Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší žít ve Volteře než ve Forks 12. kapitola - Epilog

01.07.2010 (19:15) • VerunkAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2202×

12. kapitola-Ty, já a ona

Marie

Ta slova, co vycházela z Aliciných úst, ty věci, které o mně říkala, to všechno bolelo. Myslela si, že si hraji na tvrdou, ale to nebyla pravda. Byla to pouze přetvářka. Ona netušila, jak hodně mi na nich záleží. Nevěděla, jak moc je miluji. Proč bych se jich asi jinak vzdávala? Ale také jsem se musela radovat, Edward si našel jinou. Sice jsem ji neviděla, ale už podle hlasu mi byla nepříjemná. Byla to taková holka jako Jessica, pouze se jmenovala Emma. Normální člověk by řekl, že jsem obyčejně žárlivá. Ale copak to jde, žárlit na manžela, když žijeme odděleně a já pro něho chci to nejlepší. Jane by určitě řekla, že pro Edwarda jsem to nejlepší já.

„Marie, vnímáš mě?“ ptala se mě Jane už poněkolikáté.

„Co… Ano, jistě, že tě vnímám.“

„No, dobře. Prosím, poslouchej mě jen chviličku. Potřebuji ti říct, že už se všichni vracejí. Slyšíš mě?“

„Ano. Oni se vracejí? Už? Ale, co budeme dělat? Jak se mám chovat? Jak se vlastně jmenuji?“ Ano, dokonce i mé jméno mi v té chvíli vypadlo.

„Ano, už se vracejí. Budeš se chovat jako normálně, to si musíš rozhodnout sama. A jmenuješ se buď Marie z Volterry, nebo Bella Cullenová, vyber si,“ usmála se na mě.

„Jane!“ okřikla jsem ji.

„Dobře, dobře. Hlavně se teď nevztekej. Koukej, tamhle jsou,“ ukázala ven z okna. Zadívala jsem se tam. A opravdu se tam začalo objevovat několik málo osob.

„Už jdou,“ pronesla Esmé šeptem. Ach, vždyť já na ně dočista zapomněla. Celá jsem se klepala strachy.

„Marie, co se děje?“ zeptal se mě Carlisle.

„Já-já, jen se prostě bojím, jak na mě zareagují.“

„Určitě budou všichni rádi, a když ne…“ Chtěl něco povědět, ale přerušila ho Jane.

„A když ne, tak tě budu bránit vlastním tělem,“ řekla s úsměvem. Carlisle se na ni podíval jako na největšího ubožáka.

„Díky, Jane.“ Ale to už byly osoby skoro u domu. Všichni se vesele pošťuchovali, prostě jako v normální den.

„Carlisle, už jsme doma. A hádej, kdo přišel na návštěvu! Emmett, a Rosalie dorazí za chvilinku! Nebo už je tady?“ hulákal Edward. Choval se, jako by byl opitý, ale upíra nelze opít.

„Vážně, Edwarde? Rosalie ještě nepřišla, ale i já pro vás mám překvapení. Pojďte za námi do obýváku. A prosím, nelekejte se.“ Pronesl to s naprostým klidem a rozvážností.

A pak vstoupili do obýváku. Vpředu šla Alice a Jasper. Za nimi šel Edward, který držel za ruku nějakou dívku. A jako poslední šel Emmett. Jakmile mě všichni uviděli, zarazili se. Jediná ta dívka se chovala, jako by nevěděla, o koho jde. Takže to musela být Emma.

„Jak-proč-co tu děláte?“ vypadlo jako první z Alice.

„Vyjely jsme si na lov,“ odpověděla jí Jane s milým úsměvem.

„A proč jste zrovna tady, u nás?“ zeptal se Emmett.

„Jely jsme kolem, chtěla jsem se podívat za Jacobem. A navíc tady Jane se za vámi chtěla podívat. Vlastně jsem tady jen kvůli ní,“ ujala jsem se slova. Pochopitelně, že jsem neřekla, že já je chtěla také vidět.

„Kdo je to?“ pošeptala Edwardovi do ucha ta Emma. Byla to ona, poznala jsem ji podle hlasu. Ale Edward neodpovídal. Jen strnule stál na místě a zíral na mě.

„Emmo, já jsem Marie z Volterry a tohle je Jane Volturiová. Vím, že jsi o nás už slyšela a proto nás teď konečně vidíš. Už jsi o mně zjistila potřebné informace?“ zeptala jsem se jí, ale dívala jsem se Alici do očí. Ta před mým pohledem uhýbala.

„Já, no, em, jak to jen říct. Vlastně jsem o tobě ani nic nezjišťovala,“ vykoktala po chvilce.

„Ano, máš pravdu. Takže předtím na louce to nic nebylo? Díky, že se o mě tak zajímáš. A prosím, příště mě nazývej Marií. Nejsem žádná ta jeho. Třeba se Edwardovi nelíbí, že mě tak nazýváš. Tak to už prosím neopakuj, jasné?“

„J-j-jasné,“ přikývla po pár minutách.

„To jsem ráda,“ usmála jsem se na ni. „A mimochodem, taky jsem tě ráda poznala.“

„Už jsem tady, rodino. Co se děje?“ ozvala se ode dveří Rose. Emmett se jí okamžitě rozeběhl naproti.

„Tomu neuvěříš!“ prohlásil.

„Co je tu tak neuvěřitelného? Nemyslím, že existuje něco více neuvěřitelného, než že se tady objeví Bella,“ zasmála se Rose. „Ale myslím, že to se nikdy nestane.“

„Jen počkej,“ řekl Emmett, ale to už přicházeli do obýváku.

„Marie!“ vykřikla Rosalie mezi dveřmi.

„Rose,“ usmála jsem se na ni. Tak podle ní jsem neuvěřitelná.

„Aha. A já jsem se divila, že ten hádající se hlas odněkud znám. Hele, co je to s Edwardem?“

Carlisle k němu hned přistoupil. „Edwarde?“ Nereagoval.

„Edwarde!“ Opět nereagoval.

Přistoupila jsem k němu. „Edwarde?! Proč jsi neuposlechl mé rady?“ zeptala jsem se ho.

„Jaké rady? Vždyť jsem si přeci našel jinou. To jsi po mně chtěla.“ A vida, najednou reagoval.

„Ano. Ale já chtěla, aby sis ji vzal. Chtěla jsem, abys našel novou matku pro Renesmé.“

„Pro toho fakana?“ ozvala se Emma.

„Kdo tady nazývá mou dceru fakanem?“ otočila jsem se na ni.

„No já. Víš ty vůbec, co je to za dítě?“

„Děvče, já tu dívku porodila. Pak jsem ji chvilku vychovávala v rodině. Pak jsem odešla a vychovávala ji sama. Až relativně nedávno se dostala sem, ke Cullenovým. Ona žila se mnou ve Volteře, víš?“

„Aha. Žila s matkou mezi vrahy. Chápu, nádherná výchova. Už chápu, po kom má to skvělé vychování. Po matce. A já jsem si vždycky říkala, po kom, že ta holka je.“

„A dost! Tak tady jsi skončila! Chtěl jsem ti nechat ještě pár dní, ale tohle byla poslední kapka! Nikdo nebude urážet mojí dceru ani mojí ženu! Obě mají skvělé vychování. To ty jsi tady ten, kdo se neumí chovat! Sbohem, Emmo.“

„Sbohem!“ vyprskla.

„Díky,“ řekla jsem mu, když už byla pryč.

„Není za co.“

„A teď nám musíš vyprávět,“ rozhodla se Alice.

A taky, že jsem šla vyprávět.

A i když se to tak možná zdá, tak tohle není konec. Je to teprve začátek nové éry Cullenových a Volturiových, pouze bude pokračovat v povídce s jiným názvem. Takže pokračujte ve čtení v povídce - Jednou se přeci musíš vrátit. VerunkAlice