Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 6

28.12.2009 (07:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2211×

6.

Tak krásná tvář a hadí jed má v srdci!

Měl někdy drak tak krásný příbytek?

Ďábelský anděl jsi a něžný barbar.

(R a J- překlad: M. Hilský)

Byl jsem zmatený. Zmatenější i než když jsem se probral ve svém novém životě-neživotě.

Musel jsem si všechno rychle zase přebrat v hlavě.

Alice je slepá. Narodila se 1.4.1926. Je jí devatenáct. Má sestru Cynthiu.

Alice byla nalezena s krvavým nožem u těla matky. Matka byla s probodnutým srdcem. Zatímco její dcera nad ní plakala, že ji varovala. O otci nebyla ani zmínka. Dostala se do tohoto senatoria 11. ledna 1945.

Předpověděla to, že Bella kousne ošetřovatele a ten samý ošetřovatel bude o týden později zavražděn lupiči. Trpí sebevražednými sklony, kvůli kterým jí taky zkrátily vlasy.

Poslední dobou varuje před dvěma anděli- muži. Jeden ji má přijít zabít, zatímco ten druhý ji ‘zachránit‘. Promlouvá ke zdi, která rozděluje ji a Bellu.

Bella trpí schizofrenií. Narodila se 19.9.1928. Je jí sedmnáct. Její bratr se jmenuje Seth. Vzdělaná, inteligentní, krotká. Prapodivná zmizení a nepochopitelné zjevování modřin. Bránila matku a bratra, nožem, před otcem. Nazývala se Lilith.

Přivedli ji sami rodiče 11. dubna 1945.

Je zodpovědná za kousnutí ošetřovatele jak předpovídala Alice. Nakreslila portrét Alice i když ji nikdy neviděla. Bojí se jí. Byla často dávána do kazajky díky její druhé, silnější osobnosti.

Obě měly propletené minulosti, přítomnosti a nejspíš podle všeho i budoucnost.

Dobře. Tak takhle nějak bych to seskupil. Složité, nepochopitelné…

,,Už svítá.‘‘ Slyšel jsem ze spodního patra Carlislea.

,Edwarde, dávej pozor na sebe. Nechceme, aby se jí něco stalo. Museli jsme se stěhovat poslední dobou tolikrát… Nejdřív Rose a pak se neudržel Emm…Ale taky hlavně kvůli tobě synu, vidím, že tě to bolí…cítím to.‘ Bohužel tak to půjde až do konce naší existence, Esme… povzdychl  jsem si v mysli, ale vymýšlel něco jednoduššího.

,,Děkuju…‘‘zašeptal jsem jen a sbalil spisy. Byly tam i jejich fotky. Na jedné z nich byla Bella. Usmívala se. Nevěřícně jsem zíral, jak krásný má úsměv. Takový…upřímný, nádherný, andělský… Smála se, jako kdyby ji něco dokonale pobavilo a tolik jí to slušelo.

,Edwarde, příjdeš pozdě,‘ zasmála se Esme v myšlenkách a já honem upaloval. Na kraji lesa jsem zpomalil a k bráně došel už lidským tempem. Vklouzl jsem dovnitř a k třetí budově, kam jsem měl spisy donést to trvalo sotva pár vteřin.

Oblékl jsem se do pracovního oblečení, které zahrnovalo pouze volná bílá košile a kalhoty stejné barvy a mohl vyrazit.

Zaklepal jsem na lehce nakřáplé dveře pana ředitele. Sean mi otevřel a pousmál se.

,,Dobré ráno pane Hale, jste po ránu nějaký čilý. Jen pojďte dál.‘‘ Stoupl si vedle dveří, abych mohl vejít.

,,Kávu, čaj?‘‘

,,Ne,děkuji,‘‘ chtěl jsem už jít za Alicí, ale nejvíc za Bellou.

,,Takže, přišel jste na něco? Mají celkem zajímavé minulosti, že, Edwarde?‘‘

Přikývl jsem na souhlas a mrkl očkem ke dveřím.

,,Vidím, že moc nejste po ráno na kafíčko, doutníček a snídani.‘‘

,,Ne, snídani jsem stihl už i doma, pane.‘‘

,,Tak, no, jestli chceš, můžeš jít. Jsou to dveře s číslem 23. Tam je slečna Mary a Marie, pokud jste včera nezaznamenal, nebo pozapomněl je ve dveřích s číslem 28. Přeju hodně štěstí, Edwarde.‘‘

Pokývl jsem hlavou a zmizel ve dveřích. Procházel jsem chodbou, snažil se ignorovat myšlenky ostatních, dokud mě nezmrazily ty, které jsem hledal.

,Řítím se chodbou. Mé nohy se sotva dotýkají podlahy… docházím až ke dveřím číslo třiadvacet a pomalu, snad i se strachem v očích je otevírám.‘

Vteřinu nato se děje to, co jsem viděl v té mysli.

Seděla skrčená na posteli. Byla tak malá. Připomínala mi dítě. Křehká, sotva kost a kůže. Měla dlouhé prsty, krátké, havraní vlasy, které měla zplihle okolo obličeje a ztrápený výraz. Kmitala hlavou sem a tam, jako kdyby se mě pokoušela zaostřit.

,,Ahoj Mary Alice, já…jsem Edward.‘‘ Měl jsem z ní respekt! Nikdy se mi nestalo, abych cítil ke dvěma lidem respekt, jaký chovám ke Carlisleovi. ,,Nechci ti ublížit.‘‘ Opatrně jsem natáhl ruce vpřed a pomalu se k ní přibližoval.

Zhluboka se nadechla. ,,Ty jsi ten? Ten, který se má stát ochráncem?‘‘

,,Ehm…netuším, ale před kým?‘‘ Alice zaskučela a já se poprvé vyděšeně podíval do jejích mléčných očí.

,,Až zaschne krev, až zmizí slunce, otevře oči věčnosti a neživot započne.‘‘

,,Proč se snažíš v tom případě zabít?‘‘

,,Bylo by to tak lepší, pro všechny. Ochránci by nehrozilo nebezpečí.‘‘

Zase jsem udělal krok k ní a ona jen poklepala namísto vedle sebe. Věděla, co mám v plánu. ,,Marii se stýská.‘‘ Oči jsem měl ve škvírce a její rty byly roztažené do úsměvu Mony Lisy.

,,Tebe máloco překvapí, že?‘‘

Pomalu přikývla. ,,Jsem ta, která většinou ví o pár vteřin dřív, co se stane, ale někdy se mi to zdá jako sen…‘‘

,,Vlasy?‘‘

,,Měla jsem je ráda.‘‘

,,Jsem teď tvůj ošetřovatel. Snad ti to nevadí.‘‘ Zavrtěla hlavou a přejela  si jazykem po rtech, aby je smočila. ,,Jsem tvůj a zároveň Mariin ošetřovatel. Neptej se mě na to, proč zrovna vy dvě-‘‘

,,Jsi chytrý. Mozek ti pracuje rychleji než jim. Asi nějaká spojitost mezi mnou a Bellou je, ale ani já to nemůžu pochopit. Něco mě k ní táhne Edwarde… táhne mě to k ní stejně silně, jako tebe. Je jako magnet.‘‘ Natáhla ruku dopředu a dotkla se mé nohy. ,,Můžu?‘‘ Zeptala se opatrně, ale než jsem stihl přikývnout, jela opatrně nahoru ručkou.

Nedýchal jsem. Její krev byla lákavá. Sice ne tolik jako Bellina, ale přesto.

Přejela po boku, přes břicho, hruď, když došla ke krku, položila z druhé strany i levou dlaň a dojela jimi k obličeji. Koukala kamsi za mě, ale její ruce mi prozkoumávaly obličej. Brada, tváře, lícní kosti, nos, rty. Přejížděla po nich prstem, jako kdyby si snažila zapamatovat mou tvář a přesunula se k víčkům. Přejela po nich a nepatrně jsem kmitl řasami. Zvonkovitě se zasmála.

,,Jako člověk, jako anděl, ale ani jedním nejsi.‘‘

,,Jak to bylo s tou vraždou?‘‘ zeptal jsem se na rovinu a ona se zasekla. Opatrně jsem nasál do nosu vzduch a vyděsil se. Krev?

,,Marie,‘‘vydechla. ,,Jdi za ní.‘‘

Na nic jsem nečekal a vyběhl z pokoje. Dveře se za mnou zavřely a já  prudce vyrazil ty Belliny.

Seděla na posteli. Schoulená do klubíčka a brečela. ,,Bello, co-‘‘ zasekl jsem se. Nad ní. Nad její hlavou, na zdi… Zářil do dálky nápis. Rudý. Její ruce byly celé od krve a vzlykala. ,Memento mori Bella, Memento Mori. Ave Lilith.‘ Stékala po stěně a Bella se celá třásla a brečela. Sakra… krev!

,,Edwarde! Ne!‘‘ zařval někdo a vrhl se na mě.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 6: