Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 36

22.04.2010 (16:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4136×

36.

Celý svět se zastavil. Nic nemělo význam. Jak jinak. Byl jsem překvapený, zaražený a zničený. Sledoval jsem tu nejkrásnější tvář pod sluncem a stále nedokázal uvěřit jedné věci. Jmenovala se Maria Boccelita Isabella Niké Volturi. Chránilo ji přede mnou, před mou nehynoucí láskou, pět osob. Pět upírů, kteří by pro ni byli mnohem nebezpečnější, než já. Nebo ne? Jsem tu já ta hrozba?

Pak mě ale napadlo... byla tak přesvědčivá a to srdce...

,,Co ta rodina? Seth, její matka a otec? Nedává to smysl Aro, co za divadlo se mnou hraješ?‘‘ Otočil jsem se na něj a Aro se potutleně pousmál. Otočil se na svého bratra Marcuse a ten zase jen smutně vzdychl.

,,Dokážu být velice, velice přesvědčivý, Edwarde. Není tu nic, co by mě mohlo zastavit. Pro blaho rodiny dokážu vše...‘‘Znělo mi to dvojsmyslně? Dokázal by pro blaho rodiny zničit i pár svých exponátů? Nebo dokonce i svou vnučku?

,,A to srdce?‘‘ zvedl jsem obočí a Aro se zase pousmál a sepnul ruce.

,,To je dar... Edwarde. Stejně jako my jsme čtenáři myšlenek, stejně jako je Jane s Alecem doslova vraždící dvojice, tak je ona jedinečná... nejjediněčnější.‘‘ S tímhle jsem s ním souhlasil.

,,Mary?‘‘ otočil se k Bell a já se zamračil. Tohle jméno mi k ní nesedlo. Bella bylo mnohem lepší.  ,,Chceš předvést Edwardovi, jak moc zlatíčko umíš překvapit?‘‘

Podíval jsem se k ní a Aro pokývl hlavou jednomu upírovi. Ten k ní přistoupil a sundal jí z hlavy kápi. Když se palcem prstu dotkl její tváře, nevědomky jsem zavrčel. Je moje! Nesahej na ni!  Ale... Ona není věc! Okřikl jsem tentokrát sebe. Stejně  se mi přesto zdálo, že je moje. Nikdo jiný by se jí neměl dotknout. Měl jsem takový pocit, že by měla patřit mě. Jen mě a nikomu jinému.  Egoistický upír, nezastavitelný, nespící, zraněný, zraněný šípem do srdce, který mu zničil orány a žene se střemhlav na nejcitlivější, nejkřehčí srdce, které bylo zhotoveno z křišťálu.

Byla tak smutná, tak zničená. Sledovala mermomocí kachličky, ale i přesto jsem si mohl všimnout, jak se jí na spodním víčku hromadí slzy. Ona umí plakat?

,,Přiveďte vězně!‘‘ přikázal Aro a k němu se neslyšně přiblížili Caius a Marcus. Oba se postavili vedle Marii a Aro sotva přivedli vězně taky. ,,Edwarde, pojď sem,‘‘ řekl Aro a já se zamračil.

,,Její moc není taková jako Jane nebo Aleca. Šíří se vzduchem. Jako blesk dokáže střílet to, co umí, takže sem okamžitě naklusej.‘‘

To, co jsem viděl... Je zvláštní, že se to nedá sepsat tak snadno, jako většina toho, co jsem kdy ve svém životě-neživotě uzřel.

Její křehké ruce se jemně natáhly vpřed, dlaní vzhůru a upír, s nenávistným pohledem a karmínovýma očima, se uchichtl. Napětí v celé místnosti sílilo. Každý tlukot jejího srdce vystřeloval neviditelná děla. Najednou se upír chytl za uši a začal řvát. Řval tak šíleně... když v tom se najednou všechno ztišilo. Neslyšel jsem jeho řev. Viděl jsem, jak se bolestně kroutí, jak naříká, četl jsem mu to ze rtů, ale neslyšel jsem ho.

Podíval jsem se šokovaně na Ara a ten se pousmál.

,,Úžasné ne? Slyší to už jen ona, ale tak slabě, aby jí to nezničilo.‘‘ Podíval jsem se na zničeného Marcuse, který se zdál, že ho to taky moc netěší, vidět tyhle věci. Aro se s úsměvem přesunul o kousek dál.

,,Co slyší ten muž? Pískot jako od Jane?‘‘ Zeptal jsem se po chvíli Marca.

Ten se zamračil. ,,Slyší něco mnohem horšího, Edwarde,‘‘ začal chraplavým hlasem. Byl tak hezky zbarvený, ale zároveň naháněl hrůzu. „On slyší všechny, které zabil. Zabil i svou rodinu, slyší děti, jak si hrajou, jak pláčou, ale i ty, kterým nedal šanci. Je to mnohem horší než Janein křik, než Alecovo tiché zabíjení. Tohle je noční můra každého upíra. Slyšet štěstí a zároveň nářek těch, kterým vzal život.‘‘

,,A proč... jak... jak se dostala do blázince?‘‘ nedalo mi. Byl jsem jako malé dítě. Posedlé otázkami a odpověďmi.

,,To ti neřeknu, vegeteriáne, to ti neprozradím. Ne dnes. Ne dokud si nebudu jist.“

Utíkaly týdny, měsíce... byl jsem tu stále dýl a dýl. Živil se lidmi, jak se to na vraha sluší a sloužil mlčky té nejkrásnější a nejmilovanější.

Nechápal jsem nic. Téměř nic. Chodili jsme oba jak tělo bez duše a duše bez těla. Nikdy jsme se nesetkali sami. Nikdy jsem ji zatím neviděl bez Ara a Caia. Kdyby byla alespoň s Marcem... dohodl bych se s ním, ale ne s jeho dvěma bratři. Neměl jsem šanci se k ní dostat. Byl to jako začarovaný kruh. Povzdechl jsem si a přesunul váhu z jedné nohy na druhou a dlouhý plášť se dotkl mého kamenného těla. Čekal jsem na moment, kdy mi Aro pokyne, abych k němu přišel.

Neustále jsem sledoval Marii a všiml si její smutné tváře. Usměj se, prosím... Přál jsem si úpěnlivě, ale marná snaha. Stále se mračila. Už se neusmívala. Možná... možná mě stále miluje!

Čekali jsme na skupinu upírů, kteří konkurovali Volturiovým. Jak jinak... oni měli obavy o svůj druh. O svou moc... Chtěli vládnout světu, ať to stojí, co to stojí.  Vždy byli takový. Sobečtí, vůdci a pyšní na to, že jsou Volturiovi.

,,Připrav se Marie, budou tu každou chvíli, cítím to.‘‘

***

Moje srdce plakalo. Já pláču. Mé tělo tam uvnitř pláče. Duše si přála snad poprvé v celé existenci vypařit. Byla jsem jako kocábka uprostřed moře. Prázdná, dutá a ti, kteří doufali v záchranu se jí nedočkali. Leželi mrtví uvnitř a jejich těla se rozkládala. Asi tak nějak bych popsala ten divný pocit.

Neměla jsem právo existovat. Neměla jsem právo tu být a vše, co se okolo mě krásného pohne, je zakázané. Nenávistně jsem mohla své ruce, své tělo, svou tvář propalovat klidně celý den. Moje minulost, moje přítomnost i moje přítomnost je jen v mé hlavě. Vše je v mé hlavě. To já jsem ta špatná.

Podívala jsem se k obrovskému oknu ven na zamračené nebe. Trošku šedé mraky se proplétaly s bílými a sem tam nechaly blankytně namodralou část vykouknout na zem. Stromy se začaly pomalu obalovat listy a jaro dávalo najevo svou přítomnost.

Proč jen já nejsem jako to počasí? Bylo by to o tolik snadnější... jo, byla bych proměnlivá, ale  ne tolik, jako teď.

Moje nálady létaly nahoru a dolu jako na horské dráze. Moje srdce hrálo přesně podle těch nálad, pokud jsem mu tedy dovolila tlouct. Tlouklo jen pokud jsem si to přála. Pokud jsem toužila po tom, slyšet, jaké to mají lidé. Ba to i pocítit.

Vzpomínala jsem na jeho každý dotek. Na každé jeho slovo, kterým mi dokázal rozpumpovat život v těle. Zamračila jsem se. Byl dokonalý. Dokonalý muž pro jakoukoliv ženu. Ne však pro mě. On byl zakázaný pro někoho, jako jsem já.

Vzpomněla jsem si na událost předcházející tomu všemu. V době, kdy jsem válčila pro čest, pro slávu a hlavně proto, aby můj strýc na mě byl pyšný. Byla jsem bláhová, když jsem se prohlašovala za nezničitelnou...

Vzpomínky: 31. 12. 1599, tři hodiny do půlnoci

Stála jsem jako vůdce v čele těch nejnebezpečnějších upírů. Naproti nám se formulovalo něco, v co jsem ani nedoufala. Byla to největší armáda novorozených upírů a upírských dětí, která byla kdy utvořena.

Po mém boku stál charismatický upír a já si ho šťastně přitáhla k sobě, abych ho mohla políbit před další bitvou, která skončí naším vítězstvím. Byla jsem sice mužem nedotčená, ale ne na dlouho. Čekala jsem jen na zásnuby s tímhle típkem. Sice nebyl nejkrásnější, ani nejlepším bojovníkem, ale měla jsem své názory na něj. Líbat uměl ale přeborně.

Postavila jsem se sebejistě tváří v tvář jejich vůdci a čekala, až začne boj.

Netušila jsem, že měli takovou taktiku. Netušila jsem, že ten den měl být mým posledním dnem v celé historii. Na smrt mě nikdo nepřipravoval.

Vypůjčovala jsem si zkušeně schopnost každého upíra. Ať poznají vlastní medicínu! Nic pro mě nebylo nemožné. Když mě ale obklíčil muž se štítem a pomalu ho stahoval, věděla jsem, že je zle.

Temnota mě obklíčila stejně jako přes patnáct upírů, kteří se dravě zaryly prsty do mého těla a začali ho cupovat na kusy...

Tak jsem skoro půl tisíciletí prospala. Ležela jsem ve své posteli v honosném paláci a moje myšlenky pluly všude možně. Byla jsem spíš jako duch. Uvězněná mezi nebem, zemí a peklem. Nepatřila jsme nikam.

Pokorně jsem čekala, než mě složí do kupy a mohla být šťastná, ,že jsem přežila... ale já nebyla. Zabili mého snoubence a pouze hrstka těch nejlepších upírů přežila. Arův hněv byl neutichající. Marcus u mě seděl po celý den a jako správný strýček se o mě staral jako v bavlnce.

A pak mě začaly pronásledovat ty tváře. Ty děsivé tváře. Lilith... to vše pro mě bylo démoničtější než cokoliv jiného. Falešní rodina, falešná radost, opravdová obliba.

Bylo mi líto, že jsem všechny využívala. Všem jsem brala energii a všichni trpěli.

Je to jen moje vina. Neměla jsem nikdy být zrozena...

,,Vítejte naši hosté!‘‘ zasmál se Aro a tak mě dokonale vytrhl z myšlenek. Podívala jsem se na nově příchozí a zase sklopila hlavu. To bude potupa... já nechci. Mezi nimi stál vysoký ruský upír, který se hrdě rozhlížel okolo.

,,Marie, tohle je tvůj snoubenec, Alexander Stefanov.“

Hluboko ve mě začala osoba křičet nenávistí a bolestí a Edward v dáli zavrčel...

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 36: