Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Last Twilight ( II.Jízda )

15.02.2009 (20:12) • EdwardCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1853×

Let mi přišel neskutečně dlouhý. Občas se mi do hlavy nahrnuly myšlenky. "Co tam vlastně budu dělat?" Nikoho tam neznám, až na pár lidí z Quielitské rezervace. A ti by mě stejně ani nepoznali. Na chvilku jsem zavřel oči. Tedy aspoň jsem myslel, že na chvilku.

"Připoutejte se prosím. Budeme přistávat." Řekla mladá letuška. Musel jsem usnout. Jen jsem se líně protáhl a začal hledat pás.

"Vypadáš pořád stejně."

"Zato ty ne. Málem jsem tě nepoznal."

Pousmál jsem se a zvedl zavazadlo. On přiskočil a vytrhl my ho z ruky. "Ukaž, pomůžu ti."

"To teda bude nuda." Říkal jsem si sám pro sebe. Vyšli jsme k autu. Nevěděl jsem co mám čekat. Připravoval jsem se na nejhorší. Steave ukázal na malé BMW v barvě bouřkových mraků. Není to taková hrůza. Ochotně jsem nastoupil. Steave nacpal tašku do ne moc rozměrného kufru a potom už seděl vedle mě a startoval. Konečně teplo. Promnul jsem si ruce u topení.

Pršelo. Jak jinak. Steave si pobrukoval nějakou melodii a do toho si poťukával na volant.

"Doufám, že si pamatuješ na Jacoba Blacka. Nechal ti před domem dárek na uvítanou." Vykulil jsem oči. Zaprvé proto, že jsem neměl ponětí kdo je Jacob Black a zadruhé proto, že mi dal dárek. Zalhal jsem. "Jo, trochu si ho pamatuju." Jacob, Jacob...tak sakra vzpomeň si! Hlas v mém podvědomí mi napovídal, že je z rezervace.

"A jak ví, že mám přijet?" Podíval jsem se vyčítavě na Steavea.

"Promiň no. V tak malém městečku je těžké něco utajit."

"Já si spíš myslím, že ses to ani tajit nesnažil."

"Tak promiň Jazi. Lidi z rezervace jsou mí dobří známí. Poznali, že se něco chystá."

"Steave...mohli by jsme se stavit někde na jídlo?"

"Jo souhlasím. Taky už bych něco slupnul." V žaludku jsem pocítil něco, co připomínalo projev radosti. Steave odbočil z hlavní silnice. Musel vědět kudy jede. Auto zastavilo před malým bystrem.

"Já si jí vezmu." Na moje slova nereagoval. Nesl jí do domu, a tak jsem se vydal za ním. Donesl jí do mého bývalého pokoje ve druhém patře. Nic se tu nezměnilo. Nízká postel v levém rohu, naproti rozvrzaný psací stůl. Dvě polorozpadlé skříně, ve kterých jsem se jako malý schovával. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl jsem takový ten pocit štěstí. Ne to nemůžu. Zaklepal jsem hlavou ve snaze se pocitu zbavit.

"Je všechno v pořádku?" Zeptal se Steave, ale znělo to trochu lhostejně.

"Jo jo...jen si musím zvyknout."

"Tak si vybal a pak přijď dolů a dáme si něco k snědku." Přikývnul jsem. Jen co se za ním zabouchli dveře složil jsem se na postel. Vybavovalo se mi spoustu vzpomínek. Jak jsem kreslil Megan obrázky, jak jsem utíkal oknem, tedy aspoň jsem se pokoušel. Prohlížel jsem si stěny na kterých byly otisky dětských rukou. Byly moje, ale ještě tu byly jedny, o něco vetší. Nemohl jsem si vybavit komu patří. Celou scénu s barvami jsem si promítal asi pětkrát, až jsem uviděl chlapce. Byl starší, než já. Měl rudohnědou pleť. Byl z kmene Quieliteů, to bylo stoprocentní. Začalo mi to zapalovat. "Jacob Black! Tak to by bylo. Ještě bych se mohl podívat na ten jeho dar." Líně jsem se vysápal na nohy a došel k oknu. Netušil jsem co mám hledat. Zrak mi zůstal stát na černo-stříbrné motorce. Přestože se blýskala, bylo vydět, že má něco za sebou. "Motorka? Tak to je super." Projela mnou vlna radosti. Steave mě nebude muset vozit do školy. Kašlal jsem na vybalování. Rozrazil jsem dveře a utíkal po schodech dolů.

"Steave, ta motorka? Je to ten dárek?" Klepal jsem se nedočkavostí. Steave se zatvářil vážně.

"Doufám, že to umíš řídit?" V tu chvíli mi musely létat plameny z očí. Už jsem se vyděl, jak se řítím rychlostí blesku ulicemi.

"Samozřejmě." Řekl jsem trochu povýšeně. Kdyby tak věděl, že poslední motorka na které jsem seděl, skončila mou vinou ve šrotu. Ale já za to opravdu nemohl. Ten strom tam neměl co dělat.

"Tak můžu jít?" Netrpělivě jsem přešlapoval z nohy na nohu.

V dalším okamžiku se seběhlo všechno strašně rychle. Něco o velikosti telete mi přeběhlo před předním kolem a zmizelo v lese. Já strhnul motorku do strany a už jsem si to sjížděl tělem pěkně po asfaltu. Než se motorka zastavila necítil jsem půlku těla. Akorád jsem poznal, že nejspíš pěkně krvácí. Sedřel jsem si kůži na levé noze a celém levém boku. Ruka zůstala jakýmsi zázrakem nedotčená. Pokoušel jsem se zvednout, ale marně. Z necitlivosti se stávala bolest. A ta se s každým sebemenším pohybem zvyšovala. Začali mi zaléhat uši. V hlavě mi cosi řvalo "Nesmíš omdlít!" možná to byl pud sebezáchovy. Kdo ví...ale ten byl teď naprosto k ničemu. Jak jsem začal přivírat oči bolest ustupovala. A pak jsem upadl do hluboké bezbolestné temnoty...

Neskutečně odporné světlo mě donutilo zkusit otevřít oči. Potom se světlo oddálilo a já začal zaostřovat něčí obrys. Už jsem nebyl v temném lese. Tohle byl pravý opak. Teplo, žádná bolest a hlavně to světlo. Strašně moc světla. Všude bílo. Na to jak mě bolela hlava jsem to pochopil rychle. Nemocnice. A to hned první den ve Forks.

"Notak chlapče, slyšíš mě?" Pořádně jsem otevřel oči a uviděl doktora, jak se nademnou sklání a v ruce pořád svítí malou baterčičkou. Mohlo mu být tak třicet. Jeho úchvatné zelené oči mě hypnotizovali.

"Jo..." Vypravil jsem ze sebe s velkou námahou.

"To jsem rád. Jmenuji se David Dermott. Tvůj otec bude mít velkou radost, že jsi se konečně probral. Čtyři dny v bezvědomí, to není žádná sranda." Vykulil jsem oči. Tedy aspoň jsem se o to pokusil.

"Čtyři dny?" Dermott přikývl. "Dojdu pro tvého tátu." Jak odcházel všiml jsem si, že kulhá. Dál jsem se o to nestaral, protože už se blížil Steave.

"Co si to proboha vyváděl ty kluku jeden pitomej?" Nadával potichu a přitom mu vbíhaly slzy do očí. Snažil jsem se vybavit si, co se stalo.

"Něco...něco mi přebehlo přes cestu. Nějaký velký zvíře."

"To už je teď jedno...hlavně že jsi naživu."

Po pár dnech jsem se mohl vrátit ke Steavovi domů. Ještě jsem měl pár dnů ležet. Taky jsem dostal berle, protože mě trochu neposlouchala levá noha. Byl jsem zafáčovaný jako mumie. Hned druhý den, co jsem ležel v posteli přišla návštěva. Byl to Jacob. Potichu vstoupil do pokoje.

"Já nespím." Řekl jsem unaveně a obrátil se čelem k němu.

"Ahoj...nevím jestli si na mě pamatuješ..." Skočil jsem mu do řeči.

"No popravdě moc ne, ale vím kdo jsi." Usmál se.

"Neměl jsem ti jí dávat." Řekl si spíš jen tak sám pro sebe.

"Co...tu motorku? Ale ne to je u mě normální, že se někde vysekám." Pomalu přešel pokoj a sedl si ke mě na postel.

"Jo a...moc za ní děkuju."

"Není zač." Usměv se mu změnil ve výraz který jsem přesně nedokázal identifikovat.

"Je mi to moc líto, co se ti stalo." Znělo to až trošku vyčítavě.

"To není přece tvoje vina." Chlacholil jsem ho. Z úst se mu vydralo jen tiché "Kdybys tak věděl." Když zaregistroval můj nechápavý výraz rychle změnil téma.

"A jak se ti líbí po dlouhé době ve forks?"

"No nemocnice celkem ujde." Snažil jsem se zavtipkovat. Jacob trochu zneklidněl. Asi na něco čekal.

"Teď mě omluv jazi...už musím jít, ale jestli chceš můžu se za tebou stavit i zítra."

"Budu rád." Usmíval se ale odešel hodně rychle. V posteli jsem měl hodně času na přemýšlení. Celý den jsem se snažil usnout. Nešlo to. Zničeho nic jsem znovu uslyšel "Kdybys tak věděl...". Bylo to v mé hlavě. Proč to Jacob řekl? To bylo to, co mi nedalo spát. Nemohl jsem. Nechtěl jsem. Jediné po čem jsem teď toužil bylo vedět, co myslel těmi třemi slovy...

Autor: EdwardCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Last Twilight ( II.Jízda ):