Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledová princezna 11. Kapitola

Přináším vám pohled Edwarda. Jaká bude jeho reakce? Co jeho rodina zažije? To se dozvíte v této kapitole. Doufám, že se vám bude, aspoň trošku líbit. Vaše Paes.

11. kapitola - Pološílený

Edward:

Ve dveřích se objevila Alice a byla velmi ostražitá, zřejmě Belle nevěřila, ale nemohl jsem se jí divit, chtěla jen chránit rodinu.

„Alice, vedu Bellu za Carlislem,“ řekl jsem jí. Ona jen kývla, aniž by něco řekla nebo si něco myslela. Už to mě mělo udivit, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Jen jsem kolem ní prošel a Bella mi byla v patách. Šli jsme do prvního patra, cítil jsem, že tam je mysl Esme a Carlilsla.

„Bella je se mnou a nehrozí žádné riziko,“ pomyslel jsem si, aby se nelekli. Představil jsem je a přečetl si v jejich mysli, že jí plně nedůvěřují, ale přijde jim milá. Aspoň někomu se líbí. Carlilse nás zavedl do své pracovny. Mluvil s Bellou a já jim do toho nezasahoval, pozorně jsem je poslouchal, ale četl jsem v mysli Carlilse, že to jsou jen jeho hypotézy, nic tedy nevíme jistě. Byl jsem z toho skleslý, ale kvůli Belle jsem se snažil vypadat neutrálně.

Vyšli jsme z jeho pracovny a Bella mi pošeptala, že musí na záchod. Byla roztomilá, když se červenala a já jí ukázal, kam má jít. Šel jsem dolů, kde pořád byla Alice.

„Kde máš Bellu?“ zeptala se mě. Sice začala normální konverzaci, ale měl jsem pocit, že to dobře neskončí.

„Potřebovala jít do koupelny,“ řekl jsem jí a byl bych radši, aby se už nestarala.

„Taky jsi mi měl říct, že jdeš pryč. Byli jsme mírně znepokojeni,“ nedala se.

„Kdyby existovalo riziko, tak bych nikam nechodil,“ odpověděl jsem jí, i když jsem věděl, že teď jí lžu. Nebyl jsem si jistý, jestli se Bella nevymkne kontrole, ale cítil jsem, že musím být s ní.

„To přece nevíme, já nemám nic proti ní, ale možná by ses s ní neměl vídat,“ řekla mi. Tak tohle už začíná přehánět. Co jí je zatraceně do toho? Uslyšeli jsme zakašlání. Otočili jsme se a na schodech stála Bella. Jak to, že chodí tak tiše? Proč jí jen nemůžu číst myšlenky? Vypadala zmateně a těkala očima z jednoho na druhého.

Třásla se po celém těle a začala se měnit. Z toho jsem neměl dobrý pocit. Chvíli se dívala na Alici, ale ne zlostně, spíše bolestně, jakoby si něco uvědomila a pak vyletěla ze dveří ven. Četl jsem v Alicině mysli, že se jí bojí, ale to mi teď bylo ukradené.

„To jsi přehnala,“ řekl jsem jí zlostně a vyběhl za Bellou. Měla náskok, tak mi chvíli trvalo, než jsem jí doběhl a to běhám nejrychleji z rodiny.

„Bello, počkej,“ zavolal jsem na ni. Potřeboval jsem, aby se zastavila a mluvila se mnou. Podívala se na mě a zastavila se. Ten pohled mě vyděsil, copak se jí asi děje v hlavě? Měl jsem chuť ji obejmout, ale něco mi říkalo, ať to nedělám.

„Už se nemůžeme dále stýkat,“ zašeptala. Měl jsem pocit, že jsem špatně slyšel. Přece se nechce rozejít, vždyť jsme skoro ani nezačali.

„Ale to neříkej. Alice to přehnala, kvůli ní si nedělej starosti,“ snažil jsem se jí přesvědčit. Jestli mi Alice zničila vztah, ještě dřív než začal, tak ať se mi radši klidí z cesty, jinak za sebe neručím.

„Ne, ona má pravdu. Tohle nikdy nebude fungovat. Musíš mě nechat být,“ řekla a utíkala pryč. Stál jsem jako zkamenělý. Tohle přece není pravda. To se nestalo. Pořád jsem to nedokázal pochopit, jak taková hloupá poznámka mohla vše zkazit? Vždyť cítím, že bez ní mi chybí duše. Bez ní, jsem jenom monstrum. Kdybych mohl, začal bych brečet, ale to mi moje mrtvé tělo nedovolí.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Byly to jen minuty, hodiny či snad dny? Nezáleželo mi na tom. Nechtěl jsem se vrátit a dívat se na tu, která tohle zavinila. Jak si jen mohla dovolit něco takového říct? Na to nemá právo.

Sebral jsem se a odplížil se domů. Samozřejmě, že tam všichni byli a jakmile jsem vešel, jejich pohledy mě začali propalovat.

„Edwarde, kde jsi…“ začala mluvit Esme, ale když viděla můj výraz, raději umlkla. Cítil jsem, že se Jasper snaží mě uklidnit, to mě naštvalo ještě víc.

„Kdo ti řekl, abys mě uklidňoval?“ zařval jsem na něj. Nezmohl se ani na slovo, jen na mě vyděšeně hleděl. Já jsem byl vždy ten slušný, nikdy jsem na nikoho neřval, ale dneškem to skončilo.

„A ty, jak jsi jen mohla?“ obořil jsem se na Alici a ta se jen přikrčila. Ze všech myšlenek jsem vyčetl ohromení i děs, jen Emmettova byla v klidu. Toho asi nikdy nic nerozhází.

„Můžeš nám říct, co se stalo, že tu tak řveš?“ zeptal se mě klidně Carlisle.

„Co se stalo? Ty se mě ptáš, co se stalo? Tak já vám to řeknu, to ona,“ ukázal jsem na Alici, „může za to, že se Bella se mnou rozešla,“ snažil jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi třásl. Opravdu jsem věděl, jak ji to mrzí, ale kvůli tomu ji to neulehčím.

„Přece si nemyslíš, že Alice může za to, že se tvoje holka s tebou rozešla?“ řekl Jasper. Tak on to bude ještě zlehčovat? Cítil jsem, že se neovládnu. Měl jsem chuť po Jasperovi skočit a něco mu udělat. Kdyby mě Emmett nechytl v čas, zřejmě bych se neovládl.

„On má pravdu, já za to můžu,“ špitla Alice. Aspoň, že má tu slušnost a přizná to. Jenže mě to nestačilo.

„S tebou jsem nadobro skončil,“ oznámil jsem jí a šel do svého pokoje. Sice jsem se jim schoval, ale jejich mysl mě rozptylovala. Bavili se o mě, jako bych je nemohl slyšet. Vyskočil jsem oknem, to pro mě byla hračka a rozešel se, aniž bych věděl, kam jdu. V mém mrtvém srdci, jsem cítil takovou bolest, která byla pro mě úplně nová. Tahle bolest mi ji bude připomínat. Byl jsem pološílený, ta bolest mi zatemňovala mysl. Ani jsem to neplánoval, ale stál jsem u jejího domu. No, paráda a co teď?

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledová princezna 11. Kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: