Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 27

plakát


Lásku našel v blázinci 27Je tu další kapitolka! Opravdu jste mě potěšili... nebo jen občasná spoluautorka NEF? Kdoví... v každém případě s neskrývanou nedočkavostí prosím o komentáře a kritiku.

27.

 

Kdos učil

Hady svlékat z kůže?

Kdos učil trávu růst a vonět růže?

Proč jsi mi neřekl, že bodlák píchá

Že život s osudem bez studu míchá?

 

Došel jsem domů. Jako omámený sledoval jen ty knihy a stále přejížděl po jejich obale. Jemně, opatrně, jako kdyby ony samy byly křehkou dívkou, jejíž tělo je stále křehké a nevinné.

Rychle jsem si stáhl ze sebe košili a vdechl vůni. Nádhera. To bylo jediné, co jsem ze sebe dostal. Položil jsem láskyplně košili na postel a navlékl na sebe jednu, kde nebyla Bellina vůně. Vzal jsem zase knížky do náruče a šel dolů do jídelny, sloužící jako poradna.

Esme ke mě přišla a objala.

,,Děkuju,‘‘zašeptal jsem a odtáhl se.

,,Viděla jsem, jak šla dovnitř, když jsem byla za Carlisleem. Šla tam nějak tiše, zamyšleně. Tak jsem šla za ní a dělala, že si vybírám knížku. Je to nádherná, milá dívka. Uvidíš Edwarde, i kdyby si nevzpomněla, kdo by tě nemiloval?‘‘ ,Snad jen blázen by propásl tak nádhernou poctu v podobě tvých opětovaných citů. Jsi výjimečný a musíš si to uvědomit. Mimochodem, koupila jsem jeden dům na Kubě. Myslím, že tam na nějakou dobu s Carlisleem zmizíme a Rose s Emmettem uvažují nad Ruskem- zapadnou tam. Tanya tu zůstane. Řekla jsem jí, ať mi na tebe dohlídne, protože tě znám,‘ pokračovala a já se pousmál. Jistě, v jednu chvíli radostním a v druhé propadám smutku.


Těžko říct, co jsem cítil. Těžko říct, jak jsem se choval, protože ani o tom jsem neměl ponětí. Já byl myslí tak mimo, že jsem snad viděl i věci, které nejsou. Jako v transu jsem vyběhl na lov a byl následován všudypřítomnou, opatrovnickou Tanyou.

V její mysli se jí přehrávala jedna a ta samá scénka. Doslova mě fascinovala. Nevím, jak k ní došla, ale bylo to něco, za co jsem ji měl ještě radši. Zastavil jsem se. Žaludek mi nepříjemně po lovu šplouchal a dál poslouchal její myšlenky.

Nevěděl jsem, jak to udělala, ale moje tvrdé srdce roztávalo. Sedl jsem si doprostřed loučky a zavřel oči. Věděl jsem, že ona zůstane tu...

Je temná, tichá noc... Tisíce malých sněhových vloček se snáší s jemností a elegantností na zem a pokrývají bělostnou pokrývkou. Celé město je tak příjemné, tak klidné... Stovky domečků jsou osvětleny jemnou září ze svíček a lamp. Všichni se ukládají ke spánku, aby nabrali sil pro další dny.

Najednou se začneme k jednomu domu jako duchové přibližovat. Je to až dechberoucí. Nalepil jsem dlaně na sklo a nakoukl dovnitř. Vše bylo krásné. Srovnané a hned kousek ode mně malé křeslo, vedle něhož byla kolébka...

To je to, co mě před chvílí zastavilo. Ta bolestná představa, že nikdy nebudu moct ochutnat opojení toho citu- otcovského citu.

V koutě tiše plápolal krb a dítě se po chvíli rozplakalo. Moje ruce najednou projely tím sklem a já se octl v místnosti. Jako kdyby si to vše přálo, abych se tam dostal. Pomalu jsem vzduchem doplul až ke kolébce a nahlédl dovnitř. Koukal na mě jeden z nejsladších andělíčků na světě. Malé děvčátko. Malé, krásné děvčátko s čokoládovými kukadly. Přesně jako Bell! Není to ona? Když byla miminkem? Jemně se pousmálo malou pusinkou a já ji napodobil. Byla tak krásná... Bledá, s hnědými vlásky a roztomilá. Natahovala ke mě ručičky a jako kdyby prosila, abych si ji vzal do náruče.

Začala se smát a vtom jsem slyšel tichý povzdech a osoba se zvedla z křesla. Honem jsem zamířil se schovat za záclony, ale nechtěl jsem odejít. Žena se pomalu a rozespale protáhla a schovala si neposedný pramen vlasů za ucho. ,,Vivi, nebreč, zlatíčko...‘‘ zašeptala a já chtěl hlas matky slyšet znovu. Ne, tohle nemůže být pravda! Začala jemně kolébat děťátko v náruči a já pomalu vyšel zpoza závěsu. Neslyšen, neviděn jsem k ní došel.

Ach Bell! Jako kdyby ani nezestárla. Nepohla se věkem. Ne dál, než je teď. Kolébala sladce maličký uzlíček v náruči a z oka jí uklouzla slza s jemnou tóninou, která jí začala plynout z úst.

Její hlas zněl... tak nádherně. Tak božsky. Její hrdlo bylo stvořeno ke zpěvu. Poslouchal jsem tu dokonalost. Sledoval jsem, jak jí zase pramínek spadá do obličeje a malému děvčátku se klíží oči. Natáhl jsem ruku a pohladil dítě po tvářičce.

Belliny rty se jemně o sebe otíraly s každým slovem a já poslouchal naplněn radostí její ukolébavku. Přejel jsem dlaní po její tváři a palcem po stále se pohybujících rtech. Tolik jsem toužil zjistit, jestli mě zná, jestli na mne nezapomněla...

,,Lásko, jsem tu...‘‘ ozval se z jiné místnosti hlas a její tvář se trošku rozjasnila. Já jsem ale posmutněl... Bells...

Pokračovala dál ve svém zpěvu, ale tentokrát s jemnou láskou, radostí a proto znělo vše dokonaleji. Jako kdyby to ještě šlo. Její hlas se podobal hlasu andělu. Nic tak... překrásného jsem neslyšel. Ani zpěv upíra nemohl být takový. Tak čistý, tak jemný, tak láskyplný...

Nechtěl jsem smutnit, ale dveře se pomalu otevřely a otec dítěte, její manžel, se pomalu přibližoval k mému životu. K mé lásce a jejímu děvčátku.

Nechtěl jsem ho vidět, nechtěl jsem vidět tvář toho, kdo ji učiní šťastnou, protože to jediné by mě zabilo. Zabila by mě samotná představa toho, že je s někým jiným.

Viděl jsem, jak se okolo jejího pasu obmotávají cizí ruce. Cizí paže si ji k sobě tiskly. Mohly se jí dotýkat...

,,Miluju tě...‘‘zašeptal ten šťastlivec a já jsem to nevydržel. Pozvedl jsem zrak a vyděšeně zíral na něj... na mě...

Bella otočila hlavu a pousmála se naň. Děvčátko usnulo v náruči a její tvář zářila. Cítil jsem vlnu žárlivosti, která mě polila jako ledová voda. Žárlil jsem sám na sebe! Ty prsty se jí jemně otřely o tvář a ne mé rty se přitiskly k jejím. Má osoba, sotva se odtrhla od Bell, pohladila spící děťátko. Mlčky sledovali ten důkaz lásky, když se vše ztratilo ve tmě.

Kedy je najkrajšia chvíľa?
Keď nový život vzniká.

Bucľatá tvárička, zavreté očká
Pokojný úsmev, aj toho sa dočkáš.

Maličké ručičky, prstíki na nich
Bezvládne ležia, ešte sú na nič.

Nožičky slabé, zatiaľ len ležia,
Malinké chodidlá, v duchu už bežia.

Veľká malá krása,
Leží v kolíske z dreva,
Rodičia pyšný,
Sleduju ten dar z neba.

(Nef)

,,Promiň...‘‘ zašeptala Tanya a já fascinovaně zamrkal. ,,Jen- to neřeš,‘‘ mávla nad tím rukou a já se k ní otočil.

,,Tan, co to je?‘‘ Ztrápeně ke mě zvedla zrak a rty se jí chvěly.

,,Já jen... já jen...‘‘ vzlykala bez slz. Přitiskl jsem si ji k sobě a objímal ji.

,,Děkuju ti, alespoň za ten prchavý okamžik... děkuju.‘‘

,,Chci jen, aby jsi byl taky šťastný. Když nejsi šťastný ty, nejsem šťastná ani já,‘‘ vzlykala bez slz a tiskla se k mé košili. ,,Tak běž! Nač čekáš? Já s tebou za Bell nepůjdu,‘‘ odstrčila mě s lehkým úsměvem od sebe a  já ji políbil na tváře.

,,Děkuju!‘‘


Čas s ní tak rychle utekl. Už byl další den. Další krásný den, kdy jsem ji měl vidět. Vešel jsem celý rozzářený do knihovny a knihkupectví v jednom. Byl to jistě největší komplex s knihami a spisy v USA- zatím. Dalo se tam najít jakékoliv téma. O čemkoliv. O všem... I o mě...

Procházel jsem regály a hřbetem ruky přejížděl po rubech.Těch názvů, těch knih! Až se hlava točí...

,,A já si myslela, že tě to množství knih vyleká.‘‘ Srdce se mi zatetelilo radostí. Bell... Pomalu jsem se otočil a setkal se s jejím pobaveným výrazem. Byla nádherná... ostatně jako vždy. Vlasy měla v copu a pár pramínků jí neposedně spadalo do obličeje. Měla na sobě šaty ode mě a na rtech ten nejkrásnější úsměv.

,,Sluší ti to,‘‘ zašeptal jsem a ona celá sladce zčervenala.

,,Děkuji, to mi poradil bratr. Přišlo mi zvláštní, že se najednou o mě tolik zajímá. Zareagoval až na tvé jméno.‘‘ Byl jsem překvapený. Opravdu? ,,Musím tohle ještě dostat na své místo a pak už můžeme.‘‘ Mávla rukou s knihou a obešla mě. Já jsem se ale natáhl a chytl její ruku. Opatrně a jemně. Nesměl jsem jí ublížit.

,,Můžu s tebou?‘‘ Zase si skousla spodní ret a propálila mě pohledem.

,,Podíváš se mi pod sukni a jsi mrtvý muž,‘‘ zamumlala a hned nato potáhla za sebou. Začal jsem se smát. Byla stále roztomilá a vtipná. Všiml jsem si knihy, kterou nesla v pravici a pousmál se. ,,Copak?‘‘ zeptala se. ,,Dekameron?‘‘ ,,Cožpak, tobě se nelíbí? Nezdají se ti jeho příběhy vtipné? Verše překrásné?-

,S rukama sepjatýma já tě prosím,

Bys, Amore, spěl tam, kde pán můj žije.

Rci mu,jak v srdci svém ho nosím

A jak mé srdce pro něho jen bije.

Snad sama sebe láskou svou zkosím,

Snad to mé srdce nepřežije.‘ Nelíbí?‘‘ pozvedla obočí a já se zase lišácky pousmál.

,, ,Tak velké moje strádání je.

Ach dej mu vědět, ať to ví,

Co můj ret nikdy nevysloví,

Protože stud a strach mi mluvit brání.‘ Kdo říkal, že se mi to nelíbí?‘‘ V jejích očích probleskla jiskřička.

,,Asi změním názory o mužích.‘‘ Zastavila se u jednoho regálu a natáhla se, aby mohla odložit knihy na jejich místo. ,,Ano, pozměním své názory na ně.‘‘


Když se rozloučila s kolegou v práci otočila se na mě s lišáckým úsměvem. ,,Takže... kam půjdeme?‘‘ zeptal jsem se rychle.

,,Myslela jsem, že jsi to už vymyslel,‘‘ vykulila na mě překvapeně oči a já se zaculil.

,,Co by jste si tedy ráda dala slečno?‘‘

,,Ne, stačí Em. Je to trapné, ale mám hlad... takže... asi někam, kde je jídlo?‘‘ Nemohl jsem přes její rozpačitost.

,,Tak pojď,‘‘ pousmál jsem se a vzal ji za ruku. Překvapeně se cukla, ale nevykroutila svou teplou ručku z mé. Vedl jsem ji pomalu ven z knihovny a nenápadně jí palcem přejížděl po rubu ruky. ,,Na co máš přesněji chuť?‘‘ skousl jsem si spodní ret. Vůbec jsem nevěděl, jestli je stejná, jako když jsem ji znal...tehdy...tam...

,,Asi bych si dala kuřecí salát...‘‘ Zase mi na tváři vykouzlila úsměv. Pro ni vše. Přikývl jsem a pomohl ji obléct si sáčko. Nasadila klobouček a oba jsme bok po boku vyšli z knihovny.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 27:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!