Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 8

30.12.2009 (14:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2514×

8.

Ty už chceš jít? Vždyť ještě není ráno.

To byl slavík, skřivan ještě ne,

Co vyplašil tě pronikavým zpěvem.

Každou noc zpívá na granátovníku.

,,Jsem Bella.“

,,Alice.“ Opatrně se na sebe usmály a šli bok po boku, širokou, bílou, deprimující chodbou blázince až ke dveřím. Ke dveřím, které vedly ven na zahradu.

---

Šli mlčky vedle sebe. Ani jedna nic neříkala a Alice počítala. Počítala kroky. Zastavili jsme se až u malého jezírka a Bella pomohla Alici se posadit, sama si sedla a já je napodobil. Bella z ní měla nejdřív strach a teď...

,,Edmunde? Proč zrcadlo odráží?“ přerušila mě ze zkoumavých myšlenek Bella.

,,Proč se ptáš na zrcadlo, když tady je jezírko?“

,,Protože zrcadlo i voda v jezírku- vlastně veškerá voda- se po sobě opičí.“ Alice mlčela. Koukala před sebe a usmívala se.

,,No, zrcadlo si půjčuje na moment tvou krásu, tvůj obličej, aby ti ho ukázal a pak ti ho vrací. Kopíruje přesně dokonalosti vnější krásy.‘‘

,,Tudíž je to zloděj! Krade mi tělo, aby se jím vychloubalo! Krade duši! Pryč s nimi!‘‘ Alice se smála. Ne nahlas, ale v myšlenkách. Bella mě objala a snažila se vytáhnout, abych šel s ní. ,,Ale ne Bell, ono ti nekrade duši, jen… ach,‘‘ sakra, dostala mě do slepé uličky! ,,Je to jen odraz! Odráží to…‘‘

,,Ach, Edmunde, nějak se mi do toho zamotáváš.‘‘ Položila mi ruku na hruď a smála se. ,,Dnes v noci…‘‘skousla si spodní ret, ,,jsem pila hvězdy… a měsíc! Uvěřil bys tomu někdy?‘‘ zase jsem zavrtěl hlavou. Cože?

,,Jak jsi mohla pít hvězdy?‘‘ Zvedla jedno obočí, jakoby to byla jistá věc.

,,To vezmeš sklenici, natáhneš ruku k oknu a pak ejhle! Objeví se to v ní!‘‘ Začal jsem se taky usmívat. Byla tak roztomilá! ,,A pak jsem měla měsíc i hvězdy v pasti.‘‘

,,V pasti?‘‘

,,Jo, nemohli mi utéct.‘‘

,,Ale když jsi tu vodu vypila, pak ti v tom případě utekli.‘‘

,,Ne, neuteklo mi nic! Mám to stále u sebe. Plave mi i s hvězdami v bříšku a občas zašimrají. Někdy i zpívají, třeba před chvílí.‘‘

,,Ale to bylo kručení v břiše,‘‘ namítal jsem tvrdohlavě.

,,Ne, Edmunde, kolikrát jsem ti přece říkala, že to není tak, jak vypadá. Prostě mi zpívali. Spletli si den s nocí.‘‘

,,To je divný, jak si mohli splést tak očividnou věc?‘‘ žasl jsem s ní. Byla jako dítě. Cítil jsem stálou potřebu se usmívat. Tohle už samo o sobě o něčem vypovídá.

,,No vidíš! Taky jsem byla překvapená!‘‘ Alice vstala a pomalu šla k jezírku. Klekla si na čtyři a došla až k okraji. Rychle jsem šel k ní, abych ji mohl když tak chytit. Alice si sedla na kraj jezírka, zula si boty a ponořila své úzké, malé, bledé nožky do vody.

,Bože, konečně s tím Emmett skončil.‘ Rozhlídl jsem se, abych našel myšlenky vetřelce. Seděla na větvi. Na rukou rukavičky, aby si neušpinila ruce. Zlatavé lokny měla spletené do copu a její oči mě provrtávaly. Hned jak postřehla, že ji sleduju, zmizela z větve a i z mého zorného pole.

Rose si nikdy nedá pohov, dokud nezjistí, že je rodina v bezpečí. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Alice vnořovala opatrně prstíky do vody a zase zvedala. Bella mě stále svírala, ale její stisk povoloval.

,,Bello, to jezírko, ani zrcadlo, ani nic, co odráží ti duši neukradne.‘‘ a tváři se jí rozjel široký úsměv.

,,To jsem opravdu ráda, ještě bych nechtěla svou duši ztratit. Určitě ne jako nějaký hlupáček peněženku.‘‘

,,Edwarde, nemáš náhodou ručník?‘‘ zeptala se Alice od jezírka a usmála se. Její mléčné oči se mě snažily najít, ale moc jí to nešlo.

,,Hned pro něj dojdu, Bell, pohlídáš tu Alici?‘‘Bella se na ni opatrně podívala a pomalu se k ní vydala.

,,Jen jdi Edmunde, já to tady nějak zvládnu.‘‘ To jménoje šílené, ale začínám si zvykat.

S přikývnutím jsem se rozeběhl lidským tempem ke koupelnám. Musel jsem se co nejdřív k nim vrátit, co když Bella zase podlehne Lilith? Té zlé v jejím nitru? Chytl jsem dva ručníky a vyběhl zpátky k ním.

Rosalie se nejpíš vrátila domů na lov. Podle toho, co jsem vyhrabal z jejích myšlenek už bylo na čase. Ta krev pro ní byla poslední pohnutkou. Proto zavolala Emmetta. Ale… jakto, že Emmettovi Bella nevoní?

,,Opovaž se!‘‘

,,Sedni si sem vedle mě, voda je příjemná,‘‘ je pozdě! Vystřelil jsem z budovy, čekal to nejhorší, to, že nejspíš Lilith zabije Alici. V hlavě mi lezly ty nejhorší scénáře, jak to může dopadnout. Když jsem vyběhl z budovy, pustil jsem z rukou i ručníky. Krásný anděl si sedal vedle Alice. Pevně se přidržovala jejího malého ramínka a sedala si vedle ní.

,,Alice!‘‘ ,,Edwarde, pojď k nám.‘‘ Hned jsem se objevil za nimi a obezřetně sledoval Bellu, nebo Lilith…

,,Není ti zima?‘‘

,,Ne, není.‘‘

,,Co se stalo?‘‘ nevydržel jsem to.

,,Alice chtěla plavat jako rybička, ale já ji to nechtěla dovolit. Nemůže přece plavat v tak studené vodě.‘‘ Oddechl jsem si. Lilith se ani neobjevila. Sedl jsem si mezi Alici a Bellu, chytl je obě za ruce a hlídal, aby se žádná z nich nerozhodla skočit do vody. Za mnou ležely jejich střevíce a ručníky. Většinu času vyprávěla Alice.

Poutavě povídala o  jejím životě, když tu ještě nebyla. O její matce, která se vždy smála, běhala okolo plotny a její tvář zdobil úsměv, který byl i slyšet. Vyprávěla nám o tom osudném dni, kdy se dostala s otcem příliš blízko nebezpečného stroje. Otce to zabilo, Alici oslepilo… ale zároveň od té doby přicházely ty předpovědi. Ty hrůzné předzvěsti smrti a toho, co se stane.

Mlčky jsem seděl vedle nich. Jako kdybych neexistoval. Alice mi přicházela, jako kdybych ji znal celé staletí. Měla velké, silné srdce. Milovala, ale ani nevěděla koho. Vyprávěla o muži, kterého vídala ve snech. Ve snech, které předpovídají na delší dobu…

Vyprávěla o jeho zlatých vlasech, které připomínaly lví hřívu, vyprávěla o jeho andělských rysech, které byly pod grimasou bolesti, strasti a smutku. Viděla jeho vražednou sílu, jeho charismatický hlas, jeho tvář posetou mnoha srpkovitými jizvami. Viděla, že je ztracen sám v sobě. Hnusil se svému nitru. Hnusil se být vrahem. Věděla, že hledá ji a že ona touží najít jej, ale nemůže, když je tu zavřená.

Vyprávěla o snech, kde vidí své tělo. Drobné, křehké, ledové… V hrůzostrašné kobce smrti. Byla mrtvá. Bez tepu, bez dechu…jen ona, smrt, chlad a nicota. Byl to hřbitov.Znal jsem ho. Chodil jsem často okolo něj. Byl sotva dvě ulice odsud. Mlčel jsem o tom, že to znám, ale zároveň mi mozek odmítal racionálně vysvětlit vše.

Bella se začala po chvíli třást. Nechci aby mi nastydla.

,,Pojď Bells, Alice, už jste moc dlouho v té vodě.‘‘

,,Edmunde, ty jsi tu taky? Byl jsi tak tichý!‘‘ Zasmála se. Sehnul jsem se a jako princeznám usušil ručníkem nohy. Nazul jsem jim střevíčky- jak tomu s radostí říkaly- a Bela se do mě zavěsila. Alici jsem objal okolo pasu, aby neklopýtla o něco a vydali se k budově.

Alice se zastavila přesně u svých dveří a kmitala mléčnými kukadly, kde jsem.

,,Tady Alice, počkej tu chvíli Bell.‘‘ Otevřel jsem Alici dveře a vzal ji opatrně do náručí.

,,Podal by jsi mi pak ještě tu deku v koutě? Dnes večer bude chladněji,‘‘ zeptala se a já ji položil na lůžko. Před ní jsem se mohl pohybovat normálně. Nevyděsí se, protože nevidí mé rychlé pohyby, jen ví, co se chystá. Teda…doufám. Přikryl jsem ji dekou, která kousala a ona se zavrtala do přikrývek.

,,Dobrou Edwarde… zítra nespěchej, budu spát nejspíš dlouho a Bella bude mít návštěvu.‘‘

,,Koho?‘‘ Alice se pousmála, ale už mi neodpověděla. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Proč mi to dělá? Byla přesně jako sestra. Řekne, ale nedořekne… bože, já už taky šílím.

Vyšel jsem z cely a zhasl světlo. ,,Dobrou,  Alice.‘‘

Došel jsem k Belle, která trpělivě vyčkávala a ona se pousmála.

,,Usíná celkem rychle. Jako když člověk vypne stroj. Pootočí klíčkem a ten s cvaknutím ohlásí stroji, aby přestal fungovat, aby si dal pohov.‘‘

,,Bell, ty teď musíš spát, má filozofko.‘‘ Vyděsil jsem se, když jsem zjistil, jak si ji začínám přivlastňovat. Ne, ona není má! Hloupý Edwarde! Teda, pro ni Edmund…

,,Jo, takže filozofka! Ty jsi co? Ochránce? Nejsi na ochránce až moc mladý? Chytrý? A hezký?‘‘ hned zalápala po dechu a přikryla si ručkami  rty.

,,Hezký?‘‘ usmál jsem se, ale srdce mi začalo snad znovu tlouct. Objal jsem ji kolem ramen a vedl až k její cele-pokoji…těžko říct, co to je… má to oba rysy. Mříže, klíč, zámek… postel,  pohodlí a menší bezpečí před cizími lidmi. ,,Takže si myslíš, že jsem hezký?‘‘ zkusil jsem znovu a její tváře nabraly nádhernou červeň. Měl jsem chuť odtáhnout ty ruce a přejet prsty po rtech. Po líčku. Vzbuzovala pro mě touhy, které jsem zatím nikdy nepoznal.

,,A co když ano? Ale tím nechci říct, abys zpyšněl! To by byla škoda. Ber to jako kompliment.‘‘ Srdce mě bodlo, že nejspíš nebudeme nikdy souzeni jeden pro druhého. Ona se bohužel odsud dostane jen zázrakem. Já ji nechci brát duši, nechci, aby byla jako já, protože pokud ji unesu, bude chtít být se mnou.

,,To nehrozí.‘‘ Sklopila oči a zkousla si ret. Bojácně se podívala po místnosti. Uvědomil jsem si, jak musí být silná. Silná, aby tohle zvládla. Je tu sama. Sama s tvářemi lidí, které nezná, přeludy, otázkami a… Lilith. Má statečná Bella…ponechaná tu v beznaději, smutku a strachu z každého koutku místnosti. Co když to jednou neunese? Co když jednou bude chtít pro dobro všech- pro mou bolest v srdci- zemřít? Slýchávám myšlenky lidí, kteří jsou tu stejně jako ona uvězněni a mám stejnou touhu jako oni zmizet z tohoto světa.

,,Nezůstaneš tu se mnou?‘‘ zeptala se opatrně a ještě víc zrudla. Sedla si na lůžko a přitáhla nohy k tělu. Na kolena si položila bradu a čekala na odpověď.

,,Nesmím, Belli. Ani nevíš, jak rád bych zůstal, ale taky musím někdy domů.‘‘

,,Ale budeš mě ochraňovat, že ano?‘‘

,,Slibuju.‘‘

,,Vážně?‘‘ Vůbec bych si nikdy nepomyslil, že by byla nemocná. Je tak krásná, tak milá… nikomu neubližuje!Proč tu vůbec je?

,,Na své srdce.‘‘

,,Ne, na srdce neslibuj nic!‘‘ chytla mě za ruku a pevně drtila.

,,Pročpak?‘‘

,,Je moc cenné, Edmunde. Nechci, abys sliboval na něco tak cenného. Víš co, neslibuj vůbec, pokud to má ochránit alespoň něco, co sám nechceš. Srdce je to jediné, co mi ona nemůže vzít.‘‘ Pohladil jsem ji po vlasech a sedl si vedle ní. Po tvářích se jí kutálely slzy.

,,Neplač, Bell, neplač. Nevěděl jsem to, odpusť.‘‘ Setřel jsem jí slzy a objal ji. Její ruce se mi obmotaly taky okolo pasu a přitiskla se pevně ke mně.

,,Ach Edmunde, nepřežila bych to, ne pokud bych věděla, že ti udělala něco. Nemohla bych vydržet tu hanbu!‘‘

,,Neplač, prosím.‘‘  Cítil jsem její prsy pevně přitisklé k mé hrudi a její sladký dech na mém rameni. Zase mě převládala neznámá síla… síla, kterou jsem dosud nepoznal… které jsem se snažil vyhnout… Zvedla ke mně svou tvář a touha přitisknout své rty k jejím byla neuspokojitelná.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 8: