Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 4

26.12.2009 (11:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2453×

4.

Tak ty si nedáš říct?

-A už jsou v sobě. Dovedu stráž.

(R a J- překlad M. Hilský)

,,Bello, jsi v pořádku?‘‘ Omylem jsem se zase nadechl a ztuhl. Démon vyhrával. Démon vítězil nade mnou! Začal jsem vrčet, oči mi potemněly. Přestával jsem se ovládat.

Prudce odstrčila moji ruku a vyskočila z lavičky. Už jsem viděl všechno rudě. Krví zbarvené okolí. Tráva, stromy, obloha… i ona…

,,Odejdi! Pitomče! Jak  se opovažuješ na mě sahat!‘‘ křičela. Moje tělo, napnuté jako tětiva vystřelilo z lavičky a její oči se děsivě rozšířily.

---

Chytl jsem ji za paže a pevně ji sevřel. Červená pomalu vyprchávala.Volně se měnila na světlejší a světlejší, dokud úplně nevyprchala.

,,Bello, uklidni se!‘‘ Naštvaně zařvala a bušila mi do paží.

,,Pusť mě Danieli! Pusť mě!‘‘ Křičela.

,,Jsem Edward!‘‘ Daniel, Edmund, kdo si to má vše zapamatovat?

,,Danieli! Ty svině!‘‘ Hned k nám přiběhli další ošetřovatelé a chtěli ji dát do kazajky.

,,Ne, neubližujte ji!‘‘ Rychle jsem jim z rukou vytrhl bílý kus látky a nehodlal ji pustit. I když se zmítala, chovala jako vytržená ze řetězu, stále jsem cítil potřebu ji chránit.

,,Odveďte ji do cely pane, rychle.‘‘ Radil mi jeden a já radši jen přikývl a vedl vzpírající se dívku do jejího pokoje. Každý se za námi otáčel, a některým pacientům se rozzářila tvář, a začali poskakovat jako opice.

Položil jsem ji na postel a stále jí držel ruce. Byla silná. Hodně silná. Na člověka nezvykle. Mohla by se měřit s někým z nás. Měla zuby vyceněné na mě a prskala. Přiklincoval jsem jí ruce nad hlavou a nohu měl- jakýmsi zázrakem, ani nevím jak- obkročmo na ní. Ještě, že nás nevidí Carlisle. Nebo Emmett, kdoví, co by si pomysleli. Touhu po krvi jsem v sobě udusil na moment, ale ona se rvala dál. Démona v sobě zkrotit je těžké, ale ji ještě těžší.

,,Prosím, nechci ti nijak ublížit, uklidni se,‘‘prosil jsem ji a ještě víc se k ní předklonil. ,,Prosím…‘‘ svoje rty jsem nebezpečně přibližoval k jejím, ale včas jsem se zarazil a líbl ji na čelo.

Přestala se zmítat. Byl jsem překvapený tou reakcí. Její tělo se pode mnou úplně uvolnilo. Nohy, které doteď kopaly, ochably, ruce, které škrábaly a snažily se zajistit svobodu, taky. Odtáhl jsem se trošku od ní a podíval se jí do tváře. Už se netvářila jako bohyně pomsty.

Zdála se být tou nejzranitelnější, nejkrásnější bytostí na světě. Z koutka oka jí vyjela třpytící se slzička, kterou jsem zachytil. Setřel jsem ji z její tváře a opatrně se pousmál. Pustil jsem její paže, ale ty se mi hned obtočily kolem pasu. Lekl jsem se, jestli nemá ještě něco v plánu. Rychle se posadila a přitiskla ke mně.

,,Edmunde!‘‘ vydechla a její slzy mi smáčely košili.Jako omráčený jsem se snažil dostat z jejího objetí, ale to se mi nepodařilo. Nějak se dostala zpod mě a obtočila své nohy okolo mě. Cítil jsem její teplé tělo tak blízko… musel jsem se šíleně ovládat, abych se k ní nepřisál-ne tělem, ale zuby.

,,Už je to v pořádku Bello, už je to v pořádku,‘‘ šeptal jsem a procházel jí jemně po zádech. Démon kdesi hluboko ve mně se radoval, jak je jeho kořist blízko. Viděl jsem ty rudé oči, vyceněné krvavé zuby…  Zakousnout, vysát, to je pochoutka… hm, necítíš, jak ti voní? Už jsem pomalu zase ztrácel kontrolu, ale pak mě zarazila další tvář. Nebyla to má tvář. To ne. Byl to Carlisle. Jeho klidná, diplomatická tvář. Tvářila se zklamaně. Jako když nezvládne zachránit někomu život… On mě vrátil zpátky do reality.

,,Nic se nestalo.‘‘ Snažil jsem se ji uklidnit.

,,Promiň, promiň,‘‘šeptala.

,,Bello, je to v pořádku, svět se nezbořil.‘‘ Odtáhla se ode mě a nedůvěřivě sledovala.

,,Ty se nezlobíš?‘‘ Jak bych se na tebe anděli mohl zlobit?

,,Ne.‘‘ Povolila sevření. Sledoval jsem, jak se obloha ztemňuje, jak slunce zase ulehá ke spánku. Čekal jsem jen na to, že mě pošlou domů.

Opatrně jsem ji položil na postel a hledal deku, abych ji přikryl. ,,Zmizíš, že ano?‘‘ Zněla tak smutně. Sledoval jsem její ztrápenou, poníženou tvář.

,,Ráno se zase vrátím.‘‘

,,Ale kdy je ráno? Teď? Nebo snad až za tisíc let? Co je vlastně ráno? Jak ho člověk vymezil?‘‘

,,Ráno je, když slunce vyleze na oblohu a pokračuje do té doby, než je přesně nad našimi hlavami, kdy odbívají zvony kostelní.‘‘

,,Proč zrovna tak dlouho to musí trvat, než je ráno? A jak můžeš s jistotou vědět, že slunce vyleze? Co když prohraje svou bitvu? Co když si měsíc nastolí tady věčnou vládu tmy? Kdy pak příjdeš? Proč musíš odcházet? Nechci tu být sama. Slyšela jsem ve vedlejší cele Mary Alice, jak křičí, protože jí stříhaly vlasy. Ještě den předtím vzlykala, protože prý viděla, že jí je zkrátí.‘‘  Sedl jsem si na kraj postele a zamračil se. To je divné, většinou nikomu neříkají nic předem, ale jak to mohla zjistit? Vidět? Jak vidět?

,,Co víš o té Mary?‘‘

,,Říkají ji: Ta co nosí smrt,‘‘ Bella se taky zamračila a podívala k oknu. ,,Občas mi něco šeptá přes zeď, ale já to nemůžu úplně slyšet, protože zdi jsou silné. Mezi nimi jsou určitě zlí skřítci, kteří si usmysleli, že nás nenechají nic si povědět. Slyšela jsem, jak říkala, že jeden z našich lékařů zemře a on do dvou dnů zemřel! Postřelili ho indiáni ohnivými zbraněmi a sebrali mu vše, co měl u sebe.‘‘ Lupiči?

Bella jako kdyby si nevšimla mého zadumaného výrazu pokračovala. ,,Bojím se jí. Říkala, že jestli si pro ni nepřijde anděl, tak ji zabije jiný, ale přesto tak stejný. Je slepá a vidí přesto víc než já. Oči má jako mlhu. Jednou jsem ji zahlédla, jak se přidržuje zdi a pomalu jde vedle jejího ošetřovatele. Poslední dobou jí nedávají žádné talíře, příbory, nic. Nesmí být sama s ničím ostrým, protože se pokouší se pořezat. Krví pak barví na zeď… Edmunde, slib mi, že mě před ní ochráníš.‘‘ Natahovala ke mně paže a já ji opatrně objal.

Jméno Edmund jsem začal víc a víc nenávidět. Její krev mě nepředstavitelně přitahovala, ale měl jsem strach, abych nezklamal Carlislea. Byla to jedna z mála věcí, které jsem nechtěl.

Za jeden den? Za jeden den si získala mou důvěru, mou mysl, mé nápady…vše… Vzbudila  ve mně zvědavost. Chtěl jsem vědět čím dál víc o všech, co tu jsou. Nebo alespoň o té Mary.  Pomalu si lehla zpátky. Svírala ve své ručce mou a tiskla ji, jako kdyby jí byla útěchou. Opatrně jsem se natáhl pro papíry, které ležely na stole. To, co kreslila. Měl jsem pocit,že v nich mohou být nějaké odpovědi na otázky, které mi najednou vyburcovala. Bylo jich celkem dost.

První byl celý počmáraný. Převážně jen s obrysy tváří a siluety lidí. Jak mužů, tak i žen. Vysoké, bez zvláštních rysů, hubené, děsivé a se spletenými dlouhými vlasy. Okolo bylo pomalovaných plno kočkovitých šelem. Ne domácí kočky, nebo ty pouliční, ale… gepard, tygr… lev! Doslova jsem zíral. Plno kopí, nožů… zdálo se, jako kdyby jednotlivé předměty dopodrobna studovala. Obrátil jsem na další list.

Byla na něm dívka. Dívka s dlouhými, smolnými, černými vlasy, které se ji lepily na tvář. Měla krásné velké oči barvy letního nebe a plné rty. Připadala mi spíš jako dítě. Elf.

Hned vedle ní byla tatáž dívka, ale s krátkými vlasy. Měla je po uši a její oči spíš nabíraly na lhostejnosti a měly tu mlhovitost. Její oči byly rozšířenější, snad vyděšenější, a vedle obrázku byly i popisky. Nebo snad zpráva? Nemohl jsem zaboha přijít na to, v jakém jazyce to je.

Koukal jsem na spletitost těch písmen a snažil se je v hlavě přirovnat k nějakým, které jsem viděl. Nedávaly mi ale smysl.

S povzdechem jsem obrátil na další list. Ten byl nejzmatenější. Černé čáry se mísily s červenou. Do nich byly vpletené spirály bílé, jako kdyby to snad byly její pocity. Agresivita, pesimismus, občasná naděje a… smrt? Strach? Bála se tu snad víc než kdekoliv jinde?

Najednou někdo zabušil na dveře, až jsem poskočil. Šlehl jsem pohledem k posteli, kde stále spala Bella a pousmál se, že jí to neprobralo. Nikdy se nikomu nepodařilo mě tak vyděsit. Rychle jsem položil papíry zpátky na stůl a šel ke dveřím. Tiše jsem je otevřel a za nimi stál Sean.

,,Jak to šlo? Seznámil jste se, jak koukám, s Bellou i Lilith.‘‘ Přikývl jsem a radši vyšel za dveře a zavřel za sebou.

,,Ano, měl jsem tu čest.‘‘

,,Jak rychle se mění… mění se její pocity, myšlení… vše se jako mávnutím proutku díky té Lilith zhoršuje.‘‘ ,Je to škoda, hezká holka, milá, starostlivá, ale takhle podělaný život,‘ dodal v mysli.

,,Lilith i Bella jsou jedna a tatáž osoba. Marie. Potřebuje jen čas. Je na ní vidět, jak ji mrzí, když Lilith ubližuje.‘‘

,,Jo, to jo.‘‘,Jakto, že ta dívka mu najednou tolik věří? Toho minulého ignorovala, nebo jednou ho dokonce pokousala, ne? To je fuk.‘ Tahle myšlenka mě zarazila, ale rychle jsem radši přešel k jinému tématu.

,,Slyšel jsem o případu Mary Alice.‘‘

,,Myslíte Mary Alice Brandon? Ano, ale ta je už ztracený případ. Myslím, že jí už toho normálního života nezbylo ani trošku. Ta se odsud živá nejspíš nedostane.‘‘

,,Myslíte, že bych ji mohl někdy vidět?‘‘

,,Mám nápad pane Hale, vezmete si na starost jen slečnu Marii Isabellu a Mary Alice, o to ostatní se postarám sám.‘‘ Zdálo se mi to, nebo se mu chtělo snad i jásat?

,,Víte to jistě?‘‘ Začal jsem pochybovat i o jeho duševním zdraví.

,,Ano, ano! Ty dvě potřebují nejvíce práce. Mě se zdá, že jste slečnu Marii zvládl absolutně bez problémů.‘‘

,,Ale vždyť-‘‘

,,Žádné odmlouvání, Edwarde- smím vám tak snad říkat? Obě se o sebe abnormálně zajímají. Slečna Mary stále chce pryč odsud, ale zároveň má strach. Nevidí to je jeden z důvodů, a sama nemá šanci, že by odsud odešla bez toho, aniž by si ji kdokoliv všiml.

Básní stále o tom, jak ji přijde jeden zbavit krve a druhej ji unese, aby byla živá-neživá, zdravá- nezdravá. Prostě totálně šílí. Má z toho takový strach, až se chce zabít. Má poslední dobou sebevražedné sklony. Říká, že to tak bude pro všechny lepší.

Včera jsme ji zkrátili vlasy. Měla je k bokům. Krásné, dlouhé, ale plné vší a protože si je začala ovazovat okolo krku, aby se uškrtila, tak musely pryč.‘‘  Brada mi klesla. Vážně je to tak strašné? ,,Ta holka furt něco šeptá ke stěně, stále, jako kdyby jí to uklidňovalo. Je to zeď, která odděluje ji a Marii. Obě mi dělají starosti. Jsou z našeho senatoria vůbec ty nejmladší já se snažím je nedopovat prášky, protože jinak by to absolutně ztratilo smysl.‘‘
,,Ale jak-‘‘ Nenechal mě domluvit.

,,Jděte domů,dnes jste udělal mnoho práce pane Hale. Zítra tu buďte. Až se probudíte, nakráčejte sem, ale berte v potaz to, že vás tu budu potřebovat do té doby, než obě usnou.‘‘ Smutně jsem přikývl. To jen tak málo času, abych o tom zjistil více?

,,Mohu si vzít kartu Mary domů na prostudovaní?‘‘ Sean se zamračil.

,,Je to zakázané,‘‘poškrábal se na bradě, kde mu pomalu rašilo strniště.

,,Nikomu ani muk Edwarde, jinak budete muset vyletět odsud.‘‘ Rychle se vydal ke dveřím. Mlčky jsem ho následoval až do posledního areálu a on okamžitě zamířil ke kartotéce úplně v koutě místnosti. S lehkým zaskřípěním ji otevřel a vyhledal složku. Ne,dvě složky.

,,Tohle je složka Marie, tahle Mary. Zítra ať jsou tu zpátky. Ano? Je to kartotéka podle věku. Ony obě jsou hned nahoře. To najdete. Vyspěte se chlapče a zítra ať mi tu neusínáte.‘‘To těžko. Já, upír, usnout? Zní to celkem nerealisticky. Zkoušel jsem usnout. Byl jsem vyděšený, když se mi to celý měsíc nedařilo, ale pak jsem to pochopil. Teda, stačilo jen poslouchat Carlislea.

Došli jsme až k bráně a tam se mlčky rozloučili. Naposledy jsem se podíval k oknu Belly- ups, tedy Marie a s povzdechem zaplul do tmy, abych mohl zmizet domů.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 4: