Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 2. kapitola

01.01.2013 (18:30) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1703×

Domů jsem dorazila těsně před tím, než přijela velká stěhovací auta. Čekala jsem na ně u příjezdové cesty. Přišel ke mně postarší muž s ustupujícími hnědými vlasy protkanými stříbrem.

„Dobrý den. Předpokládám, že budete slečna Swanová.“ Kývla jsem na znamení souhlasu.

„Dobrý den.“

„Stačí nám říct, kam co dát. Takže nás můžete dirigovat, jak jen chcete,“ rozchechtal se. Na nic nečekali. A opravdu jednali přesně podle mých rozkazů. Netrvalo dlouho a všechny věci byly rozmístěné a auta prázdná. Poděkovala jsem, zaplatila a následně zamávala autům mizícím v dáli.

  ≈≈≈

V domě byla spousta práce. Zařekla jsem se, že nepřestanu, dokud nebude vše hotové. Začala jsem obývacím pokojem. Všechen nový nábytek byl zabalený do igelitů, aby se neponičil a neušpinil. Nejdříve jsem nábytek rozmístila přesně tak, jak jsem si to vizualizovala v hlavě. Sedačku v barvě smetany jsem umístila tak, aby z ní bylo vidět ven i na televizi. Vedle ní přišel stolek s lampičkou s červeným stínidlem. Květované křesílko jsem přesunula do pravého úhlu k sedačce, před níž našel nové umístění skleněný konferenční stolek. Tím se téměř vyčerpalo místo v obýváčku, ale zálibně jsem pohlédla do rohu místnosti. Zbyl tam krásný prostor na knihovničku s pohodlným červeným křesílkem a lampu. I přes to zaplnění nábytkem, pokoji stále vévodil krásný kamenný krb, který podtrhoval celkový dojem a útulnost.

Přemístila jsem se do kuchyně, jež byla daleko větší než obývací pokoj a vedl do ní obloukový vchod. Kuchyňská linka byla vyrobena z tmavého dřeva a pracovní plochy ze světlého mramoru. Stěny a dlaždice měly smetanovou barvu. Celá kuchyně byla stavěna do elka, přičemž uprostřed stál další pracovní prostor s kameninovým dřezem a barovými židlemi. Lednice, odsavač par, trouba, sporák, myčka i mikrovlnná trouba byly z nerezu. A konečně u francouzských oken byl dlouhý stůl z tmavého dřeva se židlemi s krémovým polstrováním.

Hlavně kvůli kuchyni jsem tenhle domek vzala, protože jsem s jistotou věděla, že ji máma bude milovat. Vždy snila o ohromné kuchyni. Milovala vaření. Se slzami na krajíčku jsem začala rozbalovat krabice, které byly nahromaděné všude po místnosti. Pečlivě jsem vyskládala všechno nádobí, krabici po krabici, dokud nebylo hotovo. Ještě jsem vybalila dětskou jídelní židličku a po chvilce uvažování ji umístila vedle stolu.

V patře byla práce rychlejší. Svůj pokoj jsem přešla a zamířila do toho největšího. Rozhodně mamčina ložnice. Celé místnosti dominovala veliká postel s tepaným čelem. Na matraci jsem navlékla prostěradlo. Peřiny jsem povlékla do červených a žlutých barev. Ustlala jsem a celou postel zakryla světlým plédem. Vedle vestavěné skříně stála komoda, do které jsem naskládala nějaké oblečení a věci. Řádně jsem komodu otřela a narovnala na ni zarámované fotografie. Chvíli jsem se dívala jen na tváře lidí, jež miluji, a o které neustále jen přicházím. Bylo mi z toho smutno. Zatřásla jsem hlavou a zopakovala si svoji mantru. Musím být silná kvůli těm, co mi na světě ještě zůstali. Bezmyšlenkovitě jsem navršila další oblečení do skříně, některé jsem pověsila na ramínka. Než jsem ložnici opustila, hlavou mi probleskla myšlenka: „tady stráví poslední okamžiky svého života.“ Po tváři mi stekla slza. Rychle jsem ji setřela a zavřela dveře.

Alexandrův pokoj byl jednoduchý. Jen jsem umístila postýlku, přebalovací pult, komodu a bílé křeslo. Do poliček jsem vyrovnal plenky, ubrousky, dudlíky, lahvičky, oblečení, botičky, hračky a spoustu dalších miminkovských věcí. Doprostřed pokojíčku jsem rozvinula zelený koberec. Ještě jsem povlékla peřinky, aby bylo vše připravené.  

Dole v hale stál tmavý kulatý stůl. Přemístila jsem ho doprostřed. Na něj přijdou květiny. Už mi zůstalo jen několik krabic. Vzala jsem si kladívko, hřebíky a po všude po domě zanedlouho stěny zdobily obrazy a fotografie.

Zbývalo mi jen pověsit závěsy. Úkol se to zdál být snadný, ale provedení bylo o dost horší. Balancovala jsem na jedné noze, snaživě se natahovala a stoupala si na špičky, abych dostala závěsy na své místo. Moje nálada spadla ještě níž pod bod mrazu, ruce mě bolely a navíc jsem začala pociťovat silnou únavu. Venku už byla neproniknutelná tma. Pracovala jsem tak úporně, že pro mě čas přestal existovat. Natáhla jsem se ještě kousek, už to skoro bylo. V tu chvíli se mi smekla noha a já letěla dolů. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama. Pocítila jsem ostrou bolest vystřelující do hlavy a potom mě uvítala tma s otevřenou náručí.

 ≈≈≈

Dezorientovaně jsem zamrkala. Před očima mi tančily hvězdičky. Prudce jsem se posadila, ale v tu chvíli vybuchla supernova - samozřejmě jen uvnitř mé hlavy. Zvedl se mi žaludek a vyzvracela jsem i to, co jsem vlastně nesnědla. Zaúpěla jsem. Svět se se mnou divoce točil, jako by měl sadistickou radost z mého utrpení. Zavřela jsem oči.

Kap. Kap.

Zmateně jsem zase oči otevřela, abych našla zdroj podivného kapání. Jakmile jsem se ale pohnula, žaludkem mi projela další křeč a několikrát jsem dávivě zakašlala. Aniž bych nějak pohnula postiženou hlavou, sáhla jsem si na zátylek. Bylo téměř samozřejmé, že mi na ruce rudě zářila krev.

Výborně, Bello. Jedna nula pro závěsy. S velkou pravděpodobností jsem utrpěla otřes mozku. Nauzea, zvracení, difúzní bolest hlavy a závratě. Jistě, postkomoční syndrom. Moc dobře jsem si uvědomovala, že bych měla jít k lékaři. Na hlavě se mi skvěla tržná rána, kterou možná bude nutné zašít. Volat sanitku se mi kvůli takové prkotině nechtělo, za volant jsem si rozhodně sednout nemohla nebo mohla? Nebo bych si prostě mohla lehnout a spát.

Dala jsem si vnitřní pohlavek. Nemůžu si teď dovolit poruchy koncentrace. Napadlo mě spásné řešení. Sousedé určitě budou doma, i když mě asi taky praští do hlavy, až je vzbudím, ale moc možností mi nezbylo. Ve městě nikoho neznám a na doktora Cullena jsem si nevzala číslo.

Pomalu jsem se začala zvedat. Tělem mi projela další vlna nevolnosti, ale snažila jsem se jí ignorovat. Pevně jsem se opřela o zeď a sunula se ke dveřím. Měla jsem pocit, jako by se mnou někdo hrál pink ponk. Avšak já byla ten míček. Úspěšně jsem otevřela dveře, horší to bylo se schody. Když jsem scházela dolů, cloumal mnou podivný pocit nejistoty. Jako bych se vznášela ve vzduchoprázdnu. Dole jsem se ještě jednou vyzvracela.

Radostně jsem si uvědomila, že jeden z mých sousedů ještě svítí. Zanedlouho jsem stála před dveřmi a nejistě stiskla zvonek. Dveře se otevřely. A já zírala s otevřenou pusou a to určitě nebylo vinou otřesu mozku. 

„Vy?“ vydala jsem ze sebe v šoku. Přede mnou stál neuvěřitelně hezký muž, na kterého nejde jen tak zapomenout.

„Jestli chcete jít na tu večeři, mohla jste přijít až ráno,“ zasmál se, ale úsměv ho pomalu přecházel, když si mě prohlédl pozorněji. „To je krev.“ Nebyla to otázka, ale konstatování faktu. Znovu se mi pořádně zamotala hlava a já se poroučela k zemi. Než jsem stihla dopadnout, chytily mě dvě silné ruce.

„Já…“ snažila jsem se zformulovat větu. „Upadla jsem. Ve městě nikoho neznám a shodly jsme se, že není nejlepší nápad, abych řídila.“

„Shodly?“ Vypadal trochu zmateně.

„Já jsem se shodla se sebou,“ zamručela jsem a až moc dobře jsem si uvědomovala ruce, kterými mě stále svíral okolo pasu. Odkašlala jsem si, čímž mi zatepalo v hlavě. „Já… Myslíte, že byste mě mohl odvést do nemocnice?“ Přikývl, posadil mě na schodech a na pár okamžiků zmizel v domě. Vrátil se v bundě a další, kterou svíral v ruce, mi přehodil přes ramena. Vděčně jsem se na něj usmála.

„Můžete chodit?“ zeptal se nejistě.

„Samozřejmě,“ odsekla jsem uraženě. Demonstrativně jsem vyskočila na nohy, což nebyl zrovna moc dobrý nápad, protože jsem téměř upadla a ještě se znovu dávivě vyzvracela.

 Bez dalších okolků mě popadl do náručí. Ten houpavý pohyb nebyl zrovna med, ale dalo se to vydržet, navíc jsem byla u zdroje neodolatelné vůně. Náhle jsme zastavili, jednou rukou mě přidržoval a druhou odemkl auto. Nedělalo mu problém ani otevřít dveře, usadit mě na sedadle spolujezdce, a dokonce mě i připásat. Zavřela jsem oči. Auto se dalo do pohybu. Únava mě začala stahovat do říše spánku.

„Ne, žádné spaní,“ řekl výhružně a zatřásl mi rukou. Pobouřeně jsem otevřela oči. „Nemůžete spát, jestliže máte otřes mozku,“ vysvětlil. „To ví každý,“ odpověděl mi na nevyřčenou otázku. „Jak se vám líbí ve Forks?“

„Co?“ ozvala jsem se nechápavě. Proč se mě tak hloupě ptá?

„Ptám se, jak se vám tady líbí.“ Pokrčil rameny. „Když budete mluvit, nebudete spát,“ vysvětlil s obrácením očí v sloup.

„Ujde to.“

„To nezní moc nadšeně na někoho, kdo právě změnil život a začíná od začátku na novém místě. Přijela jste za prací?“

„Ne,“ odpověděla jsem popravdě. Práci si sice budu muset najít, ale to byla až vedlejší starost.

„Tak s přítelem?“ zeptal se váhavě.

„Kdybych žila s přítelem, určitě bych tady neseděla s vámi a neplkala o blbostech.“  

„Nebo prostě chcete jen nový začátek?“ Uvažovala jsem nad jeho otázkou. Stěhuji se sem kvůli mámě a Alexovi, aby se oba měli co nejlépe. Nejde o začátek, ale o konec. Něco tu skončí. Zemře tu člověk, kterého miluji a já s tím nemůžu nic dělat. Ani doktor Cullen nedokáže zázraky, ovšem já se i té nepatrné naděje nevzdám.

„Doufám, že nespíte.“

„Ne, jen přemýšlím. Je to jen trochu složitější a nevím, jak vám odpovědět. Svět není pouze černý nebo bílý. Lidé nejsou jen hodní nebo zlí.“ Vypadal, že o mých slovech uvažuje.

„Třeba mi o tom někdy povíte,“ řekl, když jsme dorazili do areálu nemocnice.

„Možná.“ 

Nejprve bych chtěla poděkovat všem za krásné komentáře. Moc si vážím, že se vám povídka líbila, a že se k ní budete i nadále vracet. Také proto jsem se rozhodla pro brzké zveřejnění 2. kapitoly. 

Toto je ta kratší verze, tak mi dejte vědět, jestli vám to takhle vyhovuje, nebo chcete radši delší. :) 

Doufám, že se vám i druhá kapitola líbila. Děkuji za každý komentář!

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 2. kapitola: