Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Les vran - kapitola 1.

02.08.2012 (16:00) • Enma • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1912×

Mezi dnem a nocí cítila zimu, jak se jí zařezává až do morku kostí. Ten pocit neznala. Nelíbil se jí a chtěla zpátky domů. Ničím se neprovinila.

„Elishevo, je to tvá poslední šance.“ Ten hlas znala jen jako hlas dobra a otevřené náruče, teď byl jejím soudcem.

Chtěla se nedechnout, ale vzduch jí uvíznul napůl cesty a ruce, o které se v kleku opírala, už nevydržely a ona spadla tváří na kamennou zem. „Je to jen ukázka toho, co tě čeká dole, když nám nedáš jméno strůjce toho všeho,“ zasyčel další. Byli všude kolem ní, stáli v kruhu a neměli slitování.

„Já nic nevím! Prosím! Šla jsem celou cestu za Chanan! Prosím, prosím, nechte mě jít domů, prosím!“

Muži se podívali jeden na druhého a bez jediného slova se nahrbili nad nevinnou dívkou, kterou znetvořili tak, že by raději přijala smrt. Nedbali jejího zoufalého křiku, pláče a prodení. Když bylo po všem, převrhli ji přes okraj a její nahé, zakrvácené tělo dopadlo na ledový sníh. Na hranici života a smrti vše začalo.

Rochester, rok 1933

„Sbohem, Williame.“ Ještě jeden polibek na ústa, jemné skousnutí rtu a odstrčení od těla. Byl beznadějně zamilovaný. Vlastně, ten dokázal milovat jen sebe. Spíš byl posedlý, musela mu patřit. Chudáček netušil, že to on už dávno patří jí. Ještě hodně dlouho se povalovala v peřinách a zhluboka dýchala čerstvý vzduch, který proudil do ložnice.

Lenost… Jakmile na to pomyslila, tvář jí zkrásněla úsměvem. Ne, že by nebyla krásná, ať se tváří jakkoliv. Oblékla se do županu a pomalu si vykračovala do honosně zařízené jídelny.

„Hm,“ začala, když polkla první sousto čokoládového dortu. „Na zásnubní večírek té Haleové půjdu s Williamem. Přivede s sebou i svého dobrého přítele. Takže se koukej chovat normálně a nevyváděj jako u Williama, jasné?“ Služebná Anna stála jako řadový voják u stolu a mlčky se na ni dívala. „Což mi připomíná, že dnes po poledni musíš vyzvednout mé šaty u švadleny.“

„Ten muž… “

„Ale. Stále to omíláš? Nemusíš chápat, proč to dělám. Stačí, když mi přineseš ještě trochu vína.“

„Stále se necítíš sytá?“ zeptala se Anna. Možná by i pokračovala, párkrát za čas si neuhlídala svoje slova, ale jeden pohled její paní do jejích očí a zmlkla. Moc dobře věděla, co znamená. 

Otřela si rty a chystala se k odchodu. „Abych nezapomněla, kromě ostatních povinností a mých šatů taky sundáš obraz v hale. Jsem si jistá, že by se Edwardovi nelíbil.“ Anna se zachvěla.

V tu dobu se i Edward, o kterého jevila zájem, chystal se svou rodinou za slečnou Haleovou a jejím snoubencem, panem Kingem.

Pro ni to byla možnost, jak provokovat okolí, zasít semínko vášně v každém muži. Pro Edwarda to byl pravý opak. Chtěl být někde v ústraní, nevychutnával si obdivné pohledy opačného pohlaví. Chtěl zkrátka klid. Tak rozdílné povahy, naprosto odlišné osobnosti… A stejně bylo předurčeno, že se ještě ten večer potkají a započne něco silného, něco, co změní životy jím obou. Edwardovi a jí.

O několik hodin později luxusně zařízený sál v domě rodiny Kingových utichl. Byla oblečena v rudých šatech a její vlasy spadaly ve vlnách na její záda. Nebyly vyčesané jako vlasy ostatních dívek a žen. Bílé rukavice také nechala doma spolu se studem. Jelikož to nejvíce zarážející byl její doprovod. Obě ruce měla zakleslé do dvou mužů, přátel Royce Kinga II. To, že na ni každý zírá, jí bylo očividně jedno. Odvážně se pustila obou mužů a poručila si číšníkovi o sklenku whisky. Když ji pan William Jackson a jeho přítel Lewis Clark představili dnešní hostitelce, slečně Haleové, atmosféra zhoustla. Ta žena totiž Rosalii sprostě ukradla příležitost být opět tou nejkrásnější. Jenže ani Rosaliina vyhlášená krása nemohla soupeřit s krásou její pomyslné rivalky. Její pleť měla totiž olivový nádech, který, ačkoliv nebyl ani trochu moderní, tak každého fascinoval. Černé vlasy v barvě havraního peří jí zahalovala štíhlá, jinak odhalená záda a její oči dominovaly symetrickému obličeji s plnými, krvavě rudými rty. Ale to, co ji dělalo tak uhrančivou, bylo její chování, způsob chůze. V každé maličkosti dávala najevo, že je důležitější než každý v sále. Arogance z ní doslova sálala. 

Odvážné dámy s ní chtěly zapříst rozhovor a blíže poznat cizinku, která se jevila tak nebezpečně. Brzy se ukázalo, že si rozumí spíše s mužskou částí. Nejnovější střihy klobouků a vyšívání kapesníčků jí nic neříkaly. Zato kouření, irské whisky, karetní hry a dokonce obchod, to byly její vody. Přesto nebyl nikdo více ohromen, než-li právě Edward. Ne snad krásou nebo povahou, ale tichem její mysli. Je vůbec člověk? Slyšel tlukot jejího teplého, vlhkého srdce. Věděl, že jakmile odsud odejde, promluví si se svým otcem. A právě díky tomu, že ji celou noc pozoroval bez mrknutí oka, se jejich pohledy střetly. 

Ten pohled ho lákal, a tak k ní rázně vykročil. Nevěděl a nechápal, co dělá. Ale zvědavost ho přemohla. 

Schoulená na zemi ve sněhu se tiskla ke kmenu vzrostlého stromu. Nejistě se přiblížil. Jeho tep se zrychlil, jakmile poznal, že je to dívka. Nahá, od krve, tak bledá s modrými rty. Ale její oči, její modré oči ho vyděšeně sledovaly.

„Slyšíte mě? Nebojte se, postarám se o vás.“ Nevěděl, kdo je nebo odkud je, ale byl zbledlý strachem, když ji lékař ošetřoval. Nikdy nezapomene na tu bezmoc v jejích očí, která se proměnila na vděk.

Chtěl se jí představit tak, jak se to na gentlemana sluší a patří, ale ona ho předběhla. „Bavíte se?“ zeptala se ho. V ruce držela další sklenku tvrdého alkoholu a nespouštěla z něj své velké, pronikavě modré oči. Je vůbec možné, aby někdo měl takovou modř? 

Dva dny spala, klidně ležela na měkké posteli. Služebné dělaly vše podle nařízení lékaře a on často usedal vedle jejího lůžka. Její krása ho tak očarovala… Nemohl pochopit, kdo ji mohl takhle zbít, odsoudit k smrti v nehostinné divočině. Kdyby se jen nevypravil na lov, už by byla jistě mrtvá.

Pak konečně otevřela ztěžklá víčka. „Konečně jste se probudila. Myslel jsem, že tu zemřete a budete už navždy v mém domě strašit,“ usmál se na ni. Teď, když její tvář nabrala barvu a její rty se prokrvily, byla ještě líbeznější. „Kdo jste, slečno? Mohu dát někomu vědět o vašem stavu? Jmenuji se Charles Grey, slečno. Nemusíte se bát,“ ujistil ji.

„Dobrý večer, slečno. Bohužel jsem ještě neměl možnost se vám představit. Jmenuji se Edward Cullen.“

„Jsem Elisheva,“ vydechla ztěžka. „Nikoho nemám.“

„Isabella Greyová.“

Autor: Enma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Les vran - kapitola 1.: