Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledová princezna 14. kapitola

31.10.2010 (12:15) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3714×

„Budeme si muset vážně promluvit,“ řekla mi mrazivým hlasem. Tohle nevypadá dobře. Vyšly jsme z letiště a přišly k jejímu autu. Obě jsme mlčely. Já z obav, co mi řekne, a ona zřejmě z obav o mě.

14. kapitola: Cvičení

V autě jsem byla jako na trní. Poví mi pravdu nebo bude chtít mlžit? Ne, nenechám ji, aby mi takhle lhala, prostě mi to musí říct. Celou dobu, co jsme vyjely, se na mě ani nepodívala. Už jsem se nadechovala, abych se jí zeptala, kdy mi to chce laskavě vysvětlit, když promluvila.

„Teď to řešit nebudeme. Ne, před Chrisem.“ Ani neodtrhla zrak ze silnice. Jak to, že mi odpověděla dřív, než jsem se zeptala? To je zvláštní, ale možná čekala, že se zeptám právě na toto.

„Dobře,“ souhlasila jsem, i když jsem byla pořád zaskočená. Nakonec zřejmě tento rozhovor bude na delší dobu, takže bychom to nedořešily.

Když jsme dojely k jejímu domu, musela jsem si oddychnout úlevou. V autě nebyla moc dobrá atmosféra a ta cesta mi přišla nekonečná. Než jsem se stačila porozhlédnout, tak přišel k autu Phil. Pozdravil se s matkou a vzal si Chrise do náručí. Ten kluk byl snad nejhodnější miminko na světě. Za celou dobu vůbec nezaplakal.

„Drahý, musím si s Bellou promluvit o samotě, takže půjdeme do garáže,“ oznámila Phillovi a zamířila k domu. Pomalu jsem se rozešla za ní. Pořád mi v hlavě vířily myšlenky typu, co mi asi tak řekne? A jak budu reagovat? Prostě na zmagoření.

Dům působil dojmem, že je obrovský. Na co asi tak potřebují tolik pokojů? Jeho omítka byla natřena na modrou barvu, nepřekvapilo mě to, byla to totiž matčina nejoblíbenější barva. Vešly jsme bočními dveřmi a já hned poznala, že jsme v garáži. Všude po stěnách bylo pověšené nářadí. Nečekaná byla čistota místnosti. No, zřejmě to je práce Phila, jak znám máti, ta by to neuklízela, protože nebyla a určitě není moc pořádná.

Zavřela jsem dveře, a když jsem se otočila zpět, tak matka byla opřená o stůl a ruce měla založené na prsou. Tvářila se naštvaně, i když jsem nechápala proč. Přece nemůžu za to, co se ze mě stalo. Já mám právo tu být naštvaná a ne ona.

„Nechceš mi říct, co jsi dělala s tím klukem?“ zeptala se a znatelně se zadrhla na slově kluk, jako by jí to nešlo ani vyslovit. No jo, to mě mohlo napadnout, že se začne vyptávat na Edwarda, když poznala, kdo ve skutečnosti je.

„Tak když to chceš vědět, je to můj přítel a zase letěl zpátky do Forks,“ řekla jsem jí, ale tušila jsem, že ji tímto jenom naštvu. Copak jí mám lhát?

„Jak to myslíš, že s ním chodíš? Vždyť to snad ani nejde. Víš, kdo to vůbec je?“ skoro už na mě ječela. Proč si jen myslí, že mi může mluvit do mého milostného života? Opravdu mě to namíchlo.

„Tak je upír a co na tom má být? Pro tvoji informaci, on se živí krví zvířat, takže žádnému člověku neubližuje!“ Nedokázala jsem jí to říct v klidu. Přece ho nemůže odsoudit, když ho nezná. On přece nemůže za to, kým je.

„Víš, jak je to pro tebe nebezpečné? Zvlášť když jsi mojí dcerou,“ neovládla se a bouchla do stolu pěstí. Stůl se trochu prohnul, měl jediné štěstí, že je z plechu, kdyby byl ze dřeva, už tu lítají třísky na všechny strany. Podívala jsem se na mamku a vypadala zaskočeně. Zřejmě se prořekla.

„To, že jsem potomek Cherici už dávno vím. Přišla jsem, abys mi pomohla to ovládnout. Protože s tím máš asi více zkušeností než já.“

„Takže ty po mně chceš, abych ti pomohla usnadnit tvoje schůzky s upírem?“ ujišťovala se, jestli to dobře chápe.

„Tady nejde jen o Edwarda, jde tu i o Charlieho, co když mě to popadne v jeho blízkosti a něco mu udělám?“ To musí pochopit, že jde i o lidi, kteří s tím nemají nic společného.

„To máš pravdu, tak se do toho dáme,“ oznámila mi. Ani jsem nečekala, že to půjde tak snadno. Myslela jsem, že mě to bude stát větší úsilí, abych ji přiměla mi pomoct.

„A s čím začneme?“ zeptala jsem se.

„Nejprve tě naučím se bránit. Musím vědět, že se dokážeš ubránit, kdyby se něco zvrtlo.“ Tak to není vůbec špatné. Než jsem odpověděla v mžiku se proměnila. Byla nádherná, ale to nebylo nic neobvyklého. Jak se jen mám proměnit? Vzpomněla jsem si na první setkání s Alicí, to stačilo, abych se i já proměnila. Matka jen překvapeně zdvihla obočí, zřejmě nečekala, že se tak rychle proměním.

Nevěděla jsem, kdy na mě zamýšlí zaútočit. Jen jsem se na ni soustředila. Udělala výpad dopředu, ale nepřekvapila mě, byla jsem rychlejší a uhnula jsem jí. Mám na ni taky zaútočit? Asi to bude nejlepší, třeba se to tím urychlí. Vyskočila jsem do vzduchu a dopadla na stůl, ke kterému byla otočená zády. Sice se rychle otočila, ale to už jsem ji srazila k zemi a držela ji, aby se mi nemohla vymanit. Vytřeštěně na mě zírala, jakoby nemohla pochopit, jak jsem to udělala.

„Bello, ty jsi mě porazila,“ vydechla šokovaně. Popravdě i mě to překvapilo. Potěšeně jsem se usmála, zřejmě jsem v tom lepší, než by čekala.

„Takže se už můžeme dát do toho, jak to potlačit?“ zeptala jsem se nevinně.

„Dobře, ale musíš dělat, co ti řeknu,“ řekla a já jen přikývla na souhlas.

„Takže zavři oči a zhluboka se nadechni a skus své myšlenky stočit k něčemu, co tě uklidňuje.“ Udělala jsem, co mi řekla, a začala myslet na Edwarda, ale moc to nepomáhalo.

„Ehm, Bello, nemysli na toho upíra, to ti moc nepomůže,“ řekla a dívala se na mě zvláštním pohledem. Jen jsem se pobaveně zašklebila a začala myslet na naši louku. To bylo jedno z mála míst, na které jsem ráda chodila. Kupodivu jsem začala cítit, že se vracím do své původní podoby. Překvapeně jsem otevřela oči a uviděla, jak se matka usmívá.

„Co se děje?“ zeptala jsem se rozpačitě. Bylo mi nepříjemné, že se mi směje, aniž by měla důvod.

„Jen mě udivuje, jak ti všechno jde, tak snadno. Mně to trvalo o dost déle, i když mně nikdo neříkal, co mám dělat,“ odpověděla mi.

„To je vše? Nic víc?“ divila jsem se. Že by to mohlo být až tak jednoduché?

„Ano, to je vše,“ odpověděla mi se smíchem.

„A naučíš mě i kouzla?“ Představa, že bych toho uměla víc, mě nadchla.

„I kdybych chtěla, nejde to. Každá Cherici má jiné nadání a musí se to sama naučit,“ vysvětlovala mi. To mě trochu zklamalo, ale nemůžu chtít vše.

„Ví Phil, kdo jsi?“ nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

„Ví to. Nemohla bych si ho vzít a neříct mu to. Sice si ze začátku myslel, že žertuji, ale pak jsem ho přesvědčila o opaku. Byl dost v šoku, ale dokázal to překonat,“ vyprávěla a ve tváři měla zasněný výraz.

Potom už celý víkend proběhl v pořádku. S matkou jsme se bavily o škole a o jiných normálních věcech. O tom, že jsme Cherici už nepadlo ani jedno slovo, a taky se vyhýbala tématu „můj kluk je upír“. Popravdě mi to ani nevadilo. Do svého bratříčka jsem se zamilovala. Byl strašně rozkošný a ani nebyl stydlivý. Strašně rychle jsme se skamarádili.

Když nastal čas loučení, tak se mi moc nechtělo, ale myšlenka na Edwarda mě dokázala přesvědčit. Za celou dobu, co jsem u nich byla, začal Chris plakat na letišti. Se všema jsem se objala a se slibem, že brzo dojedu, jsem odcházela.

„Bello, počkej,“ zavolala na mě matka. Poslušně jsem se otočila a počkala, až ke mně přišla.

„Prosím tě, dávej na sebe pozor,“ řekla a naposledy mě objala.

„Neboj se,“ odpověděla jsem jí. Vím, že narážela na Culleny, ale já věděla, že se jich nemusím bát. S pocitem brzkého shledání s Edwardem jsem pelášila do letadla. Kdo ví, co mě ve Forks čeká.

Snad vás tato povídka těší tak, jako mě těší vaše komentáře.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledová princezna 14. kapitola: