Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 30

11.02.2010 (14:45) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2235×

30.

Závidím rukám tvým

Jak se tě bez ptaní dotýkají

Hladí a laskaj tvé tělo

Z povzdálí slyším tvůj klidný zpěv

Třpytí se kapky na kůži

Rozpustí smutky i příští hněv

Myšlenky zazvoní po růžích

,Edwarde! Ne! Počkej!‘ snažila se mě zastavit, ale to už byly dveře otevřené.

---

,Chtěla jsem ti nejdřív ukázat jiný pokoj, ale to je jedno...‘ skousla si spodní ret za oknem a pak už její tvář vyloudila úsměv. Trochu jsem se porozhlédl po pokoji a s překvapením zjistil, komu patří.

Byla tu jedna velká skříň. Hned vedle ní stálo zrcadlo na malém stolečku. Gramofon a plno desek okolo něj. Klavír- to mě docela překvapilo... Vedle dvou knihovniček, které byly zcela přeplněné pohodlné křeslo. Byla tu potom jedna židle u stolu, který sloužil nejspíš pro psaní dopisů a dalších podobných věcí a u okna, tak aby měsíční paprsky dopadaly na polštář, byla postel.

Moje tělo se samo od sebe pomalu rozešlo k ní a opatrně našlapoval na dřevěnou podlahu. Její dech byl lehce zrychlený. Sametovými prsty svírala peřinu a polštář. Bell...

Její lehce zvlněné, mahagonové vlasy se rozprostíraly na bělostném polštáři, který svírala ručkou a její tvář byla... uvolněná. Fascinovaně jsem ji sledoval, jak krásná, andělská je. Proč se musel ďábel zamilovat do anděla?

,Jak by mohla ryba orla políbit?‘ zašeptala koutkem vědomí Tanya.

,,Když jí uděláme křídla...‘‘ odpověděl jsem překvapeně.

,Jak donutit lva antilopu nesníst? Jak přemluvit vlka, aby ovečku miloval?‘

,,Ukážeš jim krásu a nevinnost jejich kořisti...‘‘ vydechl jsem. Zvláštní, jak jsem najednou měl tolik nápadů, jak ji nezabít. Koutek mé mysli, kde démon byl stále střádal plány, až ztratím kontrolu, ale to já nedovolím.

,Tak je to správně. Snad si vybereš už jinou budoucnost, než útěk...‘ Pak už jsem ji neslyšel. Pro Bell jsem ji neslyšel, neviděl, ani necítil.

Byla... tak nádherná. Těžké najít pro ni jiné slovo. Vždyť ona by se rovnala všem nejkrásnějším upírkám, ne, dokonce by je překonala. Pomalu jsem si klekl vedle její postele a sledoval tu skvostnou dívku. Ani nevěděla, že má moje srdce. Natahoval jsem k ní prsty, když se lehce zavrtěla a koutky rtů jí zacukaly. Rychle jsem zmizel z její blízkosti a stoupl si do tmavého rohu.

,,Edwarde...‘‘  vydechla a já ustrnul. Probudila se! Viděla mě!

Už jsem chtěl vyjít z koutu a vymýšlel omluvy pro to, že tu jsem. ,,Edwarde...‘‘ šeptala dál a zavrtěla se.

Spí? Ona spí? Ne! Tomu nevěřím!

,,Nechoď... prosím... Edmunde...‘‘ Její hlas byl sotva slyšitelný pro lidské uši, ale já to slyšel, jako kdyby to říkala normálním hlasem. Byl to tak nádherný pocit... počkat! Edmunde? Vzpomněla si?

Pomalu jsem k ní došel a zase si klekl na to stejné místo, jako dřív. ,,Bell?‘‘ zašeptal jsem tiše, jako kdyby to byl jen závan větru. ,,Lásko?‘‘Nemohl jsem uvěřit, že to vyšlo z mých rtů nahlas.

,,Zůstaň prosím... bojím se... ed...‘‘ nedořekla a pousmála se.

,,Jsem tu,‘‘ odpovídal jsem jí bláhově. Moje srdce bylo přeplněné radostí. Ví ve spánku, že jsem tu. Budu tu. Dokud si to bude přát... Pohladil jsem ji jemně po tváři a vnímal to teplo, které z ní sálalo. Bylo tak příjemné.

Nepatrně se zachvěla, ale já jsem to vzal jako jasný znak toho, že nejsem ohřívač. Na křesle ležela deka. Byla dostatečně silná, aby jí nebyla zima.

Opatrně, aby se nevzbudila jsem ji přikryl a usmál se. Sedl jsem si na kraj její postele a hypnotizovaně ji sledoval.

Stále jsem nedokázal uvěřit tomu, že před pár měsíci jsem ještě ochutnával její rty. Sladké, plné, teplé... měkké. Laskal její sametové tělo. Ach, jak tehdy byla cudná a odvážná zároveň.

,,Edmunde? Edwarde? E...E... moc E...‘‘ mumlala a já se tiše zasmál. Přejížděl jsem po jejích konturách, když jsem si začal něco uvědomovat. Už necítím teplo, které by z ní sálalo! Vyděsil jsem se. Něco není v pořádku.

Položil jsem jí ruku na čelo. Žádné teplo! Nesálalo z ní to krásné lidství!

Ne, co se děje? Proč má tak nízkou teplotu? Je nemocná? Podchlazená? Ach! Mohu za to já! Cukl jsem s sebou, když na mé rameno dopadla něčí ruka.

,Klid, to jsem já,‘‘ uklidnila mě Tanya. Než jsem se jí však stihl na něco zeptat, zasáhla mě další její myšlenka. ,Tys byl v peci? Proč jsi teplý?‘

,,Cože?‘‘ zašeptal jsem a otočil se na ni.

,Jsi stejně teplý, jako člověk!‘

,,Ale ona je ledová! Tan! Ona snad umírá!‘‘

,Ne, to je blbost, teplo z ní cítím až sem, ale ty ho přebíjíš!‘

,,Jak? To je blbost!‘‘

,Ne, víš co? Rozluč se na moment s ní, stejně máte za pár hodin další rande, pojď se mnou, jdeme za Carlisleem, tohle není normální!‘

Vzala mě za ruku a nepatrně se cukla. Moje ruka sjela z Bell a ve stejnou chvíli se Tanya zastavila.

,Chladneš...‘ zkonstatovala a mě byla jasná příčina, ale ne důvod.

,,Carlisle!‘‘ zakřičela panicky Tan, když se na schodišti objevil Carlisle a za ním dvě osoby. Vysoký, nebezpečně vyhlížející, blonďatý upír a... malá střapatá hlava...

Byla mi tak povědomá!

,,Co se děje?‘‘ slyšel jsem okolo sebe matně Carlisleův hlas.

,,Z Edwarda je mutantský upír.‘‘

,,Jaspere, prosím, on mi neublíží...‘‘ zašeptal za ním sladký, zvonkový hlas. Byl mi tak povědomý, ale zastřený dokonalostí upíra.

,,Lásko, je zmatený a momentálně taky překvapený,‘‘ šeptal jí zpátky ten vysoký muž. Jeho tvář byla celá zjizvená. Připomínala matně sklo, které je zimou ozdobené jinovatkou. Celý byl pokousaný. Každý kousek jeho kůže zdobily jizvy. Bolest musela být šílená. Nechápu, jak to mohl vydržet. Musel mít silnou vůli, nebo si něco prožít. Něco... děsivého.

,,Ale není tam nenávist, že ne? Není tam pud ochrany, Jaspere. On mi neublíží, viděla bych to o dost dřív, než by sis vůbec mohl myslet,‘‘ pokračoval tenký hlásek v přemlouvání.

,,Edward měl u Belly lidskou teplotu, Carlisle, normálně měl asi šestatřicet stupňů!‘‘ chrlila ze sebe Tanya na Carlislea.

Okolo Hrudi toho muže se obtočily zezadu dvě paže a pevně stiskly. ,,Budu v pořádku, jmenuje se Edward.‘‘ Upír po chvíli přikývl a sotva se paže uvolnily, ustoupil z cesty.

Nahoře stála malá dívka. Její černé, všemi směry rozježené vlasy dokonale kontrastovaly s bledou pokožkou a její malý vzrůst vzhledem k tomu, jak se chová se neshodovaly. Vzrůstem připomínala malé děvčátko, ale chování... okolo dvaceti let. Spíš víc než méně. Měla krásné, zlaté oči a... ten výraz, ten úsměv... Alice?

,,On tě zná?‘‘ zašeptal vedle ní ten muž- Jasper, jak jsem pochopil.

,,Nevím, nepamatuju si na něj, ale vím, že ho mám znát. Vím, co dělal, vím co bude dělat- tedy jednu z možných budoucností. Jaspere, přestaň... pojď se mnou.‘‘ Vzala ho za ruku a tahala dolů.

,,Tanyo, pojď, dořešíme to v mé kanceláři, myslím, že tohle si musí vyřídit Edward s nimi sám.‘‘ Všiml jsem si koutkem oka, jak objal Tan okolo ramen a vyvedl z místnosti.

Zase jsem se plně soustředil na Alici.

,Subjektivní budoucnost... Edward...‘ Najedenou se zastavila a mírně se otřásla. Jasper ji chytl okolo pasu a zachovával nečitelnou tvář. Jeho mysl pracovala ale na plné obrátky.

,Negativní nic není, jen zamyšlenost, překvapení... poznání? Ach, Alice, proč jsme nešli tam, jak jsem navrhoval.‘ Moje čelo bylo nevědomky svraštěné. Kam? Co? Nic jsem nechápal. To mi ale nedalo důvod se nezeptat.

,,Alice?‘‘ Jmenovaná se na mě podívala a já ji dokonale mohl přirovnat k jejímu starému obrazu. Ten vyděšený, nešťastný výraz se změnil v krásný, šťastný a dokonalý. Tolik se změnila...

,,Edwarde, hlavně mě rychle neobjímej. Dej mi chvíli.‘‘

,,Jsi to ty,‘‘ vydechl jsem překvapeně.

,,Ano, jmenuji se Alice, ale nic si téměř nepamatuju. Někdy doufám, že mi minulost osvětlíš.‘‘ Držela před sebou prst a ostražitě sledovala mě i toho muže. ,,Jsme Alice a Jasper Whitlockovi, já vidím do budoucnosti- tedy subjektivní a můj manžel cítí emoce a můžete upravovat.‘‘ Kolečka se snažila v mé hlavě zafungovat, ale nějak jsem se stále zasekával. ,Subjektivní vize do budoucnosti. Vidím pouze cesty, kterými se někdo ubírá. Nejsou stoprocentní. Budoucnost se může kdykoliv změnit. Ano, už jsem viděla jakou moc máš schopnost, budeme nejbližší bratr a sestra na planetě,‘ zachichotala se nakonec a já na ni fascinovaně zíral. Mluvila před chvílí na mě v mysli! Ona o všem ví! Kromě minulosti... vše...

,,Vítejte v rodině,‘‘ usmál jsem se a pak už jen cítil, jak Alicino křehké- tedy, už ne... Teď už mramorové tělo- naráží do mého. Skočila mi radostně okolo krku a objala.

Přitiskl jsem si ji k sobě. Vdechoval její novou esenci. Upírskou vůni... Byla tak opojná, ale ne jako Bell.

,,Už jsme doma!‘‘ ozval se ode dveří Esmein a Rosaliin hlas. Položil jsem si čelo na Alicino rameno, když jsem ji tak svíral a cítil se lepší... Nedá se to popsat. Už jsem necítil takovou prázdnotu a ona mi dala o další záminku navíc, abych zůstal.

,,Alice,‘‘ zkonstatovala Rosalie nadšeně a stiskla pevněji Emettovu ruku.

,,Ajó! Tady je náš prcek!‘‘ zasmál se a Alice s radostnými, ale zároveň trochu zmatenými myšlenkami se začala taky zvonkovitě smát.

Opatrně jsem ji spustil na zem a políbil na tvář. ,,Vítej zpátky, Alice.‘‘ Pustil jsem ji a ona se lehkým, baletním krokem rozběhla k ostatním. Objímala je a kdyby nám to Všemohoucí dovolil, nejspíš by i plakali radostí.

Podíval jsem se zase na toho, s kým přišla a setkal se s jeho pátravým pohledem. Ten pohled říkal jedno: vím-víc-než- si- myslíš. Naháněl strach. Najednou se nepatrně posunul ke mě a já se cukl. Cítil jsem jeho nos zezadu ve vlasech, když mi tiše zašeptal:

,,Koho miluješ?‘‘

Čekal jsem nedočkavě na Bell před knihovnou, když vycupitala s krásným úsměvem a usmála se. Měla na sobě bílé šaty, velice podobné těm, které jsem jí dával. Malé jednoduché boty- spíš baletní. Jiné ženské boty měly vždy podpatek. Vlasy se jí lehce vlnily okolo tváře a na krku jí klimbal velký foťák. Takový, jaký nosí novináři.

Můj předchozí plán nevyšel. Nedokázal jsem odejít od ní. Od mé rodiny. Od Alice, která se k nám vrátila i s citlivkou. Od lásky jsem utéct nedokázal. A tak se tu spolu scházíme. Den za dnem, týden za týdnem... a stal se z toho měsíc. Nebyla jako ostatní dívky. Ty by se na mě hned při první příležitosti přirazily ke zdi a začaly zneužívat. Zatím jsem jí dával čas... a chtěl  počkat na tu dokonalou chvíli dalšího, ale přesto prvního polibku s ní.

Nadšeně ke mě doskákala a chytla za ruku. Nevěděl jsem, že se s ní nedokážu přestat usmívat. Cítil jsem, jak se moje tělesná teplota mění a jsem unavenější, ale jinak žádná změna. Nikdo to nechápal a Carlisle mi to zatajoval.

,,Kam půjdeme, Edwarde?‘‘

,,Kamkoliv řekneš, jsem tvůj otrok.‘‘

Marie se zamračila. ,,Nechci, abys byl můj otrok, chtěla bych, aby ses taky bavil, tudíž mi řekneš, kam půjdeme, nebo se zase vydáme do parku.‘‘

Na moment jsem se zamyslel. Kde by se jí mohlo líbit? Až pak mě to napadlo... ,,Pojď se mnou,‘‘ vyhrkl jsem téměř šeptem a vzal ji za ruku. Krásně se zasmála a já ji opatrně vzal okolo pasu a vedl k autu, abych ji tam dovezl. Myslím, že se jí to bude líbit.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 30: