Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 25

22.01.2010 (14:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2215×

25.

>> Vidím ho tak zřetelně! Jako tisíc sluncí krásný, jako sto tisíc hvězd zářící! Ach! Vím, kde se s ním setkám, vím! Nemohu se dočkat! Počkat, musím nejdřív sehnat něco k oblečení a pak musím běžet pro svou sladkou budoucnost. Musím běžet pro něj, čekat na tom místě, dokud se neobjeví... <<

Věčnost nabízí tolik času, že je těžké ho nevyužít. Z peněz, které jsem si vypracoval za tak dlouhou dobu jsem měl dost na celou věčnost. Nikdy jsem se neunavil, nikdy se mi nechtělo spát. To byly další výhody. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych se, když budou všichni spát, proplížil do domu, nechal na jejím nočním stolku jistý obnos peněz, aby zvládala žít také svůj vlastní život a nemusela se roztrhnout prací vejpůl.

Sledoval jsem zase celé městečko skrz své zaprášené okno a čekal. Pohrával jsem si s batůžkem z kůže, jehož vůně mě příjemně dráždila v nose. Přejížděl jsem po lehkých šupinkách a zasekl se pohledem v jejich okně.

Dívka vešla do pokoje a třela si vlasy ručníkem. Okolo těla měla uvázaný další. Stejně panensky bílý a krásný. Vypadala jako anděl. Sedla si smutně na postel a povzdechla si. Čekal jsem, dokud nezhasne, ale stále jsem sledoval její krásnou tvář. Byla zmučená věčnou prací. Vzala do ruky krém a začala si jím potírat pokožku. Rychle jsem zavřel oči, protože jsem si stále nebyl zcela jist svým sebeovládáním.

Broukal jsem si něco v hlavě a snažil se nevnímat, jak si prsty protírá kůži, jemně prochází dlaní po celém teplém těle...

Vzal jsem batůžek a přehodil si ho opatrně přes záda. Nerad bych riskoval jeho utržení. V bytě se zhaslo a to byla moje doba. Pomalu jsem lidským tempem vylezl ven z domu a nedýchal. V ulicích bylo dusno po pracovním dni a lidé se už pomalu vraceli domů. Ohlédl jsem se okolo a s lehkým krokem se přibližoval k tomu domu.

Všiml jsem si skupinky pěti mužů... pomalu se kymáceli z jedné strany ulice na druhou a pokřikovali. Snažil jsem si jich nevšímat. Vykroutil jsem dveře a vešel do chodby. Páchlo to tu plísní a všechen prach se nepříjemně vznášel ve vzduchu. Snažil jsem se to nevnímat a vystoupal do třetího patra.

Bila tam klidně tři srdce. Nebylo problém se jim vkrást dovnitř. Pomalu jsem procházel místnostmi. Dával jsem si pozor, abych se ničeho nedotkl. Dveře byly všude dokořán. Když jsem vešel do její místnosti, naskytl se mi poprvé  v životě pohled na spící dívku. Maria mi nikdy nedovolila, abych byl ve společnosti žen. Jen zabít a zdrhnout.

Tiskla k nahému tělu kousek látky, kterým se přikrývala a její tvář byla uvolněná, klidná. Položil jsem batůžek k její posteli a chvíli ji sledoval. Její pocity se měnily tak rychle. Ze zmateného k radostnému, od jistého k absolutní nejistotě...

Nutkání pohladit ji po tváři bylo šílené. Nesnesitelné. Opatrně jsem k ní natahoval ruku, když vtom se její oči prudce otevřely do tmy. Moje ruka z pomalosti vystřelila a přitiskla na rty. Zavrtěl jsem hlavou, když chtěla křičet a přiložil ukazováček ke rtům. ,,Nechci ti ublížit, prosím, nekřič.‘‘ Těkala vyděšeně očima a v nich se jí hromadily slzy.

Opatrně jsem pouštěl její rty a ona se rychle vyhoupla do sedu, rukou si přidržujíc prostěradlo. ,,Kdo jsi? Co tu děláš? Jak ses sem dostal?‘‘ Tolik otázek... Asi začnu od zadu.

,,Dveřmi,‘‘ tak logické. ,,Chci ti jen pomoct. Jsem jen noční přelud.‘‘ Cítil jsem, jak se pomalu uklidňuje. Její tep byl minimální. Klidný, ne tolik vábivý, a já byl rád.

,,Jak? Jak mi chceš pomoct? Tím že mě zneužiješ pomůžeš jen sobě.‘‘ Byla v jejím hlase smířenost? Byla smířená s možností, že bych si ji násilně vzal?

,,Ne, já...já tě nechci znásilnit, takový nejsem.‘‘ Během chvilky jsem byl zpátky i s batohem a sedl si na kraj její postele. Sally si ještě víc přitáhla prostěradlo a já se opatrně pousmál, abych ji nevyděsil. ,,Tady v tom batohu máš peníze až do konce života. Kupte si s bratry jeden dům na kraji města, dej výpoveď v jedné práci a najdi si lásku, potřebuješ to.‘‘ Položil jsem jí batoh do klína a ona mě nevěřícně sledovala.

,,Proč?‘‘ Vydechla a sledovala ostražitě mou tvář.

Pokrčil jsem rameny. ,,Jen ti chci dopřát život, jaký si zasloužíš.‘‘

Pokynul jsem jí, aby otevřela tašku a podívala se. Překvapeně zírala dovnitř. Srdce se jí zase rozbušilo jako o závod a těkala pohledem přese mě zpátky k tašce. Nemohla tomu uvěřit. Otevřela ústa a zhluboka dýchala. Zase ke mě střelila pohledem. Shodila ze sebe batoh a peníze se rozsypaly po podlaze, prudce okolo mě rozhodila paže a objala mě. Látka z ní sklouzla a já ztuhnul. Nevšímala si toho, jen mě objímala a její tlukoucí srdce zuřivě vydávalo zvuky k mému- mrtvému.

,,Děkuju, anděli... děkuju ti.‘‘

Po tomhle... jsem odešel. Není třeba vzpomínat na to, co se dělo hned pak, ale stačí vědět, že ta dívka prožila krásný, kvalitní život stejně jako její bratři a teď jsou z nich spokojení lidé. Už byl rok 1946.

Moje srdce mě ale táhlo dál. Přesněji na Aljašku. Tam, kde je zima a lidí je málo. Snažil jsem se přestat lovit lidi, ale bylo to těžké. Párkrát jsem se neudržel. Potupně jsem pak vždy seděl pod stromem a nadával si.

I když jsem chtěl tolikrát odsud utéct, z tohoto města, nikdy mi to něco nedovolilo. Vždy mě to zase táhlo zpátky. Byl to magnet. Šíleně mě to štvalo. Nemohl jsem se hnout ani na míli od toho zatracenýho státu.

Se zamračeným výrazem jsem procházel městem a nechával svou tvář smáčet deštěm, který tu byl jen občas. Kabát jsem měl absolutně smáčený. Lidé se radši drželi v domovech a městem pomalu prostupovala noc.

Zase zapracoval můj tahač. Ta síla, která vtahovala mé nitro dovnitř. Tam dovnitř, přes ty dveře, nad kterými byl obrovský osvětlený nápis.

Zaplul jsem do nedalekého baru pro podnikatele. Přesněji... po tak dlouhé době, co jsem tu už vím v čem podnikají- zbraně, drogy... to tu v posledních letech vládlo. Hudba, smích a kouř z doutníků. Procházel jsem znuděně dál k baru a smutně koukal všude okolo. Snažil jsem se ignorovat emoce, ale to mi překazila jedna jediná... ta šťastná, nedočkavá a plná lásky.

Střelil jsem pohledem k baru.

Černé lodičky na malých, jemných chodidlech. Hladké, sametové nožky se jemně kolébaly ve vzduchu a krásné černé šaty byly volnějšího stylu. Na krku se jí kolébal malý přívěšek s písmenem A. Měla dokonalé rysy. Rovné, ostré, čistou pleť... a... zlaté oči. To mě na ní nejvíc zarazilo kromě skutečnosti, že je upírka.

Na hlavě se jí do úhledných jehliček pyšnily krátké, vlasy. Krásně to vše kontrastovalo s její bledou pokožkou a její plné rty se při pohledu na mě rozjely do božského úsměvu. I přes to, že tam bylo tolik lidí. I přes to, že jsem ji vůbec neznal jsem s ní chtěl mluvit, obejmout ji... ba i políbit.

Seskočila ze židličky a najednou mi připadala tak nízká... jako malé děvčátko. Zase se ve mě projevily ochranářské pudy. ,,Ahoj Jaspere, nechal jsi mě dlouho čekat lásko.‘‘ Usmála se a já ustrnul. Ona zná mé jméno? Jak? Co? Proč? Nic jsem najednou nechápal.

,,Promiň,‘‘ zašeptal jsem a ona se ještě víc pousmála. Vzala mě za ruku a vedla ven...

>> Našla jsem ho... miluji ho a on mne. I když byl vyděšený, pochopil mě a opětuje mé city. Ach, Jaspere, lásko, tys to, co mi chybělo po celou tu věčnost.

Za poslední měsíc jsme se nehnuli z malého domečku, který jsem koupila. Z našeho hnízdečka lásky. Znala jsem ho ještě dřív, než jsem ho skutečně potkala. Slastně jsem se zasmála a sledovala jeho oči. Už konečně měly víc zlatých nitek než těch červených.

Přejížděla jsem mu po ramenech a on se na mě seshora usmál. ,,Jak ti je?‘‘ zeptal se, jako kdyby to nevěděl.

,,Pšt, vždyť sám znáš nejlépe mé pocity.‘‘ Sklonil se ke mě a políbil. Naše spojená těla se jemně zachvěla tím pohybem. Potutleně se pousmál a opatrně se zase ke mě přitiskl. Celou tu dobu jsem sledovala jeho oči a všímala si, jak z nás srší to dokonalé štěstí. Věděla jsem, že miluje ten pocit, kdy se pohybuje ve mě a dokáže i z mého obličeje a očí číst štěstí. Cítila jsem nesmrtelnou lásku, která proudila našimi těly a užívala si toho. Jemně se nosem otřel o mou bradu a zaklonil mi ji. Plul po mém hrdle a zasypával ho zakázanými polibky. Vtom mě jako hrom praštila vize. Byla tak krátká, že si toho Jazz ani nevšiml, ale zato velice důležitá. Rodina... Skousla jsem si spodní ret a překulila ho pod sebe.

,,Teď já,‘‘ zašeptala jsem slastně a rty se přibližovala k těm jeho. Než se vydáme k naší nové rodině, užijeme si ještě pár chvil samoty.<<

Konec druhé části

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 25: