podpatku. Do malé kabelky jsem hodila klíče a mobil. Kabátek jsem si přehodila přes ruku a s těžkýma nohama se vydala po schodech dolů.   

Když jsem ho zahlédla, mé srdce vynechalo jeden úder a rozběhlo se v daleko rychlejším tempu. A když se naše pohledy střetly, zašimralo mě v břiše. Jeho oči zářily, spoutaly mě a naprosto ochromily. Najednou jsem byla už jen pár kroků před Edwardem. Usmál se svým typickým křivým úsměvem, až se mi téměř podlomila kolena. Alice si pobaveně odkašlala. Zamračila jsem se a nerada přesunula pohled na ní.

„Dobře se bavte,“ zasmála se. Otočila jsem se zpět na Edwarda, vzal mi kabát z rukou a galantně ho přidržel, abych do něj mohla vklouznout. To gesto mě překvapilo. Těžko se najde muž, který se chová jako gentleman. Otevřel dveře a rukou pokynul, abych vyšla jako první. No, to je něco. Jeho jméno a návyky opravdu nebyly hodné této doby. Spíše jako by vypadl z počátků minulého století. A to se mi líbilo.

„Kdyby něco, mám mobil,“ křikla jsem ještě na Alice. Měla jsem špatný pocit, že bych měla Alexe nechat samotného, i když s ním byla Edwardova sestra.

„Zhluboka se nadechni, Bello. O brášku se ti postarám. Nic se mu nestane, tak přestaň panikařit. Nejspíš bude stále spát a ani si nevšimne tvé nepřítomnosti,“ konejšila mě a rukama naznačila, ať jdeme pryč. Poslechla jsem ji a snažila se uklidnit, ten pocit se sice zmírnil, ale úplně nezmizel.

Když za námi Edward zavřel dveře, zlehka mě chytil za předloktí, aby mě přiměl zastavit a otočit se tváří k němu. Vpíjel se svýma jedinečnýma očima do mé tváře. Vypaloval do ní díry. Jeho intenzivní pohled mě znervózňoval. Sklopila jsem tedy zrak a do tváří se mi nahrnula krev.

„Není slušné zírat,“ zamumlala jsem rozpačitě.

„Já vím, ale nemohu si pomoct. Jsi tak krásná, že z tebe nemůžu spustit oči.“ Srdce mi při jeho slovech radostí poskočilo.

„Tak to asi jen špatně vidíš,“ zasmála jsem se nervózně.

„Věř mi, že můj zrak je perfektní.“

„Takže určitě víš, že nás tvá sestra pozoruje.“ Povedlo se. Konečně se ohlédl a dopřál mému srdci čas na vzpamatování.

„Od přírody je děsně zvědavá. Radši už půjdeme,“ usmál se Edward. Znovu mě chytl za ruku, jeho stisk byl lehký a celkem studený, ale vůbec ne nepříjemný. Právě naopak. Venku bylo stále světlo, ale slunce se schovalo za příkrov mraků. Což ve Forks nebyl výjimečný jev. Celkem jsem si už zvykla na věčně zakaboněnou oblohu.

„Kam pojedeme?“ zeptala jsem se, když mě vedl ke svému nablýskanému černému autu.

„To je překvapení,“ odpověděl záhadně a má dobrá nálada se posunula trochu blíže k bodu mrazu. Nikdy jsem neměla ráda překvapení. Narozeniny, kdy jsem vešla do setmělého bytu a všichni na povel všichni zahřměli tu hloupou formuli. Lekla jsem se, protože na své narození tradičně zapomínám. Také jsem byla unavená ze školy. No, tak jsem byla mírně nepříjemná. Nikdo už pro mě oslavu pořádat nechtěl. Naštěstí pro mě i pro ně.

„Abys nakonec nebyl spíš překvapený ty,“ zamumlala jsem tiše, ale podle Edwardova výrazu mě moc dobře slyšel. „Nemám ráda překvapení,“ dodala jsem na vysvětlení.

„Tak to ber jako náhodný výběr místa k první schůzce. Dělejme, že to není tajemství, ale pouze impulzivní vyústění v otázce, co dnes budeme dělat.“

„Mnohem lepší,“ zabručela jsem, ale přijala nabízené místo na straně spolujezdce, kde mi Edward galantně otevřel dveře. Když se posadil za volant, znovu se na mě usmál a v očích mu tančily jiskřičky.

Překvapeně jsem se na Edwarda podívala, když jsme minuly ceduli označující končící území městečka Forks a po sto první silnici jsme se řítili dál.

„Hádáš dobře. Ve Forks nebudeme trávit večer,“ zazubil se s pohledem stále upřeným na vozovku. Tím se má špatná nálada velmi zmírnila. Dokonce jsem se musela usmát. Najednou mi nevadilo překvapení, protože vše vypadalo nadějně. Večer mimo domov a stres. Neuvidím nic, co mi připomene realitu. Tentokrát jsem se mohla poddat svým snům a zůstat v nich alespoň pro jeden večer.

Edward se mě vyptával na mámu a Alexe. Když přišla řeč na mého tátu, s klepajícím se hlasem jsem mu převyprávěla příběh, s jehož koncem jsem přišla o důležitou osobu. Jakmile jsem se dostala k části, kdy jsem na mámě poznala, co se stalo, Edward mi položil ruku na mou, jež jsem měla položenou na klíně. Toto povzbuzující gesto mě uklidnilo. Nemohla jsem otci vrátit život, ale bylo v mých silách žít tak, aby na mě mohl být pyšný.

Dodal mi sílu k převyprávění i dalších osudových tragédií. Byla jsem ráda, že jsem mu mohla všechno říct. Tedy jednu věc jsem vynechala. Z té mi lezl mráz po zádech a nebyla jsem připravená o tom mluvit. Vlastně ani na to myslet, proto jsem vše z té doby zamkla do zásuvky, zamknula ji a klíč zahodila velmi daleko.

„Je mi to moc líto,“ řekl Edward tiše. „Netušil jsem, kolik sis toho prožila.“

„Není to něco, co bych říkala každému. Vlastně kdyby nebylo mámy, asi bych se ti to neodvážila povědět. Ne zrovna teď. Ale měla pravdu, že bys měl vědět, co mě vedlo k tomu, abych se od tebe držela dál. Těch katastrof bylo na jednoho trochu moc.“ Na mém pevně zapečetěném šuplíku se objevil tučný červený vykřičník. Neřekla jsem mu úplnou pravdu, proč mám strach ze sblížení. Pokud vydrží trávit čas s někým, kdo je skrz na skrz děravý, měla jsem v plánu mu to říct.

„Já ti neublížím. Nezemřu, ani neodejdu,“ špitl, ale měl zvláštní hořký tón. Možná jsem nebyla jediná, kdo měl tajemství.

„To bych ti radila.“ Poté jsem se uzavřela do své hlavy a v cestě jsme pokračovali mlčky. Pozorovala jsem okolí, ubíhající silnici a přemýšlela o našem prvním opravdu vážném rozhovoru. Moc dobře jsem věděla, že není poslední.

Zanedlouho jsme minuli ceduli s názvem malého městečka Port Angeles, ale nejeli jsme do jeho centra. Auto odbočilo z hlavní na zapadlejší silnici. Obklopovaly nás lesy, a jakmile jsem uviděla ceduli Olympijský národní park, usmála jsem se. Je to jedno z míst, kam jsem se chtěla podívat po přestěhování do státu Washington. Příroda na Olympijském poloostrově je dech beroucí. Častými dešti se rostliny a stromy zelenaly. Byla to nádhera. O tolik jsem přišla, když jsem vyrůstala ve městě. Přírodu jsem vždy milovala. Ten klid, čistotu a nevinnost.

Už jsem nedočkavě poposedávala a myšlenkami hnala auto vpřed. Chtěla jsem se nadechnout lesní vůně. Chtěla jsem cítit pohlazení větru na obličeji.

„Tohle je Hurricane Ridge. V zimě je tu lyžařský areál. “ Auto zastavilo, když Edward zaparkoval u chaty.

Vystoupila jsem s hlavou v oblacích. Mé oči se snažily zaznamenat všechno. S Edwardem jsme šli v tichosti. Za okamžik jsme synchronizovaně zastavili.

Stáli jsme na rozlehlém palouku obsypaném spoustou fialového kvítí. Cítila jsem jeho vůni. Sladkou a omamnou.

„Páni,“ vydechla jsem okouzleně. Edward vedle mě se tlumeně zasmál, ale tentokrát mi bylo jedno, že se mi posmívá. Byl to úchvatný výhled. Před námi se v dáli tyčily obrovské hory, gigantické a nedobytné. Další zelené kopce okolo byly zasypané jehličnatými stromy.

„Nikdy jsem neviděl nic nádhernějšího. Tedy dokud jsem nepotkal tebe.“ Překvapeně jsem se na něj otočila. Jeho hlas zněl smutně, ale i s lehkým ostnem naděje. Zadívala jsem se do Edwardových hlubokých očí a opět se v nich topila. Měly barvu kamene, ale nebyly tak tvrdé a studené. Naopak byly hřejivé a laskavé. Zrušila jsem mezeru mezi námi na minimum a ruku mu položila na tvář. Edward zavřel oči.     

„Cítím se tu svobodná a silná. Možná je to tímhle místem, možná tvou přítomností. Jako by všechno ztratilo řád.“ Opravdu to tak bylo. Naplňoval mě kuráží. Najednou bych zvládla všechno na světě. Přeběhla bych celé hory, jen abych mohla být s ním. Obrana mého srdce naráz padla. Teď už jsem věděla, že nechci odolávat a odpírat si lásku. Zasloužila jsem si zažít něco krásného, ač se to zdálo neuvěřitelné.

Stála jsem na úchvatném místě, naše těla se téměř dotýkala a celý svět jsem měla jako na dlani. Měla jsem strach, ale ten už zmizel. Vytratil se pryč. Věděla jsem, že tím nekončí mé utrpení, avšak teď jsem měla někoho, s kým jsem mohla své obavy sdílet a čelit všem problémům. Edwardovy oči se otevřely a překypovaly něhou. Ruku vpletl do mých vlasů.

Na nic víc jsem nečekala. Překonala jsem tu malou vzdálenost mezi námi a rty se nesměle dotkla těch jeho. Byla to exploze. Chutnal sladce a nádherně. Edward náš polibek prohloubil. Druhou ruku mi položil na kříž a objal mě ještě pevněji. Chtěla jsem na tom místě stát navěky. Milovaná a lapena v jeho objetí.

Po chvíli jsem se odtáhla lapajíc po dechu. Byla jsem spoutaná jeho pohledem plným lásky. Tohle byla naděje pro mé děravé srdce. Třeba se zrovna Edwardovi podaří zacelit rány, které krvácely každým dnem víc. Netoužila jsem po ničem jiném, než se dočkat dne, kdy mě někdo opraví. Chtěla jsem být opět celá. Neporušená.

S úsměvem mě vzal za ruku a šli jsme ještě dál od dřevěné chaty. Do dálky jsem mhouřila oči. Něco se tam blýskalo a míhalo, ale zatím jsem nebyla schopná to identifikovat. Povídali jsme si o všem možném. Nespěchali jsme. Dnešek byl jen náš. Opět jsme o sobě zjistili něco nového.

Když jsme došli blíže k tomu místu, zjistila jsem, že to míhavé světlo byla spousta svíček ve sklenicích, které byly rozestavěné okolo rozložené deky, na níž byl piknikový koš. Zatajila jsem dech.

„Chtěl jsem něco speciálního pro tak neobyčejnou ženu jako jsi ty.“

„Možná bys měl konečně otevřít oči a zjistil bys, že nestojím ani za hot dog ze stánku.“ Edward si vzdychl a

zakroutil hlavou.

„Ať řekneš cokoliv, od sebe mě neodeženeš a klidně tě budu do nekonečna přesvědčovat, že každý, kdo s tebou může strávit alespoň minutu, je ten nejšťastnější na světě.“

„Nejspíš máš jen slabost pro ženy v nesnázích. Teď jen čekáš, až zase něco vyvedu a ty budeš moct přispěchat jako princ na bílém koni,“ řekla jsem pobaveně. Edward se zasmál tím nejkrásnějším smíchem. Tentokrát jsem si povzdychla já nad jeho dokonalostí. Svět se asi stal pokrouceným místem, že o mě někdo takový vůbec projevil zájem.

„Vůbec netušíš, jak dlouho jsem na tebe čekal, Bello.“ Pohladil mě po ruce.

„Jsem ráda, že jsi počkal,“ usmála jsem se.

„Pro tebe vše.“

Usadili jsme se na dece. Už se polehoučku stmívalo, takže nás osvětlovaly svíčky, protože nebe bylo úplně zatažené, že ani při západu slunce nevykouklo. Bylo to překvapující pro tak vysoké místo.

„Škoda, že nebudou vidět hvězdy,“ posteskla jsem si s pohledem upřeným na zamračenou oblohu.

„Máme tady naše soukromé souhvězdí,“ šeptl a rukou mávl k hořícím svícím. Opřela jsem se o ruce s hlavou zakloněnou a hleděla na postupně tmavnoucí nebesa. Najednou se zablýsklo. V úleku jsem sebou trhla. Edward v rukou držel onen zdroj záhadného světla. Kde sakra vzal foťák? Zamračila jsem se na něj.

„Fotografování zakázáno,“ zamumlala jsem. Edward se na mě nevinně culil.

„Nemohl jsem přijít o takovou momentku. Takže se neomlouvám za nedovolené prostředky.“

„Měl by ses stydět,“ zašeptala jsem s ďábelským úsměvem. „Asi jsi nedomyslel, co by se ti mohlo stát.“ Jedním pohybem jsem mu obkročmo seděla na břiše a ruce mu uvěznila v sevření těch mých. Edwardovy oči potemněly. Naklonila jsem se těsně k němu. Rty jsme se téměř dotýkali. „Můžu tě potrápit.“ Políbila jsem ho na tvář, poté na čelist a opět se odtáhla.

„Bello,“ zavrčel. Tentokrát jsem se letmo dotkla jeho spodního rtu. To už se rozhodl převzít iniciativu a než jsem se nadála, role se obrátily. Edward mě ale neměl v plánu trápit. Políbil mě tak, že by to mělo být trestné. Lapala jsem po dechu. Pohladil mě po tváři. „Jsi dokonalá.“

„Nejsem a v porovnání s tebou nikdy ani být nemůžu.“ Zakroutil hlavou.

„Škoda, že se nemůžeš vidět mýma očima. To bys mluvila jinak.“   

„Nemyslím si,“ oponovala jsem mu. Opět jsme se spořádaně posadili, ale ruce jsme nechali propletené.

„Ale já ano. Radši pojď jíst. Doufám, že máš hlad.“ Edward mě pustil a otevřel piknikový koš.

„Jako vlk,“ odpověděla jsem a vrhla se na jahodový dort, který mi strčil do ruky. Nic jsem nejedla radši než sladké. Povídali jsme si o všem, co nás zrovna napadlo. Byl to perfektní večer bez starostí. Mohli jsme se navzájem poznat a užít si jeden druhého.

Čas se nás tentokrát netýkal a já byla šťastná právě v ten okamžik, kdy byla realita zapomenuta. Alespoň do chvíle než bude čas spadnout z našeho naducaného obláčku zase zpět na tvrdou zem. 


Asi bych se měla alespoň milionkrát omluvit, že je nová kapitola až po dvou měsících. Můžu tu vysypat spoustu výmluv a říkat, jak jsem ze sebe dolovala každé slovo. Nechci vás ale unudit. :)

Na tuhle kapitolu jsem pyšná, protože je nejdelší, co jsem kdy napsala, ale na druhou stranu se mi moc nelíbí. To nejspíš kvůli tomu, že jsem ji psala dlouho a vypadla z psacího kolotoče. Doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit a zanecháte mi komentář, ve kterém mě klidně seřvěte za moji lenost. :P

Děkuji a budu se snažit si s další kapitolou pospíšit, i když nic neslibuji. Mám necelé dva měsíce do přijímaček, takže se mi myšlenky točí spíše kolem toho. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 9. kapitola:

 1
26.08.2013 [13:07]

AnizekByla to nadherna a uchvatna kapitolka. Hezky se spolu sblizili :) Uz se tesim n dalsi kapitolku :)

26.04.2013 [21:01]

BellaSetÚžasná kapitola. Trocha Edwarda a romantiky si Bella přece jen zasloužila. A Alice!EmoticonTo je prostě dar z nebes v jakémkoliv případě, i když zrovna trochu vyhrožuje kvůli svému bratrovi.Emoticon
A Edward je vážně...Emoticon!!!
Mimochodem, vůbec se neomlouvej za tu chvilkovou krizi. Emoticon To se přece stane každému. Navíc i tak bychom měli být rádi, že si na povídku nezanevřela úplně a stále se můžeme těšit na nové kapitoly. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. matony
26.04.2013 [11:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.04.2013 [22:59]

JannaNaprostá dokonalost, sestřičko! ♥ To rande jsem dlouho očekávala a je to naprosto bombózní! A to místo, fň! Vybralas to nádherně :)
Jestli se mi někdy v životě podaří jet do Émeriky a i do Washingtonu, zaručeně bych se tam jela podívat ^^ (stejně bych během návštěvy USA chtěla rozhodně do Seattlu, takže to už je jen kousek od tam :P) Podle fotek to vypadá na fantastický místo :)

Alice, ochranitelka Edwardů :D Roztomilé, jak se stará o "dobro" brášky (vlastně i nejen svých brášků :P) :D

„Možná bys měl konečně otevřít oči a zjistil bys, že nestojím ani za hot dog ze stánku.“ Emoticon Emoticon To je naprosto skvělý :D Úplně živě mám před sebou Bellu, jak to říká :D Ach, tuhle Bellu fakt žeru, o mnoho lepší verze než ta originální :D

Btw, ta píseň je též nádherná :)

Hmm, copak to má asi Bella za další tajemství? :P A kdypak práskne s božskou Éďa? :P :D

Jako já většinou překvapení mám ráda, ale pravda, že taková ta oslava, jak přijdeš domů a všichni na tebe vybafnou, za to bych taky zabíjela :D

Přiznávám, že většinou už tady ty hodně sladké romantiky moc nemám ráda a už je tedy moc nečtu, ale v tvém podání je to prostě... fantastické :) Fakt nemám slov :) Věřím, že od tebe by mě bavilo i nějaké vesmírné scifi :DD Miluji, jak úžasně volíš slova, celé se to čte tak krásně a ladně, je to plynulé... dokonalost, fakt dokonalost :)

Jako vždy ségra, skláním ti poklonu a nadšeně tleskám :)

25.04.2013 [22:26]

kiki1Nádherná kapitola. Příjemná, romantická oddechovka. Moc Belle a Edwardovi přeju, aby byli spolu, snad se nic nepokazí. Těším se na další. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Jana
25.04.2013 [19:59]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. marcela
25.04.2013 [14:15]

Neomlouvej se. EmoticonNěkdy to prostě nejde. EmoticonTahle kapitola je opravdo moc hezká. Emoticon Emoticon a já se těším na další. Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS
25.04.2013 [9:15]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!