Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 3

22.12.2009 (14:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2389×

3.

,,Však vedle ní i hvězdy ztratí zář

Jak lampy v denním světle.její jas

By zahnal noční tmu a ptáci by

Začali zpívat jako za úsvitu.

Jak opírá si rukou tvář“ Kéž bych

Byl rukavicí na té její ruce

A dotýkal se jí!‘‘

(R a J- překlad M.Hilský)

,,Doufám, že jste zadaný,‘‘ zamumlal.

,,Proč?‘‘ Jen narychlo zamrkal a pak s tajemným úsměvem se zastavil před dveřmi.

,,Uvidíte sám.‘‘ Podal mi papíry k neznámé a otevřel dveře.

,,Edwarde, seznamte se. Říká si  Bella, nebo Lilith, ale její pravé jméno je Marie. Marie Isabella Swanová..‘‘

---

Objevil se mi výhled na místnost jednoho z nejpodivnějších pacientů. Její pokoj byl celý zahalený do temnoty, která pomalu, ale jistě přicházela a okno bylo otevřené. Denní světlo se dotýkalo podlahy, která byla z nazelenalého linolea.

Prasklinky a nákresy na zdi. Prapodivné obrazce, jména, čáry… Snad po jejích předchůdcích.

Po pravé straně byl jeden stůl ze smrkového dřeva se zaoblenými, ale zároveň odřenými rohy. Nesčetné množství papírů s obrazy lidí, zvířat i barev, které nedávaly smysl- zatím, a po zemi byly poházené kuličky jejích nepovedených výtvorů.

Zrak mi zabloudil na druhou stranu. Tam na malé posteli ležel anděl.

Ležela s lehkým úsměvem na boku. Jednu nohu měla lehce přikrčenou. Zarazil jsem se. Její lehké, bílé šaty byly kousek nad koleny a mě se naskytl pohled na její hubené, sametové nohy. Jednou rukou si přidržovala stránky neznámé knížky a druhou si podepírala hlavu. Malíčkem při tom jemně kroužila po tváři a já si přál být na moment tou dlaní. Těmi prsty, které se jí mohou dotknout, protože ona byla… jiná.

,,Marie?‘‘ usmál se Sean, ale ona neodpověděla. ,,Bello,‘‘ pokusil se dalším jménem a ona zvedla hlavu. Její hnědé, po pás dlouhé vlasy v loknách se lehce zhouply po jejích ramenech a ukázala obličej. Měla krásné, hluboké, čokoládově hnědé oči. Zářily, pohrávaly si v nich hravé jiskřičky. Měla srdcovitý obličej, čistý, bledý téměř jako já, ale na tvářích se jí rýsoval ruměnec. Rovný nosánek na špičce lehce zaoblený nahoru jako princezně. Lícní kosti jí lehce vystupovaly, ale zároveň dodávaly jakousi dětskost a laskavost a pak ty rty…

Byly rudé. Rudé, jako kdyby pila krev. Krvavé, jako purpurová růže. Plné, dokonalé, horní i dolní ret symetrické a lehce popraskané. Přejela si špičkou jazyka po nich a sotva si nás změřila pousmála se.

Panebože! Anabello! Bell, má lásko! Ty žiješ! Chtěl jsem se jí vrhnout kolem krku, obejmout ji, zulíbat, protože smysl mé existence se navrátil. Ne, co to jméno? Ale, ne, musí to být ona! Namůžu se mýlit. Ty oči, ty rty, vlasy…

,,Same,‘‘ zasmála se- dokonce i hlas má stejný- a zaklapla knihu.

Ihned jsem zamrzl. To ne! Celé mé těle se napnulo. Každá částečka mého já toužilo po její krvi. Volala mě! Zpívala! Svačinka! Na krok daleko! Přímo přede mnou! Netvor hluboko ve mně se zašklebil.

Lehce levandulová, vanilka s jemnou esencí moře, kokosu, letního vánku a mládí. Mňamka.

Ne! Nesmím jí ublížit! Pevně jsem zaryl své prsty do dlaní. Drž se Edwarde, ty to zvládneš. Nejsi monstrum! Kontroluj se, nechceš přece zklamat Carlislea, pitomče! Snažil jsem se uklidnit. Trošku to zabíralo, ale ne tak, jak bych chtěl.

Měl jsem hned několik variant. Mohl jsem se jako dravé zvíře, upír, monstrum otočit, zlomit Seanovi vaz a pak ji zabít. Samozřejmě rychle, protože moje zuby by byly v mžiku v jejím hrdle.

Další, utéct jako zbabělec, přijít o práci a zahanbeně se skulit doma v koutě svého pokoje.

A poslední. Pokusit se přebít to něco ve mně. Zadupat to zvíře, které prahní po smrti a krvi v jejích tepnách. Zatnout zuby, mluvit s ní, dotýkat se a snažit se být normální.

Zatřepal jsem hlavou. Tyhle myšlenky mi probíhaly hlavou sotva pár vteřin, takže si toho ani jeden nevšiml. Zadržel jsem dech a křupl si jeden prst.

Muž se ke mně rychle naklonil.

,,Nelekněte se Edwarde, ráda mění všem  jména podle toho, jak se jí líbí. Je to-‘‘šeptal rychle, ale nestihl to. Opatrně ho objala a hned nato se od něj odtáhla.

,,Bello, seznam se, tohle je tvůj nový kamarád. Edward.‘‘ Ladně se uklonila, jako dáma.

,,Ráda vás poznávám Edmunde.‘‘

,,Já vás také, Bello.‘‘ Dal jsem si záležet, abych si nespletl jméno, které si vybrala.

,,Bello, za chvíli budete moci jít ven na procházku, ale jak sama víte, nemůžu vás pustit samotnou, takže pan Hale vám bude dělat společnost.‘‘

,,Děkuju.‘‘ Usmála se a otočila se k nám zády. Nechápal jsem, co to dělá, než vzala lehký kabátek a přehodila si ho přes záda. Sean se na mě otočil a poplácal po rameni.

,,Od ní Vám hrozí něco, jen až se začne vztekat, a místo Belly bude chtít slyšet Lilith.‘‘Otočil se na patě a odešel.

,,Takže Edmunde,‘‘ usmála se.

,,Jsem Edward.‘‘ Ještěže jsem nepotřeboval kyslík. Nic. Nepotřeboval jsem dýchat a to mi vše usnadňovalo.

,,Nemluv nesmysly, Edmunde, ty nemůžeš být v jedné chvíli on a v druhé ten druhý. Nemáš na výběr.‘‘

,,Proč bych neměl mít?‘‘ Musel jsem se usmát. Zamotávala se prapodivně do vět. Tvořila z nich zkomoleniny a nesmysly, které mě rozesmávaly.

,,Protože pes si taky nemůže usmyslet, že bude momentálně psem, ale za pár minut se z něj stane slon. Nedávalo by to smysl.‘‘

,,A co dává smysl?‘‘ Na tváři se jí rozjel úsměv.

,,Nic,‘‘odpověděla jednoduše. Zavěsila se do mě a pomalu jsem jí vedl ven. Bylo divné, že mi věřila. Jako kdybychom se znali nesmyslně dlouhou dobu.

,,Proč dneska nesvítí slunce?‘‘ zašeptala zklamaně a zaklonila hlavu.

,,Možná proto, že ho mraky nechtějí pustit,‘‘ přistoupil jsem na její mysl. Počkat! Ne, ano? Co to je? Myšlenky…. Její myšlenky! Jsou fuč! Ne, byly tu někdy?

,,Nad čím přemýšlíš, Bello?‘‘ zeptal jsem se v naději, že snad v tenhle moment na nic nemyslela.

,,Na to, proč jsou ty mraky tak zlomyslné. Nechtějí pustit slunce. To s nimi teď určitě vede bitvu, ale ví, že prohrává. Mraků je víc. Je to nevyrovnaný boj.‘‘ Zpanikařil jsem. Panebože. Co teď? Co teď!  Neslyším ji! Neslyším její myšlenky! To snad moje schopnost zmizela? Soustředil jsem se chvilku na osoby opodál, ale je jsem slyšel perfektně. Přes bzučení roje včel v mé hlavě jsem se přenesl až k hlubokému hlasu a tichému, nejistému.

,,A co když si chce slunce jen odpočinout? Co když potřebuje oddych?‘‘

,,Slunce, a oddych?‘‘ zasmála se. ,,I kdepak, slunce má tolik energie! Tím, že je tak zlaté, kulaté a věčné… nikdy neumře, víš Edmunde? Škoda, že i u lidí to tak není.‘‘ Povzdychla si a sedla na lavičku u malého jezírka.

,,Kdoví, možná tu je někdo, kdo by žil věčně, ale co když je to život v utrpení? Co když je to něco, co by nikdo nechtěl. Mládí, věčná krása, k čemu to je? Když si to dotyčný nemůže užít? Co když mu k radosti chybí… láska?‘‘

Otočila se na mě. ,,Láska?‘‘ zašeptala. V jejích krásných očích jsem viděl otázky.

Zase jsem toužil po tom ji obejmout a přitisknout své rty k těm jejím. Má Anabella. Má krásná, nesmrtelná láska.

Bláhově jsem si myslel, že už nikdy neuvidím její nádhernou tvář a ona je najednou tady. Tady, přede mnou. Usmívala se, mluvila, chodila, přemýšlela, skousávala spodní ret… stejně jako má sladká Anabella.

,,Co je vlastně láska? Divný pocit? Ne, všude čtu, že je to cit, který si vybírá člověka. Nemůžeme ho zadržet, uvěznit a ani dlouho skrývat. Je to prevít. Nedává člověku spát. Stále se myšlenkami touláme u někoho jiného. Nikdy jsem to nezažila. Snad je to dobře, nebo špatně? Zjišťuju, že je zbytečné tom přemýšlet. Bolí mě z toho hlava.‘‘ Opřela si hlavu o  paže. Vydechl jsem.

Svým způsobem by bylo dobře, kdybych se nikdy nebýval zamiloval, ale na to je už pozdě. Bohužel. Sedl jsem si vedle ni na lavičku a omylem se nadechl. Celý jsem se napnul. Zatnul  jsem zuby,ruce v pěst a klouby mi zbělaly- jako kdyby to ještě víc šlo. Opřela si hlavu o moje rameno a koukala kupředu. Já se pral sám se sebou, zda ji zabít, nebo ne. Potřeboval jsem v sobě udusit toho vraha, démona…

Na tváři se mi najednou vykouzlil úsměv a já ji objal. Krev. Byla tak blízko. Ta líbezná tekutina, do které když si smočím rty a zchladím tak žár ve svém těle, mi pomůže.

Ne! Nesmím! Zavrčel jsem na sebe a podíval se směrem, kam koukala i ona. Seděli jsme zrovna na místě, kde jsme mohli vidět mezi budovami škvírku. Za tou škvírkou se rýsovaly dveře a za nimi…svoboda.

,,Jakto, že člověk chodí?‘‘ Zeptala se a otočila svou hlavu na mém rameni  tak, aby mi viděla do obličeje.

,,Nevím. Je to něco… Byli jsme tak stvořeni Bello, byli jsme stvořeni k chůzi. Abychom běhali, skákali…‘‘ začal jsem, ale ona mě zastavila.

,,Ne, jak je možné, že umíme nohami chodit? To jsme snad jako stroje? Kolečka v nás skřípou, mechanismus se-‘‘ tentokrát se zasekla sama. Zírala kamsi…daleko a začínala se třást. Já jsem mezitím křečovitě jednou rukou svíral lavičku a druhou opatrně její rameno.

,,Bello, jsi v pořádku?‘‘ Omylem jsem se zase nadechl a ztuhl. Démon vyhrával. Démon vítězil nade mnou! Začal jsem vrčet, oči mi potemněly. Přestával jsem se ovládat.

Prudce odstrčila moji ruku a vyskočila z lavičky. Už jsem viděl všechno rudě. Krví zbarvené okolí. Tráva, stromy, obloha… i ona…

,,Odejdi! Pitomče! Jak  se opovažuješ na mě sahat!‘‘ křičela. Moje tělo, napnuté jako tětiva vystřelilo z lavičky a její oči se děsivě rozšířily.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 3: